Jmenuji se Adam 24 let, vyšší vysportovaná postava, hnědé upravené vlasy. Jsem hetero, který občas dostane chuť na nějakou tu divočinu s klukem, ale teprve po zážitku, co se mi přihodil minulý rok v létě, jsem objevil svoje submisivní sklony.
Byl velmi teplý letní den, který začínal jako každý jiný. Ráno cesta narvanou MHD do práce, kde se to neskutečně vleklo a celý den jsem jen přemýšlel, jak bych se nejradši válel u vody.
číst více
Jednou si takhle sedim a koukám na telku.Jsem 25ti letý soft.mechanik ,když mi najednou zazvonil telefon.Ozval se mi mužský hlas.Prý na mě dostal kontakt od kolegy z práce a že by potřeboval opravit počítač.Dal mi adresu a já vyjel.Když jsem dorazil na místo,přišel mi otevřít muž kolem šedesátky trochu při těle a šedivých vlasů.Pozval mě dál a zeptal se jestli si dám něco k pití.Odpověděl jsem že asi kávu´a dal se do opravy počítače.Zjistil jsem závadu procesoru a nabídl mu ža mám jedem v autě sice o malinko slabší ale že to téměř nepozná a že budu muset přeinstalovat celý počítač znovu.
číst více
Svíčky zhasly a kobka se ponořila do tmy. Kožená pouta spojená s řetězy mne držela v pozici X. Mohl jsem pohybovat pouze hlavou. Bylo ticho. Odhlučnění místnosti muselo být opravdu dobré, neslyšel jsem nic. Naštěstí tu bylo celkem teplo, takže i přes svojí vynucenou nahotu jsem neklepal zimu. Co mě trápilo nejvíc byl tlak v močáku. Nejdřív jsem volal ať mě nechají jít na hajzl, ale odpověď žádná. Tak jsem to vzdal a pustil to přímo pod sebe. Proud moči narážel na kamennou podlahu a srandovně to v kobce rezonovalo. To má za to hajzl, že mě přivázal. Bude mu to tady hezky smrdět.
číst více
Čauko. Môj príbeh začal, keď som mal 13 a pokračuje do teraz. V lesíku za dedinou som ja a spolužiak, objavili sme v takom kopci bunker ešte z čias vojny. Je to veľká miestnosť o rozlohe 6 X 5 metrov. Vchod je malí otvor asi 1 X 1 meter maskovaný húštinou a tak ho vôbec nieje vidno. Používali ho partizáni ako skrýšu na zbrane a muníciu. Teraz tam samozrejme nič nebolo. Len bordel, lístie a hlina. Tak sme to vyčistili, nanosili sme tam po tajomky matrace a deky a hrávali sme sa tam. V jeden pekný deň, ležali sme a kecali o hlúpostiach, keď sme počuli hlasy. Spolužiak mi hneď povedal, aby som opatrne vykukol a sledoval, kto to je.
číst více
„Přijdeš teda?“
Kývnul jsem hlavou. Právě jsem byl pozván na večerní šachovou partii. Vedle k sousedovi se pravidelně jednou za tři dny scházeli jeho přátelé, aby si s ním mohli zahrát onu báječnou hru, šachy. Rodiče nebyli tento týden doma a já jsem neměl dnes co dělat a tak jsem bez rozmýšlení přijal.
„Tak v osm tě čekám,“ řekl soused a odešel. Já jsem samozřejmě ihned zasedl ke svým šachům s umělou inteligencí a připravoval jsem se, až je tam všechny budu porážet. Vesměs tam budou jen chlapy okolo čtyřicítky, který bych měl porazit levou zadní, pomyslel jsem si.
číst více
Po střední škole na výšku
Za mé dobré maturitní vysvědčení a přijetí na vojenskou medicínu, my otec daroval byt 1 + 1 v centru Paříže, kde jsme mohli spolu s Vincentem bydlet, do té doby než oba nedostudujeme. Vincent dostal od svého otce zase nejnovější Ferrari, s kterým se nám bude společně dobře jezdit do školy.
Rosa, moje ségra, ta nedostala nic, protože sotva udělala maturitu a ještě k tomu odešla z řeholního řádu a dala se na kariéru pouliční děvky.
číst více
A zase to ráno! Zase musím stávat do práce. To by byly mé první myslšnky po ráno. Ale jelikož mě práce baví a je mým koníčkem, nedělalo mi prblémy se jít umýt a připravit do práce. Stál jsem na trmvajové zastávce a čekal jsem do jejího příjezdu.
Během několika tramvaj přijela a já nastoupil, sedl si na své oblíbené místo a už jsem přemýšleel, co v ten den budu mute udělat. Jen co jsem dojeli na další zastávku, jsem si všiml postávajícího černocha v druhé půlce tramvaje. Chvilku jsem si prohlížel.
číst více
Dovolte my, abych se Vám ze začátku celého příběhu (románu) představil. Jmenuji se hrabě Maxmilián Ludvík IV. a jsem jediným a prvorozeným synem hraběte Ludvíka III. Moje sestra se jmenuje hraběnka Rosalinda, ale zkráceně jí říkáme Rosa.
Můj životní příběh se začal psát v roce 2005. Narodil jsem se za sněhové bouře kdesi v srdci Paříže.
Z mého dětského světa jsi nepamatuji ani ň, no nedivte se, když jsem byl ještě malé mimino. Ale pamatuji jsi, na svou první zkušenost, která odstartovala celý můj život.
číst více
Škola začíná…
Na letišti v Nice mě zase čekal vychovatel Francoa, který mě odvezl zase až na místo. Zjistil jsem, že první rok na pokoji s deseti chlapci různého věku, ale prváky, tedy s mou třídou. Po menším seznámení, nás všechny vyhnali před ubytovnu, kde jsme se museli všichni svléct do naha a následovat jednoho staršího chlapce do kanceláří, kde jsme byli důkladně přeměřeni, převáženi a dokonce nám měřili délku a tloušťku našich ocásků.
číst více
Když kluci mezi sebou prožívají krásné chvilky s dobrodružným srdcem, tak jakoby se všechen čas najednou rozplynul a zmizel v niveč.
Prázdniny se pomalu chýlili ke konci a nám začínal poslední rok na akademii, všechno bylo také strohé a stejné a už nás to tam pomalu přestávalo bavit, ale chtěli jsme si ještě užít ten poslední týden prázdnin s našimi rodiči. Vincent sedl na první vlak směrem Lyon a já s otcem a celou rodinou vyrazil do Německa za našimi příbuznými.
číst více
