Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

MDŽ S ultimátním vyvrcholením

Kategorie: Nezařazeno
21.02.2017
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 1 hlasů
Loading...

Dobrý den, milí čtenáři. Já, Lumír, dnes statný téměř padesátník a životem protřelý švihák nyní opět zavzpomínám na svá dřívější lechtivá dobrodružství, mnohdy i taková, jaká už se dnes snad ani zažít nedají, neboť bohužel taková už je doba. Dnes se společně vrátíme do časů, kdy se bouřlivá osmdesátá léta v bývalém Československu pomalu blížila do své poloviny a do naší drahé vlasti s více než dvacetiletým zpožděním dorazila sexuální revoluce vzniklá na západě již v letech šedesátých, kromě zpoždění také notně okleštěná o většinu sexuálního rázu. Tak nějak se cítilo, že se blíží změny, ale vůbec nic se ještě prakticky nedělo. Byl jsem tehdy mladý pohledný sekáč, idol nemnoha žen, který se mimo hustých vlnitých vlasů a zděděných lakýrek mohl blýsknout i skvělým třídním původem. Jistě, zažíval jsem díky tomu i mnoho románků a milostných dobrodružství, byť se převážná část z nich odehrávala výhradně jen uvnitř mé hlavy, nebojím se to říci. Nenaháněl jsem však celý čas jenom svazačky, abyste si nemysleli, věnoval jsem se pochopitelně i mnoha koníčkům a tvůrčím činnostem, což jsem jen taktak stíhal, neboť jsem se hlavně a především věnoval práci a sbírání nejrůznějších vyznamenání za budování státu.

            V rámci budování lepších zítřků jsem také ihned po škole začal pracovat v jednom nejmenovaném menším státním podniku, kam jsem byl dosazen nejen kvůli svému skvělému kádrovému profilu, ale zejména kvůli mým nesporným lidským kvalitám, které ve mně z již velmi solidního základu vystavělo perfektně fungující socialistické školství. To vůbec nesnese srovnání se školstvím dnešním, které produkuje jen samé hlupáky, polovzdělance, negramoty a Vietnamce. Ale o tom jindy. Nyní se koncentrujme na to, jak jsem zažil takové MDŽ, že jsem po něm byl ještě celý další den v určité extázi.

            Pracoval jsem v té době v onom státním podniku teprve několik měsíců a byl to vůbec první Mezinárodní den žen, který jsem tam slavil. A když o tom tak přemýšlím, žádný další už se mu nikdy nevyrovnal. Onoho březnového dne se už od rána v práci všeobecně dělalo ještě méně, než obvykle, což mi však nikterak nebránilo trhat normy v popsaných stránkách papíru za hodinu a ve vymýšlení dalších a dalších zlepšováků, jež by naše národní hospodářství popostrčilo zase o kousek dopředu a bylo dalším krůčkem k tomu, aby se z tehdejšího Československa stala skutečná velmoc. Kolegové v kanceláři občas na moji adresu utrousili nějaký žertík, jinak si mě ale po většinu dne spíše nevšímali a laxně četli Rudé právo, nebo poněkud otravně vířili vzduch v místnosti neúnavným házením vlaštovek. Vlastní oslava MDŽ začala v pět hodin odpoledne, kdy už do práce stačili dorazit i ti největší opozdilci a kdy příkrov tmy dokázal vytvořit poněkud intimnější atmosféru. Už od oběda jsem občas periferním viděním zaznamenal, že se nám v kanceláři začínají hromadit lahve alkoholu a že spolupracovníci začínají být poněkud netrpěliví a nervózní. Zato já byl i nadále klidný a vyrovnaný a nějaký MDŽ mě z míry vyvést nedokázal, nebojím se to říci.

            Co mě však z míry trochu vyvedlo byl fakt, že se nám v půl čtvrté do kanceláře nesomroval skladník Votápka, který si se mnou v tento sváteční den zase jednou přišel řešit osobní neshody a celou dobu mě bedlivě pozoroval. Zde by bylo záhodno vysvětlit, jak to s oním Votápkou ve skutečnosti bylo. Byl to prostý dělník, jenž měl tu smůlu, že se narodil v rodině nepracující inteligence, což mu zrovna slibný start kariéry nezajistilo, a aby toho nebylo málo, nepodědil ani tu inteligenci, což se ostatně již mnohokrát potvrdilo. Byl tak v pozici dítěte, které nikdy nenaplnilo čekávání svých rodičů a přestože se všemožně snažil se profesně prosadit, neměl nikdy nárok na lepší pozici, než je pouhý skladník. To u něj samozřejmě vedlo k poměrně solidní frustraci, přičemž si zároveň odmítal přiznat, že na odbornější práci tak či tak prostě a jednoduše nemá. V zajetí svých komplexů tedy vymýšlel různé nesmysly, kterými chtěl zaujmout své nadřízené, kupříkladu mohu uvést jeho návrh na nočních směnách ve výrobě nesvítit a ušetřit tak elektrickou energii. Námitku, že pak by se toho potmě mnoho nevyrobilo, nemohl jen tak s mávnutím ruky odmítnout, a tak přišel s variantou, že by tedy bylo lépe přesunout noční směnu na den, kdy je světla dost, čímž zase došel k absenci prostoru pro dvě směny pracující zarát a dostal se tak se svojí teorií do bludného kruhu, z něhož už se nebyl nikdy schopen dostat. Komplex ze zamrznutého kariérního postupu u něj nedokázal zmírnit ani fakt, že sám sebe převelice rád označoval za ředitele skladu.

