Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

Služební cesta

17.07.2017
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 28 hlasů
Loading...

Je nevlídné a sychravé prosincové ráno. Z auta vidíme hezkou štíhlou hnědovlásku v krátkém kožíšku a manšestrových džínách, jak nervózně přešlapuje a dívá se na hodinky. Brzdíme, já skáču z auta, chytám dívku za ruku a strkám ji dovnitř. “Hni sebou, děvko, hned se dočkáš!“, křičím na ni místo pozdravu. Padá na zadním sedadle na Standu, lezu za ní a Petr hned prudce startuje. My vzadu si rovnáme mezi sebe tu mladou, teple oblečenou samičku a nikdo v okolí nemá ani tušení, že ji dnes čeká velice kruté mučení!

Milena nastoupila hned po maturitě do našeho oddělení a já se rozhodl sbalit tuto mladou osmnáctku hned na podnikovém večírku. Dlouho odolávala, teprve když se mi podařilo ji pozdě v noci opít, se mi přiznala, že ji vzrušuje něco jiného než ostatní holky. To mne nesmírně potěšilo, takže mi asi ve tři hodiny ráno na záchodě odevzdala řemen od džín, sama si stáhla bílé krajkové kalhotky až na kolínka a dostala ode mne třicet tvrdých na holou, což ji vzrušilo natolik, že všechny mé choutky vzápětí splnila beze zbytku. Já totiž strašně rád trápím mladé a chytré holky, nejraději studentky, nejdřív je podrobím dlouhým výslechům, když spoutané a polonahé musí podrobně popisovat své sexuální zkušenosti a já nestudent je potom mučím a ponižuji. Milena sice na vysokou nechtěla, ale inteligencí i statečností se všem studentkám zcela vyrovnala a hlavně dokázala vydržet několikahodinové výslechy i mučení, které prožila hned druhý den po oslavě v mém bytě. Chlap, který na střední škole uspokojoval její zvláštní touhy, nedávno odjel za velký balík cvičit subinky v německém SM klubu a tak mladá referentka poslušně navštěvovala můj byt, kdykoli jsem ji to poručil. Ale pořád mi to bylo málo a tak jsem získal ještě tři sadistické kolegy a začali jsme jezdit jednou měsíčně na služební cesty. Dívčino trápení bylo při každém dalším výjezdu delší a tvrdší, vracela se večer domů hodně vyčerpaná, ale nikdy se nesnížila k tomu, aby nesplnila některý obzvláště bolestný úkol nebo dokonce prosila o zmírnění výcviku. Už si ani nebyla schopna uvědomit, jak se za rok svobodný život mladé pohledné slečny plánovitě změnil na otrockou závislost. Dnes to bude právě dvanáctá služební cesta, která bude zatím nejtvrdší…
Sedím těsně vedle ní a prohlížím si její oblečení. Už je jasné, že zvláštní trest ji nemine, neboť má na sobě mnoho zimních hadrů, které mi znemožňují přístup na její tělo již v autě. Smutně vzpomínám na červencovou cestu v minisukni, kdy už pět minut po odjezdu přišla o kalhotky a moje ruka důkladně projížděla její mokrou kundu. Rozepínám alespoň kožíšek a pod ním vidím hnědý rolák! Strašné! Rozjíždím zip u jejích džín, objevují se punčocháče, které brání zjistit, jaké má kalhotky. Udělala to ta kurva schválně? V duchu přemýšlím o vhodném trestu. Když nemohu do kundy, vniknu alespoň pod rolák, má ještě košilku, ale podprsenku tradičně nenosí, její prsa po tatínkovi ji nepotřebují. Vyzvu Standu, aby se ujal její levé bradavky a mačkáme oba pupence usilovně, ale ona je na to zvyklá, sedí bez hnutí, je trochu bledá, přece jenom má asi strach, co ji dnes čeká. Své plány ji nikdy dopředu neříkáme. Víme, že cesta je dnes dlouhá a tak necháme její kozy odpočinout před tvrdými mukami, které na ni čekají a raději velmi intenzívně kroutíme její ruce, aby si užila trápení už teď. Na jejím obličeji vidím, že to docela bolí, nasadím ji policejní pouta a věnuji se výslechu o listopadovém výjezdu. Je to chytrá dívka a pamatuje si docela přesně své ponížení, nejhůř jí bylo, když byla už hodně vyčerpaná, úplně nahá a roztažená přivázána řetězy na stole v dílně, a my ji střídavě bili přes břicho a dávali elektrošoky. Dokonce i ví, že kalhotky, které jsme tenkrát použili jako roubík do úst, byly bílé s červenými srdíčky i lemovkou. Dnes má jiné, my už víme, že je uvidíme velmi brzo, protože auto právě odbočuje z hlavní silnice a stoupá úzkou silničkou nahoru…
