Vaše erotické povídky

Letiště v horách bylo úplně obsazené sněhu chtivými turisty. Z kanceláře velitele stráže bylo vidět do nástupní haly, kde přelévající se proudy čekaly na malá dopravní letadla, která je přepravovala do údolí záhy poté, co vyložily další várku toužící si zalyžovat na sluncem jiskřivém sněhu horských plání. Letištní amplión hovořil ve čtyřech jazycích a informoval o odletech. Velitel stráže jej nijak zvlášť nesledoval. Ty, na které čekal a které vyhlížel ze své prosklenné kanceláře, již stejně z tohoto letiště nikdy dopravním letadlem neodletí.

Jeho pozornost upoutaly čtyři studentky opálené horským sluncem, které vstoupily do haly spolu se skupinou z víkendového autobusu, jenž zajišťoval dopravu mezi letištěm a horskými středisky. Dívky mohly být ve věku od čtrnácti do sedmnácti let. Podle vystupování i podle toho, že se držely stranou od ostatního proudu cestujících, ale přitom pospolu, to bezpochyby byly kamarádky, pravděpodobně spolužačky. Z kanceláře velitele, kryté kouřovým sklem (bylo průhledné jen z jedné – vnitřní strany, z vnějšího pohledu odráželo dění v hale), velitel jasně viděl, že jde o dívky neobyčejně půvabné. Jejich tváře byly plné života, rozesmáté, svěží, prozářené vydařeným dnem na sluncem zalitých horských svazích. Ani zimní oblečení, silné bundy a šponovky nezakryly mladistvý půvab dospívajících dívčích těl a přirozenou ladnost pohybu. Ani jejich chování se nedalo zřejmě nic vytknout, vypadaly vesele, ale ne hlučně, a na cestující, jimž se občas v hale musely vyhnout, se obracely se zdvořilou vlídností. Všechny měly jemné a příjemné tváře, mezi nimiž zvlášť vynikala citlivě a něžně vykreslená tvář nejmladší dívky, jíž opravdu nebylo víc než třináct nebo čtrnáct let. Měla plné, elegantně vykrojené rty, rovnou a jemnou linii nosu a především jasné, bezelstné a krásné oči. Muž za neprůhledným sklem na ně zaměřil svoji pozornost. Nebyl hloupý a z očí nyní odhadoval dívčinu povahu. Nezkušená, zřejmě dokonale nevinná, naivní, svěřená péči kamarádek, životem dosud nijak nezasažená. Když si v proteplené hale sundala čepici, doplnil její tvář na krátko ostříhaný účes, který děvčeti dodával zvláštní jímavosti a zranitelnosti. Pro muže za sklem to vše zvyšovalo její cenu. Velitel se rozhodl.
Mezi vybavení kanceláře patřil i dokonale ukrytý malý knoflík pod stolní deskou, elektronicky spojený se strážnicí. Kdo na něj zatlačil, mohl přivolat beze všeho rozruchu hlídku, mohl dvojím stisknutím také způsobit poplach. Velitel stráže jej stiskl jednou.
Na znamení vstoupila strážná. Čtyřicetiletá, možná až pětačtyřicetiletá žena hrubého výrazu a vystupování. Šedá uniforma obepínala mohutné tělo s velkými prsy. Za opaskem se blýskala ocelová pouta. Masitá a svalnatá ženská ruka, se zápěstím jako římský sloup, si pohrávala s černým tlustým obuškem. Muž jí pokývnutím hlavy ukázal čtveřici dívek v hale. Prohlédla si je studenýma, dokonale nezúčastněnýma očima. „Tu malou, nejmenší,“ zašeptal nevýrazně muž. „Přiveď mi sem tu nejmenší. Něco u ní najdi. Jak to uděláš, je tvoje věc. Chci, aby byla v tomhle kanclu. Aby neměla nic na sobě. Aby prošla důkladnou detailní prohlídkou. Aby ta prohlídka byla úspěšná. Potom sbalíme všechny.“
„Řezník chce maso, co?“ ušklíbla se strážná. Chlap se jen tiše usmál. Strážná si ho několik vteřin měřila a potom upřela pohled na půvabnou a okouzlující čtveřici. „Budeš ji mít. Budeme mít všechny.“ Čtyři dívky vůbec netušily, co se chystá. S úsměvem poslouchaly štěbetání své nejmladší kamarádky, pro kterou byla návštěva hor bez rodičů možná největším dobrodružstvím, jaké dosud prožila. Nevěděla, co ji čeká… Co ještě bude muset prožít.
„Slečno,“ položila jí náhle na rameno ruku mohutná žena v šedivé uniformě. „Jsem z letištní ostrahy. Prosím, pojďte se mnou. Věci si vemte s sebou.“
„Co se děje? Máme ji na starost,“ zastala se jí nejstarší. „Vaše kamarádka je předběžně zadržena. Musí se mnou. Ostatní se dozvíte včas!“
„Půjdu s ní. Mám za ni odpovědnost.“
„Vy zůstanete tady!“ rezolutně odmítla strážná. „Žádné scény, nebo to bude horší. Až do odvolání zůstanete v hale a nebudete se nikam vzdalovat! Vaše kamarádka mě bude následovat do kanceláře ostrahy! Teď hned!“
„Co tam s ní chcete udělat?“
„To záleží na ní a na vás. Když budete rozumné, nepotrvá to dlouho!“ Obrovská strážná uchopila děvčátko za rameno. Proti drobné postavičce vypadala jako hora masa. „Vem si batoh a pojď!“ „Prosím, neubližujte mi,“ vzlykla dívenka.
„To záleží na tobě,“ sykla jí náhle surová strážná do ucha. Smýkla s děvčetem směrem k služebním prostorům letiště. Když se děvčátko neposled ohlédlo, uvidělo, jak jeho kamarádky obstoupili muži s pistolemi odepjatými v pouzdrech. Panebože, co se to děje? Za dívkou a za její surovou průvodkyní zapadly těžké dveře. Z vnitřní strany byly polstrované a navíc byly neobyčejně silné. Z haly sem teď nedoléhal jediný zvuk. Strážná dloubla dívku do zad obuškem. „Nahoru po schodech. Rychle!“
Holčička poklusem vyklopýtala schody, přestože jí na zádech překážel těžký batoh. Ocitla se tak v kanceláři, ze které si ji před chvílí vyhlédl velitel ostrahy. Kancelář byla nyní prázdná. Kromě dlouhého stolu s lampou a jedné židle nebylo v místnosti žádné jiné zařízení. Místo jedné stěny se táhlo široké okno umožňující výhled do haly, místo druhé neobyčejně rozměrné zrcadlo, které šlo přes celou šířku stěny. Jinak byla místnost prázdná. Dívka v obavách pohlédla na ženu, která ji sem přivedla. „Všechny věci vyndej na stůl! Všechno z batohu i z kapes!“ zazněl rozkaz. Poslechla. Třesoucíma rukama vybalovala své zavazadlo. Běžná horská výbava třináctileté dívky pomalu zaplňovala stolní desku. Dívka přidala k vybaleným věcem několik drobností z kapes a zůstala nehnutě stát. Lehce se chvěla a cítila, jak jí hrůzou buší srdce. Žena ji úkosem pozorovala. „Svlékni se donaha,“ prořízl ticho druhý břitký rozkaz. Děvčátko nevěřícně vytřeštilo oči. Příšernost a odpudivost toho rozkazu ji zahltily, nemohla vypravit slovo. Jen její tělo se stáhlo a viditelně roztřáslo. Ruce si přitiskla k prsům a současně vrhla nevěřícný pohled dolů do haly. Netušila, že okno je z opačné strany neprůhledné a zděsila se, že by se měla svlékat před zraky všech, kteří by náhodou vzhlédli. Prosebně obrátila zrak ke své mučitelce, v očích se jí zatřpytily první slzy.
„Svléknout!“ zazněl opět rozkaz. „Tady na místě. Jestli neposlechneš, mohou tě podle platných nařízení vysvléknout vojáci. Chceš si to zkusit? Donaha!“
„Co jsem udělala?“ rozplakala se dívka. Ale oči proti ní byly chladné, naprosto bez citu. Šla z nich zima.
