Další nezapomenutelnou figurkou mezi zaměstnanci Vzletu byl Tonda Vágus. Jmenoval se sice Tomáš Fongus, ale to věděl málokdo. V době, kde se tento příběh udál, mu bylo odhadem asi tak okolo čtyřicítky. Slovák jako poleno, který přestože žil v Čechách od konce války, nikdy se ani nepokusil mluvit česky. Byl to notorický opilec, ale uměl v tom chodit. Měl jsem to „štěstí“, že jsem s ním bydlel v jedné garsonce na svobodárně a každý, kdo to věděl, mě upřímně litoval. Garsonky byly pro 3 zaměstnance, ale my jsme tam byli jenom dva. Pokud nám z osobního poslali někoho do třetice, tak to obvykle ten dotyčný vydržel sotva pár dní a mazal jako namydlený.
Několikrát se stalo, že když někdo si našel něco lepšího a uvolnilo se místo třetího v jiné garsonce, tak mi na osobním nabízeli, abych se tam přestěhoval. Brali to tak, že bydlení s notorikem musí být utrpení. Moc se divili, že jsem to vždy odmítl s tím, že ho docela dobře snáším. Tonda byl sice samorost, ale přezdívka Vágus mu rozhodně neseděla. Málokdy jsem viděl člověka, který měl život tak uspořádaný. Když se ráno bez budíku probudil v 6 hod, zamžoural a okamžitě vstával. Otevřel okno a vykoukl ven. Vytáhl keňara až z paty a poslal oknem do ulice chrchel, který by přerazil žebrákovi protézu. Potom okno zavřel a udělal pár cviků. Následovala cesta na záchod a do koupelny. Já mezitím dělal pro sebe snídani. Několikrát jsem mu nabízel čaj a rohlíky, ale když pokaždé odmítl, přestal jsem se snažit.
Jeho snídaně byla poněkud jiná. Sáhl pod postel a vytáhl odtamtud lahváč Staropramen. Otvírák měl pečlivě přivázaný k rámu postele na ohebném lanku, aby se mu neztratil.
„Joj, aký som to smedný,“ komentoval obřad otevírání. To byla jeho snídaně. Lahev piva vypil na tři nasazení a začal se chystat k odchodu. Nejdříve však posbíral a dal do aktovky prázdné pivní lahve. Pak jsme vyrazili pěšky do práce. Sídliště bylo na okraji vesnice a pak jsme měli ještě necelý kilometr, po asfaltce k hlavní bráně. Když jsme šli kolem sámošky, Tonda se na chvíli oddělil a já zatím venku zapaloval první cigaretu. Za chvíli byl zpátky a beze slova mi aktovku podal. To bylo důležité konspirační opatření. Před bránou jsem jej nechal jít o pár desítek metrů před sebou a s pobavením jsem vyhlížel, jak jej, jakoby náhodou, vyhmátne někdo ze Závodní stráže a provede u něj prohlídku.
Tonda zvedl ruce v šaškovském gestu a nechal se prohledat. Bylo to nelogické. Zaměstnanci byli namátkově filcováni obvykle při odchodu z práce, aby se zamezilo krádežím. Po chvíli byl v milosti propuštěn a pokračoval v chůzi. Za nejbližším rohem se ke mne přitočil a vzal si zpět svoji tašku. Měl v ní 8 lahvových piv, na každou hodinu jedno, aby vůbec přežil směnu. Tyhle filcuňky byly směšné a zbytečné. Kdo chtěl něco ve fabrice ukrást, tak si způsob našel. Vyprávěla se legenda o truhláři Vejmelkovi, který se vždycky v sobotu pokoušel projet vrátnicí s malým příručním nákupním vozíkem, na kterém měl úhledně nařezané odřezky dříví na zátop.
Strážní již jej netrpělivě vyhlíželi, protože jedna z jejich strážnic neměla ústřední topení a tak se jim Vejmelkovo dříví náramně hodilo na roztápění. Po zadržení a krátké slovní přestřelce byl Vejmelka donucen dříví vysypat a s prázdným vozíkem prošel vrátnicí. Teprve po jeho odchodu do penze vyšlo najevo, že v pondělí si přinesl do práce kolečka, koupená v Kovomatu a přes týden k nim z nakradených trubek svařil vozík. Ten potom natřel zelenou barvou a v sobotu jej svoji fintou propašoval přes vrátnici. Jeho vozíky byly kvalitní a tehdy nedostatkové zboží. Snadno je obratem ruky prodal za 200Kčs, často ještě dřív, než došel na zastávku autobusu.
