„Už to přichází! Dělej, kurňa, dělej, Aneto tak kruci dělej!“, řval na mě Vlado. Ze středu ke kraji jezdil těžkými dlouhými závěsy, které normálně každý večer zakrývaly delší prosklenou stěnu obýváku, a přitom skučel jak divokej pes. Venku se strhávalo na obrovskou bouřku, všude se setmělo a v kuchyni u linky mi blikavě skomíralo světlo. Ve vzduchu bylo cítit vlhko a nepříjemné napětí, z kterého mi běhal mráz po zádech. A z Vlada mi běhal taky.
Každý trochu normální ženský by běhal, bodejť by ne. Je to šílenec, šílenec! Zase se v něm probudil ten živel, bože, co se zase bude dít? Rajcuje ho to tak, že by snad ze sebe serval i vlastní kůži. A ze mě možná taky. Když přichází bouřka, chová se jak zbavenej smyslů – co smyslů – spíš zbavenej slušnýho a normálního vychování – a ovládne ho jen silnej sexuální chtíč – asi jako když dáte kuřákovi po dlouhým krutým absťáku cigáro. Může se přetrhnout vejpůl, aby ho chňapnul, zapálil a natahoval ten slastnej a zároveň tak nebezpečnej kouř až k popukání, nevěda kdy přestat. Nechala jsem radši ve dřezu hrnce hrncema, k tomu navíc vyděšená třeskotem keramiky, jež se rozbíjela o kachle na podlaze vedle mě…Stěží se mi podařilo pochytat některé padající talíře, které jsem v předchozí sekundě málem shodila s celým odkapávačem na zem. Stalo se to přesně v tom momentě, kdy na mě Vlado zařval, a já se tak strašně lekla. Fuj! Byla jsem tak hrozně vyděšená! Obloha se v minutě zatáhla a vypadalo to, jako by přicházel konec světa…
Odstoupila jsem od nádobí a rozklepala se. Pomalu jsem přecházela po těch střepech z rozmlácených talířů za Vladem do obýváku. Pod pantoflema mi praskalo a v podbřišku se mi objevil nepříjemný cizí pocit. Viděla jsem Vlada, jak s fanatickým výrazem v obličeji nabírá do pravé pěsti čerstvě umíchaný tatarák z mísy na stole a cpe si ho do úst. Hltal a přitom zíral skrz prosklenou stěnu obýváku ven. Ještě jsme se nestihli ani navečeřet. Já hloupá jsem se snažila jídlo připravit na extra talíře, které používáme tak čtyřikrát do roka. Jednou, podruhé takhle nabral hrst toho syrového mletého, silně kořeněného masa, s nepřítomným výrazem v obličeji ho nahrubo sežvýkal, a potom na mě vyjekl: „Aneto dělej, mažem ven! Honem, nechci to hlavní zmeškat v týhle zasraně malý a zavřený kobce! Už začaly krásně padat i slzy lásky! Podívej! Krásně ti běhá mráz po zádech, viď? To mě vždycky hrozně vyrajcuje…!“ Z mého úhlu Vlado vypadal fakt děsivě. Jeho statné mužské tělo s bohatou černou kšticí a vousy z dálky střídavě osvětloval blesk a zahalovala tma. Byl nechutně animální. Stál tam jak obrovitý démon a zíral na mě s vyrytou otázkou na čele… „Ne, já tam dneska nejdu, Vlado! Bojím se. Vždyť je to slejvák jak prase. Ne, nedostaneš mě tam! Dneska ne!“ kvíkala jsem tak, že jsem se až lekla, jak to příšerně zaznělo. „Tak pojď, holka, jen pojď, jen slyším ten prudký déšť, tu oHROMující atmosféru, …no…však víš…, a už mi skoro vzrušením stojí sám od sebe…! Musíš tam se mnou, potřebuju to! Udělám ti to jako nikdy před tím! Do smrti na to nezapomeneš!“ Stáhlo se mi hrdlo a píchlo mě u srdce. V jeho očích naštěstí nebyla ani bázeň, ani krutost, ale „jen pouhý“ strašlivě velký a extrémní chtíč. Vlado byl vždycky takovej. Nevšední, démonickej podivín, jehož spouštěcím mechanismem byla bouřka. Nikdy jsem nikoho takového nepoznala. Vlado byl prostě unikát.