Cesta končí na vrcholu kopce u zchátralého kostelíka s pootevřenými vraty. Pečlivě vybrané místo, kde Míla prožije nejtvrdší mučení svého mladého života, leží v pusté krajině několik kilometrů od nejbližší vesnice. Mrazivé a mlhavé počasí přináší jistotu, že sem nezabloudí někdo nepovolaný. Vystupujeme z vytopeného auta a zapínáme své bundy. Čtyři mladí muži a spoutaná žena s rozepnutým kožíškem… Jirka a Petr, kteří zatím neměli s naší zajatkyní žádný kontakt, ji chytají za ruce a táhnou dovnitř. V pustém kostele po několika nájezdech zlodějů už zůstalo jen to, co nebylo možno ukrást – velký kamenný kříž, sloup i masivní dřevěná lavice. Rozbitými okny se prohání vítr. „Pojď ke mně!“, přerušuji mlčení. Milena poslušně přichází, dívám se do jejího bledého obličeje a říkám: „Dnes zakončíme tvou letošní výchovu takovým mučením, jaké jsi ještě nezažila. Řetězy a bití na stole je proti tomu úplná sranda. Pamatuj si, že jako správná otrokyně už nikdy nesmíš stát před námi oblečená. Okamžitě po příjezdu se sama rychle svlékneš do spodního prádla, rozumíš?“ Poslušně sklopí hlavu. „Ano, pane.“ Je dobře vychovaná. Uvolňuji pouta, aby mohla splnit rozkaz, stojíme kolem ní a budeme sledovat odhalování jejího mladého těla. Svlékala se před námi často, ale nikdy ne v takové zimě. Odkládá kožíšek a protože není kam ho pověsit, nařizuji hodit ho na zaprášenou podlahu. Trápit otrokyni za pomoci jejích osobních věcí je moje specialita, teď si pomaloučku přes hlavu přetahuje rolák, musí skončit také na zemi u mých nohou. Nahoře zbývá jen červená košilka, uvažuji, zda ji za trest mám nechat svléknout úplně donaha, ale dráždivá barva i tvar košilky způsobí, že ji spodní prádlo ještě chvilku nechám. Nařizuji ji, aby vyndala vše z kapes kalhot, vrátím ji jen kapesník a zabavuji klíče od jejího bytu i legitimaci s fotografií usměvavé dívky. Ta se teď určitě nesměje, právě se zouvá a nechává pomalu klesnout k zemi své přiléhavé manšestrové džíny. Objevují se hnědé punčocháče a pod nimi prosvítají bílé kalhotky. Za okamžik už před námi stojí zajatkyně jen v lehké košilce a kalhotkách, má husí kůži a třese se zimou. Ještě musí odevzdat hodinky a já ji vyhrnuji košilku, abych si prohlédl zblízka kalhotky. Jsou docela dráždivé, celé bílé, hodně vykrojené, s černým podélným pruhem pod gumičkou. Rozhoduji se, že ji zatím zůstanou. „Abys nám tu nezmrzla, trochu si zacvičíš. Budeš tady dělat kliky a při každém mi políbíš botu!“, nařizuji dívce, odkopávám její svlečené věci do kouta a sám ji upravuji zbytek oblečení do podoby sparťanského dresu. Začíná cvičit a jde jí to docela dobře, však také dřív sportovala, než jsem ji to zakázal. Musím ji to trochu ztížit, při jednom dotyku ji nakopnu do obličeje a řvu: „Očisti mi jazykem špičku boty!“ Málem upadla, ale už je zvyklá na různé ponižující příkazy a tak rychle líže mou zablácenou botu. Když se to podaří, dovolím jí vstát. S rozevlátými vlasy a volnou košilkou teď vypadá daleko víc sexy. Čuráky nám tvrdnou, ale musí počkat, teď je nejvyšší čas na první výprask. Milena uléhá na břicho na zaprášenou lavici a já stahuji bílý hadřík nad kolínka. Hezky vyvinutou prdel považuji za nejdráždivější část tohoto mladého tělíčka a proto musí přijmout první bití. Otevírám tašku, která dřív patřila zajaté dívce. Nosila v ní sportovní potřeby na trénink, ale po jejím zotročení jsme tašku zabavili, obsah kompletně vyhodili do popelnice a použili k uložení mnoha mučících nástrojů na výjezdy. Beru si důtky s několika ocasy, zakončenými železnými skobičkami. Dívka klidně leží na lavici, je rozumná a tak ji necháme volné ruce. Mohutně se rozmáchnu, ozve se ostrý svist, řemínky dopadají na nahou zadnici a skobičky zanechávají první stopy v bílém mase. Milena tlumeně vykřikne, ale to už dostává druhou ránu Petrovým karabáčem. V rychlém sledu následuje Jirkova rákoska a Standův kožený řemen. Po každém šlehnutí chvíli počkáme, až se dívčiny stažené svaly uvolní a další rána tak dopadne na měkké maso. Musíme naší otrokyni nechat, aby si vychutnala citelnou bolest úplně do dna! Na bití je zvyklá a tak se zatím chová statečně, tiše vzlyká a nehýbe se. Nezvyklý je jen počet ran, který naše mučednice dnes dostává, protože ten se plánovitě zvyšuje při každé další akci. Zadnice už ztrácí bělost a získává barvu velmi podobnou vyhrnuté košilce. Rudé šrámy rychle přibývají, sešvihaný zadek musí mladou ženu strašně pálit a svědit. Vidíme, že zatíná obě ruce v pěsti, aby nekřičela. Pro začátek to bude stačit a tak končíme první výprask, zmučenou holku vytáhneme za rozcuchané a zpocené vlasy do stoje a milostivě ji dovolíme natáhnout si kalhotky. Na bílé látce se okamžitě objevují rudé květy. Nedopřejeme ji žádný odpočinek, vedeme ji ke sloupu, kde proběhne další tvrdé mučení. Zatím se ale docela drží, tak ji musím potrápit i psychicky. „Budou brzy vánoce, tak si vyzkoušíš, jak mučili ježíška. Jestli pak víš, čím začali?“, ptám se své oběti. Dívčina bledne, protože při své inteligenci právě pochopila, proč jsme ji dnes přivezli do kostela. Ale vzchopí se a odpovídá: „Zbičovali ho, ale to bylo o velikonocích, ne o vánocích, to se přece narodil!