Vaše erotické povídky

Část 1.
Doba komunismu pro mě nikdy nebyla problém. Ač jsem si vždy myslel svoje, navenek jsem vždycky působil tak, jak si soudruzi učitelé, svazáci a později straníci přáli – hrdý budovatel socialismu. Ale ono to mělo svůj smysl. Rodiče mě vždy učili, že nejlépe svých cílů je dosáhnout zkratkami a nenadálými úskoky, je-li třeba zmást ty, kterým se moje cíle nelíbí. A ono to vycházelo.

Tuto taktiku jsem ovládl ještě lépe než mí rodiče, a pak ji uplatňoval i na ně. Od dětství. Mým cílem bylo, abych měl co nejvíce svobody a protože jsem přesně věděl jak na to, mohl jsem si dělat vlastně co jsem chtěl – ale jenom do té míry, aby nevznikly problémy u někoho jiného.
Možná to tak nezní, ale vždy jsem měl hodně kamarádů, kteří mě chápali a oceňovali moje schopnosti. Svou podlézavost jsem totiž dokázal jemně využít i pro „žehlení“ problémků jiných, učitelé na mě prostě dali, a tak jsem měl v partě místních kluků nezastupitelné místo a držel se ve velké vážnosti.Naše školní „elita“ čítala šest kluků, bylo nám tenkrát mezi deseti a dvanácti. Já byl ten nejstarší. Bydleli jsme blízko sebe což vše dělalo mnohem jednodušší a navíc i rodiče se znali. Tuhle dobu si nemůžu vynachválit. Lítali jsme po hřišti, koupali se v rybníce, stavěli bunkry… Prostě kluci jsou kluci, znáte to. Občas jsem naše hlouposti musel trochu korigovat, abych neztratil svojí image před rodiči, sousedy nebo učiteli, ale všichni to respektovali a naopak byli rádi, že se mi dařilo všechny držet od zbytečných problémů. Ono dost srandy si lze užít i bez popouzení okolí, pěkně v klidu a soukromí.
A právě to, co se mezi námi odehrávalo v soukromí, mě postupně začalo bavit nejvíce. Řekněme, že v partě kolem mě byli v té době velmi hezcí kluci, a nebyla to náhoda, byl to takový ten můj skrytý cíl. Vždy jsem věděl, čeho chci dosáhnout. Někdo třeba v mém věku už řešil první vztahy s holkou ale to šlo kolem mě, možná proto, že mít holku, by byl cíl, který by mi vůbec nic nepřinesl, alespoň tak jsem to cítil. Můj zájem totiž začal směřovat trochu jinam, což jsem si začal naplno uvědomovat, když jsme se školou začali chodit místo tělocviku do bazénu. Naplňovalo mě to zajímavými pocity a já věděl, že chci víc. Pohled na krásná mokrá těla vrstevníků ve sprchách mě brzy přestal stačit a mé fantazie postupně přecházeli ve víc, než jenom koukání se.
Svého výsadního postavení jsem mohl využít k pošťouchnutí ostatních k něčemu, co se mi moc líbilo. Nikdy jsem se moc nestyděl a rád jsem lehce směřoval konverzaci do míst, které klukovskou fantazii hodně sytili po té, ehm, řekněme intimní stránce. A protože nikdo nechtěl být pozadu, své fantazie a případně i zkušenosti sdíleli i ostatní. Rád jsem kluky pošťuchoval takovým diskuzím pošťuchoval, protože se mi líbilo si představovat, jak na živo může vypadat to, co kdo říká.
Jednoho skoro letního a horkého dne ke konci školního roku jsme se vypravili k našemu bunkru a téma naší konverzace docela rychlo sjelo tam, kde jsem ho chtěl. „Občas mi po ránu stojí“, svěřil se Ondra, druhý dvanáctiletý kluk v naší skupině, vysoký a urostlý, na mě až příliš. Vždycky se mi víc líbili menší kluci. Takové svěření rozjelo pořádnou diskuzi a nakonec každý přiznal, že se mu kolík už také někdy postavil. „Mě taky ráno“ přitakal souhlasně Matěj se Šimonem „Mě naposled včera, když jsem se po koupání utíral tam dole ručníkem“ přiznal teprve desetitelý Davídek, roztomilý blonďáček. Jenom jedenáctiletý Martin, trochu stydlivý hnědooký klučina, který se mi vždy líbil ze všech nejvíc, se tématu bránil. Něco na něm mě fascinovalo a já byl ve vnitru duše celý žhavý, když se nesměle vyjadřoval na nějaké to „naše“ téma. „A co ty, Martine?“ chtěl jsem ho trochu popíchnout. „Nic“, zamručel si pod vousy. Ale já věděl jak na něj. „Vážně nic? Pamatuješ jak jsme byli se školou na bazénu a ty jsi po plavání šel místo do sprch na záchod a do sprch jsi přišel, až když tam nikdo nebyl?“ nadhodil jsem. „I přes plavky bylo vidět, že ti stojí a když jsi šel do sprch, koukal jsem na tebe zpoza rohu“ Všichni vybuchly smíchy, až na Martina. Sklopil oči a zčervenal jak rajče. Byl jsem rád, když se další dva kluci přiznali, že se jim na bazénu taky postavil až pak Martínek trochu oživl. „Však to nic není, nemusíš se stydět“, řekl jsem mu a spiklenecky na něj mrkl jedním okem. Snažil jsem se trochu ulevit jeho trápení, které jsem tak trochu způsobil. Bylo mi ho trochu líto.
Já bych v „našem“ tématu mohl jít trochu do hloubky, měl jsem v té době vyzkoušené už mnohé metody, jak si vytvořit příjemné pocity dotýkáním se tam dole, ale nechtěl jsem, aby se někteří z kluků cítili nepříjemně, protože takové věci byli v naší době prostě trochu tabu, ačkoli vím, že by je to lákalo.
