Má drahá milovaná Marcelko! Jsem tak hrozně nešťastná, stýská se mi po Tobě. Ven nikam sama chodit nesmím, jenom s tetou nebo se strýcem. Odpoledne se musím učit až do večera. Všichni jsou mi protivní, ve škole i doma. A ta naše třídní snad nejvíc. Pořád na mě jenom nadává a hlídá mě. Baba jedna šeredná!! Teta na mě jen hubuje a žaluje strejci a slibuje vejprask. A to ještě ta babizna ve škole řekla, že si bude muset promluvit ze strýcem, aby na mne lépe dohlédl.
Teta onehdy řekla, že teprve až dostanu pořádný cajmrsk, že to se mnou půjde, že mi to vyžene z těla. Nevěděla jsem zprvu, co to je, ale pak jsem pochopila když strejc pak říkal, že potřebuji pořádně nasekat na zadek a že ta nová klepačka na koberce bude na mě jak dělaná, i když už mi bylo šestnáct. Ach, jsem tak opuštěná, všichni jsou proti mě! Odepiš brzy, Tvá Irena.
Má milovaná Marcelko! Píši Ti tohle narychlo, abys věděla, co mě udělali. Ta naše babizna třídní nechala vzkázat strejci po Hance Uhlířovic, aby přišel do školy, že s ním chce mluvit. Hanka to je holka, která bydlí hned vedle mě, jinak je blbá, onehdy dostala z čéniny trojku a brečela a nechtěla jít domu, že bude bita. Strýc si vzal volno z úřadu a byl ve škole dopoledne. Nevím co mu říkala, ale když odcházel si mě nechal zavolat a řekl mi, abych se těšila, až přijde domu, že si to se mnou vyřídí. Po škole se mi domů moc nechtělo. Dělala jsem jakoby nic a hned jsem se šla učit do pokoje. Koukala jsem pořád po hodinách kdy už přijde strejc a bylo mi čím dál tím víc úzko. A když přišel, tak jsem ho hned slyšela, jak vykládá tetě v kuchyni, co na mě babizna žalovala. Poslouchala jsem u dveří jak mu teta přizvukuje, že už se se mnou mazlit nebudou. Když jsem slyšela, jak jde strýc z kuchyně, rychle jsem si sedla ke stolu a dělala jsem, jako že se učím. Byla jsem ještě celá rudá rozčílením co bude a když prudce vešel do pokoje, tak jsem se až zajíkla. Ani jsem se po něm nepodívala, jako že pilně píši. Došel až ke mě a uchopil mě za rameno. „Pocem“, rozkřikl se na mě, „já si to teď s tebou vyřídím, já už tě naučím dávat ve škole pozor!“ Ani jsem se neodvážila na něho podívat, něco na mě křičel ale nevím co a pořád se mnou cloumal. Byla jsem jen v prádle, protože jsem se ani nestačila převléknout. Mezi tím přišla do pokoje teta a tu jsem viděla jak mu podává rákosku udělanou z prostředka klepačky na koberce „Pořádně jí nandej na zadek“, povídá mu. Strejda mě přitáhl k pohovce, na které v noci spím. „Tady lehnout“, rozkřikl se na mě, „a ohni se přes ten polštář, abys měla zadnici pořádně vystrčenou.“ Podívala jsem se na něj a když jsem ho tak viděla s tou rákoskou z klepačky v ruce, tak se mi strachem roztřásly i nohy a jen jsem polykala. Jak jsem si lehla a ohla se, cítila jsem, jak se mi nějak příliš nahoru vysoukala košilka. Tak jsem si ji rychle stahovala, ale strejda mě za ni chytil a vysoukal mi ji až k pasu, takže jsem před ním byla jenom v kalhotkách, v těch světle modrých s dlouhými nohavičkami, jak se Ti tolik líbily. „To tak“, povídá, „buď ráda, že ti nasekám na holej zadek, je to pro tvé dobro a ty ruce dej pryč!