            Votápka také pochopitelně těžce nesl, když narazil na někoho mnohem schopnějšího, kdo pracoval na lepší pozici a před nímž se rýsovaly obrysy velmi úspěšné kariéry. V našem podniku jsem v rámci schopností a osobních kvalit nejvíce vyčníval já, a netrvalo tudíž příliš dlouho, než mezi námi vzniklo dosti akcentované nepřátelství. Abych vše upřesnil, mně osobně byl Votápka zpočátku víceméně lhostejný a dokonce mi ho místy bylo až trochu líto, většinou jsem na něj však hleděl s despektem a víceméně jsem jeho existenci ignoroval. On se však nikdy nesmířil se skutečností, že ač jsem mladší a pocházím z méně slibného prostředí, byla mi svěřena tak významná a zodpovědná funkce, tím spíše, že jsem do ní z prostého zaměstnance povýšil během pouhých pár týdnů a on už celé roky dřepí na krabici ve skladu a nemá přitom vyhlídky na povýšení, i když nástěnce u sebe ve skladu věnoval takovou péči, že to bylo až neuvěřitelné a učil se z novin zpaměti nejnovější statistiky hospodářských výsledků aktuální pětiletky.

            Před pátou hodinou odpolední jsem dokončil svoji práci a začal si v rámci společenské zábavy v koutě luštit křížovku, ale netrvalo ani pět minut a už si ke mně přisedl Votápka, který mi s nekompromisním výrazem ve tváři hodlal zase jednou dokázat, že je schopnější a chytřejší, přičemž mu i při jen špetce objektivity muselo být jasné, že vše zase skončí fiaskem. Snažil jsem se si ho nevšímat, ale to ho popouzelo ještě více a samozřejmě mi v rámci poměřování inteligence koukal do křížovky a snažil se rozluštit políčka, se kterými jsem si já sám v počáteční fázi luštění nevěděl rady. Křížovku jsem však bez problému nakonec vyluštil celou ještě dříve, než stačil sám na cokoli přijít, což jen vystupňovalo jeho hněv. Nemohl chudák tušit, že křížovky luštím pravidelně již od pěti let, zatímco on až někdy v jedenácti letech konečně s velkou slávou zdolal slabikář. Moje hladké vyluštění křížovky ho samozřejmě popudilo, a tak na mě koukal s výrazem v tváři, který značil vztek a zároveň bezmoc. Já se dál tvářil naprosto laxně a nezúčastněně, ale bylo mi jasné, že toho nenechá. Když mu tento pokus tak žalostně nevyšel, rozhodl se na mě Votápka vyzrát jinak a pokusil se se mnou zapříst diskusi na téma zvýšení výnosu z hektaru prostřednictvím použití nových hnojiv. Něco málo si o tomto tématu samozřejmě den předem přečetl v časopise pro zahrádkáře, nemohl však, nešťastník, tušit, že mám strýce družstevníka, který mi o hnojivech sáhodlouze referoval každé prázdniny, které jsem u něj a u tety trávil. Když teta zrovna nebyla doma, dali jsme si obvykle se strýcem pořádnou chlapskou debatu, v níž byla hnojiva vždy jedním z hlavních témat. Měl jsem proto v tomto oboru nesrovnatelně obsáhlejší a hlubší znalosti, takže jsem Votápku svým výkladem zcela převálcoval a ve chvíli, kdy mu ujely nervy a začal si vymýšlet, tak jsem ho ještě navíc argumentačně rozsekal na maděru.

            Každý soudný člověk by nejpozději v tomto bodě kapituloval, nikoli však Votápka, který, emocionálně zcela rozhozen, vyzval mě na další předem prohraný souboj a šel tak masochisticky znovu dobrovolně na šibenici, obrazně řečeno. Chtěl uspět tím, že bude tentokrát hrát na domácím hřišti a začal se tedy chvástat tím, jak má ve skladu vše v pořádku a kolik vymyslel užitečných nápadů, které zajisté přispějí ke zvýšení efektivity práce na tomto podnikovém úseku. Já neponechávám nic náhodě a od chvíle, kdy se na mě Votápka po mém nástupu na moji tehdejší pozici v kanceláři zaměřil, jsem svého soka bedlivě pozoroval a prověřoval, tudíž jsem pročetl velké množství podkladů a dokumentů, které se skladu a jeho provozu týkaly a párkrát jsem se do toho skladu dokonce i v přestrojení vloudil – ne abych provedl sabotáž, tak podlý rozhodně nejsem, čistě jen za účelem průzkumu terénu. Oponenta jsem tedy bleskurychle smetl odmítnutím většiny jeho tezí a přidáním několika vlastních doporučení a upozornění, co všechno tam dělá naopak neprakticky a nedostatečně, či snad až přímo blbě. Votápka toto již neunesl, prudce se zvedl ze židle, stál nade mnou, ruce sevřeny v pěsti a na čele naběhlé žíly, ale nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo. Myslel jsem, že se rozbrečí, nebo se na mě vrhne, ale on nakonec jen necelou minutu bezmocně stál a pak z kanceláře kvapně utekl. Myslel jsem si, že tím pro mě celý incident skončil a oslava MDŽ bude nadále probíhat v poklidu, ale to jsem se hluboce mýlil.