Když jsem Tondovi prokázal obvyklou ranní službu, pustil jsem jej z hlavy a šel za svoji práci. Jednou jsem se zvědavě zeptal, co že vlastně dělá za práci. Ke svému zděšení jsem se dověděl, že pracuje na pile, kde řeže válcované hliníkové profily dlouhé asi 6 metrů, asi na metrové kusy. Představa Tondy pracujícího s pilou byla děsivá, ale pak mi kdosi vysvětlil, že alkoholik, pokud má svoji hladinu alkoholu v krví, má ruce jistější, než kdyby byl střízlivý.
Potom jsem se s ním setkal zase při odchodu z práce. Sešli jsme kousek před vrátnicí a já od něj převzal aktovku s prázdnými lahvemi. Sto metrů za vrátnicí jsem mu ji zase vrátil. Zastavil se v sámošce a doplnil zásoby. Došli jsme ke svobodárně a vyjeli do svého patra. Tonda vyndal lahváče z aktovky a naskládal je pod postel. Pak se svlékl do trenek a zalehl. Během několika minut začal zhluboka oddychovat. To bylo další plus, které jsem oceňoval. Nesnáším chrápání a on nikdy nechrápal.
Zatímco Tonda spal, věnoval jsem se různým činnostem. Hodně záleželo na roční době a na počasí. V zimním období a nebo pokud byla venku slota, tak jsem obvykle udělal nějaké ty domácí práce, nezbytné k dennímu životu. To znamenalo např. praní prádla, nebo umývání nádobí. Pokud jsem měl tohle hotové, věnoval jsem se buď četbě, nebo sešel do přízemí, do tak zvané „Společenské místnosti“. Byl tam televizor Rubín a před ním 2 řady židlí. Další možnost kulturního vyžití byla i u několika stolků, kde se daly hrát šachy, nebo karty. Kousek stranou byl i kulečník.
Pokud jsem se zabýval domácími pracemi, nic mě nerušilo. Tonda spal zdravým spánkem opilců. Občas se trochu probral, posadil se na posteli a chvíli mžoural. Pak sáhl pod postel, vyndal lahváč a přidrátovaným otvírákem jej otevřel.
„Joj, aký som to smedný,“ mumlal si k tomu a pak nasadil. Lahev dokázal vypít na 3 až 4 nátisky. Pak odložil prázdnou lahev a skácel se zase do polohy ležícího střelce. Během několika vteřin již zase spal. Takhle nám oběma poklidně uplynulo odpoledne. Navečer Tonda vstal a začal se dávat do gala. V koupelně se oholil a vzal si čistou košili.
„Iděm do hospody k „Bodláku,“ keby se po mě volakto pýtal. Neviem, kedy príděm, možno, že vobec. Tak sa maj dobre.“
Někdy jsem k Bodláku vyrazil s ním. To podle toho, jak bylo vysoké datum. Při příchodu do hospody jsme se stejně rozdělili. On zamířil ke stolkům, kde se hrály karty a já na druhou stranu sálu, kde sedávali moji vrstevníci. Pokud jsem měl peníze, tak jsem si dal nějakou lacinou večeři, jedno pivo a spořádaně jsem se vracel na svoji samotku. Chvíli jsem si četl a pak jsem zhasínal. Tonda přicházel obvykle velmi pozdě, ale choval se neobyčejně ohleduplně. Rozsvítil si jenom v předsíňce, potichu se svlékl a šaty pečlivě pověsil na ramínko. Potom zhasl, přišoural se k posteli, zalehl a během několika vteřin usnul. Mnohdy se stalo, že jsem ani jeho příchod nezaregistroval.
Občas se stalo, že nedorazil vůbec. Ráno byla jeho postel prázdná. To znamenalo jenom jediné, že vyrazil za nějakou ženskou. Stejně se však objevil, ještě dříve, než jsem vyrazil do práce.