“ Najednou jsem měla kaťata dole, něco zasvištělo a já jsem ucítila na zadničce něco tak palčivého, co ještě nikdy v životě předtím. Snad jsem překvapením ani nevykřikla a už to znovu zasvištělo a zase se to do mě zařízlo a znovu a znovu. Strejc mě mlátil tou hůlkou vší silou a já, nežli jsem se vzpamatovala z jedné rány, už tu byla druhá a další. Cukala jsem s sebou a kroutila se tou hroznou bolestí, takže to odnesly i moje stehna, a Marcelko má, teta jen přitom říkala „jen jí dej pořádně, tý děvce“. Plakala jsem a kousala se do ruky, abych to vydržela, ale bylo to tak hrozné, že jsem bolestí začala asi vřískat a prosit o odpuštění. Nevím ani, kolikrát mě strejda uhodil, mrskal mě pořád dál, že mě celá zadnička a stehna a vše tak hrozně pálilo, že už to ani nešlo vydržet. Konečně strejc přestal ale já jsem ležela dál bez hnutí. Měla jsem oči zavřené, tváře mokré od slz a hrozně mě to bolelo. Nevím jak dlouho jsem ležela, ale najednou to znovu zasvištělo a tak hrozně se mě to přilepilo k zadničce, jak žhavé železo, vykřikla jsem a skulila se z otomanu na zem, jaká to byla strašná prudká bolest. Strejc stál nademnou, klepačku měl ještě v ruce: „A pamatuj si, příští vejprask bude mnohem horší, já ti těma prutama vyženu roupy z těla.“ Pak společně s tetou odešli z pokoje. Brečela jsem a vzlykala na koberci a myslila jsem na Tebe a byla jsem hrozně nešťastná. Jak já je nenávidím! Stále ještě cítím tu hroznou prudkou palčivou bolest, když se klepačka přilípla na mé tělo. A příště mě dokonce chtějí bít ještě víc! Oh, to ne, jen to ne! Šla jsem pak zrcadlu, ale musela jsem si vlézt na židli, abych viděla, jak vzadu vypadám. Držela jsem si košilku a – ó hrůza – celá má zadnička a i kus stehen byly tmavě rudé. Leknutím jsem ani nemohla dýchat. Dotýkala jsem se a hladila ty rudé, oteklé půlky a hrozně to bolelo a pálilo. Pak jsem si sedla ke stolu, ale sedělo se mi velmi špatně. A hned jsem se rozhodla, že Ti to musím napsat, jak mě ztýrali. Tisíckrát Tvoje ubohá Irena.
Milá Marcelko! Píši Ti znovu, ačkoli jsem ještě nedostala od Tebe odpověď. Teta mi pořád vyhrožuje, že jestli budu mít při konferenci špatný známky, že mě strejda zase zmrská, že si na zadnici nesednu. No, konference bude za tři týdny a že to nedopadne valně, to vím už předem. Hanka dostala dnes z čéniny pětku a od babizny lístek k podepsání, že neměla úkol. Já jsem šla s ní domů a před domem byla moje teta. Když jí uviděla tak ubrečenou, tak se ptala, co se jí stalo a já jsem jí to všechno řekla. Teta povídala, abych šla s ní k nim. Tak jsem tedy šla. Paní Uhlířová když viděla Hanku celou ubrečenou tak se lekla a myslila si, že se jí něco stalo. Tak jsem jí teda řekla, že dostala ve škole pětku od paní učitelky, že neměla úkol a taky jsem k tomu přidala, že je nepozorná ve škole. To má za to žalování na mě u nás! A taky že má lístek od paní učitelky, aby jej nechala doma podepsat. No, měla bys tak vidět tu paní Uhlířovou. Nejdřív zbledla, pak začala pomalu červenat, až byla celá červená, i na krku. „I ty jedna mrcho“, spustila a sápala se po dceři. Hanka se schovávala za mě, ale já jsem ustoupila, aby na ní mohla. Chytila jí za vlasy, lomcovala s ní a křičela: „Já ti dám nosit pětky a mít poznámky od paní učitelky, já to z tebe, ty harante vytluču!! Nemysli si, že když už ti je šestnáct, že nebudeš bita jako malá. Dostaneš teď takovej výprask, že budeš celá modrá.