Tak daleko se naše diskuze nikdy nedostala a mě přišla škoda toho nevyužít. Navrhl jsem, že bychom se mohli jít vykoupat do lomu za polem. „Proč tak daleko?“ zeptal se Matěj, druhý desetiletý klučina, jehož poznávacím znamením bylo to, že skoro všude s sebou nosil míč a nosil lesklé volné fotbalové kraťasy, do nichž občas bylo nohavicemi vidět, když si dobře sedl. „Navíc jsme chtěli do bunkru, nikdo tu nemáme nic na převlečení“ dodal stydlivě. „Můžeme se přece koupat ve slipech a pak oschneme, navíc voda v lomu je studená, což se v tomhle počasí hodí“. Odpověděl jsem sebejistě. Všichni byli pro a za takové dvě a půl hodiny jsme došli. Byl víkend tak proč si lámat hlavu s časem.
K lomu jsme šli schválně. Doufal jsem, že tam nikdo nebude, na rozdíl od místního koupaliště, kde byla vždy hlavě na hlavě. Týden zpět mi o tom místečku řekl soused, když se se mnou na chodbě zapovídal o svém mládí. Vždycky mu stačilo, že ho chvíli poslouchám, a pak mi dal balíček žvýkaček. Jeho zmínka o místě, kam se dříve chodil s kamarády koupat a nikdy tam nikdo kromě nich nebyl, mě utkvěla v mysli.
Docela splavení jsme došli na místo. Na kole se sem dojet nedalo a pěšky to byl kus, ale nikdo nelitoval. Průzračné jezírko obklopené skalami a lesem. Rozumný přístup k vodě byl jen jeden, asi dva metry široká plážička, tedy spíše hladký kus skály volně se svažující k vodě. Přišli jsme k ní a začali se svlékat. Snažil jsem se sundavat oblečení co nejpomaleji, abych si užil pohled na ostatní. Bylo to něco úplně jiného než na bazénu, jako by tu tihle kluci byli jen pro mě. Měl jsem co dělat, aby na mě nebylo patrné vzrušení. „Kdo bude poslední ve vodě je holčička“ vykřikl Ondra a všichni na ráz jsme skočili do vody.Více než plavání jsme si užili plácání se ve vodě, potápění ostatních a cákání. Když jsme se tím unavili, vylezl jsem na malou skalku u pláže a skočil do hlubin. Všichni mě následovali.
Poslední skákal Šimon, jedenáctiletý hodně opálený tmavovlásek, o kterém si každý myslel, že musí být ze Španělska, nebo tak nějak. Jako závodní plavec skočil do vody elegantní šipku. Z vody se ale nevynořil sám, asi metr od něj plavaly jeho bílé slipy. „Sakra, praskla mi gumička“ řekl z vody a bylo vidět, že ho to moc nepotěšilo. Podívali jsme se po sobě a já přišel se skvělým nápadem. „Přece v tom Šímu nenecháme, svlečeme se taky“ Jenom Martin se trochu zdráhal ale neměl moc na výběr. Všichni jsme sundali poslední kousek oblečení zakrývající naší nahotu a nikdo nezakrýval zájem se podívat na ostatní. Přece jenom jsme tu byli sami a věřili si.
Těžko popisovat moje pocity, kmital jsem pohledy a nemohl se rozhodnout, kde můj pohled zůstane. Co se mi ale líbilo na všech bylo, že nikdo ještě neměl chloupky. Abych si pohled na ostatní trochu užil, šel jsem na to postupně.
Šíma byl fakt krásně opálený, všude, jako by chodil celé léto nahý. Měl hubené a atleticky vypadající tělo a krátké černé vlasy. Ondra, nejvyšší z nás, se trochu předváděl a okatě se drbal na kuličkách. Vypadal hodně silně, možná to měl po tátovi, který pracoval jako dřevorubec. Davídek, vzhledově nejmenší klučina byl prostě roztomilý s tím jeho úsměvem, drobným tělíčkem a blonďatými vlásky. Kdyby vyrůstal v dnešní době, jeho tvářička by určitě okupovala balení čokolády Kinder, prostě roztomilý až k „nakousnutí“. Matěj, který byl sice stejně starý jako Davídek, ale vzhledově starší, mě zase imponoval svými delšími světle hnědými vlasy a mimo jiné taky krásně tvarovaným zadečkem, za což mohl poděkovat častému hraní fotbalu.
Každý taky v hlavě poměřoval svého pinďu s těmi ostatními. No, upřímně, moc velký rozdíl patrný nebyl. Nejmenšího ho měl jasně Davídek, taky vypadal skoro na osm nebo devět, ale to nevadilo, protože srandy jsme si sním užili kopec. Na mě a Ondrovi už bylo trochu vidět, že puberta klepe na dveře, ale chloupky jsme ještě neměli. Naštěstí, přišlo by mi, že by to úplně pokazilo hezký výhled.
Na v řadě posledním Martinovi můj pohled utkvěl na nejdelší dobu. Červenal se, klopil oči a já si užíval každého pohledu na jeho nahé tělo. Je prostě nádherný, procházelo mi hlavou. Jemné hnědé vlásky, velké oči, milá tvářička, stydlivý pohled a navíc milý, hodný a chytrý klučina. Fantastická kombinace. Jeho nádherné tělo jsem skenoval od hlavy až k patě. Musel jsem vypadat nenápadně asi jako eskymák v poušti. Hned mi došlo, proč se chudáček tak stydí a vždycky se po plavání vypaří na záchod, aby se mohl osprchovat sám – byl obřezaný a jeho růžový žalud vykukoval zpod jeho kůžičky. Zachytil můj pohled a s jemným úsměvem si mi na sekundu podíval do očí, než opět sklopil svůj zrak. I ostatní si jeho drobné odlišnosti všimli ale šlo o čistou zvědavost, z nás se mu nikdo neměl potřebu se smát. A kdyby měl, měl by co dělat se mnou. Musím přiznat, že mi to přišlo vzrušující.
