Šel jsem z práce domů. Zase nejel výtah a tak jsem musel šlapat po svých. Naštvaně tedy stoupám schodištěm, když těsně pod naším patrem mi vystaví stopku sousedčin nádherný zadek. Měla zrovna službu a tak se dala do umývání schodů. Škoda, že si nevzala sukýnku, blesklo mi hlavou, ale to bych asi chtěl moc. I tak to byl skvělý pohled na její oblé pevné půlky.
číst více
To byl teda vodvaz…včera jsem s kámošema zase jednou po dlouhý době děsně zachlastal… všichni nalitý jak nějaký prasata po výživný „šlichtě z ječmene a sladu“, totálně knocked out. Uff. Vyhodili nás z poslední otevřený nálevny v okolí, asi tak na časovým rozhraní mezi posledníma zavíračkama v jakž takž slušnejch hospodách a násilnejma přesunama vožralejch do ne moc slušnejch nonstopáčů. Fujtajbl (!), ještě teď je mi blbě, když si na to chlastání vzpomenu.
číst více
Začaly podzimní plískanice a jelikož jsem docela zimomřivá, vůbec se mi to nezamlouvalo. Byla jsem zalezlá doma a nevystrkovala ven nos, jenže s dětmi nebylo k vydržení, potřebovaly se vyblbnout. V neděli konečně aspoň na chvíli vykouklo sluníčko a tak jsme rychle vyrazili na dětské hřiště, které nám nově postavili.
číst více
Sousedka je fakt šťabajzna, nemůžu si pomoct. Už jsem si za těch pár měsíců, co bydlím v novém bytě, vypracoval takový rituál, kdy ji sleduji ráno, jak cupitá k autu - to mám ideální výhled na její kroutící se zadek, a pak i odpoledne kouknu, jak se vrací - to z prvního patra vidím přímo do výstřihu. Ježiš, já bych ji mrdal, říkám si vždy, když ji vidím. Kolik jí může být? 35? 40? Těžko říct, ale pečlivě udržovaná postava, dost výrazné líčení a oblečení se jinak než vyzývavé nazvat nedá, prostě kusanec ženské.
číst více
Síla myšlenky, část 5.
XIII.
Výlet na nudapláž
Když jsme dorazili domů, Adélka už vykukovala ze dveří svého bytu, evidentně natěšená na nové zážitky.
„Co si mám vzít s sebou?“
„Co bys tak mohla potřebovat,“ odpověděla Kamila, „deku nemusíš, tu bereme my, tak jen ručník, něco na opalování a samozřejmě svoje nahaté tělo.“
číst více
Byli jsme spolu s Hansem teprve asi dva měsíce, když jsme šli na rande na Vyšehrad. Na to, že byl listopad, bylo docela teplo. Procházeli jsme se po hradbách, sbírali popadané kaštany a povídali. Zvonkohra odbíjela 6 hodin, byla už tma. Když tu začalo drobně poprchávat. Rychle domů, dolů z Vyšehradu. Déšť nás však zastihl před Cihelnou bránou. Rozhodli jsme se schovat, než se to přežene.
číst více
Záda mě bolí, asi jako každého z nás. Poslední dobou už to ale přesahovalo všechny meze. Brufen sice na chvíli pomáhá, ale i praktická lékařka mi doporučuje masáž. Popadl jsem tedy Zlaté stránky a začal hledat. A hele- hned v naší ulici, sice na úplně opačném konci, ale je to blízko. Super, brnknu tam.
„Prosím“ ozvalo se na druhé straně.
„Dobrý den, mohl bych se k Vám objednat na masáž?“ zahuhlal jsem do telefonu.
číst více
Po dlouhé době mne kamarádka vytáhla k dalším známým na chatu, že tam bude veselo u ohně a spousta dobrých lidí. Měla pravdu, bylo tam plno, hráli a zpívali, popíjelo se snad vše co teče. Já byla už unavena a tak mne uložili v jedný malý místnosti a prohlásili, že se neví s kým se probudím, protože si údajně každej lehne tam, kde je místo. V ten moment mi to vůbec nevadilo, jistě, dlouhá cesta, trocha pití, vidina spánku a zábrany jsou ty tam.
číst více
Jednoho dne se mi postavil a já nevěděl, co s tím. Trvalo mi to teda dost dlouho, než jsem pochopil co a jak, ale ke konci puberty už jsem byl docela zkušenej „honič“. Teda – ne že bych se nějak srovnával s kámošema, nějak na žádnou soutěž nebo srovnávání nenastala vhodná situace, ale já byl prostě od tý doby takhle spokojenej. Bylo to taky o hodně lepší než nějaký poluce během snů o úlevě při močení do pisoáru a podobných hovadinách, které mi produkoval můj nadrbanej, a zároveň stále úplně nepoučenej mozek.
číst více
Radka s Květuš se jednoho jarního jitra sešly a rozhodly se, že se projdou a zajdou si lesem na nedalekou mýtinu natrhat petrklíče. Obě měly rády na stole čerstvou kytičku drobných žlutých kvítků, připadalo jim to naivně romantické a jaksi to evokovalo prostředí domova. Když už jsme u té naivity, ani Radka, ani Květa zrovna moc rozumu nepobraly.
číst více
