Vaše erotické povídky

Byla středa, den jako každý jiný, a tak jsme měli tělocvik. Mimochodem, byla jsem ve třeťáku. Minulou profesorku vyhodili, jelikož pila a z tělocviku nebylo nic. Nám to nevadilo, to spíš vedení školy. Doufám, že to nebude zase nějaká smradlavá bába nebo děda úchyl. Všechny holky jsme se šly otráveně převléci. Ne že bych neměla tělocvik ráda, ale prostě někdy je to děs! Čekaly jsme před halou, než nám otevře náš nový profesor či profesorka, už dávno zvonilo a nikde nikdo.

„Omlouvám se, už letím, holky,“ přiběhl k nám mladý kluk a já jsem byla totálně v háji během deseti sekund, co jsem ho viděla. Odemkl halu a my jsme se tam vměstnaly šnečím tempem.

Ty jeho krásné modré oči, úžasný rozcuch a teď se usmál. A teď jsem mrtvá, ten zadek! Pískl na píšťalku a já jsem asi spala, protože mě písknutí doslova probralo.“Holky, jsem váš nový tělocvikář, jmenuji se James Black a budu rád, když spolu budeme dobře vycházet, teď bych rád znal vaše jména.“ Och, Bože! Umírám při každém jeho slově… Holky se začaly předhánět, kdo se představí dříve. Pořád jsem na něj zírala, občas se naše pohledy střetly a já jsem uhnula a musela zčervenat.
„Hej, tady Země,“ drcla do mě spolužačka. „Jsi na řadě.“
„Aha, jo, dobře,“ zakoktala jsem se a zčervenala snad i na zadku. „Jsem Jacqueline,“ pousmála jsem se a zabořila pohled do země. Bože, jsem strašná, proč se pořád stydím?! Další hodiny se nesly v duchu míčových her a všechny spolužačky se mohly přetrhnout, aby mu udělaly co nejvíce naschválů. Například se všechny domluvily, že si vezmou tričko s výstřihem až do Afriky a šortky, které nezakryjí skoro nic. Vážně na hlavu. Zčervenal a kroutil hlavou nad jejich drzostí, dívala jsem se na něj, podíval se na mi přímo do očí. Topila jsem se v nich, jo, neumím plavat. Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala. Zahřálo mě u srdce to, že se usmál na mě, ne na nejhezčí holku ze třídy, naši třídní hvězdu Hannah, která organizovala většinu naschválů…

