Blížila se pátá hodina odpolední, a venku už se začínalo smrákat. Znáte to, březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem. Nejlepší čas něco upíct, obzvlášť když má na velikonoční pondělí přijít ta sousedovic banda koledníků, Standa s malým Pepíkem, Richard s velkým Jaromírem, šilhavej Jožin z vedlejší vesnice a starej vožrala Břetislav. A možná i další, jako třeba malá Adélka. Z tý jediný mě aspoň nebolí prdel, když koleduje. No nic.
To jsem odbočila od tmavýho podvečera. Je to šílený, jsem tu už další – skoro jarní – večer zase sama, chlap na šichtě, tetka od vedle odjela do Prahy a kámošky mají svůj program. Jedinej, kdo tady občas zamilovaně zaštěbetá je starej Sejkora za oknem. Takže mě nezbejvá nic jinýho, než abych si jako ta jedna holka zlatá z malý český vesnice nějak příjemně zkrátila čas, no ne? A jak jinak než typicky domácíma ženskejma pracema, že?
Ale jinak už jsem si na tu častou samotu celkem zvykla. Někdy mám sice chvíle, že to přímo nenávidím, někdy si to ale naopak umím pěkně užívat. A to i zrovna teď – rozhodla jsem se, že protentokrát odložím všechny svoje splíny a nebudu se trápit kravinama, a že si to pečení perníkovejch zajíčků pořádně užiju. Pustila jsem si moji oblíbenou hudbu a točila se tanečně kolem kuchyňský linky jen tak v košilce a kalhotkách. Byla to sranda. Doma teplo a za oknem zima. Nikde nikdo. Připravovala jsem si na stůl poslední suroviny na pečení. Oblíkla jsem si kuchyňskou zástěru přímo na to spodní prádlo, haha! Tak takhle pošahaně jsem ještě nikdy nepekla. Ještě, že mě nikdo nevidí! Než jsem do toho všeho definitivně strčila ruce, tak jsem se šla rychle mrknout na hodiny, kolik že to vlastně přesně je… hm, než se vrátí můj Frajer, tak ještě zbejvá cca 2 a půl hodiny, takže pohoda, to stihnu.
Mouka na vál, cukr, tuk, vejce, perníkový koření, citronová kůra, mlíko, med atd… a už to jelo. Jé, a ještě trochu rumu přece! Dala jsem si při tom malýho rumovýho panáčka, jen tak pro lepší náladičku. Konečně jsem ruce zabořila do tý masy surovin a začala se v tom patlat. Šlo to ztuha a byla to docela fuška. Hnětla jsem to poctivě, abych to všechno rukama propracovala v hladký těsto. A u toho si zpívám a pokyvuju bokama do hudby, když v tom hlasitě bouchly dveře. „Haló, kdo je tam? To jsi Ty, Milane?“ vyjekla jsem překvapením. Ano, byl to Milan. A že prej měli poruchu nějaký linky ve fabrice a dostali povinný volno, protože byla odstávka. A co že to prej jako dělám (?), řval na mě z chodby. Došel do kuchyně, až si mě najednou všimnul, jak stojím u tý linky. Nevím, co to do něj vjelo, ale asi ho ten pohled na mě, stroze oděné děvuchy v zástěře, která se samým hnětením klepe (nebo spíš který se samým hnětením klepou kozy), ruce strčené v těstě, musel hrozně vzrušit…
Nevěřili byste, jak žena, která hněte nějaký těsto a je přímo „v tom“, může bejt v takový chvíli naprosto bezmocná. Chápete, nemůže jen tak rychle vylítnout, něco podat či odstrčit nebo tak, protože by si přeci naprosto zasr… opatlala těma rukama od těsta celou domácnost. A teď to přijde…Milan ke mně přistoupil zezadu. Cejtila jsem, jak se ke mně připlížil pomalu, podle všeho byl soustředěnej a nějakej vyvzrušenej nebo co… jak se mě zezadu dotknul, projela mnou elektrická vlna nebo tak něco. Obejmul mě a zmáčkl mi zepředu kozy. Začal mi je hníst jako já to těsto, a čím víc a déle mi je hnětl, tím míň jsem já byla schopná pokračovat v hnětení těsta. Cejtila jsem, jak se mu začíná cosi klubat v rozkroku. Jeho pták mi vyrůstal zezadu přímo mezi nohy a já z toho pocitu začínala týct. „Milane teď ne (!), nevidíš, že dělám těsto? Pracuju, nevšim sis? Tak mě nech, potřebuju to dodělat! No tak nech mě, říkám!