SaMaritánka v bouřce
„Už to přichází! Dělej, kurňa, dělej, Aneto tak kruci dělej!“, řval na mě Vlado. Ze středu ke kraji jezdil těžkými dlouhými závěsy, které normálně každý večer zakrývaly delší prosklenou stěnu obýváku, a přitom skučel jak divokej pes. Venku se strhávalo na obrovskou bouřku, všude se setmělo a v kuchyni u linky mi blikavě skomíralo světlo. Ve vzduchu bylo cítit vlhko a nepříjemné napětí, z kterého mi běhal mráz po zádech. A z Vlada mi běhal taky.