Vaše erotické povídky

Všechen čas strávený čas s naším profesorem, tedy mým Jamesem, je úžasný, miluji jeho dotek a jenom když citím tu jeho neodolatelnou vůni, podlamují se mi stále kolena jako tehdy v třeťáku, když jsem ho viděla poprvé. Mrzí mě to, že se ke mně musí chovat ve škole chladně, prostě nesmí nic dávat najevo. Žárlím, holky se kolem něho pořád motají, není divu, když je tak úžasný! Každý den po škole jsme se někde sešli a byli jsme spolu, našim jsem říkala, že jsem s kámoškama.

Za chvilku zvoní, budeme mít tělocvik. Začala jsem ho milovat, jelikož se na něj můžu celou hodinu nepřetržitě dívat a slintat nad jeho tělem.
Ovšem taky jsem ten předmět začala nenávidět, jelikož ho scanovaly všechny holky, nejenom já. Nikdo ze školy o našem vztahu nevěděl a bylo to tak lepší, nikde žádné pomluvy a mohli jsme si žít zcela bezstarostně, bez jakýkoliv zbytečných vrásek.“Dneska budeme skákat přes laťku, takže nachystáme velkou žíněnku, pojďte.“ Poslušně se seberu a za stálého úsměvu na tváři tahám tu obrovitánskou žíněnku z nářadovny. Tenhle ten druh gymnastiky jsem nikdy neměla ráda. Když je všechno naychystané, začne vysvětlovat techniku odrážení a přeskočení. Vypadá to tak jednoduše, letí přes laťku jako nějaký pták, holub, nevím, prostě jako anděl!
Holky si stouply do řady a jedna za druhou skákaly. Obdivovala jsem je, skákaly úžasně, přišla jsem na řadu. V klidu, hlavně nebýt za poleno třídy a neztrapnit se. Utíkám odrazím se, raduji se, že to nebude tak hrozné a narazím zrovna zádama do laťky.
„Áááu!“ zakřičím přes celou halu.
„Jacqueline, jsi v pořádku?“ Jak je možné, že tuhle větu slýchám minimálně jednou týdně, jsem naprosto nemožná! Je mi fajn. Až na ty proklatá záda.
„Jo, jsem poleno.“
„Občas se to nepodaří, ještě párkrát si skočíš a půjde ti to.“
To určitě. Musím uznat, že měl pravdu, zase. Docela mi to šlo, ale na ostatní jsem neměla ani v nejmenším.
„Za chvilku budeme končit, kdo by chtěl, může tu být a ještě si zaskákat.“ Myslíte, že tady někdo zůstal? Nikdo. Já ano. Přišel ke mně a hladově se mi přisál na rty.
„Už jsem myslel, že to nevydržím!“ usměje se do polibku.
„Jamesi, neměli bychom zrovna tady, někdo nás může vidět!“ odtáhnu se od něj.
„Ještě mi řekni, že se ti to nelíbí!“ Tváří se naoko dotčeně.
„Líbí, líbí jak nikdy v životě! Ale mysli na to, že jestli nás někdo práskne, tak přijdeš o místo!“ Bouchla jsem ho do ramene. „To bolelo!“
„No jasně, dokažte to pane profesore!“ vysměju se mu.
„Jenom počkej!“ Začne utíkát a tím pádem se honíme po celé obrovitánské hale jako v tom ruském animovaném seriálu Jen počkej zajíci. Problém je, že mu nikam neuteču, a když už běžím z posledního, chytne mne okolo pasu a přistaneme na žíněnce.
„A co mi teď uděláte?“ Nasadím face alá pochval se. Skousne si svůj ret, usměje se zákeřným úměvem. To se mi nelíbí, vůbec ne. Začne mě lechtat.
„Do- o- ost!“ škytám mezi smíchem, kroutím se na všechny strany a už mě dokonce bolí břicho.“To by stačilo!“ zakřičím.
„Ne nestačilo!“
„Ale jo!“
„Ne!“ Políbí mě a je to ten nejkrásnější způsob jak někoho umlčet. Přestanu, překvapeně se na mě podívá, já toho využiju a uteču.
„Jacqueline? Héééj!“ zaskuhrá. Vypláznu na něj provokativně jazyk.
„Na shledanou, pane profesore!“ Stačím ještě zvolat a pak bouchnu dveřmi přímo před jeho nosem a utíkám se převléct. Venku prší a já zrovna dneska nemám deštník, že mě to nepřekvapuje. Sice budu vypadat jako zmoklá slepice, ale že by mi to vadilo? Zrovna mě? Leje teda slušně, ale užívám si to. Je to jako souznění, cítím se součástí přírody. Čvachtám se v kalužích a skáču do nich, jako když jsem byla malá.