Už jsem to nemohl vydržet, nejradši bych se Martínka začal dotýkat. „Tak jdeme do vody, ne?“ prolomil jsem ticho. Hraní si ve vodě začalo nanovo, jenom okořeněné tím, že jsem na sobě čas od času cítil dotyky i na místech, které dříve chránilo spodní prádlo. A já jsem se samozřejmě nenápadně dotýkal taky, ne náhodu nejvíce Martínka. Jenom studená voda mě chránila před fyzickým projevem mého vzrušení. Všem se nám to líbilo. Naše ocásky se jenom tak volně vlály ve vodě nebo ve vzduchu a bylo to mnohem příjemnější, než se tlačit v obtažených těsných plavkách.
Davídek už ale začal trochu drkotat zuby a pak svým sladkým hláskem řekl: „Už musím ven“. Vyšel jako první ale my ostatní jsme se přidali. Lehli jsme si na skalku abychom se usušili. Vlna zvědavých pohledů pokračovala. Samozřejmě jsem si lehl vedle Martínka a moje pohledy, pro tentokrát už ve velké míře, patřili jemu. Ani jsem si nevšiml, že Ondrovi už stojí, na to jsem přišel až když jsem zaslechl chichotání Davídka. Ještě než jsem odtrhl pohled od Ondry, stál jako svíčka i mě, což zase přilákalo pozornost Martina. Tak jsme tak na sobě koukali a s výjimkou Davídka, který to prostě bral jako hru bez nějakého podtextu, jsme všichni byli alespoň trochu vzrušení. No, na mě to muselo být vidět hodně.
„Něco vám ukážu“ řekl jsem a rozhodl se, že je čas ne slovně, ale prakticky ukázat, jak si lze udělat dobře tam dole. Určitě se toho chytnou, problesklo mi hlavou. Lepší situace prostě nemohla přijít. Dal jsem svojí ruku do mého pinďu a začal ho třít dlaní. Pak jsem si promnul i moje kuličky a hned nato pomalu položil své prsty na kořen mého stojícího kolíku. Rozhlédl jsem se po ostatních a začal prsty jezdit nahoru a dolů. Museli postřehnout, že mi to dělá dobře a Ondra s Šímou se hned přidali, Matěj postupně taky. Davídek si jen tak začal osahával svého pinďu až i jemu se začal stavět, prostě malý kluk co si hraje. Martin měl ruce podél těla, celý rudý se sklopenýma očima, ale i jemu jeho vojáček stál v plném pozoru. (Až později mi Martínek řekl, že slovo vojáček se mu líbí ze všech nejvíc). Začal jsem hluboce vzdychat a prohýbat se. Takové to ještě nikdy nebylo, nikdy se na mě při tom nikdo nedíval a nikdy jsem nebyl tak vzrušený. Střídavě jsem pozoroval svou kmitající ruku a Martínkovo tělo. Prudce jsem zrychlil a mimo obvyklý šimravý pocit jsem cítil jakýsi tlak z mých kuliček, který jsem ještě nikdy necítil. Začal jsem se trochu bát ale než jsem stihl přestat, něco z mého kolíku vystříklo. Hustá bílá tekutina, která skončila na mém podbřišku. Každý z toho byl jako u vytržení. „Ty stříkáš, to je hustý“ obdivně vzdechl Ondra, který při mém vrcholu úplně zapomněl starat se o svůj kolík. „Co to stříkal?“ zeptal se zmatený Davídek s rukou stále hladící si svého napůl stojícího pinďu. „Jednou jsem to viděl u bráchy, ráno se probudil a měl od toho povlečení. Prý se to děje při dospívání“ prohlásil Ondra. To, co řekl, mě udělalo náležitě hrdým.Zpocený a unavený jsem položil hlavu na kámen a pozoroval, jak se zase všichni vrátili ke svému nástroji. Jen Martin nedělal nic a stále klopil oči. Asi si přál, aby tu nemusel být, přišlo mi, že se před ostatními necítí dobře. Nevím, jak mě to napadlo, ale přivalil jsem se k Martinovi a položil mojí roku na jeho rameno. Nikdo si toho nevšiml, každý byl zaneprázdněn svými záležitostmi. Martínek ucukl ale podíval se na mě a usmál se. Ruku jsem pak přesunul na jeho hruď a dal mu pusu na tvář. Martínek jako kdyby zkameněl. Já se mezitím vrátil na výchozí místo a pozoroval, jak se Matěj i Ondra prohýbají vzrušením a jsou celý zpocení. Jeden po druhém potom zhluboka vydechli a v jejich výrazu bylo patrné uspokojení. Byli u vrcholu, ale ani jeden nic nevystříkl. Šímovi to trvalo trochu déle ale jeho hlasité „aaach a uuuu“ muselo být slyšet docela daleko. Zvedl se v pánvi, pak povolil držení svého kolíku a vyčer pán se natáhl na skalku, rukou si stále hladil svůj povadající ocásek.
„Asi bychom se měli jít rychle vykoupat a jít domů“. Všichni souhlasili. „Že sem půjdeme znovu?“, ozval se Ondra a Matěj souhlasně přikyvoval. „Můžeme hned zítra“ řekl jsem s radostí a pomyslel, kam se naše hry dostanou příště. „Ale nikomu ani slovo“ varoval jsem všechny.