“ a přitom jí stále tahala za ty její culíky, takže jí přitom hlava lítala na všecky strany. Mě si ani nevšímala a já jsem se přitiskla ke dveřím a byla jsem zvědavá, co se bude dít. Pak jí pustila a rychle odešla do pokoje, zatím co Hanka držela si ruce na očích a brečela. Hned nato se paní Uhlířová z pokoje vrátila do kuchyně a držela v ruce dost dlouhou, tlustou rákosku a prudce s ní pošvihávala, až to svištělo. Hanka když to uslyšela, dala se teď ještě do hlasitějšího brekotu, zatím co její maminka pořád opakovala: „No ty to teď dostaneš, ty to schytáš, já tě pane zmaluju, já ti tu prdel rozšvihám…“. Pak položila rákosku na stůl, přistoupila k Hance a sukni jí prudce vytáhla nahoru. Hanka tu stála jen v kalhotkách, takových růžových z nichž vykukovaly její plná stehna. Pak jsem viděla, jak jí chytla za okraje kalhotek a prudce jí vypjala, až zavřískla bolestí. Objevily se dvě hezké, takové plné polokoule. Myslím že má zadnici o něco plnější než já. A i stehna má silnější. Ale nemohla jsem to tak rychle posoudit, protože k ní paní Uhlířová přitáhla takovou úzkou lavici, co mají u kamen. Pak jí uchopila za krk a přehnula jí napříč přes tu lavici, takže ležela na břiše, ale nohy měla roztaženy po stranách dolů, tu svojí zadničku měla hezky vypnutou a roztaženou. Dívala jsem se okouzleně na tu její prdelku, prosvítající viditelně se všemi detaily pod zařízlými kalhotkami, aniž jsem vnímala stálé výkřiky a hrozby její maminky, která jí mezi tím připoutala provazy ruce k nohám lavice. Ta pak uchopila ze stolu tu rákosku, obkročila Hančino tělo a pevně jí ještě víc vytáhla kaťata. Hanka se nemohla se nyní ani hnout. „Teď se ale těš, teď to dostaneš ty mrcho“, hlasitě mumlala matka, spíše pro sebe. Pak zdvihla ruku s rákoskou až za hlavu a prudce Hanku švihla přes jednu polokouličku. Hanka zaječela, trhla sebou, ale tu již znovu zasvištěla rákoska a tentokráte zasáhla naplno zase tu druhou polokouličku. Hanka znovu zaječela a já jsem zpozorovala, jak se na jedné, tak i na druhé půlce objevily pod kalhotkami rudé pruhy. A znovu zasvištěla rákoska, znovu Hanka zaječela a objevilo se nové jelito. Bylo mi tak nějak divně, když jsem se na to dívala, s napětím jsem čekala, až zase zasviští rákoska, Hanka zaječí a na její zadnici se objeví nový rudý pruh. Paní Uhlířová ji před každou novou ranou vždy znova pevně vypjala kalhotky, rozmáchla se a prudkým švihnutím paže zasáhla nebohou zadnici své ječící dcerky pružným koncem rákosky. Levá, pravá, levá, pravá…, zakusovala se svým koncem pružná hůlka do nebohých dívčích oblin, na nichž rostlo čím dál tím víc a víc tlustých jelit. Hanka po každém dopadu rákosky strašlivě zaječela a mezitím, než přišlo další švihnutí, prosila a slibovala všechno možné, ale tu již dopadl další šlehanec a ona stačila jen znovu zaječet a zase prosit a slibovat. Paní Uhlířová nemilosrdně řezala, rákoska přiléhala na zadnici a prudce se do ní zařezávala. Čekala jsem s jakousi dychtivostí, až se ozve zase to zasvištění rákosky, ten dopad, když se zabořuje do vypnutého zadečku, to táhlé Hančino zaúpění, až se objeví další temně rudý šrám. Bylo mi milé dívat se, jak jí na vyšpulené cukající prdelce rostou rudá jelita, jak ta potvora řve a prosí. Ale její matka nic toho nedbá a znova a znova mrská její zadeček na němž již místy slévají se pruhy do rudých opuchlých zduřelých ploch. Cítila jsem, jak mě při pohledu na ten výprask čím dál tím více svědí v rozkroku, jak mi to uvnitř cuká, jak je mi slastně při každém Hančině zaúpění, že jsem si vsunula ruku mezi nohy a třela se tam s ní, až se mi kalhotky zarývaly mezi nohy. Je to tak krásné, vidět před svýma očima to nahé bezmocné tělo, ty cukající se polokoule, jímž každé zasvištění rákosky musí působit hroznou bolest, ten Hančin hrozný strach před příštím zakousnutím se rákosky do jejího zadku a pak to její zaúpění a prosby a žadonění…. „…mami, mami, už nééééééé, ÁÁÁÁÁÁÚÚÚÚííííííí, ouh, ou, už dost, prosím, snažně prosíííí – áááááááááoíí, jíííííí, ne nééé..