“ Konečně se chytila do pasti svou chytrostí, otrokyně si nikdy nesmí dovolit opravovat své pány! Uchopím ji za vlasy a prudce zvrátím hlavu dozadu, až ji skoro zlomím vaz. Vykřikne bolestí, já do ní prudce strčím a už se odvážná otrokyně válí po zemi. Obklopujeme ji a kopeme do jejího těla ze všech stran. Zaječí jako zvíře, když se trefím přesně umístěnou ranou do míst, kde hustý hnědý kožich vystupuje zpod úzkých kalhotek. Marně se děvče snaží zakrýt si rukama obličej, Jirka ji okovanou botou zasáhne prudce do nosu. Pramínky krve z obou dírek tečou po její bolestí poznamenané tváři. Kapesník je daleko v odhozených džínách, musí se otřít do své dráždivé košilky. Ví, co ji teď čeká, ztěžka vstává, její tělo plné čerstvých modřin se třese bolestí a zimou, bosé nohy pomalu kráčejí po studených kostelních dlaždicích ke sloupu. Vidím strach v jejích očích, ale po předchozí zkušenosti se už neodvažuje jakkoliv vzdorovat a zvedá poslušně ruce, abych ji zbavil předposlední části dříve slušivého oblečení. Znovu po měsíci vidíme její odhalené vnady, které na rozdíl od lákavé prdele nejsou příliš vyvinuté. Trochu si hraji s bradavkami, Míla stojí skoro v pozoru a statečně snáší bolest, kterou ji působím. Zatímco kozy získávají fialovou barvu a špičatý tvar, kamarádi nečekají a její ruce dozadu pevně uvazují silným provazem za sloup. Nechávám na pokoji její zvětšená prsa a prohlížím si její obnažené tělo. Teď, kdy tu stojí před námi jen v malinkých kalhotkách, mi připadá docela hubená, trochu jako velké dítě. Stojí klidně u sloupu s rukama vzadu svázanýma a čeká na svou bolest. Je statečná, svým klidem nás dráždí a vzrušuje, o to víc se budeme snažit ji ponížit a zmučit jako nikdy předtím. Vytahuji z tašky skutečný bič na koně a jdu k dívce. Rozpřáhnu se a šlehnu ji přes bříško. Ozve se bolestný výkřik, ale mučící předmět již sviští znovu vzduchem a tentokrát ho nasměruji přesně na její prsa. Nyní mířím trochu níž a když se trefím přesně do rozkroku, Milena vykřikne hlasitěji. Vytvořím na mladém těle pět ohnivých pruhů a předávám hrozný nástroj Standovi. V prázdném kostele se zlověstně rozléhá svištění biče a hlasitý pláč mučené oběti. Její tělo už není bílé, ale fialové. Dlouhé úzké pruhy tvoří hustou spleť, začínající na kozách a končící v místech, kde se kalhotky marně snaží chránit píču, která stále čeká na své dnešní rozmrdání. Nic na světě nás nemůže obměkčit, pokračujeme chladně, krutě a bezohledně v bičování ubohé dívčiny. Vidíme, jak se na ostrých okrajích ran objevuje krev, pomalu stéká dolů po bříšku, až narazí na překážku těsné gumičky kalhotek, vsákne se do bílé látky a s pruhem vytvoří abstraktní rudočerný obrazec. Pod ranami biče odcházejí z dívčina těla poslední síly a ona pomalu ztrácí vědomí. Hrubá síla vítězí nad rozumem, už nevydrží stát a tak bezvládné tělíčko pomalu klesá na kolena, provazy se napínají a bolestivě zařezávají do masa, ale Míla to už necítí. Nemám rád bití bezvládné oběti a tak se všichni snažíme otrokyni zase přivést k vědomí a pokračovat v mučení. Jirka ji chytá za vlasy a já ji políčkuji střídavě přes obě tváře. Konečně slečna otevírá pláčem opuchlé oči a když si uvědomí, co se s ní děje, objeví se zase potoky slz. Standa, maximálně vydrážděn pohledem na zmučenou trestankyni, křičí: „Já už to nevydržím!“ a v poslední chvíli rozepíná džíny a jeho fialový klacek mohutným obloukem stříká hustou bílou tekutinu na plačící děvče. Slzy, krev i semeno se mísí, vnikají do ran a zvyšují bolest naší otrokyně. Odvazujeme ji od sloupu a necháme krátkou chvilku odpočinout na lavici, zlatý hřeb dne teprve přijde a Milena musí být alespoň trochu při síle. Házím po ní její košilku, aby si očistila rány a otřela mokré bříško. Z dráždivého prádélka je teď špinavý zakrvácený hadr, který zase končí v prachu na zemi. Každou minutu je třeba využít, a tak Petr strká svůj tvrdý ocas děvčeti před obličej a naše dobře vychovaná otrokyně ho poslušně bere do úst a vzorně vykouří. Ani kapka nepřijde nazmar, všechno semeno končí v jejím zažívacím traktu, aby pomohlo obnovit její síly. Bude je hodně potřebovat, protože já mezitím vytahuji kolečko ostnatého drátu a jdu si prohlédnout kříž. Dívka není ještě tak zřízená, aby hned nepochopila, co bude následovat. Dívá se nevěřícně na kříž i drát a celá vyděšená se dnes poprvé zmůže na slabý odpor. „Ne, to přece nemůžete…“, vyhrkne a víc už nestihne, protože Standa přiskočí a srazí ji z lavice na zem. Leží bezmocně na zádech a sténá, protože statný mladík stojí na jejím zmučeném těle a snaží se zašlapat její nevelká prsa. Chvíli počkám, až se kolega vyřádí a pak upravím dívku do polohy, kterou potřebujeme – roztáhnout ruce, nohy naopak těsně k sobě. Začíná operace, kterou jsme zatím nemohli vyzkoušet v praxi. Dělím drát na tři nestejné části a jedním začínáme naší zajatkyni omotávat pevně levé zápěstí. Ostny pronikají kůží do masa a začínají tvořit krvavé ostrovy na ruce, už dříve poznamenané