Část 2.
Domů jsem přišel docela pozdě ale rodiče to vzali v pohodě. Mámě jsem odříkal jednu ruskou básničku, kterou jsem se učil ve škole, abych jí dokázal, že ani přes víkend na školu nezapomínám a s tátou jsem prohodil pár slov o článku v novinách, které leželi na stole. Miloval, když s ním někdo prohodil slovo o událostech včerejšího dne popsaných v Rudém Právu a vždycky se divil, jak se v mém věku můžu byť jen podívat na noviny. Tím jsem ho okouzlil a ani ho nenapadlo se zeptat, kde jsem vlastně celý den byl. Prostě jsem v tom uměl chodit.
Dal jsem si něco k snědku a šel spát. Nemohl jsem usnout a hlavou se mi honili vzpomínky na dnešní výlet na lom. Ty postupně přešli k představám o zítřku. Přemýšlel jsem, co ještě s našimi těly můžeme zkusit a jestli do toho i ostatní kluci půjdou. A hlavně, jestli se přidá i Martínek, pokud možno se mnou. Musí, řekl jsem si a zavřel oči.
„Ahoj“, zaznělo hromadně jak jsme se sešli u lavičky v parku, našeho obvyklého místečka v parku. Přišli jsme jenom čtyři, Martínek tu nebyl a Šíma v neděli nemůže nikdy, jezdí k babičce na vesnici. Ostatní už chtěli jít ale já dal jasně najevo, že ještě počkáme. Nepřišel. Vydali jsme se na cestu bez něho. Celou cestu jsme vedli dost otevřené řeči o včerejšku. „Musel jsem si ho vyhonit ještě doma“ prohlásil Ondra. Slovo „honit“ ještě nikdo z nás nikdy nepoužil, ale přijali jsme ho za své, docela to sedělo.
Jak jsme dorazili, automaticky jsme sundali naprosto všechno a šli do vody nahatí. Nikdo už to neřešil. Slunce dopadalo na každý záhyb našich těl až mi to připomnělo antickou olympiádu. To muselo být něco, účastnili se jenom nahatí muži (a někdy i kluci), ještě k tomu všemu namazaní olejem. Když jsme ale odpočívali na skalce, uvědomil jsem si, že mi jedna věc chybí. Teda, ani ne tak věc. Všichni začali automaticky honit ale zatímco ostatní kluci koukali při honění po ostatních, já vzpomínal na Martínka a na to, jak jsem mu dal pusu. Snad jsem něco nepokazil, pomyslel jsem si a moje sebejistota vůdce party byla najednou pryč. Tomu dni Martínek prostě chyběl a pohled na první výstřik Ondry nebo to, jak si Matěj při honění hladí celé tělo a rukou si zajíždí až do zadečku, to úplně nehradil, ačkoliv vzrušení mě dlouho nepřecházelo.
Tentokrát jsem ležel na kraji vedle Davídka. Spíš než jeho pokusy o honění se mi na něm líbilo, že je takový roztomilý. Byl by to super bráška, mohl bych si ho třeba vykoupat, prolétlo mi hlavou ale okamžitě jsem tu myšlenku zavrhl a měl chuť si vrazit facku. To je hodně divný, co tě to napadlo pitomče, nadával jsem si sám sobě. Ale líbil se mi jinak než Martínek. Přiznal jsem si, že Martínka bych si nejradši vyhonil sám, že bych své ruce nechal hladit celé jeho tělo a že pus na tvář bych mu nejradši dal na tisíc. Ta myšlenka mě plně přemohla a úplně mě pohltila. To už byl jasný cíl a já věděl, že jsem schopný pro to udělat všechno. On tu určitě cítí podobně.
Když jsme byli všichni hotoví, řekli jsme si, že to příští týden zopakujeme. „Hej, kluci, příští týden v sobotu už ale začínají prázdniny a jede se na pionýrský tábor“ vzpomněl jsem si najednou. „No jo no, tak hned po něm, ale třeba se nám něco povede i na táboře“ zazubil se Ondra.
Poslední týden školy probíhal poklidně a v mé hlavě se mimo odměny za dobré vysvědčení rýsoval také plán jak se dostat co nejblíže k Martínkovi. V pondělí nepřišel do školy, dozvěděl jsem se, že se nachladil. Rozhodl jsem se, že udělám dvě věci. Nejdříve k němu půjdu na návštěvu a potom požádám pionýrského vedoucího, jestli můžu bát v chatce sám s Martínkem. Můj plán byl skvělý, na tábořišti je jedna chatka, kde jsou jenom dvě postele, protože horní patra palandy se musely sundat, už se moc rozkývaly.
„Dobrý den paní Brožová, tady Péťa Nováček, mohl bych se jít podívat za Martinem?“. „Ale ano Péťo, pojď dál, myslím, že tě rád uvidí“. Vyběhl jsem nadšeně nahoru. „Zrovna odcházím na nákup a na poštu, alespoň se mi o Martínka postaráš“ prohodila a zrovna vycházela ze dveří. „Jojo, rád“ usmál jsem se na paní Brožovou a moje srdce radostí poskočilo. Martínek je tu jenom pro mě.
