Praotec Čech, tehdy ještě ovšem bez hodnosti praotce, se vydal se svou družinou na pochod, aby uniknul častým válkám, pustošení, vypalování a znásilňování, které války přináší. Samotné znásilňování by, hlavně pro ženy, bylo docela milým zpestřením jinak fádních dnů, ale kdo měl poslouchat ženské reptání, když měly permanentně nasáklé kouřem čerstvě vyprané prádlo? Musel jim naslibovat hory, doly, zlaté kamení, aby alespoň občas byly po vůli.
Zdroje pokladů, ze kterých by mohl ženy uplácet, se díky častým nájezdům velice ztenčily, naproti tomu jeho libido se stále zvětšovalo a chtěl-li si alespoň občas vrznout, musel se, chtě nechtě, vydat na pochod. A tak vyrazili. Cesta jim příjemně ubíhala, protože provoz byl tehdy řídký i v pátek odpoledne. Přelezli nějaké kopce, přebrodili pár řek, močálům se vyhýbali stejně jako všem jiným překážkám. Nevím, proč někteří historikové tvrdí, že podnikli strastiplnou cestu. Když narazili na překážku, tak ji prostě obešli a šli jinudy. Nevěděli kam jdou a tak jim bylo šumafuk, zda jejich cesta vede přímo nebo cikcak.
Ale každá legrace přece je omrzí, když je pořád dokola a tak v jednu chvíli Čech usoudil, že je zapotřebí se zase usadit. Nehledě na jeho vzrušené mužství, které se čím dál více hlásilo o slovo a potřebovalo se vybít na některé z jeho nebo cizích žen. K tomu ovšem potřeboval, aby stál nejen jeho kolík, ale i celá družina s kroutícími se ženskými zadečky.
Nenápadně se tedy v poslední markomanské dědině, kterou projížděli, přeptal domorodců, jestli náhodou nevědí o nějakém kusu země, která by byla zvěře a ptactva plná a kdyby v ní byl i dostatek medu, tak by to vůbec nebylo špatné. Místní mu však pochopitelně nerozuměli ani slovo, jen mávli rukou a ať jim políbí řiť. Jejich gesto si Čech vyložil jako udání směru a neznámé slovo „řiť“ mu v uších znělo jako „Říp“. Hlavně to „Ř“ mu připadalo tak lákavě cizokrajné, že ho ihned zařadil do slovníku češtiny. Sám se ho naučil vyslovovat jako první, aby mohl machrovat. A nedalo mu ani moc práce všem namluvit, že právě Říp je to místo, které hledají.
Jenže už ani Čechovi se nic moc hledat nechtělo a tak kázal zastavit u prvního kopce, na který narazili. Všichni byli po vydatné svačině, nebyli tudíž proti. A protože bylo opravdu vedro, zatímco se Čech hrabal strání na vrchol Řípu, šli všichni k potoku, svlažit svá těla. Shodou okolností měla podobný úmysl i parta starousedlíků. Byli to Keltové. Jelikož se jim nějakým způsobem podařilo vyvinout nůžky a hřebeny, měli krásně upravené vlasy i vousy. Slovanským mužům hned jejich ženy padly do oka. Keltům se zase na Slovankách líbilo jejich neupravené divoké vzezření a tak došlo bez většího dohadování k výměně a následně i příjemnému skupinovému sexíku na břehu potoka. Všichni byli plni síly a tak jim šlo šoustání náramně od ruky. Potok i ženská těla se brzy začaly pokrývat sametově hustou vrstvou semene. Zvuk lesa byl přehlušen rozkošnickými a orgastickými výlevy nadržených hrdel. Muži i ženy obou národů si přišli na své a zahájili tak tím nejlepším způsobem prolínání obou skupin obyvatelstva.
Čecha poté nalezli utrmáceného na úpatí Řípu. Nahoře nic neviděl, jelikož byl celý vršek porostlý stromovím, a ještě ho cestou dolů prohnal divočák, kterému zašlapával do země šťavnaté bukvice. Hned na něj jeden přes druhého spustili: „Čechu, Čechu, tady je to bezva, tady se usadíme.“ Moc se mu nechtělo zůstávat v místech, kde kanci honí lovce a ne naopak, ale když mu vojvodové barevně vylíčili, jak báječně kouří a šoustají Keltky, a ženy mu navíc nakukaly, že tohle všechno okolo nazvou jeho jménem, souhlasil.
Od té doby se tu sice mnoho změnilo, ale nadále se země nazývá Čechy a stejně tak ženy milují stejně skvěle jako za dávných dob.