Zážitky, co sem sem popsala minule, se pak mnohokrát opakovaly. Když se pan Omáčka od tety dozvěděl, že ze všech výměšku pánského těla nejradši polykám čůrání, smál se tomu a opravdu mi pak celkem často čůral do pusy a nutil mě i pít čůrání jeho kamarádů. Neušetřil mě však ani polykání mrdky a hoven. Mrdka mi pořád nijak zvlášť nechutná, ale zvládám to. Ze všecho nejvíc nemám ráda polykání hoven a musím říct, že k tomu mě pan Omáčka nutí nejméně často, ale někdy přece.
Myslím si, že se mu líbí nutit mě k něčemu, co se mi hnusí. Ale taky už to docela zvládám. Když si se mnou přijde užít, často přivede sebou nějaké ty kamarády a jejich sestava se občas mění. Někdy jich přijde víc, někdy míň. Když jich přijde víc, tak mě to vdycky trochu vyděsí, protože vidím, že dnes toho budu muset spolykat hodně. Když jich přijde málo, tak se mi většinou trochu uleví, že dnes toho na polykání nebude tolik. Občas, když se u nás objeví pan Omáčka se svou partou, slyším takový řeči, jako že dnes budu lámat rekordy v oplykání a pak se tomu všichni oplzle smějou a mě už se začíná trochu dělat špatně. Muj největší rekord bylo zatím, tuším, 15 spolykaných dávek mrkdy. A ani potom sem nezvracela, takže myslím, že sem docela dobrá. Asi časem zase budou chtít abych tenhle rekord zlomila a nevím, u jakýho čísla to nakonec skončí. Stejně na počtu moc nezáleží, protože někdo toho nastříká hodně a někdo míň…
Nejlepší je když můžu polykat postupně, jenže pan Omáčka mě vdycky nutí, abych spolykala několik dávek najednou. To je těžší a dělá se mi z toho víc špatně.
Třeba zrovna včera si to dělal sám rukou a jen se na mě a svoje kamarády díval. Klečela sem na zemi a ruce sem měla za zády přivázané k tyčce v čele postele. Několik jeho kamarádů, asi 12 nebo 13 stálo kolem mě a honili si pinďoury. Zase sem měla v puse takovej ten nástroj, abych jí nemohla zavřít. Vedle mě si klekla teta a pod bradou mi držela nějakou misku. Moc sem nechápala proč. Netrvalo dlouho a první chlápek začal stříkat. Když už to s nim cukalo, tak se eště cpal ke mně, aby měl toho pinďoura, co nejblíž mojí puse. Několik jeho střiků mi přistálo na jazyku, několik na tváři a několik skončilo v misce. Další dva chlápci začali stříkat téměř současně, trochu si navzájem překáželi a tak velká část jejich nadílky skončila na mých tvářích a v misce. Ale něco mi přece jen dopadlo do pusy. Další chlápek si dával větší pozor, přišel co nejblíž ke mně, takže měl špičku pinďoura v mojí otevřený puse a pak se teprve udělal. O vnitřní stranu tváře se mi rozprsklo snad 6 celkem hutných dávek mrdky. Podobně důsledně si počínalo několik dalších chlápků až moje pusa začal tak trochu přetejkat a viselo mi z ní několik táhlých nudlí mrdky. Postupn se odtrhly a spadly do misky. Jeden z posleních chlápkř si to nějak špatně nasměroval a ohodil tetinu ruku. Teta se zatvářila znechuceně, začala si to stírat prsty druhý ruky a pak si je otírala o mou pusu. Taky mi cpala do pusy tu mrdku, co mi zůstala na tvářích. Konečně se mi vystříkal poslední chlápek. Pak přišel pan Omáčka a obřadně se vystříkal přímo do misky. Teta mi chtěla obsah misky nalejt do pusy, ale pan Omáčka, že prej takhle né. Položil misku přede mě na zem, vzal mě za vlasy a natlačil mou hlavu nad misku. Byla to trochu nepohodlaná poloha, protože ruce sem měla svázaný za zády. Navíc mi v týhle poloze vyteklo z pusy skoro všechno, co sem tam měla. Nakonec mi smočil obličej v misce a řek, lízej děvko. A tak sem vystrčila jazyk do toho slanýho nahořklýho slizu v misce a jezdila s nim sem a tam. Bylo to nepříjemný, ale pevně mě držel za vlasy, takže sem se nemohla zvednout a docela to bolelo. Za chvíli mi poručil, srkej děvko. A tak sem to srkala a polykala, už to trcochu vystydlo a studený je to eště hnusnější.