            Když byl není rozmrzelý skladník zase pryč, vrátil jsem se do své dobré sváteční nálady a jsa hotov s křížovkou, pokročil jsem dále a začal jsem luštit osmisměrku. Do kanceláře nám na oslavu přibyly další osoby. Kromě mě a mých tří kolegů se zde nyní nacházely i tři dámy z účtárny, které si s kolegy sedly okolo stolu uprostřed místnosti, přijaly darem květiny a bonboniéry a za zvuků poněkud frivolní hudby začaly s kolegy živě konverzovat a popíjet vaječný koňak. „Pojď si k nám přisednout, Lumíre!,“ řekla účetní Vlasta a ukázala na židli těsně vedle její, přičemž si dokonce lehce povyhrnula sukni a odhalila punčochu na stehnu. Samozřejmě, že jsem neváhal, vstal a šel ke kolegům a kolegyním ke stolu. Vlasta se na mě šibalsky usmála, pohladila s rukama své útlé boky tak zvláštně kontrastující s jejím poměrně výrazně od zbytku těla odstávajícím poprsím, které bylo až matoucím způsobem viditelné v na svou dobu velmi, velmi odvážném výstřihu. Přišel jsem ke stolu, ale nesedl jsem si, Vlasta mě pohladila rukou po stehně a chystala se mi nalít sklenici vaječného likéru. „Děkuji vám, soudružko účetní, ale nepiji od doby, kdy jsem se pravděpodobně vyspal se svojí tetou,“ řekl jsem duchapřítomně, z čehož Vlasta poněkud nečekaně jaksi znejistěla. Nečekal jsem, až bude schopna zformulovat nějakou odpověď, vzal jsem ze stolu talíř s chlebíčky a šel jsem si sednout zpátky ke stolku do rohu, kde jsem se nadšeně znovu pustil do oné již zmíněné osmisměrky. Nestačil jsem však najít ani první slovo a už se zpátky do naší kanceláře jako tornádo vřítil Votápka, který svým kvapným příchodem všechny trochu polekal, nejvíce asi kolegu projektanta Václava, který náhle přestal něco hledat ve výstřihu účetní Pavlíny. Když však kolegové a kolegyně u hlavního stolu viděli, že si jich Votápka vůbec nevšímá a zamířil si to rovnou ke mně, nenechali se dále rušit a pokračovali v decentní oslavě onoho tehdy tolik populárního svátku. Všiml jsem si, že účetní Jana už si začínala sundávat šaty a vrhla se do náruče kolegy Jindřicha, který jí podle toho, co jsem ze svého rohu viděl, měl v úmyslu prohlédnout si blíže Janiny druhotné pohlavní znaky v oblasti hrudníku.

            Nyní vás, milí čtenáři, upozorňuji, že mé vyprávění bude nadále poněkud vyhrocené a bohaté na detaily, takže bude poměrně zdlouhavé a mohlo by některé z vás uvádět do rozpaků, ale obávám se, že bez patřičné důkladnosti mého vyprávění byste neměli možnost docenit ojedinělý ráz toho večera.

            Podprsenky kolegyň z účtárny už padaly k zemi a přede mnou se naskytl ohromující pohled. Vzteklý Votápka s nesmlouvavým výrazem si znovu sedl ke stolu naproti mně a nekompromisně položil na stolek hromádku kartiček pexesa. Podíval se na mě tak, že mi bylo jasné, že hraje vabank. Všechno, nebo nic. Vsadíme vše na jednu kartu a vítěz bude jen jeden. Zapomeneme na prohry, které tu během dneška a minulých měsíců utržil, o všem rozhodne jediná partie pexesa. Hodlal jsem na jeho hru na život a na smrt přistoupit, přesto jsem však ještě chtěl ukázat charakter a dát mu možnost ze všeho vycouvat a zachovat si alespoň trochu důstojnosti, než ho definitivně spráskám jako psa. Vše jsem mu dal jasně najevo výrazem svého obličeje. „Tohle chceš, Votápko?“ „Jo, přesně tohle chci, ač se ti to nemusí líbit.“ „Tak fajn. Pojď si pro to.“ Výrazy našich obličejů měly obdobu snad jen u hrdinů západních westernů ve chvíli, kdy v pravé poledne stáli proti sobě před saloonem s rukama připravenýma tasit kolty. Skladník sebral všechnu odvahu a rozložil na stolek všech 64 kartiček pexesa. 32 dvojic kartiček s motivy z pohádek a večerníčků. Musel tušit, že to pro něj dobře nedopadne, ale jeho skladnická ješitnost mu prostě nedovolila couvnout. Možná pro to měl důvody, které neznám a kterým nerozumím. Snažil se mě demoralizovat pohrdavým úšklebkem, ale já zůstal tvrdý a pevně koncentrovaný. Výrazem tváře jsem mu signalizoval, ať začne, protože on je ten slabší a já mám rád férový boj.

            A tak bitva začala. Votápka otočil první kartičku. Byl na ní maxipes Fík. Zakroužil rukou nad stolkem a otočil druhou kartičku, na níž se ukrývala Maková panenka. Otočil obě kartičky zpátky a stejně jako já se horečně snažil zapamatovat si jejich polohu. Nyní jsem byl na tahu já. Obrátil jsem první kartičku, na níž byli Křemílek a Vochomůrka. Dodal jsem situaci dramatičnosti a otálel jsem s otočením druhé kartičky. Uznávám, že to nebyl úplně fér postup, snažit se takto soupeře vystresovat, ale jak dojde na pexeso, tak prostě neznám bratra, což se ostatně již mnohokrát potvrdilo. Po pár desítkách sekund jsem otočil druhou kartičku, pod níž se ukrýval Rumcajs. Votápka netrpělivě rychle otočil první kartičku a odhalil Ferdu Mravence, pracovitého to všeuměla s rudým šátkem, a tudíž i vzor všech socialistických pracujících. Otočením druhé kartičky odhalil Boba a Bobka. Já opět lehce váhal s otáčením a když jsem zase nechal Votápku chvilku vycukat, odhalil jsem polohu Krakonoše a Včelích medvídků. Situace začínala houstnout s tím, jak už byla známa poloha hned několika různých postaviček. Votápka nedočkavě obrátil a našel Štaflíka a Špagetku a Spejbla s Hurvínkem.