Vpadl jsem do pokojíku Martínka. „Ahoj, jak je?“ „Ahoj, no, nic moc“ řekl smutně. Sedl jsem si k němu na postel a povídal si o takových těch běžných věcech. „Doufám, že budeš zdravý na tábor, mám pro tebe překvápko“. „Snad jo“ řekl, ale nepůsobil moc jistě. „Co je s tebou?“ zeptal jsem se. Že je Martínek tichý a stydlivý je normální ale tohle mi k němu nesedělo. „No, já nevím co dělat. Po táboře se stěhujeme, tátu poslali do JZD v Hošticích“. Vzpomněl jsem si, že Martínkovo táta pracuje jako výzkumník vlivu hudby na krávy, vždycky mě to přišlo hrozně srandovní. Ale teď jsem si řekl, že je smutné, že někdo kvůli takové blbosti musí pracovat v nějakém zapadákově kdesi uprostřed ničeho a učit krávy rozeznávat Mozarta od Bacha, nebo o co že to šlo. Ale rázem jsem probudil své optimistické já. „Ale máme před sebou ještě celý tábor a já si ho chci užít, s tebou“. Martínek se usmál. „Tak to abych se rychle uzdravil.“Pak udělal Martínek něco zcela neočekávaného. „Pojď ke mně do postele, budeme si povídat, máma bude stejně pryč tak dvě hodiny“. Vytřeštil jsem oči překvapením. „Ty se nestydíš?“ zeptal jsem se. „Před tebou už ne“. Okamžitě jsem si sundal kalhoty a ponožky a lehl k Martínkovi. Kouknul jsem na něj a na tváři mi přistála pusa. „Musel jsem ti jí oplatit“ řekl s nevinným výrazem. Odložil svého plyšového medvídka a místo něj se přitiskl ke mně.
O tom jsem snil. Dva kluci spolu leží v posteli prostě protože to tak cítí. Šlo to tak samo. Neměl jsem čas uvažovat, jestli to není divné, a proč taky. Je to prostě nejlepší kamarád, je to víc než nejlepší kamarád, je to prostě Martínek. Od začátku jsem věděl, že je něčím jiný.
Mísil se ve mně takový zvláštní, nepopsatelný cit a silné vzrušení. Ale nebyl jsem sám. Pohladil jsem Martínka po hlavě, ruka mi sklouzla k jeho bříšku a jela dolů až ke slipečkům. Udělal to samé. Bylo to trochu divné cítit dotek někoho jiného na mém pinďovi. Vzrušením jsem se zatřásl. Věděl jsem, že v tu chvíli je Martínek můj a já s ním můžu realizovat všechno, co jsem si představoval. Rukou jsem se vrátil zpět k jeho pupíku a prsty pronikl pod gumičku jeho slipečků. Podíval jsem se mu do očí a pak sáhl na jeho vojáčka v pozoru. Slipečky jsem mu sundal a protože na sobě neměl tričko, byl vedle mě úplně nahý, stejně jako u lomu, jenom mnohem blíže ke mně a bez nikoho, kdo by nás pozoroval. „Můžu?“ zašeptal jsem mu do ouška a on přikývl. Začal jsem mu ho pomalu honit a jeho ruka zase stáhla k stehnům moje slipečky. Honili jsme se navzájem, jemně a pomalu. Jako kdyby se zastavil čas, jenom jsem vnímal Martínkovo tělo, jeho vůni a jeho dech. A pak začal takový ten šimravý pocit a tlak u kuliček. Odkryl jsem peřinu abych mu jí nepošpinil a on se díval na to, jak přicházím k vrcholu. Udělal jsem pár rychlých temp a vystříkl jsem až do úrovně jeho poličky na knížky a bílá tekutina přistála na mé hrudi.
Zrychlil jsem honění Martínka a vnímal pohyby jeho těla. Vlastně to pro něj bylo poprvé, u lomu si ho nevyhonil, styděl se před ostatními. „Bude se ti to líbit“ řekl jsem mu a ještě o něco zrychlil. Párkrát se prohnul, vzdychl, zabořil hlavu do polštáře a já věděl, že můžu přestat, i když nevystříkl. Ještě potřebuje čas, projelo mi hlavou. Chvíli jsme spolu jen tak leželi a hladili se všude po těle. Poznal jsem jeho tělo nazpaměť, moje ruka jezdila od zádíček k zadečku, pak zpátky ke stehnům, jeho kuličkám, projela přes klesajícího vojáčka až ke krku. Nemohl jsem se jeho hlaďoučkého těla nabažit. A on dělal to samé mě. Nešlo jenom o dotyky a honění, Martínek byl pro mě celou tu dobu jedinou bytostí, která pro mě existovala. Dal jsem mu dalších pár pusinek, jednou na tvář, pak na čelo, na krk, a jednu pořádnou taky na rty a hladil jsem mu u toho jeho vlásky jemnější než srst jeho plyšového medvídka Uvědomil jsem si, jak moc jsem se změnil, že už mi nejde jenom o ten fyzický kontakt ale že s ním prostě chci být, chci s ním a jeho medvídkem sdílet postel, sedět s ním v lavici, s ním a jenom s ním se chodit koupat do lomu.
Moje myšlenky přerušilo chrastění klíčů. „Ajaj, měl bych vypadnout“ prohodil jsem a rychle si natáhl ještě na půl stažené spoďáry. Vyskočil jsem z postele a narychlo nasadit moje hnědé kalhoty, když se otevřeli dveře a do pokoje přišla paní Brožová. „Ahoj Péťo a Martínku, všechno v pořádku?“. „Jasně mami, máme se fajn“ usmál se na maminku Martínek. „Tak já už abych šel“ prohlásil jsem, oba dva pozdravil na rozloučenou a zaklapl za sebou dveře.
Venku se zhoršilo počasí ale já byl jako v ráji. Doma jsem ani nemyslel na tátovi noviny a rychle si šel dát jídlo a sprchu.