Vrhl se na mě jak pominutej, chytil mě silně za loket a táhl mě přes zápraží ven. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale bylo mi to houby platný. Jen co jsme opustili vstupní verandu, zkropil nás prudkej slejvák. Na obzoru se blýskalo. Hřmění přicházelo možná někde z dálky, ale kdo by to mohl přesně vědět, když nám do hlavy bubnovaly kapky deště, který mi připadaly velký jak vlašský ořechy? Letní starorůžový šaty s kanýrem, co jsem si kvůli Vladovi vzala, když jsme se domluvili na poklidnou srpnovou večeři, jsem měla naráz zráchané skrz naskrz. Nafoukanej účes byl taky v jedné minutě v háji. Byl sice teplý letní večer, ale čurky vody mi tekly po těle, silně chladily, a na látce vytvářely různě slité, nepravidelné obrazce. Bradavky mi stály jako by byly z kamene. „Aneto, běžíme, je ti to jasný? Musíme tam bejt včas – než to přestane! Jestli to zmeškáme, tak tě potrestám, a víš jak to minule dopadlo, moc se ti to nelíbilo!“ Vlado významně zkroutil obličej, sjel mě s ohněm v očích od hlavy až k patě, přitáhl si mě za loket ještě víc a nabral na tempu. Měl až přespříliš rád, když jsem byla takhle promočená, no jak to říct…prostě brutálně mokrá a šťavnatá ze všech stran. Snad by ho i rajcovalo, kdybych se do toho všeho rovnou pochcala strachy. Brousili jsme to zarostlou zahradou. Občas osvětlovaná přibližujícími se blesky působila naprosto strašidelně. Chvílema jsme sotva viděli na cestu. Šlehaly mě vysoký mokrý kytky, žahaly kopřivy, a připadala jsem si v té tmavé promáčené zeleni jak zmoklá slepice. Kvíkala jsem nechutí, plná nepříjemných pocitů. V posledním úseku zahrady jsme se prodírali úzkou pěšinkou vedoucí hustým namáchaným houštím až k zadnímu ohrazení. Slyšela jsem jen nekonečné bušení toho lijáku a tlukot vlastního srdce, které mi vylítlo až do krku nebo kdoví kam. Hřmění sílilo. Vlado mě během cesty několikrát tvrdě předsunul před sebe a zezadu se na mě chlíple sápal. Osahával mi prsa přes vodou nasáklé šaty a silou mi je mnul. Cítila jsem zezadu přes jeho tenké kraťasy silnou erekci. Chvílema se mi z toho podlamovaly nohy. Několikrát jsem uklouzla na blátivé pěšině mezi mokrým křovím, chodidla v lehkých sandálkách v mžiku zamazané hlínou a polepené opadaným listím.