            Já chtěl nyní takticky pokračovat s odhalováním dalších dosud neotočených kartiček, a tak jsem systematicky pokračoval dál. Pod první kartičkou jsem našel Káťu a Škubánka, pod druhou kartičkou jsem odhalil Rumcajse. Byl to ten druhý Rumcajs, takže jsem nechtěně dal Votápkovi výhodu. Tohle se nemělo stát, byla známa poloha prvního páru a skladník se tak mohl snadno dostat do vedení. Kde ale byl ten první Rumcajs? Přiznám se, že jsem si nebyl až tak úplně jistý, váhal jsem mezi dvěma kartičkami. Hlavní však v tu chvíli bylo, co udělá Votápka. Tuší? Napadlo mě, že možná také neví jistě, kde se první Rumcajs nachází a třeba se nebude o získání první dvojice vůbec pokoušet, což je však z dnešního pohledu poněkud zcestná teze, protože kdyby se o získání obou Rumcajsů nepokusil, dal by tím výhodu naopak mně. V tu chvíli jsem však byl zaplaven adrenalinem a jinými hormony a neměl jsem úplně jasnou hlavu, takže jsem to za zcela vyloučené nepovažoval.

            Votápka samozřejmě neváhal a šel si pro první pár. Druhého Rumcajse otočil zřejmě vlivem nedočkavosti poněkud netakticky rovnou, teď byla otázka, zda se mu podaří najít toho prvního. Naštěstí také váhal, dokonce se mi ulevilo, když jsem si všiml, že váhá mezi jinými dvěma kartičkami, než kde jsem si já sám myslel, že ten první Rumcajs je. Votápka se zhluboka nadechl, uchopil jednu z těch kartiček a nedočkavě ji otočil. A skutečně pod ní byl Rumcajs. Tohle byla pro mě velice nepříjemná chvíle. Nebylo ani tak nejhorší to, že se soupeř hned na začátku dostal do vedení, spíše mě vyděsilo to, že první Rumcajs byl úplně jinde, než kam jsem jeho polohu tipoval já. Byla to pro mě studená sprcha. Paměť mi nezapracovala tak dobře, jak jsem si myslel, budu se na hru muset ještě více soustředit. A také bych soupeře neměl podcenit. Votápka zřejmě měl ve hraní pexesa velký trénink, proto si tuto disciplínu záměrně vybral. Až nyní mi to došlo. A já přitom pexeso hrál v životě jen párkrát, většinu času jsem věnoval spíše četbě. Ale hra byla nyní teprve na začátku a nesměl jsem se nechat rozhodit.

            Vzhledem k úspěšnému získání dvojice byl na tahu i dál Votápka. Rumcajsové nyní byli ze hry a oba jsme byli napjatí, co se bude skrývat pod dalšími kartičkami. Pod první kartičkou byla víla Amálka. Ta byla odhalena také poprvé. Teď šlo o to, co soupeř odhalí pod druhou kartičkou. Pokud odhalí polohu druhé kartičky od některé z již odhalených postaviček, mohl bych takto nyní získat výhodu já, tedy za předpokladu, že mi nyní znovu neselže paměť. Votápka ale tušil, s čím kalkuluji a rozhodl se hrát vychytrale. Neotočil žádnou další kartičku s neznámým obsahem a namísto toho znovu otočil již jednou otočenou kartičku, pod níž se ukrývali Křemílek a Vochomůrka. Evidentně se rozhodl hrát tvrdě a bezohledně. Aby také ne, když tu teď v tuto chvíli šlo o všechno. Co jsem mohl dělat? Nedalo se dělat nic, byl jsem na tahu a musel jsem se pokusit najít svou první dvojici, abych Votápku dorovnal. Otočil jsem první kartičku a našel jsem pod ní Brouka Pytlíka. Toho jsme tu zatím také neměli, jen jeho věrného soudruha Ferdu Mravence. Opět jsem nyní byl v situaci, kdy bych mohl otočením druhé kartičky dát soupeři další výhodu, což bylo dost nepříjemné. Měl jsem dilema – buď zkusím Votápkův styl a otočím nějakou již jednou otočenou kartičku, nebo zkusím otočit kartičku zatím neotočenou a zjistím si předběžně polohu další postavičky. Samozřejmě bych přitom doufal, že znovu nenarazím na druhou kartičku k nějaké již jednou otočené. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a po chvíli kroužení prstem jsem otočil jednu vzdálenější kartičku, pod níž se naštěstí ukrýval pan Krbec. Protentokrát jsem měl štěstí.

            Protihráč s špatně skrývanou nedočkavostí náhodně odhalil prvním otočením druhého Brouka Pytlíka. Oči se mu zaleskly a okamžitě začal v paměti pátrat po poloze prvního Brouka Pytlíka. Váhal a bylo vidět, že jeho nepříliš bystrá mysl pracuje na plné obrátky. Jeho ruka kroužila nad polem hracích kartiček notnou chvíli jako orel a mně se žaludek sevřel strachy, protože akutně hrozilo, že budu prohrávat už o dva páry, pokud se Votápka opravdu trefí. Konečně soupeř vybral kartičku a otočil. Ale nebyl tam Brouk Pytlík, nýbrž Včelí medvídci. Protivník jen zlostně zasyčel a já si oddechl. Prozatím byla krize zažehnána. Soupeř samozřejmě znovu sáhl ke své podlé taktice a svým druhým tahem otočil podruhé již jednou otočenou kartičku, dal si však pozor na to, aby pokud možno nyní naopak netrefil tu, na níž je ten první Brouk Pytlík. Živil jsem mírnou naději, že se snad fatálně splete a nešťastnou náhodou toho prvního Brouka Pytlíka trefí, ale nestalo se tak, otočil znovu prvního Krakonoše. Řada byla opět na mně. I já jsem se rozhodl zariskovat a zkusit štěstí s Broukem Pytlíkem. Prvním tahem jsem se bohužel však opět netrefil, takže to byla nejspíš kartička o jedno vpravo, já jen znovu otočil Štaflíka a Špagetku. Druhou kartičku jsem opět otočil v místech, kde byly kartičky dosud neotočené. A pod ní se ukázal druhý Maxipes Fík. Téměř jsem až přestal dýchat, protože ve vzduchu teď už visely potenciálně celé dva páry. Svíralo se mi hrdlo, protože jsem tušil katastrofu.