Pan Omáčka se usmíval a povídá, „to se ti moc nelíbí, viď…inu čim dřív to všechno spolykáš tim dřív to skončí.“
Musela sem uznat, že má pravdu a snažila se polykat, co nejrychleji, i když v týhle poloze to nejde tak snadno. Když se mi zdálo, že už sem to vylízala uplně do sucha, tak mi řek, že támhle je eště kus a támhle a natlačil mi tam hlavu tak prudce až to zabolelo, protože mě pořád tak nešetrně držel za vlasy. Nakonec mi zvedl hlavu, samozřejmě zase za vlasy, zvedl i misku, řek mi, ať pořádně vypláznu jazyk a misku mi o něj důkladně otřel.
„Tak a teď to spolkni“, poručil mi. v puse sem toho vlastně už moc neměla, takže spolknout to nebyl zas tak problém a tak sem poslechla.
Pan Omáčka se miloučce usmál.
„A teď pěkně poděkuj“
„Děkuju“, řekla sem zmateně.
„Hodná děvka,“ řekl mi a poplácal mě rukou po tváři. Mělo to být přátelské poplácání a prašitli mě docela silně.
Pak na chvíli všichni zmizeli. Bohužel mě ale zapoměli rozvázat a tak sem tam musela zůstat klečet s rukama za zády.
Za chvíly se vrátili, znova si vzali tu misku, ze který sem před chvílí srkala mrdku a začali do ní čůrat. Tedy ne všichni, protože čůrání všech by se tam asi nevešlo, ale ji tak ji naplnili, že téměř přetékala. Pan Omáčka mi konečně rozvázal ruce a pro změnu mi nasadil obojek na krk. Mohla sem chodit jen po čtyřech a pan Omáčka mě vodil po pokoji jako psa a všichni se tomu hrozně smáli. Bylo mi to nepříjemný. Konečně mě přivedl k misce s čůráním. Tam se zastavil jako by nechával na mě, co bude dál. Ostatní se na mě povzbudivě usmívali. Už sem se na to čůrání chtěla vrhnout a začít pít. Musela sem ale zůstat na všech čtařech a tak sem se k misce jen sklonila, ale v tom mě pan Omáčka popadla za vlasy a bolestivě se mnou cuknul zpět.
„Počkej Chcaničko, takhle bys to měla moc jednoduchý.“
Zatímco mě držel za vlasy, mi někdo odtrhnul ruce od země, spojil mi je za zády a nasadil mi na ně pouta. Pak mi pan Omáčka zase strčil hlavu k misce až mi obličej namočil v tom čůrání a řekl, srkej děvko.
Tohle bylo jistě snadnější pít než tu hustou mrdku. Mizelo to ve mě docela rychle. Pan Omáčka se usmíval na celé kolo a mumlal něco jako, „Dobrý chcanky? To si dáváš viď? To je pochoutka. co?“
No, uplná pochoutka to nebyla, ale pořád lepší než ta mrdka, co sem polykala předtim.
Když sem dopila všechno, co mi ta nepřirozená poloha dovolila, tak pan Omáčka zase zvedl misku, poručil mi vypláznout jazyk a důkladně o něj misku očistil.
„A jak se řiká?“, zeptal se přísně.
„Děkuju.“
Znova se usmál a polácal mě po tváři.
„Hele a prej taky žere hovna“, obrátil se jeden z kamarádů na pana Omáčku.
„Žere,“ odpvěděl pan Omáčka, „ale dneska to neni v plánu.“
„Proč ne, já zrovna potřebuju srát…a eště sem neviděl žádnou holku žrát hovna…a tahle je tak roztomilá, proč né dneska?“
Podívala sem se na nůj, moc sympatickej mi nebyl a ta předstva, že bych měla žrát jeho hovna, už vůbec ne. Díval se na mě zasněně a přemlouval pan Omáčku, ať svolí. Nechápu, co se mu na tom, že budu jíst hovna tak líbilo. Nejspíš nic, jen byl zvědavej, jak to bude vypadat a já to musim odnýst.
„Jednou sem to viděl na internetu, ale to neni ono, chtěl bych to vidět v reálu.“
Pan Omáčka nakonec řek, „No nakonec, neptej se mě, ale pěstounky, ta o tom rozhoduje.“
A tak tenhle úchylák začal škemrat u tety, „Mohla by dneska jíst hovna?“
„To záleží, kolik máš peněz.“
„Peněz mam dost.“
„V tom případě dnes bude jíst hovna“, uzavřela teta.