„Chováte se jako malé dítě, slečno,“ upozorní mě mužský hlas, jako bych ho už někde slyšela.
„Vadí to snad někomu? Třeba jsem zamilovaná,“ začnu se smát a otočím se na dotyčného. Náš profesor! Zkamením, trochu větší trapas. Zčervenám a kouknu se na moje promáčené boty.
„Snad nejste zamilovaná, slečno Faithová.“ Miluji, když řekne slečno Faithová, vlastně miluji to, jak si říkáme a já mu vykám, je to jako ze staré doby, něco nepopsatelně vzrušujícího. Vykáme si spíše, když se provokujeme.“A do koho jste se zamilovala?“ usměje se.
„To se neříká!“ stojím si za svým.
„To se dokazuje!“ zašeptá a políbí mě. Polibek v dešti, to je snad snem každé dívky. Chutná tak mokře! Jeho rty jsou mojí drogou, každodenní dávka, na které jsem závislá a s každým polibkem závislejší a závislejší.
„Půjdeme ke mě!“ navrhne. Chytne mě za ruku a táhne do auta. Vyšlapeme schody do nejvyššího patra a vejdeme do bytu. Vyzuji si boty a rovnou kráčím směrem k velkému francouzskému oknu, ze kterého jde vidět na Londýn.
Úchvatné! Stoupne si za mě a začne mě líbat na krku, po klíční kosti a zase zpět. Zasypává mě motýlími polibky! Jak vzrušující. Spojení úžasného výhledu a veškerého mého štěstí, které mi momentálně líbá krk, je nebesky dokonalé. Otočím se k němu a čelem se dotknu toho jeho.
„Jamesi, miluji tě.“ Je to poprvé za život, co jsem tuhle větu řekla… „Jsi moje všechno, štěstí, život, opora…“ Položí prst na rty.
„Vždyť já tě taky miluji.“ Políbí mě a zvedne mě do náručí jako tehdy, když jsem upadla a nese mě do ložnice. Je mi jasné, jak tohle skončí. Nebráním se tomu, i když mám strach. James je citlivý a opatrný a tak něžný. Položí mě jemně na postel a svlékne mé tričko. Neustále mě líbá a hladí a já nesmím být pozadu. Zvedne ruce nad hlavu a tím mi dost pomůže. Zarazím se pohledem na jeho vypracovaném těle a přejedu mu přes břicho rukou.
„Jamesi, před tím než se něco stane, měl by jsi vědět že- “
„Šššš, neměj strach, všechno bude v pořádku.“ Mírně zčervenám a pokračuji v líbání jeho břicha, jednou rukou mi rozepne podprsenku a hladí mi prsa. Pak to jde už všechno hrozně rychle, nejdřív letí moje kalhoty a pak ty jeho. Chudák, musím mu pomoci. Sundá si zrovna i boxerky a já se neubráním jak pohledu na jeho chloubu, tak zčervenání v největší intezitě. Svlékne mi kalhotky a přeje rukou po stejně.
„Počkej ještě. Kondom, nebo snad chceš být tatínkem?“ zasměji se.
„Nevadilo by mi to, jinak jsou támhle na stolku.“ Natáhnu se pro něj a podám mu ho. On ho odmítne a přenechá tuhle práci mě. „Nebuď nervózní, Jacqueline, vždyť nejde o zkoušení ze zeměpisu.“ Zasměje se a já s ním, čímž se atmosféra uvolní a já se odvážu.
Všechno jde v pohodě a Jamesi do mě opratrně vnikne. Neubráním se usyknutí. Pohladí mě po tváři a políbí a počká chvilku, než si zvyknu a pomalu začne přirážet. Neustále se mi dívá do očí a náš oční kontakt je tak silný, že vnímám jenom jeho modré oči a úžasnou rozkoš, kterou mi poskytuje. Začnu přirážet proti němu. Usměje se a políbí mě na nos. Není to tak hrozné, jak to popisovaly časopisy a ani tak úžasné a dokonalé, jak je to líčenév knížkách a různých rommánech v té nejčervenější části knihovny. Je to nepopsatelné.
„Jo, tam!“ vykřiknu a Louis vzdychne. Zrychlí tempo a vzdycháme stále rychleji a rychleji.