„Jsi zatčená pro podezření z pašování drog. Musíš být podrobena důkladné prohlídce. Nesmíš mluvit, můžeš odpovídat pouze, pokud se tě budu výslovně ptát. Upozorňuji tě, že tvůj odpor je velice vážným důkazem proti tobě a že ovlivní také tvůj trest. Už ani slovo. Svlíkej se, všechno dolů! Teď hned.“
Dívka pochopila, že není úniku. Pohlédla směrem k hale a zrudla studem. Během puberty se ještě nikdy nesvlékala v přítomnosti další osoby. Dech se jí zrychlil a viditelně se roztřásla. Současně však začala plnit ten nesmlouvavý rozkaz.
Třesoucíma rukama rozepjala zip své zimní bundy, svlékla ji a podala dozorkyni, která začala prohlížet kapsy. Pak si dívka přetáhla přes hlavu svetr a položila ho na stůl. Na řadu přišly zimní šponovky. Aby je mohla vysvléci, zula si boty a sundala podkolenky. Šponovky tiše zašustily kolem beder. Dívka z nich vystoupila, podala je nelítostně natažené ruce před sebou a zůstala nehybně stát na studené dlažbě. K hanbě, kterou dosud prožívala, se přidalo i utrpení ze zimy. Schoulila se do sebe a ještě víc se rozechvěla. Strážná rychle prošacovala záhyby a podšívky oblečení, které děvče vysvléklo. Prohledané kusy šatstva házela vedle sebe na stůl. Když byla hotova, znovu pohlédla na děvče.
Dívka dosud nebyla zcela nahá. Na sobě měla košili a její štíhlé nohy byly skryty v černých poloprůhledných punčocháčích, které věrně kopírovaly tvary jejích lýtek, stehen i boků. Strážná zaznamenala, že tělo děvčete, přestože celkově drobné a zdálo by se dětské, je v samém rozpuku dospívání. Košile se na prsou vypínala a i ostatní záhyby dávaly tušit, že dívčí postava je sice útlá, avšak na správných místech již žensky zaoblená.
„Punčocháče!“ zavelela krutá šedá uniforma. Děvčátku se z hrdla vydral tichý a přerývavý sten. Rudé hanbou si sáhlo k bedrům a shrnovalo elastickou látku kolem nahých stehen. V místnosti bylo ticho jako v chrámu. Punčochy skouzly na zem. Dívka se napřímila, zrychleně dýchala. Punčocháče podala dozorkyni a zůstala stát bosá. Tlustá ženská ruka v černé rukavici rychle projela i tento kus dívčina oděvu – první, který dívka považovala za zcela intimní a soukromou část prádla. Teď si dívala, jak si s ní pohrává cizí žena. Hraní však nebylo doménou dozorkyně. Její pozornost se rychle přesunula od punčocháčů zpět k trpícímu děvčeti. Viděla, že dívka ji sleduje s krajními obavami. Proto nepromluvila, jenom ukázala rukou. Její oči byly mrtvé a prosty jakéhokoli výrazu. Holčička pochopila, že nemá jinou možnost. Třesoucími prsty rozepínala knoflíky na košili. Na obnažené kůži zasvitlo bílé prádlo, podprsenka a bavlněné kalhotky. Košile sklouzla z nahé pokožky stejně jako všechno oblečení předtím. Ponurou místnost jakoby ozářil svit. Třináctileté děvče, jenom v podprsence a v kalhotkách, s rukama nehybně spuštěnýma kolem těla. V podprsence se však již chvějí mladé prsy, ještě polodětské, nezralé, ale přesto již vzrušující. V kalhotkách se rýsuje oblouk Venušina pahorku, dosud nikdy nedotčeného, a půvabně rozšířené dívčí boky. Celé tělo děvčátka se třese. Dívka svírá rty hanbou. Prsy jí vykvetly docela nedávno, proto si dnes tajně vzala podprsenku místo tílka nebo trička, které by na hory bylo bezpochyby praktičtější. Teď se stydí za své vystavené tělo. Pohled dozorkyně neuhýbá. Dívka rozumí tomu pohledu. S očima zalitýma slzami, červená neskutečným ponížením, sáhne na své bělostné kalhotky a stahuje je přes boky. Přestože ji neoděnou roztřásá po celém těle krutá zima, cítí náhle, jak jí z podpaží a po zádech stékají ledové potůčky potu. Nad horním okrajem kalhotek vystoupí dívčí, lehce ochlupený klín, který se odráží temnějším stínem proti světlé pleti.
Dozorkyně se ušklíbla. „To stačí. Na tvý chlupy z kundy nejsem zvědavá. Nejsi v bordelu.“
Dívka na ni zmateně pohlédla, ale pak rychle vytáhla kalhotky do původní polohy. Zůstala stát ve spodním prádle, ve strachu z příštích chvil.
Dozorkyně se teď přiblížila těsně k ní, dívku ovanul její páchnoucí dech. Nosem se téměř dotýkala obnažené kůže. „Dej ruce za hlavu a roztáhni nohy,“ zafičel další studený rozkaz. Dívka poslechla. Strážná jí sjela rukama po těle, zmáčkla přes podprsenku její prsy tak silně, až dívka nahlas vzlykla, pak sklouzla rukama po svěžích bocích, navzdory svým slovům hrábla pod kalhotky surově dívce do klína, a poté po vnitřních stranách stehen sjela až ke kotníkům. Během celé této ponižující procedury musela dívka stát nehybně s roztaženýma nohama a s rukama za hlavou, přestože se téměř zalykala hanbou a ponížením a přestože se její tělo nejednou celé vzpříčilo, jak se chtělo bránit surovému dotyku. Dozorkyně se spokojeně ušklíbla a narovnala. Převyšovala děvčátko o třičtvrtě hlavy. „Otoč se a postav se čelem ke zdi vedle zrcadla. Ruce na zeď, nohy pořádně roztáhnout. Žádný otáčení hlavy, dokud nedovolím.“ Teď získala dozorkyně čas a příležitost k uskutečnění podlého plánu, který se zrodil v hlavě velitele stráže. Znovu spokojeně pohlédla na vyděšenou, roztaženou dívku u zdi. Už teď určitě vytrpěla víc, než v celém svém životě, pomyslela si. A to ještě neví, co ji čeká. Dozorkyně se totiž chystala k zákeřnosti, který její krásnou zajatkyni navždy zbaví svobody.
Dívka se nehybně dívala do zdi. Její odraz vyplňoval část plochy zrcadla po její pravé ruce. Z druhé strany zrcadla sledoval pokořené děvče spokojeně velitel stráže. Podobně jako okno v jeho pracovně, i zrcadlo odráželo jen z jedné strany. Z té druhé bylo normálně průhledné a tvořilo okno úzké místnosti, která přiléhala ke kanceláři a byla vybavena jednou lavicí a videokamerou. Tohoto zařízení se využívalo například pro nečekané konfrontace, pro tajné sledování zatčených nebo, jako nyní, aby velitel ostrahy mohl nerušeně pozorovat všechny bolestivé a ponižující procedury, jimiž prošla zatčená děvčata a kterým se nyní podrobila nebohá dívka. Že dosud není zcela nahá, ho ani v nejmenším neznepokojovalo. Věděl, že ještě není konec.
Zatímco zatčená podle rozkazu hleděla přímo do zdi, netroufaje si otočit hlavu, přišpendlila dozorkyně k vnitřní straně její košile malý sáček naplněný bílým práškem. Pohlédla na svou zajatkyni – dívka neobracela hlavu a určitě nemohla nic vidět. „Vida! Co je to tady?“ zaduněl hlas dozorkyně vítězoslavně. Dívka přemohla strach a zvedla oči. Dozorkyně svírala v ruce sáček, který děvče vidělo poprvé v životě. „Feťačka!“ zahřímala mučitelka. „Nebo že by sis schovávala sníh ze sjezdovky?“ otevřela sáček, nabrala na špičku prstu jeho obsah a olízla. „Kdepak, ty máš něco lepšího. Taková malá a bagáž plnou heroinu!“
„To není moje,“ vykřikla dívenka zoufale. Vzápětí dostala prudkou ránu obuškem přes záda. Nohy se jí málem podlomily, pod podprsenkou naskočil rudý pruh. Trýznitelka zvedla svou zbraň a vrazila ji surově děvčátku ze strany pod krk. „Drž hubu,“ zasyčela. Černou hlavou obušku brutálně tlačila na citlivé nervy. „Budeš litovat, že ses narodila,“ procedila mezi zuby. Tlakem přiměla dívku odstoupit od zdi a dovedla ji do středu místnosti, přímo před zrcadlo. Obušek stále držela pod jejím hrdlem, občas s ním děvče neskutečně surově dloubla. „Dolů ty spoďáry,“ zavelela. Děvče poslechlo, hlavu zvrácenou dozadu, obušek stále pod krkem. Mléčně bílé kalhotky klesly na studenou zemi k dívčiným kotníkům. Obnažený klín se odrážel od zrcadlící plochy. Muž sedící za zrcadlem jej měl přesně v úrovni očí.