Nutil mě, ať přelezu tu ohradu, že se potřebuje dostat dozadu za barák na kopec, pod velkou statnou lípu, kde ho bouřka odjakživa rajcovala nejvíc. Nebylo to nijak vysoké hrazení, tři kulatiny nad sebou, zasazené v kůlech kolmo natlučených do země. Zdráhala jsem se. Zašprajcovala jsem se o tu ohradu, a to jsem neměla dělat. Vlado mě k ní ještě víc zezadu přirazil a levou rukou si mě zepředu zkušeně zafixoval. Jako by to dělal dnes a denně nebo co. Visela jsem ohnutá přes okraj, břicho zaražené do kulatiny, prsa vzedmutá přes dřevo. Vysunul mi mokré šaty na záda a pravačkou mi sahal zezadu do rozkroku. Silně mě mnul zespoda pysky, zkoušel mi strčit prst i do pochvy – přes kalhotky, no úplnej blázen! Příšerná situace…nade mnou se honili čerti a zezadu mi jeden silně funěl za krk a hrozně nahlas dýchal. „Tak pojď ty děvko, ucítíš v sobě tu ohromující sílu blesku, ten bouřící přírodní živel, bude se ti točit hlava, budeš lapat po dechu slastí…Počkej, já ti to ukážu…Čím víc se bojíš, tím víc mě to dráždí…vidíš? Sama si za to můžeš, nemáš se bát, ty Huso!“ Přehnul mě přes tu ohradu ještě víc, napůl obnažená jsem tam visela v tom slejváku, třesky lítaly a nepravidelně osvětlovaly moje kalhotky, které se z bílé změnily přinejlepším na špinavě tělovou barvu…Chtěl mi je stáhnout, ale jak to bylo všechno mokré, nešlo mu to. Sápala jsem se přes ohradu jak pominutá. Marně. Prudce škubnul rukou, tenkou látku kalhotek ze mě rázem serval, a odhodil vedle do bláta. Slyšela jsem jen, jak to plesklo. Nohou mi hrubě rozdělil nohy od sebe a sáhnul mi tam znova. Připadala jsem si tak malá a tak bezmocná…a nade mnou On, který mě chtěl dostat jak hladový Zvíře…On byl opravdu Zvíře a já jsem pro něj znamenala jen bezmocnou Oběť, na které se On (!) momentálně hodlal ukájet. Bylo to děsivé a zároveň tak jednoduché, až mě to začalo zvláštním způsobem vzrušovat. Vlado ve mě už několikrát probudil tyhle hluboké animální pocity, které jsem nikdy s nikým dřív nezažila, co nezažila, ani jsem si je neuměla představit! A teď to přišlo znova. Aniž bych chtěla. Možná jsem to i svým způsobem nenáviděla, ale vždycky když mě to díky němu jednou za čas schvátí, úplně mě to pohltí a já se tomu nedokážu ubránit. Tomu nízkému pocitu uvnitř mě, nikdy jsem netušila, že tam něco takového může vzniknout. Začala jsem se krok po kroku vžívat do své nové subtilní role. Cítila jsem, jak se mi v tom slejváku rozlívá teplá míza vzrušení od dělohy až do hlavy. To vzrušení ve mě vysloveně tepalo. Vlado do mě navíc vytrvale strkal prostředníček a prstil mě stylem, jako by vášnivě souložil. Šel na jistotu, začínala jsem vlhnout i zevnitř. Netrvalo dlouho a doslova jsem tekla. Slejvák nezachvátil jenom oblohu, ale i moje tělo. Kdybych neležela na té ohradě, asi bych se bezvládně složila na zem, jak jsem se cítila slabá a podvolená.
Vlado to vycítil. „Tak to ne, Kočičko, to jsme si nedomluvili! Žádný takový! Chtělo by se ti souložit už tady na ohradě, jo? Takhle zadarmo a tady si mě neukradneš, to teda ne!“ Flákl mi hrubě jednu přes prdel, až jsem vyjekla bolestí. Chtěl mě násilím přehodit přes ohradu. Nebral ohledy na to, že má ve mě stále ten prst, píchal jím do mě a zároveň i s druhou rukou mě podebral a za pánev se mě snažil přehodit přes tu prochcanou kluzkou ohradu na druhou stranu. Měla jsem pocit, jako bych to sama raděj chtěla přeletět. Nikdo si neumí představit, jaký to ve mě za tý bouřky vzbuzovalo pocity. A jaký asi ve Vladovi? Měl nade mnou totální moc, ovládal mě jako loutku a mě nezbývalo nic jiného, než ho poslouchat. Dopadla jsem krkolomně na protější louku a vymáchala se bokem v blátivé kaluži. On, s fanatismem v očích a se vztyčeným pérem, řítil se za mnou. Narozdíl ode mě měl kožený boty nad kotníky a hustě chlupatý nohy, takže voda se mu na kůži nedostala tak lehce jako mě. Sehnul se nade mě, podebral mě v pase a postavil zpět na nohy. Byla jsem naprostou umorousaná, špinavá jak zmáchaná Děvka, ale v očích a v hlavě jsem stále měla něco, co bylo silnější než já.
