Znáte to, jste unavení po celém tom náročném dni a už se vidíte doma v posteli s hrnkem kafe a vším tím okolo. Já to zažívám každý den a prioritou je, se dostat co nejrychleji domů. Tento příběh se mi stal asi před pěti lety.
Den utíkal jako každý jiný, bohužel můj šef má v oblibě zdržovat lidi po pracovní době, a tak mi ujel poslední autobus domů. Nezbývalo mi nic jiného, než jít 10km domů pěšky. Bylo už dost pozdě, tak jsem neváhala, do uší si pustila sluchátka s hudbou a dala se na cestu.
číst více
Cesta lesem byla upravena, zřejmě se tu jezdilo často. Chvíli jsme jeli lesem a mně se otevíral pohled na ten krásný areál uprostřed ničeho. Vypadalo to jak nějaká zbohatlická škola v Americe. Kolem areálu byla vysoká zeď a později jsem si všiml, že i s ostnatým drátem. „Tohle je fakt škola, nebo vězení?“ Pomyslel jsem si. Přijeli jsme až k velké těžké kovové bráně. Radek sáhnul po ovladači a otevřel bránu.
číst více
Dívčí výchovná škola
Přesně takový byl nadpis inzerátu, který mne zaujal v novinách. Seděl jsem ve svém oblíbeném křesle, v útulném pronajatém bytečku na okraji Ostravy. Učil jsem v Ostravě na střední škole třetím rokem občanku a tělocvik. Je mi 34 let, jmenuju se Marek Pejn. Jsem jedináček a po střední policejní škole, když jsem se rozhodl jít k vojákům, se vídáme jen zřídka. Rodiče bydlí na Vysočině, jezdit za mnou nemohou a já nemám moc času.
číst více
Přikryt kožešinami seděl v dubovém křesle a okenice srubu drkotaly zimou. Krb zařizoval naštěstí opravdu příjemnou teplotu. Rukou si neustále sahal do vlasů, bylo to tak příjemné. Vítr a zvuky, které příliš nevnímal, se vytrácely dále do prostoru a on si prsty stále masíroval hlavu a liboval si doteků svých vlasů. Byl tu příliš dlouho sám, zavřený jako pták v dřevěné budce a jeden pud za druhým postupně vládly nad jeho smysly. Už si nehladil jen vlasy.
číst více
Vylezla jsem z koupelny jen v bílých kalhotkách a tričku, jdu si do kuchyně pro nějakou lehkou večeři. Procházím přes obývák, kde o tři roky starší, 19ti letej, brácha kouká na televizi.
"Teda ségra, jsem si nevšiml, že máš tak hezkej zadek", řekl a lehce mě přes něj plácl.
"Au", řekla jsem s úsměvem na tváři.
číst více
Otvorila som oči. Bolo ráno, 28. februára 2014 a ja som ležala v posteli zahádzaná perinami. Prvé, čo mi preletelo hlavou bolo, že dneska podvečer bude oslava. Takže z toho vyplýva, že musím vybaviť ešte kopu vecí. Vyliezla som z postele a išla som raňajkovať. Potom som robila typické babské úpravy pred oslavou, ako je umyť sa, vybrať šaty, nalakovať nechty,...O 2 poobede som bola strašne unavená, tak som si išla ešte nachvíľu zdriemnuť.
číst více
I pod tak ledovou vodou mnou projela vlna horka a vzrušení. Za chvíli nedostatkem vzduchu omdlí a on má ještě tolik síly mě tu připravovat o soustředění.. Chytila jsem jeho tvář do obou rukou, pootočila jsem se a vypustila mu do úst trochu vzduchu. Teď už konečně pochopil. I přes ledovou vodu se zarděl a vyšel mi vstříc. Chvíli jsme skrz sebe dýchali a když jsem myslela, že už je bezpečné vyplavat, odtrhla jsem se od jeho těla a zamířila k hladině jezera.
číst více
Jmenuju se Tomáš, chodím na gymnazium a je mi 16 let. To jen tak na začátek. Ještě nikdy jsem s žádnou holkou nespal, ne že bych nemohl, spíš sem nechtěl. Zhruba před rokem jsem si uvědomil, že jsem na kluky.
Když jsme dělali další z jeho cviků, koukl jsem se za sebe a viděl sem spousta vyšpulených zadečků. Neudržel sem to a postavil se mi můj úd. Koukl jsem jestli si toho nikdo nevšiml, ale bohužel ano, náš pan profesor...
číst více
Byla zima a pršelo. Seděl jsem v práci už od rána a těšil jsem se domů , ale práce se zdálo čím dál víc a já už jí měl plné zuby. K tomu mi jetě volali z ředitelství ,že by se mnou rádi projednali novou smlouvu . V tomto psím počasí bych nejraději neřešil nic, ale nedalo se nic dělat , naštěstí vše proběhlo dobře a nová smlouva byla na světě.
číst více
Jeden z tých ďalších uponáhľaných dní v práci. Ranné vstávanie, káva, stres, nefungujúci počítač. Potom večer prísť domov, najesť sa a odpadnúť únavou do postele. A takto to ide stále dokola. Stereotyp dnešnej doby, ktorý tvorí celosvetový ideál úspešného, múdreho a pracujúceho človeka. Bohužiaľ z ľudí sa tak stávajú stroje, neustále žijúce v strese a smútku. Aj keď mám len 24 rokov a začala som pracovať pre jednu istú nemenovanú firmu len nedávno, tak už mi to začína pekne liezť na nervy.
číst více
Celkem 3 hlasů