„Úplně donaha. Všechno svlíkni! Kozy taky ven! S feťačkou se srát nebudu,“ pokračovala strážná, ze které spadly i poslední zábrany, které dosud držely v mezích její sadismus. Dívku zaléval pot, přes slzy skoro neviděla, z obušku pod krkem se jí dělalo k zvracení špatně. Ale musela poslouchat. Sněhobílá podprsenka skončila na zemi vedle bavlněných kalhotek. Holá prsíčka se zachvěla a zazářila uprostřed studené kancelářské šedi. Nebohá mučednice tu stála nahá. Teď teprve uvolnila dozorkyně její krk, ale zato ji znova udeřila přes záda. Úder mlaskavě přilnul k obnažené zpocené pokožce, holčička vykřikla a upadla na kolena. Úplně nahá zůstala bezmocně klečet, neodvažuje se pohnout. V zádech ji pálilo, měla pocit, že se jí dotkli rozžhaveným železem.
„Vstaň! Dva kroky dopředu! Těsně k zrcadlu,“ velel úsečně nelítostný satan v ženské uniformě, když se nabažil pohledu na klečící zhanobenou oběť. „Stačí! Ruce za hlavu a roztáhnout nohy!“ Bolestí a strachem bezmála šílené děvčátko vyplnilo každý rozkaz, který mu jeho katanka dala. Stálo těsně u zrcadla v již známé ponižující pozici, jenže teď úplně nahé. V hladké vyleštěné ploše před sebou viděla dívka svůj obraz a téměř umírala studem. Muž za sklem poposedal vzrušením. Přímo před očima, jako na dlani, měl živou, horoucí nahotu, roztřesenou hrůzou, úchvatnou ve své dětskosti a bezmocnosti, panenskou nahotu úplně vystavenou bezostyšnému ponižování a dokonce i přímému surovému mučení. Prsa dívenky byla zahrocena nevelkými růžovými koláčky, vypjatými nad jasně se rýsujícími žebry, vystouplými tím, jak dívenka musela vzpažit ruce. Její ňadra již nesla znaky probouzejícího se ženství, byla zdola zakulacená a pružná, až se otřásala pláčem. Uprostřed obnažených boků pak vystupoval dívčí pahorek, který pokrývalo ještě nerozkvetlé ochlupení. Dívka byla přirozená černovláska a i její „bobřík“ byl tmavý, přestože neskonale jemnější. Zatím měl spíš rezavý odstín, který tmavnul v bezprostředním okolí dívčiny čárky, ale zdaleka ne natolik, aby ji zakryl. Jinak byl trojúhelník klínu ochmýřený jemnými vyrážejícími chloupky. Dodávalo to dívčinu nahatému tajemství zvláštní dojímavosti a zranitelnosti.
Drobné nahé tělíčko se ostatně celé chvělo tak, že by to dojalo tygry, ale surová strážkyně neznala soucit. Dívka, která se zalykala hanbou při pohledu na svůj vlastní obraz, náhle v zrcadle rozpoznala, že se k ní dozorkyně blíží s podivně nataženou rukou. Vzápětí ucítila studené cizí dlaně na svém holém zadku. Prohmatávaly jí hýždě. Vykřikla zděšením, když jí ruka té hrozné ženy prudce a bezohledně zajela do konečníku. Mučitelka však bez sebemenšího hnutí mysli ještě mnohonásobně přitlačila. Trýzněná holčička myslela, že ji uvnitř snad roztrhne. Taková strašlivá bolest se snad nedá vůbec vydržet!
Hrůzyplný výkřik se rozlehl kanceláří, v ozvěně se vracel od neprodyšných a lhostejných stěn.

Tři mladé turistky v hale zatím neměly nejmenší tušení o peklu, kterým jejich nebohá malá kamarádka prochází. Semknuty v těsné trojici, hleděly závistivě na šťastné a spokojené davy lyžařů, kteří zcela volně procházeli kolem nich. Ještě před malým okamžikem dívky patřily mezi ně, byly šťastné, spokojené, rozdováděné ze sněhové nadílky. Najednou kolem nich vyvstalo neznámé a neidentifikovatelné nebezpečí, strach z chladných tváří semknutých kolem. Dívky dosud nechápaly, co se děje, ale kdesi cítily, že šťastný a bezstarostný svět nenávratně skončil, že se jich zmocnilo neznámé, studené a lhostejné zlo. Nikdo nic neřekl – ale dívky tušily, že nehybné figury letištních strážců a pohledy studené jako pažby jejich revolverů nevěstí nic dobrého. Nevěděly nic – a pocit neznámého nebezpečí člověka znejisťuje a děsí ze všeho nejvíc.
Strážci se kochali pohledem na své zajatkyně. Bloudili očima po jejich zimních bundách a uznale se ušklíbali představě, co je asi pod nimi. Přitahovaly je i dívčí oči, naplněné strachem. Jen jedna z dívek měla pro ně i jiný pohled.
Tahle zvláštní dívka měla delší tmavohnědé přirozeně zvlněné vlasy, které vroubily její tvář a spadaly na ramena. Byla vysoká, štíhlá, dokonale urostlá, ze všech tří pravděpodobně nejkrásnější a také nejstarší, mohlo jí být bezmála osmnáct let. Pod tmavohnědým obočím měla jasné a pevné oči, hlubokého pohledu, který svědčil o silné osobnosti. Dojem podtrhávaly i silné, výrazné, avšak elegantně vykroužené rty, teď pevně a pohrdavě semknuté, a hrdě vztyčená brada dokonalého oblouku. Dívka se neohýbala ani nekrčila. Stála klidně, avšak vzpřímeně jako královna a její velmi pěkná postava budila respekt. Tato dívka nehleděla na své věznitele jen s obavami. Popravdě řečeno, jestli vůbec nějaké měla, pak především o své kamarádky, za něž v tuto chvíli cítila odpovědnost. Ona sama za sebe však pociťovala víc odpor – a touhu po boji. Cítila křivdu, zradu, podlost, jasně rozpoznala zákeřnost v celém chování strážců, v celém podivném únosu jejich nejmladší přítelkyně. Její hrdá povaha se proti takovému jednání bouřila. Nic však zatím nevěděla a byla příliš chytrá na to, aby mařila čas bezúčelnými provokacemi. A tak čekala jako všichni.
Nemuseli čekat dlouho. Na konci chodby, tam, kde zmizela dozorkyně i se svou malou zajatkyní, se pootevřely znovu dveře. Na okamžik se v nich objevil dívkám neznámý muž v uniformě. Jeden ze strážců na něj pohlédl a tázavě nadzvihl obočí. Muž téměř neznatelně přikývl. Hlídač mu kývl v odpověď a vzápětí se v jeho ruce objevil odjištěný revolver.
„Co se děje?“ zeptala se klidně hrdá dívka.
„Zatýkáme vás pro důvodné podezření z pašování drog zakázaných na území tohoto státu. Až do odvolání nesmíte mluvit, nesmíte se vzpěčovat našim rozkazům, při pokusu o útěk můžeme střílet bez vyzvání. Jakýkoli odpor je zbytečný – a zákony této země jej umožňují potrestat až padesáti ranami bičem. Budete převezeny k výslechu. Při pokusu o útěk nebo o vzpouru budete zastřeleny.“
„Jsme cizí státní občanky! Vaše předpisy jsou proti mezinárodním lidským právům! Nic jsme neudělaly.“
„Jste kurvy! Vaše kumpánka převážela drogy!“
„Nemáte právo s námi takhle jednat!“ vykřikla hnědovláska. Strážný se k ní s úsměškem otočil.