fialovými zářezy po provazech. Dívka tiše vzdychá a my podobně připravujeme pravou ruku pro zavěšení na kříž. Nejdelší drát spoutá nohy, zatím bílé a mučením nedotčené. Ostnatým drátem pevně stahujeme její kotníky k sobě, z otevřených ran pomalu vytéká krev. Teď nás čeká nejsložitější část dnešní akce. Jsme ale siláci a tak bez problémů zvedáme lehké tělo nahé ženy do výšky. Standa leze na lavici a přitahuje drátem omotanou ruku k rameni kříže. Kámen je ledový, napínáme paže do maxima a působíme Mileně strašlivou bolest. Křičí, ale my už nelítostně přivazujeme nohy kousek nad zemí. Hledíme teď vzhůru na naše hrůzné dílo. V kostelním šeru visí na kříži mladá dívka v kdysi bílých kalhotkách, její zbičované tělo hraje všemi barvami. Je vystavena neskutečnému utrpení, které ještě za 19 let svého mladého života nepoznala. Do široka napnuté tělo se chvěje v křečovitém pláči. Vzpomínám, co už s námi Milena vytrpěla: věšení na háku i hlavou dolů, pálení, elektrošoky, opakované znásilňování, spoutání mnoha způsoby a hlavně bití, bití, bití…Ale dosti vzpomínek, beru si dlouhý kožený řemen a rychle šlehám stehna, která svou bělostí ostře kontrastují s fialovou barvou zbytku těla. Za chvíli už bílá barva mizí a my si dáváme přestávku. Zapalujeme si cigarety, které samozřejmě využijeme i k mučení naší zavěšené otrokyně. Standa i Petr znovu lezou na lavici a blíží se k její tváři. Nejdřív jí jenom foukají kouř do ztrápeného obličeje, ale pak ji Petr strká cigaretu do úst. Vyčerpaná žena ji však není schopna udržet, zakucká se a nedopalek padá na zem. Za to musí být potrestána, Standa neváhá a hořící cigaretu vráží hluboko do odkryté podpažní jamky ukřižované dívky. Petr udělá totéž na druhé ruce a to už Míla bolestí ječí „Au, auuu, ne, neeee“ a slzy jako hrachy se jí opět koulí po tváři. Kluci se nedají rušit a pečlivě ji zbavují hnědého ochlupení v podpaží. Když už není co upálit, jejich žhavé oharky se přesunují na bradavky. Bolest je zase větší, ale plačící dívku ještě čeká mučení na nejcitlivějším místě, které jsme zatím nechali skryté pod kalhotkami. Chci zajatkyni ušetřit pohledu na mučení jejího přirození, proto Jirka přináší punčocháče a pečlivě ji zavazuje oči. Teď přichází chvíle, na kterou jsem se tak těšil. Kalhotky jsou staženy až pod kolena a já rozrážím sevřenou kundu dvěma prsty. Drtím poštěváka, roztahuji kundu, až se mi podaří vrazit dovnitř celou pěst. V křiku, který teď vydává mladá žena na kříži, splývá bolest i vzrušení. Ještě ale nenadešel správný okamžik pro sex, tak raději vytahuji ruku z vlhké píči a čistím ji o dívčiny kalhotky, které bezmocně visí mezi sevřenými nohami. Její hustý hnědý kožich mne vzrušuje neméně než kalhotky a tak otrokyni nikdy nedovolím, aby se vyholila. Rozhoduji se však pro jistou úpravu, aby si při každém svlékání a oblékání připomenula své dnešní ponížení. Nejdřív chlupy vytrhávám, později používám zapalovač a za chvíli se už objevuje mezi porostem znamení kříže. Jirka nechce zůstat stranou při pálení oběti, shýbá se a plamínek již olizuje chodidla. Dívka na kříži musí teď prožívat neskutečná muka, vždyť je pevně spoutána ostnatým drátem, bolestivě natažena a pálena na čtyřech citlivých místech současně. Zatím je při vědomí, marně se snaží alespoň pohnout nohou, aby se zbavila jedné palčivé bolesti, je to ale zbytečné, protože si tím jen způsobí další krvavé šrámy od utaženého drátu. Pláče už docela hlasitě, vím, že tak kruté mučení ještě nezažila, ale oceňuji, že se nesnaží prosit, je z ní opravdu správná otrokyně! Protože nás samozřejmě čeká sexuální vyvrcholení, vytahuji velkého černého robertka, kterým důkladně protahuji její stokrát rozmrdanou kundu, aby byla správně navlhčená pro přijetí našich velkých čuráků. I tato činnost musí děvče na kříži hodně bolet, pláč přechází na křik skoro zvířecí, ale postupně se jeho intenzita snižuje, až úplně ztichne a její rozcuchaná hlava klesá bezvládně dolů… Mučit dál omdlelé děvče je zbytečné a tak dávám pokyn k jejímu sejmutí z kříže. Všichni cítíme, že naše ocasy už nutně potřebují vystříkat do té jediné kundy, kterou máme po ruce. Opatrně uvolňujeme nehybné tělíčko, poseté mnoha ranami a pokládáme ho na lavici, kde její dnešní utrpení začalo. Teprve nyní je Milena zcela nahá, stahuji kalhotky, které splnily svou dráždící úlohu a nyní už jsou zcela zbytečné, roztahuji její ztuhlé nožky co možná nejvíc. Dívčina je stále v hlubokém bezvědomí a tak ji musíme sami trochu otřít, aby nás při sexu neumazala. Znovu používáme košilku, kde barva krve splývá s barvou látky. Zatímco ji kluci marně křísí fackami, můj vydrážděný ocas už nemůže vydržet ve slipech. Bezvládné tělo mladé dívky mne silně vzrušuje. Rychle se rozepínám a prudce vrážím