„Jsi neodolatelná, Jacqueline!“ vykřine v euforii orgasmu, jsem ráda, že ho dosáhl alespoň on, když né já.
„Snad nejsi zklamaná, bude to už jenom lepší a lepší.“ Políbí mě.
„Mně se to líbilo, moc líbilo!“ řeknu popravdě. „Akorát…“
„Akorát co?“ vyleká se.
„Akorát jsem dostala hrozný hlad!“ Bouchnu do něj pěstí.
„Víš, jak jsem se leknul, že je to něco vážného?!“ oddychne si. A já dělám uraženou.
„Můj hlad snad není vážný?“ tvářím se nadutě.
„Samozřejmě, že je… Je vážnější než cokoliv na světě!“ prohlásí s vážností. A propukneme ve velký smích. Obleču se a jdu naštívit jeho lednici.

Je čtvrtek ráno a jsem ráda, že žiju. Včerejší zážitek mi dal hodně zabrat, jelikož jsme si to pak zopakovali ještě jednou a tentokrát jsem si to užila i já. Otevřu svou skřínku klíčkem, vložím do ní svoje věci a vezmu si učebnice a kráčím do třídy. Když tam vejdu, všchni zmlknou a upřou na mě pohled. Divné, jindy jsem pro ně vzduch. Zeměpis, máme zeměpis a zrovna
dneska zkouší. Jsem nesmírně nervózní, protože mi hodně záleží na téhle známce ze zkoušení, když dostanu horší známku než dva, budu mít čtverku na vysvědčení!
Zazvoní a do třídy vejde profesorka, kterou vyloženě nesnáším nejenom kvůli zeměpisu, ale kvůli tomu jak arogantně a povýšeně se k nám chová jako ke kusu hadry.
„Tak koho si dneska vyvoláme k tabuli?“ zaboří pohled do svého deníčku. „Ale ano, slečna Faithová, pojďte!“ Najednou zašumí rozhlas a z něho se ozve: „Prosím slečnu Faithovou z 4.C do ředitelny, opakuji prosím slečnu Faithovou, aby
šla okamžitě do ředitelny. Omlouvám se za vyrušení z hodiny.“
„Co jste zase vyvedla?! Běžte,“ zavrčí. Sbalím si věci, vezmu si tašku a odcházím. Hannah se na mě ještě stačí ušklíbnout. Zaklepu na dveře kabinetu a nesměle vejdu.
„Dobrý den,“ pozdravím slušně.
„Dobrý, posaďte se.“ Poslechnu ho a sednu si do křesla a v tom vejde do ředitelny i Louis. A do prdele!
„Jsem tady, pane řediteli.“ Zastaví se pohledem na mě stejně jako já na něm a udiveně se na sebe podíváme.
„Jacqueline, co máte s profesorem Blacku?“ Musím ho chránit.
„Nic,“ řeknu a sklopím pohled.
„Opravdu nic?“ ptá se znova.
„Nic,“ stojím si za svým.
„Ani ho do něj nejste zamilovaná?“
„Ne.“ Jamesi jenom stojí a tiše přihlíží. Snad ví, že ho kryji.
„Tak se mu podívejte do očí a řekněte mu to,“ vyrukuje ředitel. Podívám se na Louise a hnusí se mi to, co řeknu. Vrhnou se mi slzy do tváře.
„Nemilu..“ zastavím se uprostřed věty.
„Copak, slečno Faithová, proč pláčete?“
„Umřela mi kočka.“ Vymyslím si lež jako věž, protože kočky nesnáším a neunikne mi pozvednutí koutku u Louise, jelikož ví, že kočky nesnáším.
„Tak jak mi vysvětlíte tyhle fotky?“ Podá mi, jak se líbáme v tělocvičně, v dešti a taky jak jedeme autem. Prasklo to.
„Já- já…“
„Jo, je to pravda!“
„Jamesi!“
„A víte, co vás teď čeká pane profesore?“
„Vím, vyhazov, ale nevadí mi to,“ usměje se a dá ruku kolem mého pasu.
„Ještě odpoledne budete mít výpověď. Běžte a slečno Faithová, jste ještě mladá na lásku.“
Odcházím v Jamesovo objetí ven z ředitelny.
„Proč jsi to udělal?!“ rozčílím se.
„Nechtěl jsem, aby jsi už více žárlila,“ zazubí se.
„Já nežárlím!“ vyhrknu.
„Ne? A co ty nenávistné pohledy, když jsem někoho chválil v tělocviku nebo mu pomáhal, no? Bylo to krásné.“ Obejme mě. „Fajn, žárlila jsem!“
„A teď nebudeš mít na co, nebude ti to chybět?“ provokuje dál.