„Blahopřeju. Právě sis řekla o zmrskání. Ale o tom rozhodne až ředitel věznice. Odvést!“
„Jaký ředitel věznice? Co soudce? Chcete nás zavřít bez soudu?“ volala odvážná hnědovláska, ale to už jí mužská ruka ucpala ústa, další jí bolestivě zkroutily ruce za záda. Uslyšela cvaknout ocelová pouta a kdosi ji dloubl do zad. Uslyšela nářek svých družek, jimž ucpávaly ústa látkové roubíky. Ucítila vzápětí i ve svých ústech vláknitou, odpornou, smrdutou textilii, která se bolestivě zařízla do jejích dásní. Prohnula se bolestí pod ránou pendrekem, jež ji pobízela k pohybu. A pak už jen napůl klusala a klopýtala a napůl byla vynášena někam ven do zimy, kde čekala jakási dodávka se slepými a navíc zamřížovanými zadními skly. Řidič dodávky otevřel zadní dveře. Pod dekou tam vzadu u přepážky, která mříží oddělovala vězeňský a řidičský prostor, ležel jakýsi předmět – nebo člověk. Ale nebyl čas na seznamování.
Naházeli dívky dovnitř jako kusy masa. Spoutané, bezmocné, oněmělé, vyděšené bolestí i panickou hrůzou. Válely se na zemi v blátě a špíně z rozměklé sněhové břečky opadané z mužských bot, která špinila jejich oděv a lezla jim do vlasů, uší i rtů. Ani posadit se nemohly. K podlaze vozu je tiskly ledové hlavně samopalů, které se opíraly o jejich spánky. Jejich záda přitlačily k zemi těžké a špinavé vojenské kanady. Vojáci šlapali po bezbranných tělech a zatlačovali je do bahna. „Obličejem k zemi! Nezvedat hlavu!“ zazněl nekompromisní rozkaz. Přemáhaje odpor otočily dívky tváře do toho hnusného marastu. Ústa jim plnilo bláto, které pronikalo mezi zuby. Kromě pachu oleje zavanul z podlahy i kyselý, štiplavý zápach lidské moči. Celá podlaha jím byla nasáklá, navíc vycházel zřejmě i z té deky, která zakrývala postavu v rohu. „Prasata,“ pomyslela si hnědovláska, ale musela zůstat ležet stejně jako ostatní. Bahno a moč prostupovaly její oděv, uchytávaly se na obnaženém hrdle a stékaly jí za šaty. Otřít se nemohla, ruce měla zkrouceny a spoutány za zády. Otřásla se odporem. Dveře se zavřely a odňaly dívkám denní světlo. Vůz se rozjel.
Zastavili asi po půlhodině. Závan čistého vzduchu jim ovanul tváře. Kdosi otevřel dveře. Špinavé a umorousané dívky lapaly po dechu jako trosečníci, kteří poté, co byli staženi potápějící se lodí do hlubiny, přece jen dokázali vyplavat znovu k hladině. Jak krásný je svěží, čistý, mrazivý zimní vzduch. Jak voní. Avšak dívky ještě z hlubiny svého pokoření a potupy ještě nevypluly a nestydaté ruce jejich strážců je stahovaly zase zpátky, hloub než předtím. Postavili je všechny vedle sebe. Špinavé, se spoutanýma rukama byly na uzavřeném vězeňském dvoře obklopeném vysokou zdí s girlandami z ostnatého drátu, nad které se vypínaly strážní věže, s výhružně vztyčenými pěstmi mířících kulometů. Blížil se večer a vězeňský dvůr ozářily strážní světlomety. Jeden z nich namířil jeho obsluhovač přímo na dívky. Zatímco zajatkyně uhýbaly pohledem před bolestivým bodavým světlem, stráže je zatím rychle šacovaly a sahaly jim pod šaty, posmívajíc se přitom jejich špíně a ponížení a nešetříc poznámkami o kurvách, jejichž píčy a kozy konečně dostanou pořádně zabrat. Každá z dívek přitom ucítila bolestivé a ponižující dotyky mužských rukou právě na těch místech, o nichž se tak nestydatě zmiňovaly.
Když první prohlídka skončila, chlapi z hlídek poodstoupili a namířili samopaly. „Poklus, kurvy, poklus! Jedu, jedu!“ Mávali zbraněmi, ukazovali směr a řvali jako šílení: „Makat, vy vyjebaný mrdny, hoďte s sebou! Pan ředitel nebude čekat na smradlavý píčy!“ Dívky musely běžet. Klopýtaly, ledová dlažba zraňovala jejich chodidla a prsty. Do zad je tloukli pažbami a pendreky. Prostřední z dívek, hezké šestnáctileté blondýnce, podrazil jeden ze surovců nohy. S výkřikem upadla na kolena, převalila se na kamenech a vzápětí sklidila kopanec přímo do břicha. Surovec, který ji srazil, se na ni rozmáchl tlustým koženým pendrekem. „Nechte mě.. prosím.. nebijte mě,“ prosila v slzách. Hnědovláska se k ní v běhu shýbla. Ruce měla spoutané za zády, ale chtěla aspoň vlastním tělem chránit kamarádku před utrpením. Vysloužila si za to několik ran obuškem přes záda. „Makat, píči!“
„Co jsme vám udělaly?“ vykřikla hnědovláska. Odpovědí jí byla facka a hrubé smýknutí za vlasy. „Uvidíš!“
Šílený běh přes dvůr. Pak temná chodba. Když do ní dívky nahnaly, pršely na ně z obou stran rány. „Po schodech nahoru! Rychle, rychle!“
Zalykaje se bolestí, lapaje po dechu a s chodidly otlučenými do krve skončily dívky v prostorné kanceláři bez zařízení. Jen proti dveřím, pod zamřížovaným oknem stál dlouhý stůl, za nímž seděla elegantní, ještě poměrně mladá žena v uniformě. Z místnosti vedly ještě jedny dveře někam do útrob budovy – tyto dveře strážily dvě další dozorkyně. Žena za stolem jim pravděpodobně velela. Vojáci zahnali dívky surově dovnitř, vstoupili za nimi a zůstali beze slova stát za jejich zády s odjištěnými samopaly.
Žena za stolem, ve skutečnosti správkyně věznice, vstala. „Postavte se do řady, prosím. Jedna vedle druhé,“ řekla tichým, vyrovnaným, dalo by se říci přátelským hlasem s kultivovanou a vzdělanou intonací. Gesto, kterým svá slova doprovodila, však bylo jednoznačně velitelské.
Dívky uposlechly.
Žena předstoupila před ně. Její vzorně upravený, byť uniformou diktovaný zevnějšek kontrastoval se zbědovaností a špínou jejích nebohých zajatkyň. Dokonale elegantní nohy na vysokých podpatcích stály proti otlučeným zimním bagančatům, ač ty neskrývaly nohy o nic méně půvabné. Vzorně pěstěné nehty dělilo jen několik centimetrů od nehtů polámaných a sem tam už i nabíhajících krví, přestože na prstech stejně krásně tvarovaných. Žena prošla pomalu kolem dívek, prohlédla si od hlavy k patě jednu po druhé. Uznalým kývnutím schválila nepopiratelný půvab jedné každé nešťastnice, který ani dosavadní utrpení nedokázalo zakrýt. Pak se postavila na střed místnosti před vězněné.
„Obviněné,“ pronesla se zdviženou hlavou kovově znějícím a autoritativním hlasem. „Toto je horská věznice. Byly jste sem převezeny, protože vaše kumpánka pašovala drogy přes státní hranici, což je nejodpornější a nejhanebnější zločin, jaký si lze v našem právním systému představit. Je to zločin o to zavrženíhodnější, že se ho dopustila dívka teprve třináctiletá, což svědčí o její naprosté zkaženosti a zvrhlosti. Považujeme za naprosto nepochybné, že jednala po dohodě s vámi všemi a že každá z vás je vinna stejným zločinem. Osobní prohlídce ostatně budete ještě podrobeny. Musíte vědět, že od této chvíle až do okamžiku rozhodnutí soudu jste plně majetkem této věznice, jejímuž řádu se musíte naprosto bezpodmínečně a úplně podrobit. Jakékoli vaše spojení s vnějším světem je až do okamžiku procesu absolutně nepřípustné! Žádnou cestou, žádnou formou. Od této chvíle jste vězenkyně ve věznici s nejpřísnější ostrahou a už jimi zůstanete.