ocas do mokré kundy. Divoká jízda začíná, přirážím jak zběsilý, prudké kopulační pohyby konečně přivádí dívku k vědomí. Je příliš slabá na to, aby spolupracovala nebo se bránila. Leží na lavici jako bezmocná loutka, ale slabé oddechování se postupně mění na vzrušené výkřiky. Jsem brzy hotov, mé horké semeno plní stokrát promrdanou kundu a střídá mne Jirka. Ten není tak divoký, dává si pozor, aby si neumazal svou drahou zimní bundu. Já si zatím jdu prohlédnout svlečené hadry naší otrokyně, pohozené v koutě. Džínsy, rolák, kožíšek, samé pěkné věci, ovšem nyní pomačkané a zašpiněné. Značkové oblečení u otrokyně – to přece není možné, to se musí brzy změnit! Házím věci opět na zem, pak ale beru kožíšek a jdu k lavici, kde právě Jirka plní dívčí kundu svým bílým produktem. Než se připraví Standa, házím rozepnutý kožíšek na rozbolavělé tělo naší děvky. Není to proto, aby se Míla zahřála, ale abychom si my nezamazali naše bundy. Standovi to jistě pomůže, je to největší divoch a sadista z nás, teď leží na kožichu a svým mohutným tělem doslova drtí dívku pod sebou. Ta je téměř bez sebe bolestí i vzrušením, snaží se z posledních sil pohybovat pánví, ale zmučené tělo neposlouchá… Vydrážděný Standa na ní řve „Přirážej!“ a masíruje ji kozy velice drsně. Slyšíme čvachtání v její kundě a na řadu jde Petr, který má rád anál. Kožich, postříkaný spermatem, padá na zem a nejmladší mučitel otáčí bezbranné tělo na břicho, rozevírá seřezané půlky a prudce vráží svůj tvrdý kůl do prcíny. Prázdným kostelem se rozléhá nelidský řev, který v tiché krajině musí být slyšet dost daleko. Naposledy použiji zbytečné dívčí prádélko, kalhotky nacpu do úst a utáhnu punčocháči, přes hlavu hodím košilku. Kontakt se spodním prádlem má příznivý vliv na mou erekci, cítím, jak jsou mé slipy těsné. Nemohu očekávat, že mi teď vyčerpaná žena, stále nabodnutá na Petrův úd, nějak pomůže. Čekám, až Petr naplní Míle konečník, pak odhazuji rudý hadr, beru ji za mokré vlasy a mířím na obličej. Výstřik je natolik silný, že zasahuje vlasy i obličej, důkladně jsem poznamenal i kdysi dráždivé spoďáry v roubíku.. Totálně vyčerpanou dívku už víc ponížit nešlo. Sedí na lavici, pláče, sama se neodvažuje zbavit se roubíku, který ji škrtí a dusí. Když se o to pokusí, její ztuhlé ruce ji vůbec neposlouchají. Nakonec jsem to já, kdo mocným škubnutím trhá punčocháče a vytahuje kalhotky z úst. Ty ale vypadají! Mokré, špinavé i rozkousané od zubů, bojujících s dusivým roubíkem. Černý pruh, ráno dráždivě kontrastující s bělostnou látkou, není skoro vidět pod nánosem slin, spermatu, prachu i krve. Když Míla spatří své milované kalhotky, začne zase usedavě plakat. Dobře vím, že si potrpí na čisté a voňavé spodní prádlo, ale podstatná revize jejího prádelníku je nyní zcela nutná pro daleko hlubší ponížení a zotročení naší děvky. Štítivě roztahuji kalhotky a v jejich nejužším místě, kde nesplnily úkol chránit píču své majitelky před ptáky, je trhám a odhazuji pod kříž. Stejným směrem putují i punčocháče a košilka. Standa neváhá, sbírá zbytky prádla a věší ho na ramena kříže. Přímo symbolicky tak doplňujeme biblický mučící nástroj moderními předměty jako památku na kruté trápení mladého děvčete.
Je čas na zpáteční cestu. Už je dávno po poledni a my ještě nejedli. Zatímco skládáme věci do tašky, nahá Milena sedí na lavici a tiše pláče. Úplný konec dnešní zábavy to ale ještě není, rozhodujeme, že cestu k motorestu stráví otrokyně v kufru, neboť Petr se bojí, že by mu zašpinila potahy v autě. Zadní sedačky jsou pro tři lidi dost těsné a kožíšek ji tak hned nevrátíme. Na můj rozkaz dívka vstává, ujde pár kroků … a upadne. Opálená chodidla už jednou měla, protože v létě musela bosá projít žhavými uhlíky v ohništi, když jsme ji vedli k mučednickému kůlu, teď se asi přidalo vyčerpání po dosud neprožitém krutém mučení. Chytáme ji za ruce a táhneme ven k autu. Není schopná pohybu ani odporu a tak ji házíme do kufru, stočíme do klubíčka a pro jistotu ruce zajistíme pouty. Zmačkaný značkový rolák ji hodíme přes tělo, kalhoty a boty nacpeme k rezervě, ale teplý kožíšek poslouží nám jako měkký potah na zadních sedadlech. Sjíždíme cestou dolů ke státní silnici. Hodnotíme dnešní akci, shodneme se, že naše kolegyně je v pouhých devatenácti letech hodně statečná, ale fyzické mučení už nelze příliš stupňovat a tak je třeba se více zaměřit na psychické. Vykládám své perverzní nápady a kluci jen uznale pokyvují hlavami. Zastavujeme za motorestem v hlubokém lese. Otevřeme kufr, dívka už nepláče, jen nás ustrašeně pozoruje. Říkám ji, že za chvíli přijdeme a vyndáme ji, ale teď musí ještě v kufru vydržet. Svážeme ji pevně do kozelce a hlavu zabalíme do svetru tak, aby mohla dýchat, ale nemohla křičet.
