Přebírám se starými fotografiemi a v mysli mi poletují útržky situací, při nichž byly všechny tyto fotografie pořízeny. Rodinná setkání, svatby, pohřby, výlety, portréty. Svědectví prchavých okamžiků. Každá chvíle, každý okamžik připadá člověku v dané chvíli jako prostor v čase, který trvá věčně. Plynutí času, nestálost okamžiku si člověk uvědomuje až zpětně, kdy se k nějaké časové epizodě vrací v myšlenkách.
číst více
Dálkový autobus se řítil širokou asfaltkou k Brnu. D Když jsem nastoupil v Újezdu, zaujal jsem sedadlo za nějakou blondýnkou, neměla víc než dvacet, bylo na ní vidět, že jede už dlouho.
Napolo ležela na sedadle, měla ho poklopené, zatímco to k oknu bylo v normální poloze, vzniklou mezerou jsem : viděl její ňadra, která napínala halenku s rozepnutým knoflíčkem u výstřihu, nohy v riflích měla šikmo na rantlu plechové stěny, dost rozevřené, pravou ruku měla položenou na ňadrech a levá visela do klína, pospávala.
číst více
Šel jsem za ní pěšinou k vysokému, převážně smrkovému lesu. Hluboký úvoz nás zavedl k úbočí kopce s červenou čepicí rozhledny na vrcholu. Po chvíli se nám otevřel výhled do údolí s domkem, obklopeným rozsáhlým ovocným sadem."Může to být i váš domov, pokud se s mamkou dohodnete," pronesla dívka, pohodila hlavou a její dlouhé, slámově žluté vlasy se leskle zavlnily. "Dluhy nemáme, co vyděláme, stačí na slušné živobytí. Nehledáme tedy živitele." "Neurážejte mě, Kláro," řekl sem na to.
číst více
Byli jsme spolu s Hansem teprve asi dva měsíce, když jsme šli na rande na Vyšehrad. Na to, že byl listopad, bylo docela teplo. Procházeli jsme se po hradbách, sbírali popadané kaštany a povídali. Zvonkohra odbíjela 6 hodin, byla už tma. Když tu začalo drobně poprchávat. Rychle domů, dolů z Vyšehradu. Déšť nás však zastihl před Cihelnou bránou. Rozhodli jsme se schovat, než se to přežene.
číst více
Záda mě bolí, asi jako každého z nás. Poslední dobou už to ale přesahovalo všechny meze. Brufen sice na chvíli pomáhá, ale i praktická lékařka mi doporučuje masáž. Popadl jsem tedy Zlaté stránky a začal hledat. A hele- hned v naší ulici, sice na úplně opačném konci, ale je to blízko. Super, brnknu tam.
„Prosím“ ozvalo se na druhé straně.
„Dobrý den, mohl bych se k Vám objednat na masáž?“ zahuhlal jsem do telefonu.
číst více
Po dlouhé době mne kamarádka vytáhla k dalším známým na chatu, že tam bude veselo u ohně a spousta dobrých lidí. Měla pravdu, bylo tam plno, hráli a zpívali, popíjelo se snad vše co teče. Já byla už unavena a tak mne uložili v jedný malý místnosti a prohlásili, že se neví s kým se probudím, protože si údajně každej lehne tam, kde je místo. V ten moment mi to vůbec nevadilo, jistě, dlouhá cesta, trocha pití, vidina spánku a zábrany jsou ty tam.
číst více
Radka s Květuš se jednoho jarního jitra sešly a rozhodly se, že se projdou a zajdou si lesem na nedalekou mýtinu natrhat petrklíče. Obě měly rády na stole čerstvou kytičku drobných žlutých kvítků, připadalo jim to naivně romantické a jaksi to evokovalo prostředí domova. Když už jsme u té naivity, ani Radka, ani Květa zrovna moc rozumu nepobraly.
číst více
Jednoho dne se mi postavil a já nevěděl, co s tím. Trvalo mi to teda dost dlouho, než jsem pochopil co a jak, ale ke konci puberty už jsem byl docela zkušenej „honič“. Teda – ne že bych se nějak srovnával s kámošema, nějak na žádnou soutěž nebo srovnávání nenastala vhodná situace, ale já byl prostě od tý doby takhle spokojenej. Bylo to taky o hodně lepší než nějaký poluce během snů o úlevě při močení do pisoáru a podobných hovadinách, které mi produkoval můj nadrbanej, a zároveň stále úplně nepoučenej mozek.
číst více