Já se jmenuji madam S. a jsem správkyní této věznice. Se mnou ale budete mluvit pouze tehdy, pokud se vás budu výslovně na něco ptát. Na mé otázky budete dávat stručné a jasné odpovědi. V tom případě mne budete oslovovat madam. Dozorkyně smíte v případě nezbytnosti oslovit samy a tehdy použijete oslovení paní dozorkyně, případně paní vychovatelko. Nezneužívejte však možnosti, kterou jsme vám tímto laskavě nabídly. S vojáky, kteří vás budou hlídat, se nesmíte bavit vůbec. Ještě dnes budete seznámeny také s ředitelem věznice, který vám prokáže tu čest, že se vám osobně představí. Zeptá-li se vás on na něco, oslovíte ho při odpovědi ctihodný pane řediteli. Jinak ani slovo. Já, ředitel, dozorkyně i vojáci vás budeme oslovovat jako obviněné, delikventky nebo trestankyně. Možná jste už slyšely, že naši lidé občas použili vůči vám tvrdšího výrazu. Aby bylo jasno, považuji každý takový výraz za naprosto na místě! Pohrdáme takovými, jako jste vy! Jste kurvy, feťačky a pašeračky, nejhorší odpad a bahno, nejpustší zrůdy, nejsmradlavější hnus, jaký kdy sousední stát vyvrhl do naší země! Že vás běžně oslovujeme jen jako obviněné, je naše milost, kterou vám prokazujeme, milost z vaší strany naprosto nezasloužená! Jakoukoli, byť i jen zdánlivou nespokojenost s tím, jak se s vámi zachází, budu tedy co nejpřísněji trestat!
Chci, abyste si plně uvědomily, že o vaší vině není nejmenších pochyb a proto nemáme absolutně žádný důvod, abychom na vás nepohlížely jako na ještě neodsouzené, nebo vás v něčem šetřily, pokud jde o naše běžná a tvrdá vězeňská pravidla. Výrok soudu může jedině potvrdit vaši velkou vinu a vymezit délku vašeho pykání. Jedno vám však mohu říct rovnou: váš nízký věk není v žádném případě polehčující okolností. My jsme nešli cestou zvrácené logiky, že věk vzteklé dětské čubky omlouvá její prašivinu. Naopak. Je neuvěřitelně zrůdné a nesmírně nebezpečné, že tak mladé ženy jako vy mohou být již tak zkažené! Je jen dobře, že náš právní řád na tuto skutečnost pamatuje a udílí pachatelkám nízkého věku dvojnásobné až pětinásobné tresty. Pokud jde o mne, zastávám názor, že žádný trest pro vás není dost velký. Nemám sebemíň chuť vám cokoli usnadňovat. Jste nejnižší spodina a nemáte absolutně žádná práva. Váš osud a vaše přežití závisí pouze na tom, jak rychle a jak vzorně budete plnit veškeré naše příkazy. Co řekneme, je pro vás svaté. Přikážeme-li vám cokoli, uděláte to okamžitě a bezezbytku. Žádné otázky, žádné poznámky, žádná gesta. Jeden jediný pohled, který se nám nebude líbit a budete litovat, že jste se narodily. Slušným zacházením odměníme jenom opravdu vzorné chování.
Vězeňský řád najdete ve své cele. Do zítřka se jej každá z vás naučí dokonale zpaměti. Bude vaší biblí a nejsvatější modlitbou v jednom. Bude jím prodchnut každý nerv vašeho těla. Na povel jej budete odříkávat zepředu, zezadu i odprostřed, a to včetně všech předložek a paragrafů, třeba i o půlnoci. Porušení řádu je něco, co je naprosto nemyslitelné. Kdyby k němu však přesto došlo, existují okamžité a velice účinné nápravné metody, jak vás zase přivést k rozumu. Nejste nic – jste jen hnus, ze kterého nemá naše věznice žádnou radost.
Protože si některá z vás možná myslí, že přeháním, poskytneme vám ještě dnes důkladnou lekci toho, jak se s vámi bude tady zacházet. Slibuju vám, že na tu lekci do smrti nezapomenete. Musíte ale vědět, že i utrpení, kterým dnes v noci projdete, je naprosto ničím proti tomu, co s vámi můžeme provést, jestli se nám na vás cokoli znelíbí. To je všechno, co jsem vám chtěla říct. Teď s vámi promluví vrchní dozorkyně, která vám udělí všechny potřebné rozkazy, pokud jde o zbytek dnešního dne.“
Dívky stály strnule. Šok z právě řečeného je natolik ohromil, že se nezmohly na jedinou poznámku. Dosud věřily v nějaký omyl, v naději, v cestu domů – a stály před hrůzným snem, před noční můrou, nelítostně zbavovány všeho, co pro ně byl až do této chvíle jejich život. Všechny jistoty byly pryč. Chvíle na sjezdovce byly najednou neuvěřitelně daleko, ještě dál rodiče, nebylo tu nic – jen studené a kruté tváře katanů, kteří je chtěli mučit, přestože jim žádná z odsuzovaných nebožaček nikdy nic neudělala. Elegantní smrtka správkyně. Její slova dopadla na děvčata podobně jako špína a bahno z vozu: nešlo je setřít. Vrchní dozorkyně. Tlustá, živočišná, odporná baba. Správkyně byla ve vší krutosti něčím noblesní. Tohle byla primitivní zrůda.
„Budu vás vyvolávat po jménech, jak je máme ve vašich zabavenejch dokladech,“ rozkládala dryáčnickým tónem domovnice. „Každá z vás předstoupí a vohlásí se. Hlásit se budete jako delikventka ta a ta a přidáte svý roky. To si zapíšeme. Pak se každá z vás zvlášť svlíkne donaha. Úplně donaha. Nebudete mít na sobě ani nitku. Kdyby některá z vás nechtěla, je tu dost chlapů, který jí rádi pomůžou. Nahá se postavíte každá sem ke zdi a my si vás prohlídnem vod hlavy k patě. Zvenčí… I zevnitř. Až skončíme, umejem vám ksicht a pudete se vedle fotit do kartotéky vězenkyň. Protože každýmu slušnýmu člověku je z vás na blití, jak už tady řekla vážená paní správkyně, a to nejen proto, jaký kurvy jste, ale taky že jste hnusně špinavý a smrdíte jak coury, poplavete, až vás vyfotí, poplavete do sprch. Vyperem vás. Pak narukujete znovu na vězeňskej dvůr, ten už znáte. Tam se s váma seznámí pan ředitel. Budete se chovat absolutně vzorně, jak řekla vážená paní správkyně. Pan ředitel vás chce poznat, jaký vopravdu jste, takže na ten dvůr pošlapete rovnou ze sprch, bosý a nahý. Nechci ani mrknutím voka vidět, že ňáká kurva s sebou mele, nechci slyšet, že se stydí ukázat svou píču, kterou dodneška stejně roztáhla před každým, kdo jí nabíd bílej prášek. A dyby se snad někerá z vás chtěla jako choulit zimou, strašně snadno se postaráme vo to, aby jí bylo zatraceně horko. Takže budete stát v řadě loket vod sebe ve stoprocentně vzorným pozoru a nebudete ani mukat. Stát tam budete přesně tak dlouho, jak bude pan ředitel chtít, ani vo půl vteřiny míň. Jen se pohnete a zbytek noci strávíte s prdelí ve vohni – přesně tak vám to bude připadat. Až skončíme na dvoře, rozejdete se na ubikace. Vojáci vás tam vodvedou. Zbytek se dozvíte z řádu a při ranním hlášení. Budíček je v pět. Teď pozor – ukážem vám vaší kámošku, která se tak hnusně, tak hnusně zachovala. Pude s váma, protože stejně víme, že jste všechny stejný.“ Dozorkyně se obrátila k velitelce, která nepatrně pokynula hlavou. Na to pokynutí se dozorkyně obrátila k vojákovi, který stál s nataženým a odjištěným samopalem u dveří. Muž kývl, srazil podpatky a vyšel z místnosti. Vzápětí se ozval srdcervoucí výkřik a vzlyk. Dívky strnuly a jejich srdce se ještě víc rozbušila. Ozvalo se plesknutí jako facka nebo jiná surová pobídka. Pak nějaký tupý úder. Pláč. Voják smýkl něčím tělem a dívky opět spatřily svou kamarádku. Zíraly na ni v němé hrůze. Dosud úplně nevěřily, že jejich mučitelé myslí všechna svá slova vážně. Vzpíraly se uvěřit děsu, který je obklopil. Teď měly před očima první důkaz. Oči se jim rozšířily. Ústa se samovolně otevřela, ale nemohla vydat jediný hlas. Tohle byla Marie. Veselá dívka, ještě začátkem večera rozesmátá a šťastná. Byla úplně nahá. Ruce spoutané za zády, nohy v okovech. Byla celá od bahna, neboť to byla ona, kdo ležel v dodávce zakryt dekou. Bahno jí slepovalo vlasy, pokrývalo prsa, uchytilo se i v klínu. Ale co její družky nejvíce vyděsilo, byla úplná zbědovanost děvčátka. V koutku rtů se perlila krev. Z těla se řinul smrtelný pot a mísil se s blátem, dívka lapala po dechu, obličej jí pokrývaly slzy, které nemohla setřít, a zvlášť ponižující nudle z nosu. Stékaly jí na rty, dívka je musela polykat, další se mísily se slinami a tekly jí po hrdle na polodětská prsíčka, kde zasychaly. Sliny jí volně kanuly z úst, které už neměla sílu zavírat. Opuchlé zarudlé oči byly naplněné hrůzou. Byly to oči na smrt vyděšeného zvířete, srny v pasti. Holé tělo se horečnatě chvělo. Tváře nesly jasné stopy širokých dlaní, neklamný znak, že děvčátko surově zfackovali. Ale nejvíc se dívky vyděsily, když jejich zrak sklouzl dolů, pod pás nebohé zajatkyně a k rozkroku. V klínu byly jasně znát ošklivě zarudlé podlitiny, po stehnech stékala děvčátku krev a moč. Zcela určitě ji někdo v těch místech surově a do hloubky prohmatal, možná i mučil nějakým nástrojem, nebraje nejmenší ohled na dívčí panenskou blánu. Krvavé šrámy také lemovaly okraje pout, jež měla nasazeny na nohách. Každý krok musel holčičce působit nesnesitelnou bolest.