            A Votápka s ďábelským smíchem šel nekompromisně za svým. Za mého zoufalého přihlížení ihned otočil kartičku, pod níž jsem nyní již bezpečně tipoval polohu prvního Brouka Pytlíka. A mé obavy se potvrdily, soupeř trefil a dostal se do vedení 2:0. A jízda z kopce dolů pokračovala. Protihráč nyní šel po Fíkovi. Na rukou se mi udělala husí kůže a začínal jsem tušit fiasko. Třetí trefa by znamenala pro zuřivého skladníka vedení 3:0 a pro mě už ale velmi nepříjemnou situaci. A situace se dál vyvíjela v můj neprospěch, protože Votápka samozřejmě ani nyní nezaváhal. S ďábelským smíchem si položil třetí pár k sobě a škodolibě se díval přede mě, kde zatím neležel ani jediný pár. Než se pustil do dalšího tahu, tak povzbuzen svým nenadálým nástupem k triumfu vstal a odběhl ke stolu, kde zatím MDŽ po svém slavili kolegové a soudružky z účtárny. Dění v té části místnosti ale šlo úplně mimo nás, neboť to hlavní drama se odehrávalo u stolku v rohu. Skladník kolegům a kolegyním ze stolu suverénně sebral láhev vodky a vrátil se k nám, nereagujíce na výtku kolegy Václava, který podrážděně poznamenal: „Super, jeden sežere všechny chlebíčky a druhej nám ještě k tomu sebere i poslední flašku…“ Ale co nám bylo do nich, ani jsme o nich skoro nevěděli, dokonce by bylo lépe, kdyby v místnosti vůbec nebyli, protože bych se mohl lépe soustředit na hru, což jsem při tomto zatím pro mě tak katastrofálním vývoji situace naléhavě potřeboval.

            Votápka si vítězoslavně loknul z plné lahve a chystal se na svůj další tah. A já v skrytu duše doufal, že slaví předčasně, důvodů k optimismu jsem však zatím mnoho neměl, abych tak řekl. Soupeř se sebejistým úsměvem otočil první kartičku a odhalil Rákosníčka. Počáteční úspěchy mu stouply do hlavy a neotočil nyní podruhé již jednou známou kartičku, ale zkusil najít druhého Rákosníčka, i když musel vědět, že teď hrozí, že dá výhodu naopak on mně. Sebejistě otočil druhou kartičku a pod ní se objevila druhá Káťa a Škubánek. Skladník poněkud znejistěl, protože jsem nyní měl možnost konečně skórovat, protože jsem se však již předtím při hledání netrefil, uklidňoval se určitě tím, že se spletu i nyní. Viděl jsem, že mě začal podceňovat a byl si příliš brzy jistý svým vítězstvím. Hodlal jsem tuto jeho chybu maximálně využít ve svůj prospěch. Když mu nyní srazím sebevědomí, určitě ho psychicky nahlodám a ve válce nervů bych pak mohl získat rozhodující převahu, jak jsem předpokládal.

Opět tu tedy byl další z rozhodujících okamžiků hry. A musím se pochválit, protože tentokrát jsem nezaváhal. První Káťu a Škubánka jsem trefil zcela bezchybně a druhou kartičku s touto populární dvojici jsem již otočil s velmi, velmi blaženým výrazem ve tváři. Votápka se zamračil, ale pořád nade mnou vedl o celé dva páry. Přes tento fakt jsem se nyní konečně dostal do hry a začal jsem soupeře dohánět. A byl jsem znovu na tahu. Teď jsem potřeboval mezi dosud neodkrytými kartičkami najít druhou kartičku k něčemu, co už jednou odhaleno bylo. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a otočil jsem náhodně vybranou kartičku. Bohužel pod ní nebylo nic již známého, ale kocour Mikeš. V tu chvíli bylo samozřejmě bezpečnější neotáčet jako druhou kartičku nic ještě neotočeného, protože zase hrozilo, že protivník pak snadno získá body, ale něco mi říkalo, že i nyní mám jít do rizika. Otočil jsem tedy další náhodně vybranou kartičku a věřte tomu nebo ne, ale byl tam také kocour Mikeš. Úplnou náhodou jsem jen tak trefil celý pár. Možná to ale nebyla náhoda a osud tak tomu chtěl, kdo ví. Každopádně to bylo něco fantastického. Skladník zuřivě zasyčel a začal nadávat, co to mám za neuvěřitelné štěstí. Ale dělat s tím nic nemohl, skóre nyní bylo 3:2. Sice jsem stále prohrával, ale během chvíle jsem ztrátu snížil na jeden jediný pár. Vše začalo vypadat o poznání slibněji.

