Potkávám jí na chodbě a je mi velice sympatická a já přemýšlím jak to udělat abych s ní mohl být chvíli sám. Je sice o něco starší než já ale to mi nevadí, protože jí v očích svítí plamínky a usmívá se na mne tak, že mě to velice dráždí. Jednoho dne zůstávám v práci déle, protože potřebuji něco nutně dodělat a náhoda tomu chce, že se potřebuji paní V na něco zeptat a tak vytočím její číslo služebního telefonu, načež si uvědomím, že tam asi nebude, protože je už po pracovní době.
číst více
Tenhle příběh se neočekávaně a neplánovaně odvinul během společné návštěvy vinného našimi přáteli. V sobotu jsme byli domluveni že se s nimi zajedeme podívat do Pavlova na zříceninu hradu Děvičky. Chtěli jsme jet původně na motorce, ale jelikož jsme měli cestou navštívit vinný sklep využili jsme nabídky přátel a svezli se s nimi autem. Měli naplánováno že Milena pojede tam a Zdeněk nazpět to aby si mohl dát skleničku.
číst více
Viděl jsi už tu novou Viktore? Zeptal se mě kolega Zdeněk. Bylo mi jasné, že myslí tu prsatici co nastoupila do skladu. Ještě tu ani nenastoupila a už tu kolovaly legendy. Prý jí v bývalém podniku prcal sám pan ředitel, ale nachytala je paní ředitelová a prsatice musela vyklidit pole. Néé neviděl, ty snad jo ?
číst více
Tak si tak hovím ve vaně po náročném pracovním dnu a čekám, až přijde manžel také z práce, protože se už nemůžu dočkat na krásné milování. Dnes mě to už drží od rána a v práci jsem si to musela odskočit třikrát během dne udělat, jinak bych asi některého klienta byla schopna ojet. Najednou slyším bouchnout dveře v chodbě a srdce mi zaplesalo, protože to bylo znamení, že Dušan je už z práce doma.
číst více
Přebírám se starými fotografiemi a v mysli mi poletují útržky situací, při nichž byly všechny tyto fotografie pořízeny. Rodinná setkání, svatby, pohřby, výlety, portréty. Svědectví prchavých okamžiků. Každá chvíle, každý okamžik připadá člověku v dané chvíli jako prostor v čase, který trvá věčně. Plynutí času, nestálost okamžiku si člověk uvědomuje až zpětně, kdy se k nějaké časové epizodě vrací v myšlenkách.
číst více
Bořek, prolezlý ranním chladem, postával na rohu ulice a snažil se vypadat nenápadně. Naštěstí se v ranním šeru moc lidí nevyskytovalo. Bylo krátce po šesté. Lidé, co šli na ranní, již byli v práci a příval lidí, co se vraceli z noční z blízké fabriky, se dal čekat až za pár minut. Zatím byla ulice téměř liduprázdná. Rychle se rozednívalo. To bylo k dobrému i k špatnému. K dobrému proto, že čím dál lépe viděl, kdo jde po ulici. Špatné bylo to, že jej každou chvíli mohl někdo oslovit a divit se, co tady touhle dobou pohledává.
číst více
Je sobota odpoledne a já si tak ležím na válendě a v krajkových kalhotkách si probírám již hodně zvlhlé závojíčky a přemýšlím, jak to dnes provedu abych někde chytla pořádného samce na šukání. Již od neděle jsem neměla ani kousek chlapa, natož pak celý ten kousek. Jsem už nadržatá jak stepní koza, když mě z toho probírání vyruší telefon. „Ahoj Aneto, co děláš, nechtěla bys jít večer na takovou menší párty? Mám tady na hotelu dva senza borce a byli by povolní něco přeříznout, co Ty na to?“
číst více
Asi bych mě hned na začátku vysvětlit to slovo Večerka v nadpise. Nejedná se o prodejnu s non stop provozem, ani o romantické večerní kasárenské vytrubování. Mluvím o lidovém označení Večerní školy pro pracující. Na zmiňované VPŠ si doplňovali chybějící vzdělání studenti poněkud postarší. Byli ve věku od 20 do 40 let a ojediněle se vyskytli i starší. Po mnoha letech vyučování na strojírenském učilišti jsem byl přeložen na tuto školu a mohu říci, že k mé velké spokojenosti.
číst více
Martinu, manželku mého nejstaršího brášky jsem neměl moc rád. Připadala mi šíleně namyšlená již při první návštěvě naší početné rodiny. Ale mě bylo tehdy 16 a jí 22 a tak jsem měl na holky asi ještě pubertální názory. V té době bylo bráškovi Milanovi 30 let a máma ho stále pobízela, aby už jí konečně udělal babičkou. Asi se snažili, ale dítě nějak nepřicházelo. Asi po 3 letech Martina konečně byla v jináči a Milan se naparoval jako páv.
číst více
Před nedávnem jsme měli sraz s bývalou třídou z gymplu. Moc se mi tam nechtělo, nijak zvlášť dobrou partu jsme neměli, ale nakonec jsem to vzal jako takovou společenskou povinnost. Hodil jsem na sebe svý nejlepší rifle, nejmíň odrbaný tričko a vyrazil. Přišel jsem o hodinu později, ale stejně jsem tam byl mezi prvními.
číst více