Dozorkyně smýkla děvčátkem surově ke zdi a vězeňkyně znovu zalapaly po dechu, když si všimly, že i zadeček jejich kamarádky je krutě zmučen. Znovu ty děsivě vyhlížející podlitiny a krev, navíc ještě čtyři nebo pět zarudlých naběhlých pruhů, snad po ranách bičem nebo pendrekem. Další stopy po bití nesla ztýraná holčička na zádech. Když s ní mrštili ke stěně, schoulila se do sebe a tiše vzlykala. „Tagle tu jednáme s kurvama,“ dala se slyšet dozorkyně. „Tak velkýho majzla. Todle ještě nic nebylo. Byly sme laskavý. A teďka ať se trochu pohnem. Kurva Smithová!“
Nejhezčí z dívek, Hana Smithová, přes všechno ponížení stále hrdě vyhlížející hnědovláska se lehce napřímila a pevně semkla rty. Bylo to její jméno.
„Kurva Smithová! Tak kurva, která kurva z vás to je?!“ vztekala se dozorkyně.
Už při pohledu na svou ztýranou malou kamarádku se Hanka rozhodla, že se těm bestiím podvolí. Věděla, že její rezistence může její přítelkyni a chráněnkyni ještě víc ublížit. Ale tohle bylo víc, než mohla snést. Vystoupila o krok z řady.
„Já. Nejsem kurva,“ řekla, kupodivu mírně a klidně.
Dozorkyni okamžitě natekl obličej vzteky. Bez jakéhokoli přechodu, bez sebemenšího varování, bez upozornění, co chystá, švihla obuškem vší silou bezbrannou Marii, stojící naprosto nechráněně u stěny, surově vzadu přes lokty. Marie okamžitě vyvřískla strašlivou nelidskou bolestí a svezla se na kolena.
Hanka vytřeštila oči hrůzou a odporem. Udělala krok, aby svou kamarádku bránila, ale zarazil ji samopal hlídky. Dozorkyně se znovu rozmáchla obuškem na bitou Marii a otočila brunátný ksicht k Hance.
„Tak co seš, ty vodporná hnusná kurvo?“ zeptala se pomalu.
Hanka zaťala pěsti. Zhluboka se nadechovala. Neříkala nic.
„Co seš?“ zeptala se znovu dozorkyně.
„Jsem to, co jste řekla,“ vypravila ze sebe konečně hrdá dívka. Podvolila se. Jen ať už proboha Marii nebijí. Ať si místo toho s ní dělají třeba všechno, co chtějí.
„Co seš?! Celou větou! Nahlas!“
„Jsem… jsem odporná hnusná…“
„No?“
„Jsem kurva. Jsem odporná hnusná kurva.“
„Nahlas!“
„Jsem odporná hnusná kurva!“
„Rychtyk. Tak – a teď se vohlaš, jak máš!“
Dívce lehce přeskakoval hlas. Zrudlá, neuvěřitelně se přemáhající a do hloubi duše pokořená opakovala ponižující formuli: „Paní dozorkyně, delikventka kurva Hana Smithová, sedmnáct let.“
„No vidiš, jak ti to de. Podiváme se teďkonc na tvý papíry. Ale. Prej studentka,“ otočila se dozorkyně k auditoriu strážných, které se poslušně zachechtalo. „Tak se svlíkni donaha, studentko. Podiváme se, jakous měla tudle tělesnou výchovu,“ vyňala dozorkyně z opasku klíče a rozemkla Hance pouta. Na její poznámku se ozval nový výbuch smíchu.
Statečná, hrdá, ale v dané chvíli již zlomená kráska sklonila rezignovaně hlavu. Vlasy se jí svezly podél tváří. Chvíli se nedělo nic. Pak dívka zvedla ruce a začala se svlékat.
Vojáci v místnosti zatajili dech. Dívka byla opravdu velmi, velmi krásná. Měla hluboké tmavé a jiskřivé oči, plné a krásné rty, jemnou a nesmírně milou tvář. Teď, když se podvolila krutému nátlaku, vypadala velice dojemně. Nádherné vlnité vlasy, které o půvab nepřipravilo ani bahno z vozu. Štíhlé a čarokrásné tělo.
Když ze sebe shodila dívka bundu, zula se a s velkým sebezapřením vystoupila i ze zablácených šponovek. Čumilům zachrastily v krku sliny. Hanka byla otužilá a punčocháče nenosila. Pod těsným svetrem zářily nahé nohy krásnými plnými ženskými boky, neuvěřitelně nevinnými a současně smyslnými. Vyplňovaly pružný svetr i košili tvary tak svůdnými, oblými a božsky vykrouženými, že se všem chlapům v místnosti zatajil dech. Svetr vypínala nádherná mladá ženská ňadra, vysoko posazená, zralá, plná, pružná a kulatá jako malé míče. Prozařovaly napjatou tkaninu fluidem ženskosti, pradávným magickým kouzlem, vůní, která nemůže nechat chlapa chladným. Tahle dívka už nebyla dítě.
Teď se svlékala. Donaha. Pokorně a poslušně. Ve strachu o svou kamarádku i o sebe sama se už neodvážila protestovat. Sklonila se, shrnula bílé podkolenky, odhodila je. Pak ponožky. Stála bosá na studeném betonu. Poraněná hrdost jí vháněla krev do tváří, bylo to jako sálající oheň. Srdce jí bušilo. Pokračovala ve svlékání. Věděla, že na ni všichni hledí, že nemůže přestat, že jí to nedovolí, že se před nimi bude muset svléknout opravdu až úplně donaha a že se na ní budou dívat a budou ji prohlížet, až bude nahá. Chvěla se, přestože cítila horkost. Cítila horkost, přestože ji krutě zábly bosé nohy.
Sundala přes hlavu svetr. Zůstala stát jen ve flanelové košili, sahala jí do půlky stehen. Zvedla oči a prosila pohledem o slitování. Byl to pohled nadevše výmluvný, ale od nelítostných masek kolem se odrazil jako od plochy zrcadla. A tak začala rozepínat knoflíky na košili. Kruh kolem ní se sevřel o něco pevněji. Cítila vzrušený dech svých strážců. Košile se jí svezla k nohám, stála přede všemi jenom v bílém tričku a bílých bavlněných kalhotkách. Látka se jí lepila k tělu. Pot. Bradavky na překrásných prsech. Ženský klín. Pod tričkem a kalhotkami vše prosvítalo. Nic jiného už na sobě neměla.
Správkyně věznice se spokojeně usmála. Věděla, proč dozorkyně vybrala jako první v místnosti právě tohle děvče. Bylo ze všech zadržených holek jednoznačně největší osobností. Ona určitě vedla dívčí výpravu, i když byla jejich kamarádkou a formálně si byly všechny rovny. Byla to přirozená autorita, vzor pro ostatní. Když ona bude nahá, když ona se podvolí, ostatní už nebudou dělat problémy. Správkyně také věděla, že nemučit jí přímo před očima její malou kamarádku, nikdy by tato hrdá dívka jenom tak své tělo všanc nevydala. „Byl to od šéfa dobrý nápad,“ pomyslela si.