Šanci na úplné srovnání jsem sice nyní neproměnil, protože jsem prvním tahem odhalil první princeznu Arabelu a druhým tahem první Kosí bratry, ale získal jsem předchozím úspěchem pocit sebejistoty, zatímco soupeř evidentně znejistěl. Karta se začínala obracet, jen co je pravda. Votápka jako by si nechtěl předchozí dění připustit, ale uvnitř ho tento nepředpokládaný vývoj značně zasáhl, neboť již nyní první kartičku zdaleka neobracel s takovou sebejistotou. Prvním tahem odhalil prvního Krtečka a druhým pak takového toho večerníčkového červa, co bydlel v jablku a neustále mu o život usilovala taková drsná vypelichaná slepice, už si bohužel nevzpomínám, jak se ti dva jmenovali. Každopádně jsem nyní měl zkusit štěstí já. A nutno dodat, že v sázce toho bylo hodně. Už byla známa poloha Makové panenky, Ferdy Mravence, Boba a Bobka, Krakonoše, Včelích medvídků, Štaflíka a Špagetky, Spejbla a Hurvínka, Rákosníčka, Krtečka, Červa z jablka, víly Amálky, Kosích bratrů, pana Krbce a Arabely. Trefit teď prvním otočením druhou kartičku kohokoli z nich by znamenalo možnost znovu skórovat a dotáhnout protivníka, takže možnosti byly veliké, ale zase nesmíme zapomínat na to, že těch prvních kartiček už byla otočena velká spousta a tak bylo značné riziko, že paměť nezapracuje zcela správně. Taková ale už prostě je hra pexeso, i když by s tím někdo mohl nesouhlasit.

Tak jsem šel na věc. Prvním otočením jsem trefil druhého Boba a Bobka, takže výchozí pozice byla splněna, naneštěstí jsem však při druhém otočením nešťastně minul a otočil jen pana Krbce. Votápkovi se zkřivil obličej kyselým úsměvem, jednak proto, že jsem při hledání neuspěl, druhak proto, že nyní měl šanci on sám. Prvním tahem však prvního Boba a Bobka také netrefil a otočil jen Spejbla a Hurvínka, když ze zoufalství a z opatrnosti zkusil otočit jinou již jednou otočenou kartičku, tak naneštěstí pro něho otočil zrovna Boba a Bobka. Také se fatálně spletl a myslel si, že ti dva králíci jsou jinde. Měl jsem je nyní doslova jako na talíři, což skladník musel chápat. Samozřejmě poněkud zbledl a zrychlil se mu dech. Boba a Bobka jsem nyní bezpečně získal a mohl jsem pokračovat dál. Konečně tu byla šance obrátit skóre ve svůj prospěch. Tak jsem zabrousil do zatím neotočených karet a našel druhého Spejbla s Hurvínkem, kteří byli na první kartičce otočeni zrovna před chvílí, tudíž jsem jejich polohu měl ještě v živé paměti. Byl to pro mě snadno získaný bod a konečně jsem byl ve vedení. S Votápkou cloumal vztek a zase si pro uklidnění notně přihnul z lahve vodky.

Další tah už pro mě však tak dobře nedopadl. Jako první jsem otočil prvního Rumburaka a jako druhou kartičku první Broučky. Takže žádný zisk. Čekal jsem, jak se bude dařit protivníkovi. Prvním tahem trefil druhého Krakonoše a při hledání toho prvního nezaváhal. To mě příliš nepotěšilo, neboť bylo znovu srovnáno. V druhém tahu už však naštěstí neuspěl, protože otočil chytrou kmotru Lišku a ducha Ruprechta.

Nyní nezbývalo než zkusit znovu uchopit vedení. Čtvrtina herních kartiček už byla získána a bylo potřeba začít budovat bezpečný odstup pro případ zaváhání při finále. Takže jsem se vydýchal, což soupeř evidentně nelibě nesl a jako by mě očima popoháněl, ať nezdržuju a konečně hraju. Tím lépe pro mě, každá jeho emocionální nerovnováha mi hraje do karet, a to doslova. Tak jsem prvním tahem otočil druhou Makovou panenku, která tu už ostatně občasně figuruje již od samého počátku a už by tedy bylo záhodno ji konečně odhalit a odložit, aby se do hry i nadále nepletla. Tím samozřejmě nemyslím odhalit jako odhalit, abyste si o mně nemysleli kdovíco. Na protivníkovi jsem viděl, že si je zcela jistý, kde se ta první Maková panenka nachází a že když se nyní spletu, dostane se znovu do vedení on. Koncentroval jsem se na maximální míru a pátral jsem v paměti po co nejpřesnějších souřadnicích první Makové panenky. Votápka chápal, že opět nastal okamžik, který rozhoduje o mnohém, a tak se ťukáním prstů do stolku snažil narušit mé usilovné přemýšlení. Přibližně jsem tušil, kde ta Maková panenka je, ale jistý jsem si byl zhruba na 70, maximálně tak na 75 %. Přesunul jsem ruku nad kartičku, kde jsem první Makovou panenku tušil a snažil jsem se z výrazu soupeřovy tváře rozpoznat, zda tipuji správně, nebo ne. Jeho tvář však zůstala kamenná a bezvýrazná, skoro až tak, jak to umí jen profesionální hráči pokeru. Ale i kdyby se nějak tvářil, nemohl bych si vůbec být jistý, zda náhodou neblafuje. Už jsem na tuto kartičku položil prst a chystal jsem se ji obrátit, když tu náhle jsem měl zlé tušení a nakonec jsem ji nechal ležet. Skladník se snažil dál držet bezvýraznou tvář, ale zjevně ho má náhlá změna plánu zaskočila. Nervy jsem měl napjaté k prasknutí a už jsem přemýšlel příliš dlouho, srdce mi bylo jako splašené a začínalo mi zvonit v uších. Musím už nějakou kartičku vybrat. Položil jsem prst na kartičku nad tou, kterou jsem chtěl obrátit původně, zavřel jsem oči a otočil jsem ji. Pak jsem oči otevřel a uviděl Makovou panenku. Vše se v dobré obrátilo a já nejen znovu o jeden pár vedl, ale zároveň jsem protivníkovi i vyfoukl pár, na který si tak brousil zuby.