Po vydatném jídle se v dobré náladě vracíme k autu. Rozhodně ještě nechceme jet domů, ještě si zmučená spolupracovnice užije menší přídavek! Aby nám neumřela hlady, vzal jsem ji k jídlu dvě obložené housky. Došli jsme právě včas, těžko dýchala, bylo jasné, že se snažila uvolnit hlavu omotanou svetrem, ale tím dosáhla pravý opak, neboť provaz se jí zařízl těsněji do krku. To je ale neposlušnost, která musí být potrestána! Řežu si pořádný prut, rozvázanou zajatkyni házíme na břicho do trávy a bijeme přesně do těch míst, kde jsme ráno začali měnit svůdnou zadnici na množinu fialových jelit. Musí si odpočítat klasických pětadvacet a my pozorujeme, jak ze starých ran vytéká znova červená… Po exekuci ji pomáháme vstát a dostává housky. Jako správná otrokyně děkuje a vrhá se na jídlo, které jí má trochu obnovit síly. Nedaleko tekoucí potok mne přivádí na nápad, očistit ji důkladně od krve. Když dojí, popadneme ji za ruce i nohy a ponoříme zmučené tělo do ledové vody. Ječí a škube sebou, ale proti nám nemá šanci. Jen obličej zůstává venku, i vlasy se namočí, než odteče rudě zbarvená voda. Návrat k přírodě pokračuje použitím velkých lopuchových listů jako ručníků, načež promodralé a zuby drkotající otrokyní dovolíme částečně se obléci. Házím jí černé kalhoty, které si musí natáhnout naostro. Na jejím bolestí zkřiveném obličeji je krásně vidět, jak velké trápení působí dotyk manšestru na seřezanou kůži. Zip opatrně vyjíždí tak do tří čtvrtin délky a ozdobný knoflík se zapnout ani nepokouší. Teď ji určitě na delší dobu přejde chuť při chůzi vyzývavě kroutit zadnicí v těsných džínách! Ani natažení roláku přes hlavu není pro Milenu nic příjemného. Možná doufá, že tím je vše skončeno a jede se domů. Ale má smůlu, nám se ještě nechce! Vedeme ji bosou kus dál do lesa a silonovou šňůrou přivazujeme ke starému dubu. Abychom dosáhli správného efektu bolesti, vyhrneme rolák až na oteklé kozy a kalhoty spouštíme nad kolena. Znovu odhalená dívka smutně sleduje, jak mezi mírně rozkročenými nohami křížem protáhneme šňůru a velice dbáme na to, aby se dotýkala stydkých pysků. Musí jí to dost bolet, ale ani nemukne, i když jí ještě vyrvu pár chlupů, aby lépe vynikl její vypálený kříž. Nastává vhodný čas na psychické trápení. Vyndám z kapsy její zabavenou občanku, dlouho si prohlížím hezké usměvavé děvče ve světlemodrém svetru na fotografii, pak se podívám na spoutanou a poníženou osobu u dubu a říkám ji. „Ty jedna zasraná děvko, vypadáš hrozně, vůbec o sebe nepečuješ, jsi špinavá, jestli nebudeš dbát o hygienu, dáme tě mrdat bezdomovcům! To chceš?“ Rychle vrtí hlavou, že ne, dávám ji preventivně pořádnou facku a pak už musí poslouchat, co ji čeká v příštím roce. „Tvá otrocká výchova pokračuje úspěšně, takže přejdeme na vyšší stupeň. Nebudeš mít právo rozhodovat o svém oblečení, od nového roku jen já budu nařizovat, co budeš nosit. Ještě před vánocemi zajdu do tvého bytu a proberu všechny části oblečení. Jako otrokyně nesmíš nosit dráždivé a vyzývavé věci, jako sis to dovolila dnes, takové hned vyhodím a na každý den ti přesně určím, co budeš na sobě mít. Když budeš neposlušná, budu tě trestat i oblečením, do mrazu dostaneš lehkou bundičku a v létě naopak. Každý den po příchodu do práce si tě na záchodě zkontroluji, pokud by sis dovolila vzít nepovolené kalhotky nebo košilku, okamžitě trhám. Podprsenku teď nebudeš nosit vůbec žádnou, na tvoje kozy po tátovi ji nepotřebuješ. Je ti to jasné?“ Milena viditelně bledne, ale neodvažuje se cokoliv namítat, takže slabě kýve hlavou. „Nic neslyším, děvko!“ „Ano, je mi to jasné, pane!“, říká unaveným a chvějícím se hlasem má podřízená, kterou budu po novém roce ovládat jak v práci, tak v osobním životě. Díváme se na její mírně pootevřenou píču, která nás znovu láká k návštěvě. Jistě ji neodmítneme, vždyť jsme kvůli sexu sami holku tak šikovně přivázali. Musím ji zase trochu rozdráždit, říkám si a cpu ji do kundy velkou smrkovou šišku. Míla křičí: „Ne, prosím, ne, ne!“, ale je to marné, její pevně spoutané tělo nemá šanci zbavit se cizího předmětu ve své pochvě. Necháme teď bezmocnou dívku bolestivě dráždit šupinatou šiškou a jdeme si na půl hodiny odpočinout a zahřát se v autě. Konstatujeme, že stav našich ocasů je vynikající a jsou připraveny k závěrečnému vystříkání. Jdeme opět ke starému dubu, kde spoutaná otrokyně je už správně vydrážděna, hlasitě vzdychá vzrušením, její odhalené a zmučené tělo je připraveno znovu přijmout naše údy! Vyhazuji mokrou šišku a zasunuji svůj tvrdý klacek do nateklé a vlhké kundy. Míla už je úplně mimo, není schopna vnímat, co s ní děláme a jenom těžce dýchá. Mladé dívčí tělo mne přivádí k vyvrcholení velmi brzy. Už to nejsou žádné hrátky, používáme její píču jen jako odkládací nádrž pro splnění našeho chtíče. Čtyři mladé a statné ptáky plní kundu až po okraj. Naše semeno, smíšené s její šťávou, pomalu stéká po stehnech ke staženým kalhotám…