„Tak dál, ty děvko, dál! Úplně donaha! Nejseš tu sama,“ vztekala se dozorkyně.
Hanka se zachvěla, jako by dostala ránu do slabin. Sevřela rty, Srdce se jí k zbláznění rozbušilo. Pobledlá sevřela zpocenýma rukama spodní kraj trička, zmačkala ho v dlaních. Nadechla se a rychle, odhodlaně přetáhla triko přes hlavu, s nervozní prudkostí jej odhodila do kouta. Její výrazné prsy vystoupily na světlo. Holé, nahé, překrásné prsy. Plné, zrale ženské, ale pružné, mladé a jemňounce ojíněné jako čerstvě utržená broskev. Zakončeny byly širokými růžovými koláčky s malými, pevnými hroty. Lehce se zachvěly, když přes ně sklouzla látka a pak se již nepřestaly chvět. Zrychlený dech je zvedal nahoru a dolů. Dívka pokořeně vnímala upřené pohledy všech přítomných. Nedalo se to vydržet, nedalo se to snést. Jen chvíli poslušně stála, pak, nemoha už přemoci stud, zdvihla rychle ruce a její paže ukryly zářící prsy za zkříženým předloktím.
„Dolů ty ruce, děvko! A do naha!“ zazněl nelítostný rozkaz. Na obnaženém těle dívky vyvstaly nové potoky potu. Kapky stékaly po nahé pokožce. Kapitulovala. Odevzdaně spustila ruce a sklopila hlavu. Pak se rychle sklonila k bokům, stáhla kalhotky až ke kotníkům a obnažila svůj široký a velmi hustě ochlupený černý klín. Z hrdla se jí vydral vzdech, ale poslušně se narovnala a přemáhaje stud, zůstala stát s rukama volně spuštěnýma.
Jestliže už předtím se kochali jejími prsy, nedalo se to srovnat s tím, co dívka zažívala nyní. Jakoby se kolem ní ze všech stran sevřela smečka hladových, vzteklých, slintajících vlků. Všichni muži do jednoho neměli oči pro nic jiného než pro její nahé tělo, které zde zářilo uprostřed lhostejné místnosti. Pot jí prýštil ze všech pórů, štípal do kůže, kysele čpěl a promáčel i ten výrazný, dlouhými chlupy hustě obrostlý černý klín, nyní tak nelítostně a neodvratitelně vystavený. Tiskla stehna k sobě, ale ničeho nedocílila, jen že cítila zápach potu ještě zřetelněji. Klín tím nijak nezakryla a všichni vojáci v místnosti to dobře věděli, stáli a pošklebovali se jejímu trápení. Už nemohla nic dělat. Byla nahá. Správkyně S. odhalila zuby ve zlém úsměvu. Na tohle čekala. Mlčící muž v prosklenné kanceláři na letišti rozhodl o celé akci kvůli nevinnosti třináctiletého děvčátka, ale S. daleko víc vzrušovala pokořená hrdost mladé ženy. Ať si ten chlap má holčičku, když o ni stojí, stejně to nejlepší z celé téhle várky získá ona. Protože za Marii jí on dá Hanu.
Zatím ale muselo jít všechno podle plánu. To správkyni nevadilo, naopak jí tento plán skýtal ve všech svých bodech nemalé rozkoše. Po chvíli pobavení nad svlékací scénou a poté, co se dostatečně vynadívala, jak se nahé děvče mučí ve vlastním ponížení, nastoupila třetí fáze. Bezprostřední osobní prohlídka. Správkyně si proto natáhla na pravou ruku tenkou gumovou rukavici a pokynula dozorkyni. Ta okamžitě zareagovala: „Dej ruce za hlavu a doširoka se rozkroč!“ zavelela nesmlouvavě zajatkyni.
Hanka poslechla. Z úst se jí vydral chraplavý vzdech. Najednou měla vyschlé hrdlo.
„Víc! Roztáhni nohy! Ukaž nám tu svou píču!“ vztekala se dozorkyně. Hanka byla rozhodnuta neodporovat. Poslušně roztáhla nohy a zavřela oči, nesnesla už dívat se na mlsné ksichty kolem sebe. Ale ty neodpouštěly nic. „Podívej se na nás,“ uslyšela úlisný, přesto však rozkazovačný hlas. Když zvedla rezignovaně víčka, hleděla přímo do oplzlého šklebu S.
Správkyně k ní pomalu došla, dívala se jí do očí. Pak začala rukama přejíždět do nahém těle, žádnou část nevynechávala.
Kdyby Hanka mohla v té chvíli zemřít, byla by šťastná.
„Nehejbat se,“ varovala důrazně dozorkyně, když viděla, jak se vězenkyně stále více chvěje.
S. obešla děvče zezadu a zastavila se za jeho zády, poté si obratně přidřepla a položila studené ruce na Hančin holý zadek. Ta zalapala po dechu, ale jinak se nehýbala. Ani hlavu si netroufala otočit, maje stále před očima dozorkyni s obuškem namířeným na Mariinu hlavu.
A pak to přišlo. Bylo to nečekané a strašlivé. Před zrakem všech vrazila náhle správkyně dívce ruku přímo mezi obě zadní půlky a rvala je od sebe tak, jakoby chtěla dívce roztrhnout hýždě. Skoro celou pěst ponořila do konečníku a prsty dosahovala snad až do střev. To už se nedalo snést. Hančina tvář se zkřivila hroznou bolestí a z úst jí unikl výkřik. Celé její tělo se propnulo do oblouku, jakoby je napínala děsivá tětiva. Z očí jí vytryskly slzy. Nejvyšším vypětím vůle však sevřela rty, aby nezačala prosit o milost. Ne. Prosit nebude.
S. ji nijak nešetřila a prohmatala její zadek se sadistickou důkladností. Hanka to kvůli Marii snesla, přestože se jí chtělo zvracet bolestí. Ale ještě zdaleka nebyl konec. Žena se dobře všimla, jak dívka už už málem prosila a jak se silou mocí dokázala přemoct. Nebyla ještě zcela zlomena.
Zvedla se a obešla svou zajatkyni zepředu, nenápadně si přitom svlékaje již použitou a zašpiněnou rukavici. Znovu se sklonila do dřepu, tentokrát měla přímo před očima dívčí bohatou černou houštinu. Odhodila rukavici a holýma rukama si začala surově hrát – pomalu přejížděla po hustém ochlupení, hladila je, urovnávala, sem tam za nějaký trs chlupů zatahala. Hanka už byla celá rudá. Ruce složené za hlavou zatínala do vlasů, jen aby se nezačala bránit. Křivila tvář, kousala se do rtů, občas s sebou její nahé tělo nekontrolovatelně zaškubalo. Avšak kdykoli zatěkala očima po místnosti, viděla jen nadržené a chtivé pohledy upřené na její obnažené a mučené pohlaví. Nikdo z katanů kolem ji nelitoval, nikdo jí nepřišel na pomoc.
Pak, bylo to náhlé, si oplzlé ruce správkyně začaly počínat drastičtěji. Jedna chytla surově dívku zezadu za zadek a přitáhla ji pohlavím blíž k očím správcové. Druhá ruka opět bez jakéhokoli varování prudce vnikla mezi stydké pysky a rvala se stále hlouběji do otvoru. Současně druhá ruka přitlačila zezadu na holé hýždě, aby také pomohla nabodnout nebohé dívčí tělo na ten strašlivý nestydatý kůl, krutý a nelidský, byť vytvořený z lidské paže.
Dívka vyjekla příšernou, nesnesitelnou bolestí. Bylo to horší než ta nejprudší a nejsurovější rána do žaludku. Prudký, nutkavý a odporný tlak srazil Hanku málem na kolena a ohnul její tělo tak hluboko, že dívka div nepřepadla dopředu. Jestliže předtím jí vyhrkly slzy, nyní tekly proudem. Správcová však nepovolila, naopak ještě úmyslně zakroutila rukou ponořenou až po zápěstí hluboko do dívčího nejskrytějšího nitra. To už se nedalo snést. Hanka vykřikla, uvolnila ruce a vší silou od sebe S. odstrčila.
