Jsem šťastným majitelem malé vinárničky na okraji Prahy. Nedávno si celou vinárnu zarezervovala nějaká firma pro podnikový večírek. Jídlo i pití bylo na účet firmy a zaměstnanci svého chlebodárce rozhodně nešetřili, otevíral jsem jednu láhev za druhou, až jsem se začínal bát, že mi víno nebo whisky dojde.
číst více
Jmenuji se Honza a je mi 15 let. Tento příběh se mi stal po vánocích roku 2006. Nenapadl vůbec žádný sníh a bylo asi deset stupňů, a proto jsem se rozhodl že si zase půjdu ven zahonit. Doma pořád někdo otravoval a navíc jsem sdílel pokojík s bratrem a tak sem mohl honit jen když nebyl doma a to ve stresu že rodiče otevřou dveře a uvidí mně.
číst více
I.
K nám do práce nastoupí nový šéf. Řiditel. Když nám ho náš přímý nadřízený představuje, pomyslím si, že je to sympaťák, milý výraz v obličeji, krásný úsměv. Rozhodně lepší
než ten náš předchozí. Mmmmm... Radek. To bude radost chodit do práce, ale škoda jen, že ho nebudu moc často potkávat. Tedy, toho minulého - ten k nám moc cestu nemíval.
číst více
Několik dní se nic neděje. Ani si mě nevšimneš. Nevím, co si mám o tom myslet. Nevím, jak popsat pocity, které z toho mám. Je to k zbláznění.
Konečně! Email od šéfa.
„Zítra si na sebe vezmeš halenku, sukni a tělové punčocháče. Podprsenku mít můžeš, kalhotky nikoliv. Přijď přesně v 17h.“
číst více
Byl jsem PROHRANEJ V KARTÁCH, pak NEPOUČITELNEJ a teď jsem se stal otrokem. Krátce uvedu, že jsem si udělal dluh a pro jeho zaplacení jsem byl nucenej dělat buziděvku ve videokabince s dalším dlužníkem. Prostě takovej naprosto normální splátkovej kalendář vlastním tělem. Druhej den po mým parádním úvodu jako hvězda internetového připojení jsem byl vyzvednutej z tý maličkatý cimry co byla ve skutečnosti kobka pro dlužníky pana soukromého lichváře. Byl jsem poučenej, že můj včerejší výkon udělal na pána co nás sledoval přes internet dojem a vyžádal si moje služby osobně.
číst více
Bylo letní odpoledne a já i přesto seděl doma a pařil na počítači. Matka, která se právě vrátila z práce, mě krom obvyklého přivítání stylem “zas u toho sedíš?” překvapila ještě jedním požadavkem. Poprosila mě, abych zašel za její kolegyní z práce, která má “cosi” s počítačem a nutně potřebuje pomoci. Bylo to sice to poslední, co bych právě chtěl dělat, ale když už to slíbila, nezbývalo mi, než udělat, co se po mě chce. Uklidnil jsem matku slovy: “Dnes tam zajdu.” A pařil dál. Kolem šesté hodiny, když mě při přepadu teroristické základny plné pozuby ozbrojených arabů již po šesté zabili, jsem hru vzteky vypnul a vydal se zasáhnout tentokrát jako technická podpora.
číst více