„Tak som tuná. Hovoril som si, že pojděm rovno do rachoty, ale mám tuná tašu s flašami.“
Nachystal si aktovku a pokračoval:
„Vieš Jaro, bol som u Mariány, veď ju znáš, ta gulatá od zastávky. Joj, to bola súlož.“
A tak to s ním šlo den za dnem. Bydlel jsem s ním dva roky na jedné cimře a nikdy jsem jej vlastně neviděl střízlivého. Občas mi uvrtal do nějakého svého průšvihu, ale vždy to dobře dopadlo. Šli jsme třeba spolu do práce a on si všiml paničky středního věku, která šla pár kroků před námi. Začal ji hned hlasitě a nevybíravě hodnotit.
„Jaro pozri na tu pipku. Do boha, to je kus. A ako vie s tú riťků vrtieť. A nohy má pekně chlpaté. Také sů vela vašnivé. Joj, to by bola súlož.“
Bohužel, dotyčná paní byla ze sousední kanceláře a hned jak jsem přišel do práce, pořádně si mne podala.
„Tedy pane Dvořák, vy máte za kamaráda pěknýho hulváta. To jste si mysleli, že vás neslyším, jak si tam za mnou o mě tak pěkně povídáte?“
Bylo mi to samozřejmě trapné a snažil jsem se nějak to okecat.
„Paní Štolová, já za to opravdu nemohu. Můj kamarád to není, jenom mám jenom tu smůlu, že s tím ožralou bydlím. Taky jste si mohla všimnout, že jsem se do vás nenavážel, naopak jsem do něj strkal a naznačoval mu, aby byl ticho.“
Naštěstí si to nechala vysvětlit a nakonec Tondovi vzkázala, že i kdyby s ním byla na pustém ostrově a on tam byl jediný chlap, tak by se s ním nezahodila.
I jinak s ním o překvapení nebyla nouze. Stalo se, že mne vzbudil v noci, okolo druhé hodiny.
„Jaro, prepáč, ale súrně potrebujem peniaze. Možeš mi volaaké požičať?
„Do prdele, Tondo, co blbneš? Na co teď potřebuješ peníze? A kolik chceš?“
Tvářil se ale naléhavě a tak jsem zašmátral po peněžence.
„Daj všetko, čo máš. Zajtra ti to vrátím aj s úrokmi,“ natáhl ruku.
Dal jsem mu všechno, bylo to přesně 60 Kč. Pak jsem padl a než jsem stačil usnout, tak jsem si v duchu blahopřál, že mám zaplacené obědy, do konce měsíce.
Když jsem se ráno vzbudil, byl již v koupelně a holil se.
„Prepáč, že som ťa zobudil. Hrali sme karty a já minul všetko. Tak som si vzpomenul na těba. A dobře som urobil. S požičanými sa to obrátilo. Na stolíku máš tu moju dlžobu.“
Skutečně, na nočním stolku ležela stovka.
„Tondo, půjčil jsem ti 60 a nemám zpátky.“
„To neháj, to sú úroky,“ prohlásil velkopansky.
„Veď som vyhrál s tvojmi peňazmi osem stovákou.“
Občas přišla bída na kozáky a Tonda musel platit za svůj rázovitý způsob života. Jednou odpoledne jsme přišli z práce. Bylo zrovna vysoké datum a já neměl peníze ani na hospodskou večeři. Za okny byl mizerný zimní den a fest se stmívalo. Rozhodoval jsem se, zda budu prát košile a nebo zda to nechám na zítra a budu si číst. Najednou zazvonil zvonek. Když jsem nakoukl za dveře, nikdo tam nebyl, ale zvonek zvonil vytrvale dál. Bylo jasné, že zvoní někdo dole, u domovních dveří. Zvedl jsem telefon a ohlásil jsem se, s nezbytnou otázkou, kdo že to na nás zvoní. Ženský hlas se ani neobtěžoval s představením a rovnou na mě vyštěkl:
„Bydlí tam Tonda Fongus?“ Připustil jsem, že ano a dodal jsem, že spí.
„Pusťte mě dovnitř,“ následovat břitký rozkaz. Zabzučel jsem a zavěsil.