Pro teď to dopadlo dobře, ale život i hra jdou dál a já měl znovu otáčet. Zatím neotočených postaviček už na herní ploše jistě mnoho nezbývalo a pravděpodobnost, že se podaří obrátit druhou kartičku k nějaké již jednou otočené, byla nyní enormně vysoká. Přesto jsem však prvním otočením odhalil Shreka, který se ve hře zatím neobjevil. Já vím, nyní budete určitě namítat, že to přece není česká postavička a už vůbec se nemohla objevit v pexesu v polovině 80. let minulého století, ale vážně tomu tak bylo, věřte mi to. Budiž tento fakt jasným důkazem toho, jak byl v té době socialistický tábor před imperialisty výrazně napřed, nebojím se to říci. Každopádně jsem teď buď mohl zkusit náhodou trefit druhého Shreka, stejně jako tomu bylo o několik chvil dříve s kocourem Mikešem, nebo hrát Votápkovu taktiku a pro jistotu jen znovu otočit nějakou již jednou otočenou kartičku. V přehnaném optimismu jsem se rozhodl pro druhou variantu, což se ukázalo být zásadní chybou. Otočil jsem druhého Krtečka, kterého precizním výkonem své paměti vzápětí ihned získal protihráč a bylo znovu vyrovnáno. A skladníkův návrat do hry mohl pokračovat. Prvním otočením soupeř našel druhého Křemílka a Vuchomůrku, při hledání první kartičky znovu nezaváhal a dostal se do vedení. Mé nejhorší obavy se potvrdily, když dalším otočením protihráč našel druhé Broučky, opět neselhal při hledání první kartičky a já se rázem zase ocitl v dvoupárové ztrátě. Krize, kterou jsem předtím jen se štěstím zažehnal, znovu získala hrozivě reálné obrysy. Samozřejmě že mi dal Votápka svou aktuální převahu náležitě najevo a nasadil drasticky samolibý úsměv, bylo jasné, že už se zase vidí s vavřínovým věncem. Ale já nervově nezakolísal a pevně jsem věřil, že se vše za chvíli přece jen znovu v dobré obrátí. Votápka mi arogantně nabídl možnost, že přijme mou okamžitou kapitulaci, aby mě prý ušetřil ještě většího výprasku, neboť mi prý přece už musí být zcela jasné, že tohle prostě nevyhraju. Využil jsem jeho záchvatu přehnané sebejistoty a ač tomu situace nenasvědčovala, věřil jsem ve vlastní triumf. Protivníkova předčasného jásání jsem v tom případě mohl náležitě využít. Řekl jsem mu proto: „Když jsi si tím tak jistý, skladníku, tak proč na svou výhru nevsadíš únorovou výplatu?“ A můj zarputilý sok vezoucí se na vlně vlastního zbytnělého ega sebejistě nakráčel do mé rafinovaně připravené pasti a šel rovnou jako vepř na porážku. Mezi zuby procedil: „Chtěl jsem tě šetřit a spokojit se jen s emocionálním ponížením, ale jestli se chceš nechat i ožebračit, tak to máš mít.“ S ďábelským zablesknutím v očích sáhl do své aktovky, kterou střežil jako oko v hlavě a vyndal 1200 československých korun, což na tu dobu byla velmi solidní suma. A já, ač zdravý rozum při současném vývoji velel něco zcela jiného, udělal to samé. V banku nyní bylo přes 2500 Kčs. Tady už šlo téměř o život.

            Votápka byl stále ještě na tahu. A teď musel být ještě opatrnější, protože z původně skoro nevinné šarvátky jsme se dostali k boji, ve kterém šlo o vše. Protivník nyní měl zase celkem solidní dvoupárový náskok, kdyby ho o jeden nebo dva páry ještě navýšil, byl bych už v pořádné kaši, jen co je pravda. Potlačil jsem chmurné myšlenky a snažil jsem se zůstat klidný a vyrovnaný, ale přiznám se, že nervy jsem měl napjaté k prasknutí a krevním oběhem mi proudila celá záplava adrenalinu, ostatně i protihráči muselo být jasné, že mám do klidu daleko. Ale ani on na tom nebyl lépe, ačkoli zrovna měl herně navrch a opájel se pocitem vlastní domnělé neporazitelnosti. Ale já mu hodlal ještě ukázat, co to je sprint do cíle. Nyní záleželo ale jen na tom, jestli se Votápka znovu strefí a ještě dramatičtěji navýší náskok. Votápka si zamnul ruce, narovnal se na židli, zakroužil prstem nad kartičkovým polem a obrátil jednu z mála ještě neobrácených kartiček. Byl tam Kluk z plakátu. No, to byla novinka, sám soupeř se zatvářil poněkud nejistě. Co mu nyní zbývalo? Obracet již známé kartičky bylo jedinou možností, kdyby zkoušel sázet na náhodu a mezi zbylými dosud neobrácenými kartičkami zkoušel najít toho druhého Kluka z plakátu, s velkou pravděpodobností by trefil druhou kartičku s nějakou již otočenou postavičkou, což rozhodně nemohl potřebovat. Zřejmě však zapracoval jeho ne zrovna vysoký intelekt nebo jeho nezdravá sebejistota a on do rizika přece jen šel. Snažil jsem se nedát na sobě najevo překvapení, ale asi se mi to úplně nepovedlo. Mírná nejistota ze soupeřovy náhlé nevypočitatelnosti mi poněkud rozhodila koncentraci, ale nebylo to nic zásadního, přece jenom jsem to nebyl já, kdo tu teď tak lehkovážně bruslil na tenkém ledě.