“ Ale paní Uhlířova jen ještě pevněji vypíná prádlo dcerky a tentokrát konec rákosky pokračuje na Hančiných ještě netknutých stehnech, kam přiléhá rákoska celou svou pružností a Hanku to jistě ukrutně bolí. Nijak nespěchá, jako by si to před každým švihnutím chtěla rozmyslet, kam má rákoska dopadnout. Oh, škoda že tu nejsi se mnou Marcelko, jistě by se ti líbil pohled na ten ukrutný výprask. Když rákoska nadělala dostatek rudých pruhů i na stehnech, povídá paní Uhlířová k plačící Hance: „A teď, ty harante ještě pár pořádnejch přes zadek!“ A tak nějak se ti hrozně rozmáchla a Hanku hrozně švihla přes jednu a hned znova přes druhou půlku, pěkně doprostřed, no Marcelko, tak strašně, že se Hanka celá až vzepjala a strašně zaječela. ÓH – ÓH – ÓÓÚHÍÍÍííííí… Když jsem potom viděla ještě podruhé, jak se ta Uhlířová tak zuřivě rozmáchla a ta rákoska tak zasvištěla a zaryla se do toho Hančina již celého rudého zadku a hned na to, jak se Hanka bolestí vzepjala a tou neuvěřitelnou bolestí tak zavřeštěla, cítila jsem po celém těle divný krásný pocit, pak to dole zasvědilo a najednou jsem cítila, jak mě odtamtud něco vytéká a stéká po stehnech. Myslela jsem že krvácím, tak jsem tu rozšvihanou seřezanou zadnici nechala za sebou a rychle utekla. Ale doma na záchodě jsem viděla, že to není krev, jen něco mokrého. Líbá Tě Tvoje Irena.
Moje milovaná Marcelko Tak nakonec jsem tu čtyřku nedostala! Moc jsem se bála, jak budu doma hrozně bita, ani nevíš, jak se mi ulevilo. Zato ubohá Hanka měla dvě čtyřky. Jednu od babizny a druhou z matiky. Brečela celou cestu, co jsme šli domů. Víš, litovala jsem jí, když pořád říkala „já budu doma bita“ a těšila jsem ji, že to nebude tak zlý, že už to nějak vydrží a že půjdu s ní k nim. Těšila jsem se, že jí zase uvidím, jak jí její matka vyplácí tou rákoskou a jak Hanka bude přitom naříkat. Byla jsem zvědavá, jestli mi při tom bude zas tak divně, až uvidím ty rostoucí pruhy. Když jsme došli až k jejímu domu, tak Hanka nechtěla jít nahoru, pořád chtěla, abych ještě počkala, ale když to trvalo již dlouho, tak jsem jí k nim téměř dotáhla. Sama jsem zazvonila. Přišel mi však otevřít nějaký pán, nevím ani, kdo to byl a když viděl ubrečenou Hanku vtáhl jí dovnitř a řekl, abych šla domů. A pak zabouchl dveře. Strejda byl doma v nějaké dobré náladě a když si prohlédl známky tak povídá: „.. to máš holka štěstí, jakmile jsi měla čtyrku tak jsem ti prutama rozšvihal zadek. Už jsem je měl na tebe připravený. Dej si ale pozor, aby se mi nehodily jindy.“ Když jsem pak šla k Hance, otevřela mě paní Uhlířová a řekla, že Hanka nikam nepůjde, abych přišla jindy a zavřela mi před nosem. Šla jsem tedy domů a začala Ti psát tento dopis. Brzy Ti zase napíšu. Tvá Irena
