Dělat pomocného režiséra v divadle není vůbec jednoduché. Musíte stihnout spoustu věcí, které nestíhají jiní a vrtochy některých hereček jsou kapitolou sama pro sebe. Hru, kterou jsme nastudovávali, jsme zkoušeli už několikrát. Byla právě středa odpoledne, něco kolem půl čtvrté. Zanedlouho měla na scénu vystoupit herečka, hrající jednu z hlavních úloh. Přišla k nám teprve nedávno, z jakéhosi malého divadélka. Jmenovala se Elizabeth. Měla hnědé, vlnité vlasy, krásnou postavu a fantastické nohy. Jinak to s ní bylo těžké.
číst více
Tento příběh píšu pět dní po mé první lesbické zkušenosti. Musela jsem to sepsat, protože stále nemůžu uvěřit, že se to stalo. Možná, že ani za dva roky, až to budu číst, neuvěřím, ale všechno je to pravda, takže tady to je.
Jmenuji se Jacquelyn, ale lidé mi říkají Jackie. Všechno to začalo v pátek ráno, když jsme se Sarou jely na víkend k pobřeží, abychom si odpočinuly a užily si to daleko od městských dramat. číst více
Den pomalu ustupoval soumraku. Usmívala jsem se pro sebe a pozorovala, jak vítr honí po ulici první známky podzimu. Byl to jeden z těch večerů, kdy šálek s něčím teplým k pití, příjemná kavárna a přítomnost ženy, kterou miluješ, je všechno, co potřebuješ ke spokojenosti. Odtrhla jsem pohled od okna a usmála se přes stůl na ni. Vrátila mi úsměv a řekla: "Tohle je skvělé místo." "Je. Ráda sem chodím je tu klid," řekla jsem a pohodlněji se usadila na židli. Uvelebila se taky a za chvíli už jsme si příjemně povídaly.
číst více
Všechno to začalo jednoho červnového dne, přesněji řečeno odpoledne. Slunce pražilo do rozpálených betonových bloků panelového sídliště v Praze a my si řekli, že už jsme dlouho nezažili pořádné vzrůšo. Jak jsme tak posedávali mezi betonovými bloky sídliště, uviděli jsme starého známého učitele Pepína. Slovo dalo slovo a my nemohli odmítnout pozvání na jeho chatu do Krkonoš. Pojede tam prý se svojí třídou, co učí na školní výlet a tak by asi potřeboval vypomoci se zvládnutím kázně.
číst více
Budu vám vyprávět příběh. Příběh, který se odehrál uprostřed letních prázdnin roku 2007. Jmenuji se David a v onu dobu mi bylo 16 let. Byl jsem 163 cm vysoký, štíhlou, ale i přes to tvrdou postavu, blonďaté vlasy s pramínky nabarvené na hnědo po lopatky a modré oči a příměsí brčálové barvy. Byl jsem a stále jsem vždy a v jakékoli situaci pozitivně naladěný člověk, za kterým se táhne nehezká minulost.
číst více
Jana, 18 ti letá atraktivní blondýnka zůstávala každý den v práci déle protože nastoupila po škole na dobré místo v zahraniční firmě a chtěla se od začátku dobře uvést. Chodila proto obvykle domů až kolem 6 hodiny večer.
Dnes se opozdila o něco víc , venku už se šeřilo a čekala ji cesta k autobusu minimálně 10 minut, protože nová industriální zóna s její firmou ležela zatím mimo zájem dopravniho podniku.
číst více
"„Ach, slečna Grangerová.“ Snapeův hlas byl hladký a kroutící se, na Hermionin vkus příliš spokojený. „Čekal jsem vás.“ Hermiona se při zavírání dveří zamračila. Nikdy do Snapeova kabinetu nešla ráda, částečně proto, že vlhce páchl zatuchlinou, a částečně proto, že kdykoliv tu byla, měla nejasný pocit nebezpečí. Na důkladných policích se jako oči třpytily řady lahviček a nezřetelné pavučiny skrývaly neosvětlené kouty. „No?“ Snape ukázal dlouhým černým brkem. „Posaďte se.
číst více
Prave jsem se vracel z dlouhe sluzebni cesty, kdyz ma raketa nahle zacala zpomalovat. Zkontroloval jsem vsechny palubni systemy, abych zjistil, v cem tkvi potize. Vse pracovalo spravne, motory bezely na sedmdesat procent sveho maximalniho vykonu. Presto jsem jasne vnimal, ze mne neco brzdi. Navic jsem pocitil divne zachveni. Zkontroloval jsem radar. V mem okoli se nenachazela zadna cizi lod. Pomyslel jsem si, ze se mi nejspise jen neco zdalo.
číst více
Byl jsem na rekreaci s naším dětským domovem, já a mé dvě kolegyně, Martina a Mirka. Mirce je 34, má 2 děti a manžela, pěkné trojky a udržovanou postavu. Martina je hubeňoučká dvaadvacetiletá holka, co žije s přítelem. Já bydlím sám, protože ženský mě vždy jen využívaly, tak si jen občas někde vrznu. Celá rekreace nebyla nic moc. Děti zlobily jak mohly, a my toho měli opravdu dost. Poslední den odpoledne přijel autobus s paní ředitelkou, a děti odjely i s ní.
číst více
Byly to krásné časy. Bylo mi dvacet a svět mi ležel u nohou. Po prázdninách mě čekal druhý rok studia na vysoké škole. Nejsem typická krasavice, spíš baculka. Mám prý hezkou tvář s velikýma jako by pořád překvapenýma očima a milý úsměv. Moji hlavní předností jsou ale moje přednosti. Říkám jim hruštičky a je opravdu na co koukat.
číst více