Vlekl mě nekonečnou loukou na kopec. Padala jsem a zase se zvedala, nohy poškrábané, špinavé, promočená a hladová. Ve vzduchu bylo cítit ostré napětí, které přicházelo s tím, jak se k nám blížila ta příšerná bouřka. Vlado mě při každém pádu dal na oplátku jednu na holou, něco dunivě bručel, osahával mi prsa a táhl mě krutě za ruku dál. Čím víc jsme se blížili k vrcholu kopce, tím víc jsem ztrácela síly. Už nemohl vydržet můj čím dál více se zvyšující odpor, a proto si mě znenadání přehodil přes záda a nesl mě naprosto vláčnou nahoru k lípě. Byl až neuvěřitelně plný energie a skoro řval radostí z vlastního živelného pocitu. Asi se cítil důležitý, bohem přímo oslovený či vyzvaný, jakoby snad slavnostně nesl Oběť ku Hříchu svého vlastního sexuálního Ukojení.
Doběhl k mohutné lípě zrovna, když vítr nabíral na síle a mraky se zdály ještě víc tmavší a obrovitější než před tím. Sundal mě ze zad, posadil na zem ke stromu a opřel zády o silný kmen. Srdcovité listy lípy hlasitě pleskaly a obracely se hromadně podle směru fičícího větru, házely šeredné, pohybující se stíny. Seděla jsem tam zkroušená, zírala do tmavé krajiny pod námi a čekala, co nastane. Vlado vytáhl z kapsy provaz a svázal mi jím hrubě zezadu ruce. „Teď mě budeš poslouchat, Kočičko, jinak uvidíš! Přeci bys nechtěla, abych tě ztrestal za neposlušnost?!“ Začal si sundávat kraťasy…“Kuř mi ho, tak dělej!“ řval na mě v těch poryvech deště a bouřky. Obloha se náhle prudce osvětlila. „Prásk!“ příšerně zaburácel hrom. „Ááh, tak dělej, kurva, dělej, potřebuju to!“ Narval mi svého ztopořeného ptáka do pusy. Jak mi zajel do křečovitě stažených úst, vyvolalo to ve mě elektrizující záchvěv. Těžko se mi mu to dělalo, s rukama za zády, ve zkroušeném sedu. Připadala jsem si nemotorná, i když jsem odjakživa v kouření byla dost dobrá. Nebo jsem si to do týhle chvíle alespoň trapně myslela. Úplně mě fanatizoval svýma očima plnýma žádosti. Strašně ho vzrušovalo, jak jsem bezbranná, podvolená a zároveň neohrabaná. Začal se pohybovat v pánvi a v puse mi jezdil dopředu a dozadu a příšerně animálně u toho vzdychal…“Ách, dělej Ty Děvko, dělej, ocucávej a nasávej mi mýho Klacka! Hrozně tě chce…! Sála jsem mu ho a objížděla jazykem, jak jsem jen dokázala. Najednou ho z mý pusy vytáhl. Viděla jsem na něj jasněji dřív než před tím. Péro mu stálo jako hromosvod. „Prásk! Prásk! “ další hrom zaburácel o kus blíž než před tím. Vstávaly mi vlasy hrůzou. A Vlado tam stál a zíral jak nějaký Vládce daleko do dálky. Sledoval ty nepravidelné blesky, které protínaly jak rakety klikatě oblohu a ta elektrika z atmosféry se mu snad přenášela přímo do jeho péra.