Další den jsem zašel za vedoucím. „Hmm, s Martinem Brožem do chatky… No podívejme se, pokud nebude žádný problém, tak ano, ale pod jednou podmínkou, zúčastníte se oba té akce na náměstí, bude tam ten ruský generál a ty recituješ hezké básničky“ Proto, abych byl v chatce s Martínkem, bych udělal cokoliv. „Ano soudruhu vedoucí“ odpověděl jsem pokorně a šel přinést novinky Martínkovi. Mamka i taťka byli doma, tak jsem stihl jenom pusu na čelíčko. „Zítra musíme být na náměstí“, řekl jsem bez stopy pochybností, že to tak nebude. „No jo, ale jestli mě mamka pustí…“ odpověděl Martínek. „To zařídím“.
Zašel jsem za panem Brožem a paní Brožovou a vylíčil jí situaci, jenom trochu jinak, než ve skutečnosti byla. „Víte, je hrozně důležité abychom tam byli, soudruh vedoucí nám jasně řekl, že nás tam chce a Martinovi pak určitě napíše nějaký doporučující dopis aby na škole v Hošticích věděli, že je dobrý pionýr“ Jak jsem si vzpomněl na Hoštice, bylo mi úzko, ale pan Brož rozhodl, že jestli se na to Martin cítí, může jít, což mi zase zvedlo náladu. Rychle jsem novinku sdělil polospícímu Martínkovi a nechal ho odpočívat.
Doma jsem byl vyslán na nákup a tak jsem poslušně šel. S rodiči je třeba být zadobře a naštěstí toho zase tak moc nechtějí. Cestou ke konzumu jsem potkal Ondru s Matějem. „Ahoj“ řekl jsem. „Ahoj, kde furt lítáš, zapomněl jsi na nás? Máme sraz s Šimonem a jdeme k bunkru, půjdeš taky?“ zeptal se. „Nemůžu, jdu na nákup a na zítra se musím učit básničku pro generála“. „Tak si to užij“ odsekl Ondra a s Matějem se znovu dali do chůze. Nechápal jsem je, to nemůžou pochopit, že je pro mě Martínek a tábor s ním důležitější než nějaký pitomý bunkr?
Další den proběhl hladce. Po škole, kde už se skoro nic nedělo, jsme nastoupili v modrých plátěných košilích a šátku u krku na náměstí, zdravili generála a já pak vystoupil vpřed a odrecitoval nějakou trapnou budovatelskou básničku. Všem jsem udělal radost ale hlavně jsem měl zajištěnou chatku jen a jen pro nás dva. Generál se usmál, podal mi ruku, ocenil mojí ruštinu a sbor začal vyhrávat Internacionálu. Ze dne byl nejhezčí Martínek v modré košili a krátkých hnědých šortkách. Opět mi problesklo hlavou co se to se mnou stalo, že obdivuji kluka v košili. Ale nemohl jsem si pomoci, ta košile a červený šátek u krku mu prostě slušela. Na táboře ho v ní budu moci obdivovat do sytosti. Ale co pak? Radši jsem o tom nepřemýšlel, pak jako kdyby končil svět.Postupně se všechny děti v okolí začali připravovat na tábor a mezi tím jsem s Martínkem šel jednou hrát fotbal s Ondrou, Šimonem, Matějem, Davídkem a s několika dalšími kluky ze sousedství. Štvalo mě, že mě Ondra postavil proti Martinovi, jako kdyby se mi chtěl pomstít, ale já pak rozhodl, že v poločase se hodí prostřídat týmy a všichni souhlasili. No víc než na míč jsem koukal na jemně ochmýřená lýtka běhajícího Martínka a občas měl problém se soustředit. Každopádně jsme se dostali do několika krásných akcí a vyhráli. Radostí jsem ho objal, i když před ostatními jenom velmi letmo a kamarádsky. Láska z lidí dělá blázny.
Sobotní ráno, budík zazvonil v šest hodin a já vyskočil z postele. Je to tu. Koupelna, snídaně, dobalit pár posledních věcí a hurá na shromaždiště. Nikdy jsem na tábor nejel tak rád. Vlastně mě pionýři vždycky docela štvali. „Pionýr miluje svou lidově demokratickou vlast a její armádu“. „Pionýr je přítelem Sovětského svazu“. Blbost nad blbost. „Pionýr je věrným a spolehlivým druhem. Pomáhá spolužákům a je přítelem malých dětí.“ To už by i šlo, v tom jsem smysl viděl.
Všechen ten shon jsem úspěšně přežil a na shromaždišti jsme se shledali s Martínkem. V tom šumu se ani nedalo moc mluvit, ale jeho přítomnost mi byla dostatečná. Na tábořišti ale přišlo rozčarování. „Nováček – chata číslo tři s Kadlecem, Kulhavým a Čapkem“. Zaznělo z úst táborového vedoucího. Ta krysa, člověk se pro šaškuje před nějakým generálem a on se na mě vykašle.
Hned po rozdělování jsem zašel do kanceláře za pionýrským vedoucím naší skupiny. Nikde nikdo ale dveře odemčené. Vevnitř stál stůl plný různých listů, obyčejná dřevěná židle s potrhaným čalouněním a dřevěná skříň. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem se podíval po stole, jestli třeba nenajdu papír s rozdělením pionýrů do chatek. Z pod nějakých desek s výroční zprávou jsem našel klíč. Že by od přihrádky stolku? Bingo. Otevřel jsem přihrádku a zůstal s podivem zírat. Ležel tam zaprášený štos časopisů, na jejichž obálce stál německý nápis a na obálce byli vyfoceni nazí lidé v zajímavých pozicích. Poslední dva časopisy měli francouzský název, z něhož jsem si dokázal přeložit jenom slovo „nudisme“ a na úvodní fotce byl kluk mého věku, na dalším pak dvě ženy. Jeden německý a jeden francouzský (s tím hezkým klukem samozřejmě) časopis jsem si schoval pod košili a přihrádku zavřel.