Pak se chvíly řešilo, že teď to nemam čim zapíjet. Nikomu už se čůrat nechtěl a zapíjet to vodou mi nechtěli dovolit. Prej buď chcankama nebo ničim. Nakonec sem řekla, že mně se chce čůrat. Dovolili mi teda zapíjet to mým vlastním čůráním a tak sem se vyčůrala do skleničky. Tamten kamarádíček pana Omáčky se vykadil do misky, ze který sem před chvílí vysrkala mrdku a čůrání. Všicni pak nadšeně sledovali to divadlo, co mělo přijít a zase se jim přitom postavily jejich údy.
čekala sem, že mi teď rozvážou ruce, aby se mi líp jedlo a pilo, ale nerozvázali. Pan Omáčka mě držel za vlasy, další chlápek vdycky ulomil kus hovna a dal mi ho do pusy. Další mi pak ze skleničky nalil do pusy trochu mýho čůrání, ale nesměla sem to spolknout, dokud mě pan Omáčka nezatahal za vlasy. Teď sem měla vůbec poprvé v puse svoje vlastní čůrání a musím říct, že ze všech čůrání mi to moje chutná nejvíc. Ale zátky k tomu jedení hovna. Nelíbilo se mi to a zase se mi začínalo zdát, že to nikdy neskončí. Vdycky, když sem myslela, že už sem to hovno snědla celý, tak mi strčili do pusy další kus. Pan Omáčka mě držel v takový poloze, že sem se nemohla podívat, kolik toho ještě zbývá. Ale nakonec sem se dočkala. Jenže kamarády pana Omáčky to podívaná, jak jim hovno, hrozně vzrušila a začali si zuřivě honit pinďoury. A tak mě pan omáčka nadále držel za vlasy a když to na prvního z jeho kamarádů přišlo poručil mi otevřít pusu a mně v puse brzy skončil další výstřik. Hned sem to spolkla, aby se mi to tam nehromadilo. A pan Omáčka mě hned přísně okřiknul, „Neudeš polykat, dokud ti neřeknu. Nebo spíš nedám znamení.“
Vymyslel si, že tím znamením bude facka, kterou mi vrazí. To bude pro mě signál, abych polkla.
Nechal se mi vystříkat do pusy další tři chlápky, pak mi jednu vrazil. Byla to celkem silná rána, čekala sem menší. Poslušně sem polkla.
„A jak se řiká?“
„Děkuju“. řekla sem nepřítomně.
„Počkej, na mě se nedívej, neděkujueš mě, ale mým kamarádům za tu mrdku co ti dávaj. Ono to neni tak jednoduchý, vyhonit si péro.“ a pak se tomu svýmu vtipu sám smál nejvíc.
Tak sem teda znova řekla děkuju a dívala se při tom do očí těm chlápkům, jejichž mrdku sem právě spolykala.
A oni se na mě smáli, že prej nemám zač a taky mě poplácávali po tvářích.
To už se mi udělali do pusy další, tentokrát sem dostala pět dávek, než mi pan Omáčka vrazil další silnou facku a já to pak rychle spolkla, podařilo se mi to najednou.
„Děkuju“, řekla sem těm chlápkům a dostalo se mi stejný reakce jako od těch předchozích.
Tohle se opakovalo eště jednou. Tentokrát sem spolkla tři dávky a už zbýval jen pan Omáčka. Ještě mi poručil, ať pusou pěkně vyčistím ty čerstvě vycákané pinďoury jeho kamarádů. Nejlíp, ať je vylížu do sucha. Udělala sem, co bylo v mých silách.
Nakonec mi do pusy nacpal svoje přirození pan Omáčka. Klečela sem na zemi a ruce měla pořád svázané za zády. Vzal mou hlavu pevně do dlaní a zběsile mi přirážel do pusy. Nešetrně se mnou při tom cloumal. Nakonec mi narval svýho pinďoura, tak hluboko jak to jen šlo, až sem se začala trochu dávit a mohutně se mi vystříkal přímo do krku. Bylo to nepříjemný, ale nějak se mi to podařilo přijmout, aniž bych se dusila nebo něco takovýho.
Pak mi pan Omáčka pošeptal do ucha, co mám na rozloučenou říct tý jeho skupince a tak sem podle jeho pokynů řekla, „Moc vám děkuju za vaše čůrání, mrdku a hovna. Přiďte zas.“
Na to se všicnhi rozesmáli a řikali, „nemáš zač, rádi sme ti to dali. Zase přídem. Už se těšíme.“
Opustili pokoj a po nějaký době sem zaslechla z venku z ulice jejich rozpustilej řehot, jak se pomalu vzdaluje.
Na jejich další návštěvu se nijak zvlášť netěším. Kdypak to asi bude?