Bylo jasné, že dotyčná bude muset vyšlapat 4 patra, protože výtah byl na klíč. Vrátil jsem se do naši ložnice, obýváku a kuchyně v jednom a pokusil jsem se Tondu vzbudit.„Tondo, vstávej, máš tady návštěvu.“ Jenom se obrátil na druhou stranu a zabručel: „Dobre, dobre, tak ju pozdravuj,“ nebral moje sdělení vůbec vážně a klidně si spal dál. Za několik minut se rozlétly dveře a v nich stanula zadýchaná ženská postava. Tady, ženská jen tak na první pohled. Malá, prošedivělá, neurčitého věku, něco mezi padesátkou a smrtí. Postava tlustá, až neforemná a v obličeji všechno, jenom ne hezká. A navíc ji levé oko příšerně šilhalo, takže se ani nedalo určit kam se dívá.
S pozdravem se nezdržovala a udělala krok dovnitř. Její šilhající pohled se zaostřil na Tondu, který ležel na boku, tváří ke dveřím. Byl to pohled, který bych přirovnal k pohledu zmije, když hypnotizuje a paralizuje ubohou myšku. Pod jeho tíží Tonda otevřel jedno oko. Když mu do mozku dorazil ten zrakový vjem, snažil se chvíli přesvědčit sám sebe, že se mu jen něco děsivého zdá.
„Čo tuná robíš? Choď preč,“ zamumlal a znovu zavřel oči. Soustředěný pohled jej však propaloval dál.
„Tondo vstávej. Půjdeš se mnou,“ promluvila velitelsky ta parodie na ženskou. Bylo mi to k smíchu a trapné zároveň. Raději jsem se odklidil do koupelny. Přes dveře jsem pak nezřetelně slyšel rozmluvu, která se ku podivu odvíjela potichu. Žádná hlasitá hádka.
Dal jsem si dohromady, že tohle je zřejmě ta ženská, u které občas Tonda přespával. Ta Mariána, gulatá, od zastávky. Po chvíli se Tonda nasunul do koupelny a začal se holit. Při tom neustále naříkal.
„Joj, to se nemalo stať. Ty chumáj, prečo si ju sem púšťal“?
„No a co jsem měl dělat? Zeptala se mne, jestli tady bydlíš.“
„Tož si mal povedať, že tuná nebývám,“ sprdnul mě Tonda a urychleně se dával do gala. Asi po 20 minutách i s „gulatou babou“ vypadl, aniž by mne uznal za hodného pohledu.
Potom jsem jej 3 týdny neviděl. Tedy, vídal jsem jej cestou do práce, ale to šel s Mariánou a ona mu prokazovala stejnou službu s taškou piva, kterou jsem mu jinak obstarával já. Garsonku jsem měl pro sebe a občas jsem se přistihl při tom, že mi Tonda dokonce nějak chybí. Takže když jsem se dočkal jeho návratu, přivítal jsem ho hurónským řevem:
„No konečně. Kde ses toulal tak dlouho? A zůstaneš tady? Nebo půjdeš na lepší? Tak povídej, jak ses měl. Tono, ty kanec prefíkaný, joj to mosela byť súlož, keď se ti ani nechcelo ist domou,“ zaparodoval jsem jeho oblíbené rčení. Tonda se spokojeně zavrtal do postele.
„Netárej, ty chumáj sprostý. Dlhoval som jej peniaze a tak som si to mosel odtrtkáť.“ Přepadl mě záchvat smíchu. Představil jsem si ty galeje, jak si Tonda musel odprcávat dluh s příšerou, o kterou bych si neopřel ani kolo.
„Naozaj? Tono, joj, to bola súlož,“ hýkal jsem v dalších a dalších záchvatech smíchu.
Bohužel, naše spolubydlení vzalo náhlý konec. Na Tondu se zaměřil bezpečnostní technik, který byl často kritizován, že si v práci jenom válí koule a bere mzdu za nicnedělání. Nedalo mu vůbec žádnou práci, aby Tondu nachytal při hrubém porušení pracovní kázně. Nechal jej při přepadovce fouknout do balónku, který tak dobře zná každý řidič. S výsledkem si mohl být jistý. Následoval zápis, odebrání prémií a písemná důtka, přesně podle zákoníku práce. Toto se v krátké době opakovalo celkem 3x a bylo vymalováno.
Tonda dostal výpověď pro ztrátu důvěry a ze dne na den byl na dlažbě s takovým posudkem, že by jej nevzali nikde ani za čističe kanálů. Rozhodl se tedy, že se vrátí na rodnou Slovač a bude na rodné dědině robiť baču. Moc nerad jsem se s ním rozloučil a už nikdy jsme se neviděli.