Chytil mě za boky a snažil se mě otočit do kleku tak prudce, že jsem málem břinkla hlavou o zem. Naštěstí mu došlo, že asi neudržím balanc a rozvázal mi ruce. Ale jen na chvíli. Vytáhl z kapsy kudlu a já na něj zírala s příšerným strachem…“Vlado, co to děláš! Vždyť Tě poslouchám na slovo, neblázni! Na co máš ten nůž?“ Kvičela jsem zoufalstvím. Nic neřekl a beze slov vzal do ruky ten dlouhý provaz, kterým mi před nedodělanou kuřbou vázal ruce. Přeřízl ho asi tak na půl, a každou částí mi na pravé i levé straně vždycky k sobě svázal ruku a nohu. Moc vůle pro pohyb mi v tom kleku nenechal. Ty provazy vypnul tak, aby mi to hodně roztáhlo nohy od sebe. Navíc si mě naaranžoval hlavou z kopce, aby viděl při šoustání do krajiny. Začínal živočišně slintat a nemohl se dočkat, až ho do mě zasune a oddá se pocitu slasti. Poloha zezadu, kdy jsem bezmocně klečela před ním, s hlavou téměř na zemi, ho strašně dráždila. Nadzvednul mi obě nohy, že jsem měla pocit, že snad přepadnu a skutálím se dolů, a ještě víc mi je oddálil od sebe. Prcinu jsem měla roztaženou před ním a foukal mi do ní vítr. Lezl mi mráz po zádech. Pořád hrozně lilo a bouřka nabírala na opravdové síle. Moje nedávno čerstvě vyholené pysky se na něj v dešti leskly tak, že se k nim musel neustále vracet očima. Tělem mu projížděly adrenalinové záchvaty. „Tak, a teď si tě tady pěkně ošoustám, Holčičko, budeš lapat po dechu, uvidíš…!“ Klekl si za mě, zhluboka se nadechl, nasál sliny a pořádně mi flusnul přímo do kundy. Začal do mě pomalu zasunovat pravý prostředník. Rejdil jím na všechny strany, potom přidal i další prsty a já jsem kvíkala bolestí i slastí zároveň, jako by mě někdo napichoval na sladkej roztřepenej nanuk. Cítila jsem, jak mi jeho vypnutej žalud rejdí po vnitřní straně stehna nahoru a dolů. Vytáhl ze mě prsty, chytil si ptáka a napnutým žaludem mi ho přiložil na moji maličkou. Labužnickým pocitem z toho tělesného tepla, které ze mě zaplaťpánbůh pořád sálalo, začal hekat. Pomalu zesiloval pres, až konečně jeho žalud zajel do mé pochvy. Zachvátil mě pocit plnosti a tvrdého přetlaku, který mě neskutečně rajcoval. A co teprv jeho! Byl jako divoký, omylem chycený mustang, kterého nečekaně někdo odvázal ze řetězu. Šukal mě jak pominutý, jako naturalisticky nevychované Zvíře řízené pudy. Blesky kolem nás lítaly po obloze a silně hřmělo…Děsivé pohyby mračen, větru, vody i Vladova penisu byly divoké, silné, neutuchající…
Čekal na ten největší, nejbližší a nejjasnější „blesk z čistého nebe“, který každého normálního smrtelníka zmrazí strachem. A potom taky na ten nejburácivější hrom, který jako hrubá tečka uzavře nečekaný výbuch energie. Dýchal zhluboka, dychtivě přirážel a jeho koncentrovanost neměla soupeře. Cítil ho až v kostech. Řval slastí. Najednou se na okamžik prozářila obloha jako by snad byl den, sekundu dvě bylo hrobové ticho, Vlado sepnul svoje napětí, a při tom největším burácivém hromu na světě se konečně udělal. Klesl zesláblý a vyčerpaný na promáčenou zem a ze mě vytékalo jeho bělavé husté sperma, které postupně rozmetaly kapky deště…