„Pane profesore… ups, tohle mi bude chybět!“
„To oslovení nebo profese?“
„Oslovení, nejhorší na tom je to, že půjdeš na jinou školu a já tě nebudu mít pod dohledem!“ zesmutním.
„Přece si věříme, ne?“
„Jasně,“ zasměju se,“ale aby jsi se mi zase nezamiloval do studentky,“ popíchnu ho.
„Toho se nebojím. Jdu si zabalit, Jacqueline, měj se večer na hokeji!“ Odchází.
„Na jakém hokeji?“ divím se.
„Hraju dneska zápas a jsi zvaná jako V.I.P., ale jde tam celá škola.“
Musím se zasmát. „Ty jsi trdlo, musím letět.“ To bylo dobré, jsem zvaná jako V.I.P. ale že příjde celá škola, tak to už je něco jiného. Samozřejmě, že tam půjdu, hokej mám ráda a chci ho vidět, jak mu půjde i tenhle sport. Vejdu do třídy a všichni se dívají na itreaktivní tabuli na nějaký dokoment. Hannah se pořád na mě šklebí a teprve až teď mi to došlo.
„To jsi byla ty, ty mrcho!“ vyjedu po ní.
„Jak jsi jenom mohla, věděla jsem, že jsi hnusná, ale že až takhle? Ubožačko!“
„No tak, Faithová, o co tady jde?!“ Pozastaví dokument a veškerá pozornost se strhne na mě a na Hannah. Mlčím.
„Jen se nám pochval, Jacqueline, koho líbáš v tělocvičně.“ Zčervenám, mrcha jedna. Upřené pohledy mě pálí snad i na zadku. „To je moje věc, do toho ti nic není a kdyby ses do toho nepletla, všechno by bylo v pořádku!“
„Ano, všechno by bylo v pořádku a škola by si nemusela hledat nového profesora na tělocvik!“ Začne se smát ďábelským smíchem, doufám, že v tom pekle jednou i skončí! Ve třídě to jenom zabučí. Jdu pryč, nebudu tady už ani minutu.
Opět docházím k tomu závěru, že život je jako horská dráha, rozhodnu se vyhledat Jamese, ten nikde, volám mu a on nic. Co když si to přece jenom rozmyslel a chce radši zůstat ve škole, mít práci? Mám vůbec chodit na ten zápas? Ještě před chvilkou jsme na téhle chodbě laškovali spolu my dva. Ale co když už to tak není, co když už nepatříme k sobě?

Sedím na tribuně na hokejové stadioně a pořád mám nutkání odtud odejít, ale něco mě tady drží, snad pravda? Nevím. Za tři minuty to začíná. Všude se zhasne a zašumí reproduktor.
„Jacqueline? Jsi tady? Jestli ano, pojď dolů na led.“ Cože? Louis?! Celá rozklepaná se zvednu z místa a jdu dolů po schodech na led. Louis mě chytne za ruku a doveze doprostřed ledu, stadionem se rozlehne hudba a on začne zpívat.

People say we shouldn’t be together
Too young to know about forever
But I say they don’t know what they talk talk talkin‘ about
Cause this love is only getting stronger
So I don’t wanna wait any longer
I just wanna tell the world that you’re mine girl
Ohh
They don’t know about the things we do
They don’t know about the I love you’s
But I bet you if they only knew
They will just be jealous of us
They don’t know about the up all night’s
They don’t know I’ve waited all my life
Just to find a love that feels this right
Baby they don’t know about
They don’t know about us
Just one touch and I was a believer!
Every kiss it gets a little sweeter
It’s getting better
Keeps getting better all the time girl….

Je to dojemné, ten text, to jak se usmívá, jak se nebojí dát svoji lásku najevo a já jsem se ještě před chvilkou klepala, že mě nemiluje a vymění mne za školu a práci. Klekne si a něco štrachá z kapsy. Zakryju si rukou pusu.
„Jacqueline, staneš se mojí princeznou?“ otevře krabičku s prstýnkem. A mě se do oči vrhnou slzy.
„Ach bože, ano!“ Políbím ho. „Počkej! Ještě mě štípni, že to není sen!“ Poslechne mě a štípne mne do zadku. „Au, když budeš chtít takové nemehlo jako jsem já,“ pokrčím rameny a zasmějeme se. A všichni začnou tleskat. Staneš se mojí princeznou? Jak přesné citím se jako v pohádce!