            Votápka tedy lehce se chvějícími prsty obrátil druhou kartičku a našel druhé včelí medvídky. Ti už ve hře samozřejmě byli, takže jsem se zhluboka nadechl, nažhavil jsem na maximum příslušné mozkové buňky a po krátké úvaze jsem byl připraven zkusit najít onen první pár. Nevím, nakolik jsem si byl nakonec jistý, ale s nervy napjatými k prasknutí jsem zkusil štěstí. A dobrá věc se podařila, nemýlil jsem se a bez zaváhání jsem včelí medvídky získal a stáhl jsem soupeřův nástup opět jenom na jeden pár. Votápka vytřeštěně zvedl oči a svůj pohled upřel na mě. Snažil se mě rozhodit, ale já držel a držel, tak celý nervózní lehce zavrtěl hlavou a notně si znovu přihnul z lahve vodky. „Jen chlastaj, chlastej, dacane, uvidíme, co ti to udělá s krátkodobou pamětí!,“ pomyslil jsem si sebevědomě.               Dalším odkrytím jsem poté získal také pana Krbce a skóre bylo zase vyrovnáno. Votápka už se nemohl dočkat, až se znovu spletu a on bude schopen převzít iniciativu. Osud tomu tak ale zrovna příliš nechtěl a nezadržitelně jsem se začal pomalu vydávat na vítězný pochod. Po zisku pana Krbce jsem získal i další pár s jeho zavilým sokem duchem Ruprechtem a jakmile jsem se jednou chopil vedení, už jsem jej nepustil. Další události už si vlivem extrémního nervového vypětí pamatuji jen zkratkovitě. Pokud bych je měl shrnout, tak jsem po zisku dalších dvou párů, konkrétně Shreka a Arabely, téměř naposled zaváhal a Votápka měl šanci zkusit snížit tentokrát můj náskok, ale šanci neproměnil a já posléze už tak drtivý čtyřpárový náskok zvýšil na celkem 7 párů poté, co jsem získal i červa z jablka, kluka z plakátu a Macha a Šebestovou. Při svém posledním mizivém úspěchu v oné nezapomenutelné partii pak Votápka získal ještě včelku Máju a Rumburaka, bylo mu to však již houby platné,  hned nato definitivně ztratil šanci na vítězství i svůj křečovitý samolibý úsměv, když suverénně otočil vodníka Česílka a druhým obratem sice trefil také vodníka, jenže tentokrát zlého vodníka Kebuleho. Myslím, že se trochu lekl samotného Kebuleho, mnohem víc však byl v šoku z toho, že se dostanu do ofenzívy, o které musel vědět, že už ji nijak nezastaví. A pak už mohl jen neschopen slova a s chroptěním a smrtelným zblednutím sledovat, jak sbírám další pár za párem a s konečnou platností svoji sestavu doplňuji o Ferdu Mravence, Zajíce a Vlka, chytrou kmotru Lišku, kosí bratry, vílu Amálku, rozcuchaného ušatého Rákosníčka a nakonec i Pata a Mata.

            Tak to by bylo, z původně velmi slibně rozjeté partie vyšel Votápka nakonec s brutálním výpraskem při skóre 23:9 pro mě. To ponížení bylo pro něj nepochybně příšerné, při mém závěrečném sprintu do cíle se dokonce i rozbrečel, nebojím se to říci. A prohrál navíc i únorovou výplatu, po které ještě zkusil dětinsky chňapnout, ale duchapřítomně jsem ji na stole rychle přikryl rukou a zpražil jsem ho pohledem mísícím výsměch a přísnost. Votápka se pak jen vymrštil ze židle a s fňukáním utekl pryč nejen z kanceláře, ale i z podniku, aniž by si vzal aktovku, kabát či jiné věci. Z čeho žil celý další měsíc, to netuším, jisté však je, že se mi potom vyhýbal tak, jak jen to bylo možné a celkově prchal před kýmkoli, kdo se na něj jen křivě podíval. Ani já jsem toho večera již neměl moc co dalšího získat, a proto jsem se s tučným výdělkem odebral k domovu a zanechal jsem kolegy a kolegyně v kanceláři, kde již nadále měli zcela volnou ruku k jejich pošetilé zábavě. Nikdy mi to sice neřekli, ale myslím, že díky mojí partii se zakomplexovaným skladníkem už nikdy na onen pozoruhodný MDŽ nikdy nezapomenou, stejně jako já a kdokoli, kdo tam tehdy byl a může ještě dnes podat svědectví o tom, jak jeden skladník přecenil své síly a prohrál v partii se soupeřem sobě zcela nerovným, což sice říkám poněkud neskormně, ale nemůžeme přece stále koukat na nějaké to dobré vychování. Nechci přehánět, ale myslím, že kdybychom v podniku měli nějakého básníka nebo pěvce, napsal by jistě na moji počest oslavnou píseň o partii pexesa na život a na smrt, které by se v podniku předávala z generace na generaci. Ve výsledku je to ale nakonec jedno, protože ten podnik pak pár let po revoluci stejně zkrachoval a já šel pracovat jinam, takže už mi zbyla jenom ta vzpomínka a zarámované ukořistěné Votápkovo pexeso, které v mém domě dodnes visí na čestném místě a připomíná mně samotnému a všem, jaký jsem to byl již v mládí borec. Na závěr tohoto vyprávění vám, milí čtenáři, děkuji za vytrvalost ve čtení, neboť tato vlastně ne až tak rozsáhlá historka vlivem mého detailního popisu enormně získala na délce, což však neznamená, že by nestála za přečtení. To bude dnes již opravdu vše, takže se s vámi tímto nyní loučím a uvidíme, zda vám něco budu vyprávět i příště. Našlo by se toho určitě ještě mnoho a mnoho.

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 1 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

TOPlist