Začaly podzimní plískanice a jelikož jsem docela zimomřivá, vůbec se mi to nezamlouvalo. Byla jsem zalezlá doma a nevystrkovala ven nos, jenže s dětmi nebylo k vydržení, potřebovaly se vyblbnout. V neděli konečně aspoň na chvíli vykouklo sluníčko a tak jsme rychle vyrazili na dětské hřiště, které nám nově postavili.
číst více
Síla myšlenky, část 5.
XIII.
Výlet na nudapláž
Když jsme dorazili domů, Adélka už vykukovala ze dveří svého bytu, evidentně natěšená na nové zážitky.
„Co si mám vzít s sebou?“
„Co bys tak mohla potřebovat,“ odpověděla Kamila, „deku nemusíš, tu bereme my, tak jen ručník, něco na opalování a samozřejmě svoje nahaté tělo.“
číst více
Ahoj tohle je moje první povídka, kterou jsem napsal. Jmenuje se Veronika. Je to skutečná holka, avšak příběh je fake a jméno je změněno. Takže doufám, že se vám bude líbit.
Veronika - osoba je podle skutečné postavy.
Šel jsem jednou takhle ulicí, když v tom vidím svoji spolužačku stojící na zastávce autobusu. Veronika. Její jméno nikdy nezapomenu. Na škole mě na ní vždy přitahovalo, když měla na sobě kraťasy s tkaničkami.
číst více
Sousedka je fakt šťabajzna, nemůžu si pomoct. Už jsem si za těch pár měsíců, co bydlím v novém bytě, vypracoval takový rituál, kdy ji sleduji ráno, jak cupitá k autu - to mám ideální výhled na její kroutící se zadek, a pak i odpoledne kouknu, jak se vrací - to z prvního patra vidím přímo do výstřihu. Ježiš, já bych ji mrdal, říkám si vždy, když ji vidím. Kolik jí může být? 35? 40? Těžko říct, ale pečlivě udržovaná postava, dost výrazné líčení a oblečení se jinak než vyzývavé nazvat nedá, prostě kusanec ženské.
číst více
Skončila škola a začaly tolik toužené prázdniny. Ve středu přišla mamka z práce a povídala, že volala teta Mirka, jestli bych tam na měsíc nemohl přijet, protože strýc bude šest neděl v zahraničí a aby nebyl dům opuštěn, když bude chodit do práce. Docela jsem to uvítal, protože jsem tam měl i několik kamarádů a bylo tam výborné koupání v nedalekém písníku, kam chodilo moře pěkných holek.
číst více
Byli jsme spolu s Hansem teprve asi dva měsíce, když jsme šli na rande na Vyšehrad. Na to, že byl listopad, bylo docela teplo. Procházeli jsme se po hradbách, sbírali popadané kaštany a povídali. Zvonkohra odbíjela 6 hodin, byla už tma. Když tu začalo drobně poprchávat. Rychle domů, dolů z Vyšehradu. Déšť nás však zastihl před Cihelnou bránou. Rozhodli jsme se schovat, než se to přežene.
číst více
Záda mě bolí, asi jako každého z nás. Poslední dobou už to ale přesahovalo všechny meze. Brufen sice na chvíli pomáhá, ale i praktická lékařka mi doporučuje masáž. Popadl jsem tedy Zlaté stránky a začal hledat. A hele- hned v naší ulici, sice na úplně opačném konci, ale je to blízko. Super, brnknu tam.
„Prosím“ ozvalo se na druhé straně.
„Dobrý den, mohl bych se k Vám objednat na masáž?“ zahuhlal jsem do telefonu.
číst více
Po dlouhé době mne kamarádka vytáhla k dalším známým na chatu, že tam bude veselo u ohně a spousta dobrých lidí. Měla pravdu, bylo tam plno, hráli a zpívali, popíjelo se snad vše co teče. Já byla už unavena a tak mne uložili v jedný malý místnosti a prohlásili, že se neví s kým se probudím, protože si údajně každej lehne tam, kde je místo. V ten moment mi to vůbec nevadilo, jistě, dlouhá cesta, trocha pití, vidina spánku a zábrany jsou ty tam.
číst více
Jednoho dne se mi postavil a já nevěděl, co s tím. Trvalo mi to teda dost dlouho, než jsem pochopil co a jak, ale ke konci puberty už jsem byl docela zkušenej „honič“. Teda – ne že bych se nějak srovnával s kámošema, nějak na žádnou soutěž nebo srovnávání nenastala vhodná situace, ale já byl prostě od tý doby takhle spokojenej. Bylo to taky o hodně lepší než nějaký poluce během snů o úlevě při močení do pisoáru a podobných hovadinách, které mi produkoval můj nadrbanej, a zároveň stále úplně nepoučenej mozek.
číst více
Radka s Květuš se jednoho jarního jitra sešly a rozhodly se, že se projdou a zajdou si lesem na nedalekou mýtinu natrhat petrklíče. Obě měly rády na stole čerstvou kytičku drobných žlutých kvítků, připadalo jim to naivně romantické a jaksi to evokovalo prostředí domova. Když už jsme u té naivity, ani Radka, ani Květa zrovna moc rozumu nepobraly.
číst více