Marcelko! Musím Ti vypsat, co se stalo s tou Hankou. Po celé tři dny, co jsme měli volno mě k ní nepustili, až teprve poslední den. Její maminka odešla pryč a Hanka mi pak vyprávěla, co se dělo, když přišla domů. To víš, byla jsem hrozně zvědavá! Ten muž, co byl u nich, chodí za její matkou a ona si ho chce vzít. Je to nějaký obchodník odtud. Ale na Hanku skoro ani nepromluví, pořád mluvějí jen spolu s paní Uhlířovou. Tedy když Hanka přišla domů, tak tam byl jen on sám. Ani na ní už nepromluvil a četl si noviny. Hanka měla na plotně připravený oběd, ale ani se ho nedotkla, jak říkala, strachem nemohla ani sousto polknout. Asi za půl hodiny přišla domů z nákupu její matka. Hanka byla zalezlá v pokoji, ale matka za ní přišla a když viděla, že není převlečená do domácích šatů a je jen v prádle, tak jí hned dala pár pohlavků, jaká že je to nepořádná nestyda. Pak se jí ptala proč nejedla a ona ne to že nemá hlad. To hned věděla, že to ve škole se známkami nějak moc špatně dopadlo, tak hned na ní uhodila, jaký že má známky. Hanka se dala do breku a slibovala jí, že prý se polepší, že na vysvědčení určitě nebude mít žádnou čtyřku, ale matka jí chytla za vlasy a hrozně jí nadávala a tloukla jí do zad a táhla jí do kuchyně. Hanka, jak říkala, byla jen v kombiné a hrozně se styděla před tím matčiným mužským, co tam seděl. Pak vzala její matka z kredence rákosku a ptala se, jaký prý měla známky. Když se dozvěděla, že dvě čtyřky tak povídala, že za každou prý dostane pětadvacet na zadnici. Pak jí přitáhla za vlasy k sobě, sama si dala nohu na židli, Hanku si přehla přes koleno a povídala tomu svému Frantovi, jak ho jmenuje, aby jí šel vyplatit. Ten zprvu nechtěl, ale její matka mu řekla, že když si jí chce vzít, že to taky bude jeho povinnost trestat její dceru. Tak ať se alespoň dívá. Nejhorší bylo, říkala Hanka, když jí matka stáhla spodní kalhoty a vysoukala jí kombiné až na ramena a ona mu ukazovala svou nahou zadnici, to že se hrozně styděla. Máma jí držela ruce a vyplácela jí, jednou ránou za druhou. Hodně to bolelo a její matka pořád při tom na Frantu křičela, aby se to taky naučil, že neumí ani dát holce pořádnej vejprask. Pak už to bylo horší a skoro se to nedalo snést. Když jich tak dostala pětadvacet, tak matka řekla, že teď bude držet on a že mu ukáže, jak se vyplácí pořádně. Hanka se sice tomu vzpírala, ale nic nezmohla proti jeho síle. Říkala, že když mu pak ležela ohlá přez kolena a matka jí začala švihat, že to bylo jako by jí přejížděl žhavým železem po zadnici. Řvala a kroutila se, ale ten chlap jí pořádně tiskl a pak jí druhou rukou vjel mezi nohy a držel jí za tu její, no víš co asi. Hanka říkala, že skoro omdlela, ale že neví z čeho, jestli z té hrozné bolesti, nebo z toho, jak cítila, jak jí tou druhou rukou drží mezi nohama. Když jí pustili, nemohla si ani sednout, jak měla zadek oteklý. Matka jí pak slibovala, že ty výprasky budou teď častější a že ten Franta jí bude vždy při tom pomáhat. No, ukazovala mi pak zadničku a Marcelko moje, měla na ní samý fialový pruhy od rákosky. Hrozně mě jí bylo líto, když jsem jí viděla tak zřízenou, ale jinak jsem v duchu litovala, že jsem nemohla být při tom. Muselo to být hrozně krásné, vidět jí, jak je tak bita. Jsem nyní přeci jen klidnější po té konferenci, že to tak dopadlo s mými známkami, povadž asi jen, jak by asi bylo mně, kdybych byla doma tak bita jako Hanka. Ani na to myslet nechci! Ona už je na to přeci jen zvyklá, ale já vůbec ne. Ještě teď cítím ten poslední výprask, když na to myslím, a co by mi strejda udělal tentokrát, brr, radši na to ani nemyslet. Napiš mi prosím dlouhý psaní. Líbá Tě Tvoje Irena.