Jmenuji se Jirka, je mi 24 let a chodím již třetím rokem se Zuzankou. Zuzanka je pěkná kočka, je jí 19 let a je to pěkný číslo, jelikož ráda sportuje, není se čemu divit, že její postava je krásně vysportovaná a štíhlá. Má moc hezký trojky prsa a parádní zadeček. Je to brunetka s modrýma očima a roztomilou tváří. Navíc má i přátelskou prima povahu a je moc hodná.
číst více
Boli roky šestdesiate minulého storočia.Roky,keď neboli diskotéky,nočné bary a život bol pokojnejší.Večerné prechádzky na promenádach miest boli veľmi oblúbené a najmä v teplých večeroch sa to len tak hemžilo ľuďmi.Rodinky sa spolu prechádzali,chlapci aj dievčatá sa spolu debatovali a utvárali sa nové priateľstvá i lásky.Keď som sa tak prechádzal povedla mňa prešlo také bežné dievča,žiadna krasavica,ale neako mi padli na ňu oči a ako som sa za ňou otočil,ktosi do mňa strčil a já som skoro na ňu spadol.
číst více
O víkendu jsem to s klukama přehnal na oslavě našeho vítězného zápasu, aby taky ne, vždyť jsme už 4 zápasy po sobě prohráli. Má polovička to nesla ale hůř, a taky mi to dala pěkně sežrat. Vůbec se mnou nemluvila... V úterý se sprchovala a já lačně sledoval, jak vyšla ze sprchy, byla celá upravená,oholená a mazala se tělovým mlékem. Sledoval jsem, co to doma mám za poklad, jak má krásně velký prsa, blond vlasy a když se otočila a ohnula se, cítil jsem, že mám co dělat, abych jí ho nevrazil hned do lasturky.
číst více
Jmenuji se Honza a je mi 19 let. Již druhým rokem chodím s nádhernou o rok mladší Leničkou. Lenička je úžasná blondýnka s roztomilou tvářičkou a i když jí již bylo 18, tak po ní v hospodách často chtějí občanku, jelikož vypadá tak na 15. Jediné co možná trochu prozrazuje její skutečný věk je od přírody obdarované poprsí, má moc pěkné trojky. Lenička má krásnou sportovní postavu a naprosto luxusní prdelku. Kamarádi se mi občas přiznají, jak moc mi závidí, že s ní mám sex.
číst více
Stalo se to v červenci 1971 v autokempu u bulharské Albeny. Měli teprve deset dní po svatbě. On se jmenoval Michal, měl 24 let a byl čerstvě vypromovaným strojním inženýrem. Ona se jmenovala Eva, měla 23 let a byla čerstvě vypromovanou pedagožkou. Jeho po prázdninách čekal nástup na místo v ČKD ve Vysočanech a od ledna následujícího roku co by absolventa vysoké školy rok vojny, na ni od 1. září čekalo místo učitelky na prvním stupni ZDŠ.
Než se vzali, chodili spolu skoro tři roky od doby, co se potkali na jednom plese v Lucerně.
číst více
Mrknul jsem na ni. Ona mrkla na mne. Nebylo vůbec zapotřebí cokoli dašího udělat. Zvedli jsme se ze židlí od stolů. Ona šla první, já za ní. Venku bezeslov jsem ji chytil za ruku. Stiskla ji pevně a stejným krokem jsme odkráčeli za nejbližší budovu. Byly tam schůdky s betonovými širokými nízkými zídkami, jako zábradlí. Postavili jsme se před ně a já se opřel o zídku.
číst více
Do současné práce jsem nastoupil zhruba před dvěma roky, bylo mi tehdy 30, byl jsem svobodný, nezadaný, bez závazků. Nastoupil jsem do kanceláře, o kterou jsem se dělil jen s jednou spolupracovnicí, jmenovala se Pavla. Kancelář ředitele byla hned vedle, v budově byla ještě jedna kancelář, kde sídlila naše další kolegyně Jana, zbytek zabíraly sklady. Zástupce ředitele se svou asistentkou byli v naší pobočce v sousedním městě.
číst více
Déle už nemělo smysl čekat. Vydala jsem se směrem k odpočívadlu pro náklaďáky. Zrovna mě míjel jeden řidič, který mířil zpět ke svému vozu. Využila jsem příležitosti a zeptala se, jakým směrem jede. Jak se dalo čekat, neměla jsem štěstí hned na poprvé. Několik minut jsem obcházela, a sem tam se někoho zeptala na směr jeho cesty, když jeden odpověděl, že jede na Prahu.
číst více
,, A teď upřímně, kolik už jsi jich přefiknul?"
Seděl jsem s mým kamarádem z vysoké u skleničky piva. Čas od času, když nám to pracovní povinnosti umožňovali, jsme si skočili na pár lahváčů a taky jsme si vyměňovali své zkušenosti ze školního prostředí. Jmenoval se Marek a stejně jako já i on byl začínající kantor. Na jeho otázku jsem docela dlouhou dobu odpovídal, ,,že ani jednu„. A byl jsem na to hrdý. Vůbec jsem se za to nestyděl.
číst více
Je šest ráno. Vstávám. Nuceně. Jdu vykonat potřebu na onu místnost a přemýšlím, co mám dnes v plánu. Nic. Dnes je jeden ze vzácných dnů, co mohu jen tak ležet a nic nedělat, jen se válet. Asi si pustím nějakou hudbu a budu rozjímat. U hudby se dobře přemýšlí, ale i usíná. Ještě zkontrolovat mobil , zda tam nemám nějaké sms zprávy, nepřijaté hovory a vypnu ho, aby nikdo nerušil. Jdu se podívat do ledničky, zda tam je něco rychlého na zub. Nic. No jasně, taky kdo by mi nakoupil.
číst více