V tom se objevil vedoucí. „Proč nespím s Martinem soudruhu vedoucí?“, zeptal jsem se rovnou. „Ta chatka pro dva se nebude používat“ odpověděl a už už by odešel, ale já se rozhodl pro riskantní krok. „Soudruhu vedoucí, podívejte“ řekl jsem o otevřel přihrádku. Vedoucí vytřeštil oči nejdřív na časopisy a pak na mě. „Budu s Martinem nebo o tomhle řeknu soudruhu vedoucímu tábora“.
A tak bylo po mém a navíc jsem měl cennou kořist. Časopisy. Příjemným bonusem bylo, že jsme oba měli protekci u našeho skupinového vedoucího a vyhnuli se tak nejhorším táborovým pracím a nočním kontrolám chatek. Tábor ne tábor, hlavně že jsem byl se svým miláčkem.
„Budeme spát na jedné posteli?“ zeptal se Martínek hned první den. „Mám lepší nápad, můžeme přece ty dvě postele přirazit k sobě“. Martínek se souhlasně usmál. Uvědomil jsem si, jak moc hezký je, když se směje. Rozsvítí se mu hnědá očka, ve tváři se mu udělají ďolíčky a celý se rozzáří.
Večerku a naše společné spaní odstartoval dlouhý polibek. Věděl jsem, že dospělý to dělají s jazykem, tak jsem to taky zkusil. Martínka to trochu zarazilo ale za chvilku mi i on strčil jazyk do pusy a olizoval vše, na co přišel. Něco na tom bylo, oba nás vzrušovalo to, jak jsme se na sebe namáčkli a cítili stojící ocásek toho druhého se tlačit na naše bříška. Pohladil jsem ho po tváři a po vlasech. Jeho ruka už byla připravená na mém boku a sklouzla rovnou do mého rozkroku. Objal jsem ho a nechal se hladit. Z ocásku mi vyteklo trošku té mazlavé tekutiny a on mi jí začal roztírat po žaludu. Má ruka zatím sjela k jeho zadečku a zajela mezi půlky.
Postupně jsme přešli k honění, on mě a já jeho. To na tom bylo nejlepší. Jenom jsme tak kmitali po ocásku toho druhého prstíky, občas sjeli rukou pohladit váček s kuličkami a pak pokračovali dál v kmitání v pomalém tempu. Proč spěchat s tak příjemnou aktivitou. Ale jednou nám to nestačilo a tak jsme celý proces hlazení a honění zopakovali za noc ještě dvakrát. Poprvé jsem vystříkl ale pak už jsem se stejně jako Martínek vyvrcholil na sucho. Spát jsme šli naprosto vyčerpaní ve vzájemném obětí. Absence nočních kontrol se ukázala velikou výhodou, pan soudruh vedoucí by se jinak si divil. Těsně před usnutím jsem si vzpomněl na časopisy a řekl si, že to bude překvápko na zítřek.
Po budíčku, rozcvičce, nástupu a snídani jsme šli na dřevo a vybraní pionýři měli službu v kuchyni. Oblohu zastírali ocelově šedé mraky, ale nepršelo. S Martínkem jsme pokáceli jednu soušku ale spíše než na dřevo jsme si šli do lesa povídat. Mohli bychom si povídat celý den. Oběd měl k chutnosti daleko, ale během poledního klidu jsme si šli hrát na hřiště a pak zašli na borůvky. Odpoledne se rozpadli mračna a vysvitlo slunce, tak se šlo k rybníku. Bohužel, v plavkách. Musím říci, že se mi do nich vůbec nechtělo, volnost nahoty se mi zalíbila a zároveň bych se rád podíval, jak by bez plavek vypadalo pár dalších hezkých klučinů, ale i přes plavky jsem si mohl udělat alespoň základní obraz. A trochu jsem pokukoval při převlékání, takže u některých nebylo představ třeba. Docela hezcí, ale mému Martínkovi ale nikdo nesahal ani po kolena.
Přišel další večer a já se vytasil s časopisem. Nejdříve jsem otevřel ten francouzský. „Tomu klukovi musí být jako nám“ okomentoval Martínek úvodní fotku časopisu, na který byl vyfocen hubený plavovlasý klučina s vlasy vlajícími ve větru. Stál po kolena ve vodě. Jelikož se jednalo o nudistický časopis, neměl na sobě nic. „Je ti docela podobný“ poznamenal jsem. „Vážně?“ opáčil Martínek a aby se přesvědčil, vstal z postele a nahatý se postavil do uličky v chatce ve stejné poloze, jako kluk na fotce. „Chybí mi vítr ve vlasech“ pronesl trochu smutně, jako kdyby ho měl vítr přikrášlit „Jsi mnohem hezčí“, pronesl jsem rozhodně a vykouzlil tím na tváři Martínka sladký úsměv a zasloužil jsem si od něj srdečné obětí a pusu na rty. „Co se jít vykoupat, jen tak, jako ten kluk v tom moři, rybník je kousek“ navrhl jsem. „Jupííí“ výskl si můj miláček.Vyklouzli jsme z chatky, která naštěstí stála na kraji tábora a podél lesa běželi k rybníku, nazí, bez ručníku. U břehu jsme se zastavili a pomalu vlezli do vody. Voda se ukázala velmi chladná a abychom tam alespoň chvilku vydrželi, přitiskli jsme se k sobě abychom sdíleli teplo našich těl. Přišlo mi to úžasné. I my dva jsme byli jako voda. Voda je dokonalá kombinace vodíku a kyslíku a z této kombinace vychází nový element, element, kterému všichni vděčíme za život. Přišlo mi, že i láska je jako voda. Srdce dvou lidí se spojí s vytvoří něco nového, také dokonalého, lásku. I lásce vděčíme za život, protože co by život bez lásky znamenal. V tu chvíli jsem si řekl, že z mě jednou bude filosof.