“ Čím víc jsem do něj hustila, ať přestane, tím víc ho to bavilo mě provokovat a dráždit. Neříkám, že se mi to nelíbilo, jen mě to prostě v tu chvíli přišlo takový nevhodný – u toho těsta. Už jste někdy slyšeli, aby si to někdo rozdával při hnětení těsta? To zní hodně blbě…pcha! Líbal mi ze strany ucho a krk a jemně mě do něj kousal. Začínaly se mi podlamovat kolena a mráz mi jezdil od hlavy až dolů a zpátky. Pravou rukou mi přejel přes pravý prso a zajel mi ze strany pod zástěru. Chvíli mě hladil po břiše, a pak mi sjel rovnou do rozkroku. Začal mi hladit přes kalhotky kundičku a při tom silně vzdychal. Byla jsem totálně zvlhlá. „Ježiš Milane přestaň, tohle se nedá vydržet!“ vzdychala jsem, spíš už jen tak z principu. Nevěděla jsem, co dělat. Neměla jsem ani sílu umejt si ty ruce od těsta, navíc jsem byla v těsným objetí Milana, kterej se prostě chlapsky rozhodl, že mě teď, tady a při tom přeřízně a basta. Byla jsem z něj totálně rozdělaná. A Milan byl pěkně vyhecovanej.
Jak mi sáhnul prstama do mý sladký vlhký a krásně oholený mušličky, a vyzkoušel jestli jsem už otevřená a připravená k přijmutí jeho ptáka, tak bylo jasný, že se už dlouho neudrží. A taky že ne. Stáhnul mi zezadu kalhotky, svlíknul si kalhoty i se spodkama a začal mi ho strkat pod zástěrou do kundičky. A já furt ruce v tom těstě, no jen si to představte! No šílený! Byli jsme navíc v nějakým blbým úhlu nebo co, furt mu nešlo ho do mě strčit a já jen cejtila jeho vlhkej žalud, jak mi jezdí kolem stydkejch pysků a tak a mohla jsem se z toho pocitu zbláznit… až se prostě Milan rozhod, že se s tím nebude srát, tu zástěru ze mě strhnul, sundal mi podprsenku, takže jsem byla úplně nahá a sprostě a jednoduše mě přirazil k lince, ohnul si mě přes ten vál a vrazil ho do mě. Rukama jsem akorát tak stihla pohnout dopředu před sebe a opřít se o dlaždičky přede mnou, hrudník, teda líp řečeno moje kozy mi zajely do toho lepkavýho těsta, a plácaly do něj s každým Milanovým přírazem…
Tahle naše soulož moc dlouho netrvala. Bylo to totiž hrozně intenzivní a Milanův pták do toho bušil jak o závod, byla to prostě pumpa, která se velmi rychle chystala k prudkýmu výlevu. Moje kundička byla jak v sedmým nebi, užívala jsem si každej Milanův příraz a nemohla se nabažit toho pocitu, že ho cejtim v sobě a kozy mám zanořený v lepkavým těstě. Ten výstřik co pak přišel byl jeden z nejsilnějších, co jsem kdy s Milanem zažila. Semeno ze mě pak vytejkalo ještě deset minut. Úplná škoda materiálu.
To byli první perníčky v životě, který jsem uhnětla vlastníma kozama. A jak chutnaly! Koledníci si je nemohli vynachválit a prej jak že je peču, že lepší ještě nejedli. Haha J, ti kdyby věděli! Radši jsem si nechala to unikátní tajemství šéfkuchaře jen a jen pro sebe, a už se nemůžu dočkat příštích velikonoc, protože ať bude Milan chtít nebo ne, donutím ho, aby mi to zase tak skvěle dělal jako letos! Není nad pořádný chlapský péro vsunutý v mý prcině přímo při pečení!