Začíná se smrákat, naše krutá hra s masochistickou kolegyní už je u konce. Vracíme se k autu a vedeme ji na šňůře jako dobytče na porážku. Jde se jí špatně, klopýtá, ale napjatý provaz kolem krku ji nutí k rychlejšímu pohybu. Rolák i kalhoty už zase zakrývají intimní místa, ale na černé látce jsou zřetelné bílé skvrny. Už nebude žádná očista, památku na naše chlapství si poveze až domů! Před autem se zastavuje a konečně slyšíme její slabý a ponížený hlas: “Prosím Vás, vraťte mi už moje věci, prosím!“ Mám je v kapse, ale neodpustím si ještě jedno ponížení zmučené dívky. „Klekni a popros!“ Je poslušná a můj příkaz plní okamžitě. Klečí ve špinavých džínách na blátivé cestě, její drátem rozedřené ruce jsou sepjaty v prosebné pozici a opakuje znova: „Můj Pane, moc Vás prosím, vraťte mi moje klíče, legitimaci a hodinky, které jste vzal do své úschovy před mou výchovou, prosím!“ Ano, jsem spokojen, tak je to správně, uvolníme její krk a vracím věci. Už ji nebudeme cpát do kufru, dovolíme ji jet s námi vzadu, bez kožíšku nám nezabere tolik místa a ještě se pobavíme! Auto se pomalu rozjíždí ke státní silnici. Zmačkaný hnědý rolák milosrdně skrývá stopy po nejkrutějším mučení, které dnes Míla zažila. Sedí vzpřímeně, aby dotykem opěradla nezvyšovala svou bolest, v jejím bledém obličeji vidím kromě fialových stop po fackách i strašnou únavu a vyčerpání. Její zmučené tělo, zbavené spodního prádla, už není tak nepřístupné jako ráno. Pro mou dotěrnou ruku není vůbec těžké pod rolákem ho osahávat a jitřit všechny ještě ne zcela zaschlé rány. Dívka začíná opět brečet. Když se přidá i můj soused a silně mačká nateklou bradavku, Milena to už nevydrží a křičí: „Ne, ne, to moc bolí, pusťte mne už, prosím Vás, prosííím!“ Ale tvrdý sadista Standa nemá žádné slitování s vyčerpanou dívkou. Vytahuje z kapsy zavírací špendlík a vzrušeně říká: „Pánové, vidíte sami, že naše kurva ještě není úplně vychovaná a tak navrhuji exemplární trest, aby si navždy pamatovala, jak se má chovat. Navrhuji propíchnout jejího poštěváka!“ Připadá mi to v tuto chvíli hodně drsné, ale protože všichni kolegové nadšeně souhlasí, přidávám se k jejich krutosti. Petr zastavuje na krajnici a s Jirkou pevně uchopí otrokyni každý za jednu nohu a zvednou je roztažené od sebe. Standa sevře dívčinu hlavu do kravaty a zamezí tak rázně jejímu hlasitému protestu. Když společně zajatou dívku totálně znehybníme, lehce uvolním knoflík a rozjedu nedopnutý zip, dnes naposledy odhalím naším semenem stále zasviněnou otrockou píču . Standův špendlík projede zvětšeným hráškem jako nůž máslem, pod rolákem se ozve tlumené, skoro zvířecí vytí. Krve moc neteče, z odhrnutých džín vytahuji dívčin kapesník a balím do něj propíchnutý poštěváček. Strčím ho do kundy a natáhnu kalhoty zase na své místo. Zatáhnu zip až na konec, aby plačící děvče nic nevidělo. Standa konečně uvolní sevření její hlavy a my můžeme pokračovat v jízdě. Milena usedavě pláče, své okolí vůbec nevnímá. Chci ji ještě zopakovat úkol připravit veškeré oblečení ke kontrole, ale je to marné. Je v šoku, slzy stékají několika proudy po zmačkané hnědé látce. Blížíme se k domovu, cípem jejího svetru musím trochu osušit její rudé tváře, abychom ji mohli vypustit mezi lidi. Než zastavíme poblíž jejího bytu, trochu se uklidní a přestane brečet. Vrátíme ji umazaný kožíšek, ještě ji pomohu vystoupit z auta a ona téměř neslyšně špitne: „Pánové, moc vám děkuju za dnešní krásný den!“ Tuto otrockou větu už bezchybně říká při každém návratu ze služební cesty. Petr rychle startuje a rozváží nás domů k čekajícím rodinám, jsme radostně naladěni a domlouváme se, že si po dnešku zasloužíme ještě vánoční přídavek: po firemním večírku si zamluvíme útulný uzavřený salonek, jen my čtyři a pozveme mladou referentku Milenu jako poděkování za její dobrou práci…Ale budou tam okolo další kolegové, bude potřebovat roubík, shodujeme se, rány už budou zahojené, ale dneska prosila a brečela, to se už nesmí stát… Žádný problém, povídám, použijeme její kalhotky, věc, kterou jsem u mladých koček považoval za zcela zbytečnou. Smějeme se a já se navíc těším na zítřek, kdy jako vždy druhý den po služebce budu projednávat s ní ve své zamčené kanceláři výsledky našeho jednání. Nikdo si nevšimne, že otužilá mladičká slečna chodí do mé kanceláře pokaždé jen v lehké halence a sukni, protože svetřík i dokonce kalhotky již předtím odložila na záchodě. Tak to požaduji já, ty dva pro mne zbytečné hadříky, ale nutné pro život v kanclu ji okamžitě svléknu, provedu důkladnou tělesnou prohlídku výsledků našeho jednání, pak ji napřed ojedu přehnutou přes stůl a poté vkleče přede mnou vzorně vykouří mého vždy připraveného macka…S poslušnou subinkou je život mnohem krásnější!