Byl čas vylézt z vody a doběhnout zpátky do chatky, ještě nás v noci leccos čekalo a oba jsme se na to těšili. Martínek vylezl první a dal se do běhu, já hned za ním. Proběhli jsme kolem lesa ale najednou slyším tlumené „Jaaau“. „Stalo se ti něco?“ zeptal jsem s obavou. „V pohodě, jenom větev.“ odpověděl. Podal jsem mu ruku a běželi jsme dál. Až v chatce jsem zjistil, že si má Martínek natlučené koleno. „Pofoukám ti ho, určitě pak přestane bolet“ řekl jsem a z plných plic foukl na poškrábané kolínko.
Samou zimou jsme se zachumlali do deky a dali se do listování časopisem. U obrázků holek jsme se nějak nepozastavovali a radši jsme zaměřili pozornost na kluky našeho věku. Martínkovi se občas líbili i trošku starší, mě už ale tolik ne. Dolistovali jsme a sáhli po dalším časopisu, tentokrát tom německém. Úplně nám vzal dech. Hned na druhé stránce leželi dva mladí muži, jeden s rozkročenýma nohama a stojícím ocáskem, který ale měl v ústech druhý muž. Ani jeden se už mi nelíbil, ale podívali jsem se na sebe s Martínkem a věděli, co bude následovat. „Já první“, řekl si Martínek a položil mě na záda. Já roztáhl nohy a dal prostor mému stojícímu ocásku. Martínek se na mě podíval, stydlivě se usmál, trochu mi přetáhl kůžičku kolem žaludu, kterou sám neměl a olízl mi žalud celý dokola. Vrněl jsem jako kočka. Ten pocit nejde popsat, nic lepšího jsem ještě nezažil. Pokýval jsem na Martínka aby věděl, že má pokračovat, a můj ocásek se rázem ztratil v jeho dětské pusince. Chvilku mi ho olizoval jako lízátko a pak začal pusou hýbat dopředu a dozadu, jako kdyby mě chtěl vyhonit pusou. Přivíral jsem oči blahem, a cítil napětí v celém těle. Trvalo to pár minut, kdy jsem opět pocítil onen zvláštní příjemný šimravý pocit a tlak. „Budu stříkat“ řekl jsem Martínkovi, aby se připravil, ale on pokračoval v olizování. A najednou to přišlo, trochu jsem přirazil a z mého ocásku vylétla moje šťávička. Martínek se usmál, polkl a ještě párkrát mi přejel jazykem po žaludu a kuličkách. „Teď ty“ prohlásil. Jenom jsme změnili pozice a teď byla aktivita na mně. Pohladil jsem jeho vojáčka až se Martínkovi zachvělo tělo vzrušením. Přiblížil jsem svoji hlavu k jeho rozkroku a jazykem opatrně přejel po jeho růžovém žaludu. Úplně zavřel oči a já věděl, že se mu to líbí stejně, jako mě. Pokračoval jsem s olízováním, postupně jsem přešel i na jeho kuličky a nakonec si strčil do pusy jeho dokonale hladkého vojáčka. Chuť a vůně Martínka mě dostala. Věděl jsem, že je to nejúžasnější chvíle v mém životě. I já jsem začal pohybovat hlavou a za chvíli jsem cítil napínání Martínkových pánevních svalů. Vzdychl, dost nahlas, až jsem se bál, aby to nikdo neslyšel, rukama mi v napětí sevřel boky a vystříkl mi do pusy. Martínek poprvé stříkal, to je velký okamžik, říkal jsem si. Velký i tím, že mám jeho šťávu v puse. Chutnala nečekaně dobře. Úplně se uvolnil, pustil moje boky a já se natáhl vedle něho. Ještě chvilku jsme si povídali o tom, že už jsme oba velcí kluci a pak Martínek usnul s hlavou na mém rameni. Pohladil jsem mu tvářičku, dal mu pusinku na dobrou noc a taky klidně usnul.
Nic víc se toho mezi námi nestalo. V našich představách už ani víc nebylo, přece jenom jsme oba byli ještě kluci. Tábor šel stále stejným tempem, my si s Martínkem stále stejně hráli večer v postýlce i ve dne v táboře a o ostatní se skoro nestarali. Snažil jsem se na to nemyslet ale konec se nemilosrdně blížil. A pak to přišlo. Martínek byl nemilosrdně nastrčen do auta, jeho rodiče nehleděli ani na jeho, ani na moje slzy a se značným čoudem z výfuku staré škodovky odjeli. Běžel jsem za autem dokud bylo na obzoru, mával jsem, ale pak zmizelo kdo ví kam. Z mého srdce jako kdyby zbyla půlka a neustálé dopisy, které mě stály většinu kapesného, naší bolest neutlumily. Časem se začalo vše vracet do starých kolejí, začal jsem nějakým způsobem fungovat, ale můj žal nic nepřekonalo. Chodil jsem s kluky stále k lomu ale jako s Martínkem to nebylo už nikdy. Po třech měsících jsem na dopis najednou nedostal odpověď a čekal na ní tři týdny. Pak najednou přišel dopis ne z Hoštic, ale z Francie. „Táta emigroval, jeho srandovní výzkum uspěl a hudebně nadané krávy chtějí mít i Frantíkové“. Inkoust dopisu zvlhčily mé slzy a já ztratil víru, že se ještě někdy uvidíme. Obálka dopisu od Martínka přišla poškozená a já se jeho adresu už nikdy nedozvěděl. Vše, co mi zbylo, jsou vzpomínky.