Ležel na slámě v malé kobce. Jeho nahé tělo zakrýval jen velký hadr, nahrazující deku. Jediným oblečením byl obojek, jež nemohl sundat. Už několik dní tu ležel, vždy mu jen kdosi hodil něco k jídlu jako psovi. Po tom, co s ním provedli minule se bál budoucnosti. Dveře, v podobě ocelové mříže se otevřeli. Do kobky vstoupil muž, jehož mohutné svaly byly napěchované do kožených kalhot a tílka. Pokusil se vstát. Mocná rána ho položila na zem.
číst více
Mejdan byl v plném proudu. Prázdné láhve od vypitého alkoholu se teď po jedné hodině po půlnoci povalovaly po zemi, i když na stolech venku na rozlehlém dvoře i v několika místnostech jich stalo ještě dost na to, aby zábava mohla pokračovat dalších pár dní.
číst více
Dnes jsem to na tom mejdanu trochu přepísknul s pitím. Vezmu to domů radši pěšky, abych se trochu provětral a vystřízlivěl než vlezu do postele. Stejně už je dávno po půlnoci a jezdí jen noční doprava. Projdu Stromovkou a na Holešovickém nádraží sednu na noční tramvaj. V takovéhle teplé letní noci to bude příjemná procházka.
číst více
Asi tak před rokem jsem šel s kamarádem na vstupní pohovor do jedné nejmenované firmy. Hned při vstupu mě uchvátila veselá a hravá atmosféra, která tam panovala. Hned vás napadne touha být součástí toho kolektivu. Korunu tomu nasadila ředitelka firmy, kterou když jsem spatřil, málem se mi podlomila kolena.
číst více
Studuji na univerzitě a bydlím na kolejích, ale na víkend jezdím většinou domů na vesnici (nebo spíš něco mezi vesnicí a městečkem). Mám ráda ty klidné dny strávené doma s taťkou a bráškou Simeonem. A samozřejmě hlavně s přítelem Petrem.
Když jsem však dorazila domů minulou sobotu, vypadalo všechno jinak. I když byl krásný slunečný den, taťka nebyl jako obvykle na zahradě.
číst více
Nezkušené děvče se přihlásilo, tak že si sama podala inzerát, v kterém upřímně vylíčila svá přání a zároveň i strach. Snad ta naivita a milá upřímnost inzerátu upoutala jeho zájem, i když si nemohl stěžovat na nedostatek otrokyň. Jeho odpověď byla tak nic neříkající, ale tak strohá, že ji nezbylo než poslechnout. (Nakonec se přece chtěla naučit poslouchat!) Také ji lákala ta neurčitost a suverenita, s kterou počítal, že uposlechne.
číst více
Příval deště byl tak náhlý, že mě dokonale překvapil. Deštník jsem samozřejmě neměl, celý den bylo hezky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to po západu slunce mělo nějak podstatně změnit. Během několika minut jsem byl promoklý až na kůži, což nebylo nějak těžké, protože jsem měl na sobě jenom tričko s krátkým rukávem. Prudce se ochladilo a mě naskočila husí kůže. Naštěstí jsem to měl k cíli své cesty už nedaleko - dům, ke kterému jsem směřoval, stál na konci opuštěné ulice, kterou jsem právě procházel. Tma ještě více zhoustla a já jsem měl trochu potíže se v neosvětlené ulici orientovat, naštěstí se mi přes provazy deště podařilo zahlédnout světlo - mohlo pocházet z jediného obydleného domu zde, z toho domu, kam jsem právě směřoval.
číst více
Od té doby, co jsem jednou zašel do sexshopu a přinesl odtamtud nádhernou sadu kořených důtek černé barvy, potom vlítnul na manželku a ošukal ji jako tank a zbil ji těmi důtkami, se tyto černé krásky staly symbolem erotiky v našem vztahu. Objevili jsme nové obzory a po patnácti letech soužití, kdy se pověstná jiskra začala vytrácet nejen z běžného denního života, ale i z ložnice, jsme ji dokázali znovu zažehnout.
číst více
Zdalo se, ze dvere uz dlouho nevydrzi. "Elizabeth!" Howard Vernon od nepretrziteho rvani malem chraptel. Ruce ho bolely, jak neustale tloukl do dveri a vzteky byl rudy jako vareny rak. "Eliazbeth Vernonova, naposledy te vyzyvam, otevri!!!" Zadna odpoved. Na par vterin zavladlo absolutni ticho. Howarda temer ohlusoval vlastni zrychleny tep. "A mam toho dost!" zajecel, kdyz mu s definitivni platnosti dosla trpelivost. "Ja ty dvere vyrazim a pak si me neprej!!!" Tentokrat jiz na odpoved necekal a rovnou se pustil do likvidace dubovych dveri, ktere dosud v celku prezivaly nejedno bourlive stoleti. Dnes jim ovsem nebylo prano. Pomalu, ale jiste se odebiraly na vecnost.
číst více
Čekal jsem na nástupišti u příjezdu autobusů a pomalu se do mě zakusoval mráz. Choulil jsem se do bundy, ruce hluboko zaražené v kapsách, a snažil jsem se zahřívat tím, že jsem si představoval program příštích hodin. Konečně přijel autobus z K. a já jsem netrpělivě vyhlížel, jestli vystoupí i moje oběť. "Tak tě vítám, Kundo," oslovil jsem ji, sotva jsem ji uviděl před autobusem s velkou kabelou přes rameno. Kunda byla její přezdívka, otrocké jméno. "Dobrý den, pane," pípla nesměle. Prohlédl jsem si ji chlípným pohledem, přestože její teplé zimní oblečení toho moc neodhalovalo. Však se dočkám. "Těšíš se?" zeptal jsem se s úsměvem. "Ano, pane," odpověděla.
číst více