Ochladilo se a začíná drobně pršet. Lidé spěchají s předvánočními nákupy domů a přemýšlejí, co ještě musí stihnout. Nikdo si proto nevšimne rozcuchané a ubrečené dívky ve špinavém kožíšku a uválených džínách, která se pomalu belhá ulicí. Když se jí nohavice vyhrne trochu víc, jsou na holé noze vidět fialové pruhy i podlitiny. Poslední služební cesta mladé referentky Mileny ve starém roce definitivně skončila. Slzy znovu stékají po tváři, konečně je doma, otevírá svou nevelkou garsonku, oblečená i obutá klopýtá do pokojíku, padá na válendu a dlouho usedavě pláče. Je už pozdní noc, když se přinutí vstát. Své poničené zbytky oblečení štítivě odhazuje do koše a napouští vanu až po okraj horkou vodou, bere si vonící gel a půl hodiny pečlivě zbavuje své zmučené tělo stop svých spolupracovníků. Pak vytlačí skoro celou tubu hojivé masti, ještě nikdy ji tolik nespotřebovala jako dnes. Její mladé tělo, vycvičené středoškolským sportem, se po koupeli přece jen trochu zotavuje. I mozek začíná pracovat a dívka si najednou vzpomíná, že už nebude moci sama rozhodovat o svém oblečení. Kráčí nahá do pokoje a otevírá prádelník. Na ráno si musí připravit bavlněnou halenku, která má nejdelší rukávy a zakryje stále viditelné stopy pout a květovanou sukni, nevhodnou pro toto roční období, ale jedinou, která není mini, nakonec přidá bílé ponožky, i nad kotníky zůstaly rudé pruhy. Smutně se dívá na velkou hromadu kalhotek a tang, které se vyznačují rafinovaností střihu, minimálními rozměry nebo bohatou krajkovou výzdobou. Toto milované prádélko už nebude moci nosit, najednou vzpomíná, jak dělaly po tělocviku soutěže o nejrajcovnější prádlo, ráda chodila do butiků a často byla nejlepší, ale když začala chodit k sadistickému pánovi, taky ji rád svlékal dráždivé spoďáry, už se nemohla vždy zúčastnit, měla po těle následky výchovné lekce, dřív byla hodně divoká, ale bolest ji přinutila uklidnit se. Je to škoda, velká škoda, že pán zmizel v Německu a nechal ji jenom číslo do mobilu. Nedá se nic dělat, hlavně, že má náhradu, každému se líbí něco jiného, kolegové i šéf rozhodli a ona, submisivní děvka musí poslouchat. Dnes také nebyla vždy poslušná, ale když ta bolest byla úplně nelidská! Unavené myšlení inteligentní maturantky přece jen vítězí nad primitivní poslušností trápeného těla, vybírá si nejúspornější černá šňůrková tanga a průsvitnou krátkou noční košilku a klesá do měkké postýlky. Ač vyčerpaná jako nikdy předtím, nemůže usnout. Převaluje se v posteli, utěšuje se, že prohlídka její skříně ještě neproběhla a tak má stále svobodu v oblékání. Její myšlenky se stále vrací k bolestným prožitkům dnešního dne, hodně si toho pamatuje a hlavně se jí pořád zjevuje její první ukřižování, to ji vzrušovalo úplně nejvíc, ostnatý drát, bílé kalhotky, bití řemenem, pálení cigaretou…Kristovi bylo 33, mě jenom 19, tak málo, ale snad jsem taky byla statečná, uklidňuje se vzdělaná čtenářka Nového zákona a cítí zvláštní pnutí v rozkroku. A najednou je tu potopa, její šťávička vytéká proudem, tanga ji nezadrží a na prostěradle se rychle tvoří loužička. Tělo mladé submisivní dívčiny se svíjí v šílené křeči a prohýbá jako luk, ztichlým panelovým domem se ozývají hlasité výkřiky vášně. Tak silný orgasmus mladičká referentka Milena ještě nikdy neprožila…
Už bylo dlouho po půlnoci, kdy chytrá i statečná devatenáctka konečně poznává, co potřebuje k úplnému uspokojení svých neobvyklých tužeb. Nic nesmí tajit, všechny hříchy musí doznat a být za ně spravedlivě trestána. Bolestivý výprask ukazovátkem na zadnici, hrající všemi barvami, dostává hned další den, kdy se mi v poledne mezi šukáním a kouřením přiznává k událostem předchozí noci. Velmi mne potěšila a já už chápu, že si na svou podřízenou mohu dovolit úplně všechno. Po skončení firemního večírku bude jistě překvapena předměty, které spatří v salonku, to už bude mít po podrobné prohlídce svého bytečku a oblečená dle mého rozkazu! A co dál, kam pojedeme v lednu? Zvedám telefon a volám Standovi, vím, že má chalupu na horách. Půl hodiny své pracovní doby příjemně trávím plánovacím rozhovorem s kamarádem. V zimních podmínkách tak prověříme statečnost naší subky zase trochu jinak. Zatímco my budeme nejméně hodinu bohatýrsky jíst a pít v krásně vytopené světnici, občas se podíváme, jak seřezaná a omrdaná Milena, na dvoře přivázaná ke sloupu, se v mrazivém dni třese zimou… Ale my jsme přece ohleduplní a nemůžeme ji nechat zmrznout, není nahá, má na sobě maličké bikinky a po uvolnění ji ve světnici přivážeme k horkému radiátoru. Standa si taky vzpomene, že Milena má na konci ledna svátek, to musíme pořádně oslavit, škoda, že v zimě nemůže dostat kytici kopřiv a bodláků…
Naše subka v tu chvíli pomalu kráčí domů, netuší, že je právě plánována její další budoucnost v nesvobodě. Žije jen přítomností, v lehké bundičce a letní sukni je ukrutná zima, opakovaně zbitá prdelka pálí jak v ohnivé peci, kalhotky má v tašce, vůbec si je po výprasku nevzala, ale je to málo platné… Zatíná zuby, pláč je na krajíčku, ale silou vůle ho potlačuje. Sice neví, co ji čeká, ale už teď si dává předčasné předsevzetí do Nového roku: Musím být vždy statečná, nesmím nikdy brečet, ať mne mučí kdokoliv a jakkoliv! Zase vzpomíná na pána a dokonce ji napadá, že mezi červencovou a srpnovou služební cestou by mohla zajet na dovolenou do Německa a zkusit konkurovat místním děvkám v SM klubu! Ještě je pořád svobodná, tak to může právě teď zkusit! Po vstupu do bytu svléká úplně všechno, bere mobil a klekne si čelem ke zdi. Takhle musela u Pána po výprasku klečet nahá půl hodiny s předpaženýma rukama a děkovat mu za výchovu, teď mu ale píše ponížené přání k vánocům… Odpoví?
P.S. Tohle přiznala naše vzorná referentka na večírku hluboko po půlnoci, kdy ležela hned od svého příchodu do salonku zcela obnažená na masivním stole. Byla roztažená do kříže a za končetiny přivázaná k nohám masivního stolu. Místnost byla osvětlena jen svíčkami, které hořely těsně u jejího těla, v rozkroku i v pupíku a vosk tiše odkapával na nehybné mladé tělíčko. Její hlava se zavřenýma očima visela ze stolu bezvládně dolů, když jsem ji zbavil už zbytečného roubíku ze starých nohavičkových kalhotek a chtěl trochu zkrátit její krásné husté vlasy, začala slabě šeptat své doznání… Zatím ji neodpověděl… Pak omdlela a exemplární trest za tuto strašnou neposlušnost musel být odložen napřesrok… Šťastný a veselý!

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

arnoval napsal

otresne zdlouhave

Jiří napsal

Naprosto parádní.

domes napsal

totální píčovina

jaan napsal

humus

TOPlist