Ze září se stal prosinec. Měli jsme být v tělocvičně, jenomže došlo k nedorozumění a v hale hráli čtvrťáci florbal. Šly jsme teda ven zaběhat si, oblékly jsme si zimní bundy na hlavy, narazily čepice a vyšly jsme do té zimy. Samozřejmě, že většina protestovala a zůstaly v šatnách. Neřešil to, nakonec jsem běhala jenom já a asi pět dalších holek a náš pan Úžasňák. Venku byl úžasný vzduch, všude hromady sněhu. Stromy byly zahaleny v bílých kožiších, ze střech visely rampouchy a byla námraza. Ještě že mám dobré boty, které nekloužou.
„Uáááááááááááá.“ Spadla jsem přimo na nohu. Odhodlaně jsem se postavila a hned zase spadla. Taková nehorázná bolest, ukrutná bolest!
„Jacqueline, jsi v pořádku?“ Vrátil se ke mně a podal mi ruku.
„Ráda bych byla,“ pousmála jsem se.
„A můžeš stát?“
Zakroutím hlavou. „Můžu to zkusit ještě jednou.“ Podal mi ruku a já se snažila vyšvihnout na nohy, jenomže hned, jak jsem přenesla váhu na levou nohu, projela mnou bolest. Kácela jsem se jako předtím, ale zadržel mě… chytil mě kolem pasu.“Tak to zkusíme jinak,“ zakřenil se. Zvedl mě ze země a nesl mě v náručí.
„Pane profesore, vždyť jsem těžká, pusťte mne, já to nějak dojdu.“
„Nic jsem neslyšel, moc se ti omlouvám, Jacqueline, neměl jsem vás nutit jít běhat, mohly jsme se radši dívat na film,“ povzdechl si.
„Bylo to mé rozhodnutí jít běhat.“
„Odevezu tě do nemocnice, moc mě to mrzí.“ Otevřel dveře od auta a posadil mě na přední sedadlo. „Dojdu ti pro věci, počkej tady… Ty mi stejně nikam neutečeš,“ zasmál se. A měl pravdu, neuteču nikam, nejenom z toho důvodu, že nemůžu, ale od něj utíkat, to by byla sebevražda. Najednou se mi ztěžkla víčka a já se ponořila do říše snů. Vzbudila jsem se až na nemocničním lůžku, kde na skřínce ve váze byla obrovská kytice růží se vzkazem. Ještě jednou se ti omlouvám, Jacqueline, brzy se uzdrav. James Black 🙂
Momentálně jsem ve čtvrťáku, jsme na lyžáku a celá naše třída se sešla na jednom pokoji, abychom si i trochu užili. Hrajeme na pravdu a čin, ovšem, že jsou vyjímky, které nehrají. Akorát hrdlo láhve ukázalo na Harryho a Hannah, je mi jasné, že naše Hannah si dá určitě čin a ještě i dobrovolně.
„Co chceš?“ zeptá se jí Styles nadrženě.
„Čin,“ odpoví mu ve stejném duchu.
„Tak se vysleč a zatanči nám.“ Ano, nemá s tím žádný problém, mít její postavu, tak si pískám. Stejně je to jenom laciná… jak to říct slušně.. holka. Perverzní Styles a Hannah, ti by se k sobě hodili.
„Toč, Hannah!“ S každým kolem se modlím, aby to nepadlo na mě, jelikož bych si musela vzít čin a to fakt nechci… všichni jsou buď opilí nebo perverzní či oboje dohromady. Nadrženci jedni. Zavřu oči a přeji si, abych to nebyla já.
„Pravda nebo čin, Faithová?“ arogantně se zašklebí Andy. Chci čin a to ten, že ti můžu jednu vlepit, aby ses vzpamatoval.
„Moc dobře víš, že mám mít čin,“ oplatím mu arogantní úšklebek.
„Fajn, Faithová, jak chceš! Půjdeš si za Blackem a budeš dělat, že ti je špatně a svedeš ho,“ zadá mi úkol. Hrdě se zvednu ze země a jdu na chodbu. Stoupnu si před dveře našeho profesora a zaklepu za poznámek mých pošahaných spolužáků. Ihned se dveře otevřou.
„Jacqueline? Potřebuješ něco?“ pousměje se. Ach Bože!
„Pane profesor, mně je špatně,“ mrknu na něj.
„Tak pojď dál, pomůžu ti,“ přistoupí na mou hru a jako správný gentleman mě nehá vejít první. Třída vybuchne smíchy, že to jde slyšet i přes zavřené dveře. „Abychom si to ujasnili, špatně ti není, že ne?“ zakření se na mě.
„Ne, není, hrajeme pravdu a úkol a já dostala úkol, že mám jít za vámi říct, že je mi špatně a pak vás svést.“ Zčervenám a pohledem skenuji podlahu. Začne smát.
„Taky jsme byli takoví.“ Podívám se mu do očí a zasměji se s ním. „Chceš čaj nebo kávu?“
„Ten čaj bych si dala raději.“ Pořád se usmívám jako sluníčko.
„Posaď se tady,“ ukáže ke stolku v malé kuchyňce. Nesměle se posadím a vidím, že má na stole zmrzlinu, čokoládu a brambůrky.
„Deprese?“ Lekne se mé otázky tak, až mu spadl hrníček na zem. Okamžitě vyskočím na nohy a pomůžu mu sbírat střepy. Jeho ruka se dotkne té mé a podívá se mi do očí. „Stalo se něco pane profesore?“ Ruply mu nervy a začnou mu stékat slzy po tvářích. To jsem asi neměla.
„Elena se semnou rozešla, nefungovalo nám to, vlastně jsem ji potom už ani nemiloval… od určité doby.“ Ulomí si kousek čokolády.
„To přejde,“ utěším ho.
„Nepřejde.“ Chytí mě za ruku a mnou projede snad elektrický proud. Nic neříkám, jenom držím a vychutnávám si toho pocitu, že mne drží za ruku. Vezme mou tvář do dlaní a nakloní se. „Jacqueline, jsi úžasná dívka, hodná, milá a inteligentní. Jsi jiná než tvoje spolužačky, zamiloval jsem se do tebe,“ šeptne. Nejraději bych zakřičela jo, ale držím své pocity na uzdě. Teď steče slza pro změnu po mé tváři. Dojetím. Podívám se na jeho rty a on to pochopí jako znamení, že mě může políbit. Jsem snad v nebi? Konečně vím, jak chutnají jeho rty, jak voní a jak je dokonalý. V podstatě žiji svůj sen.