„Dost!“ vyjekla, vzápětí se však zarazila, opět si vzpomínaje na svou kamarádku. V té chvíli však už zareagovali strážní. Jeden okamžitě po Hance skočil, zkroutil jí ruku za záda a zvrátil hlavu za vlasy dozadu. Vzápětí dostala od druhého muže pažbou do břicha. Do krku a holého levého prsu se jí bolestivě zapíchly hlavně samopalů. Ten, co ji udeřil do břicha, si přehodil zbraň do druhé ruky, přistoupil k dívce a z každé strany jí vrazil surovou facku otevřenou dlaní.
„Odpusťte! Omlouvám se, prosím! Unáhlila jsem se, umím být poslušná!“ volala ztýraná dívka, sotva popadla dech, ne však kvůli sobě, ale proto, že viděla, jak dozorkyně celá zbrunátnělá vzteky znovu zvedá svůj příšerný obušek nad Mariiným tělem.
„Už se nepohnu! Přísahám, že už se nepohnu. Prohledejte mě, potrestejte mě, slibuju, už jsem pokorná. Prosím, vraťte se ke mně, prohlédněte mě znovu, dělejte se mnou, co chcete, jak chcete, já už budu poslušná! Prosím, věřte mi!“
„Prohlídněte ji!“ zařvala vztekle správkyně. „A jestli se ještě hne…“
Vojáci začali s nadšením plnit svěřený úkol. Každý z nich přitom vlastně jen pořádně přidal na tom, co už dělal. Ten, co děvče držel, mu nyní zakroutil rukou tak, že nebožačce málem popraskaly kosti. Voják, jenž předtím zabodl hlaveň samopalu do nahého prsu, přitlačil, až celé ňadro zbělelo a jeho vypjatá, citlivá a zranitelná kůže, napjatá k prasknutí, obepjala ze všech stran ledové železo. Třetí zatím bodal hlavní do jemného krku, až se dívka jen zalykala nesmírnou bolestí.
Čtvrtý, který mučenou udeřil do břicha a potom zpolíčkoval, si vzal nyní na starost její klín. Bylo by příliš úděsné popisovat, co všechno Hanka v těch několika nekonečných minutách prožila. Každá útrapa, jíž vytrpěla v rukou sadistické správkyně, se pod rukama její nelítostné soldatesky ještě zdesateronásobila. Kolik dušených výkřiků vyšlo dívce z hrdla, kolik slz prolila, kolik bolesti vytrpěla, kolik surových nájezdů proti svým skrytým otvorům vydržela, nelze popsat na několika řádcích. Skončila na kolenou mezi vlastními zvratky, zalitá smrtelným potem, zkroucená do lidského svlečeného klubka, nemaje vně ani uvnitř svého nahého těla jediný nerv, který by do mozku vysílal něco jiného než příšernou neskutečnou bolest. Ruce tiskla do zmučeného klína a duši měla úplně převrácenou. Už jí nevadilo, že je úplně nahá uprostřed tolika mužů, už zapomněla na svůj stud i na jakýkoli byť jen náznak odporu. Její holý zadek, ramena i prsy se jen otřásaly pláčem. Násilí triumfovalo nad vůlí.
„Vstaň!“ zavelela správkyně.
Hanka zaslechla hlas jako ve snách. Cosi strašně vzdáleného jí připomnělo, že musí poslechnout, že musí být poslušná, ať to stojí, co to stojí. S nesmírným úsilím se potácivě zvedla a narovnala, pak, jakoby si uvědomila, že se nesmí zakrývat, zvedla mátoživě ruce a složila je za hlavou, dokonce se znovu i rozkročila. Opět se tak odhalila v celé své nahé kráse, teď však už krutě poznamenané. Levý prs měla ošklivě zarudlý s jasně konturovaným, hluboce se zařezávajícím rudým kroužkem jako památkou na surový polibek kovové zbraně. Červené skvrny lemovaly i její krk. Břicho neslo stopy po ranách. Hustý klín pak byl jediným obrazem toho nejkrutějšího mučení – musel dívce způsobovat příšernou bolest. Víc než sama sebe teď připomínala zmučenou Marii u zdi. Bolest zbavovala obě dívky jejich vlastní osobnosti a přizpůsobovala je obrazu svému. Správkyně k Hance pomalu přistoupila. „Zdá se, že máš nějak moc energie, miláčku,“ řekla klidně. „Takže si trošku zasportuješ. Třicet kliků. Hezky s roztaženýma nohama. Žádné dívčí nebo ženské kliky, nic takového, žádný čaj. Normální tvrdé kliky, jaké dělají vojáci. Bez odpočinku. A pěkně rychle. A jestli myslíš, že se můžeš zhroutit – každý klik, který neuděláš, znamená bolest pro tvou kamarádku. Přece nechceš, abychom jí ubližovali? Tak do toho, studentko. A dobře ti radím: Nepadej a nezkoušej odpočívat.“ S jakými obtížemi začala dívka ten nelítostný rozkaz vykonávat! Při každém kliku se její holý zadek roztahoval a přímo neskutečně bolel. Vyčerpané a zmučené nahé tělo spotřebovávalo poslední zbytky sil. Stehna, která podle rozkazu držela roztažená, se brzy nekontrolovatelně roztřásla. Zvednout tělo klesající k zemi se začalo podobat strašnému nekonečnému očistci, věčnému a krutému, hotovému valení obrovského Sysifova kamene. Z obnažené kůže hojně skrápěné potem vyvstaly snad všechny žíly. Dívka lapala po dechu, kterého se jí ve vydýchané místnosti záhy nedostávalo. Deset. Dvacet. Dvacet pět.
Až do dvacátého pátého kliku nechala S.Hanku dřít. Pak znovu prořízl vzduch její ledový hlas. „Pět zostřených!“ Hanka se zarazila, zmateně vzhlédla od země. „Cvič!“ zavelela nezúčastněně správkyně.
Nahá dívka tedy z hlubokým vzdechem a vypětím všech sil pokračovala v klicích. Nevšimla si tak, že k jejímu boku přešel na S. rozkaz voják s dlouhou rákoskou. Když se Hanka dostávala do vzporu a její zadek byl vytrčen nad tělem, chlap nečekal a prudce a bezohledně švihl přímo do vyšpulené zadnice.
“Jaúúúú!!!“ zaječela Hanka. Tohle nepředpokládala, nečekanou bolest nedokázala snést. Zhroutila se na bok.
„Nevydržela jsi. To bude deset kliků navíc. A teď se dobře dívej,“ pokračovala naprosto klidně správkyně. Přešla nezúčastněně k Marii, chvíli se na ni bezvýrazně a mrtvě dívala, zatímco si na pravou pěst nasazovala mosazný boxe. Pak s chladnokrevnou a vypočítavou krutostí udeřila nahé děvčátko vší silou do břicha. Marie vyvřískla příšernou bolestí. Všechny dívky zaječely hrůzou. Děvčátko nedokázalo stát, okamžitě se zhroutilo na zem. Dozorkyně jej však na pokyn S. na jeden ráz zvedla a rozmáchla se obuškem.
“Nechte ji! Prosím vás, nechte ji! Tak zbijte mě! Já už neupadnu. Ježíšikriste, dělejte se mnou, co chcete, ale ji nechte, proboha vás prosím, už jí nechte!“ křičela Hanka z podlahy. Její zoufalství dostupovalo vrcholu. Vyškrábala se na kolena a spínala ruce.
“Cvič!“
Klik. Tělo jde pomalu nahoru. Dívčí zadek se křečovitě stahuje v předtuše další rány. Bezohledný a brutální svist rákosky.
“Jaúúúú!“
Dva jasně komturované pruhy na dívčím zadečku. Hanka málem přepadla, ale udržela se.
Další klik. Ruce děvčete se neskutečně třesou. Otřásají se i prsy, které visí k zemi. Ve stehnech a hýždích děvčete to nesnesitelně škube.
Svist. Další surová rána.
“Aúúúú!“
Tentokrát Hanka málem spadla, ale ještě se udržela. Panebože, dostat to tělo zase nahoru. Nahoru, kde čeká další nesnesitelná rána. Už nechci, už mě nechte
Švih. „Jaúúúú!!“ V zoufalé snaze se udržet při pádu roztáhla Hana nohy. Zabrzdila se o lokty.
Opírat se jen dlaněmi! zazněl okamžitě rozkaz. Tentokrát naštěstí bez zvyšování trestu.
Zase dolů a znovu nahoru. Už s sebou škube celé tělo. Třeba to teď nepřijde
Švih a rána jako rozžhaveným pohrabáčem.“Jaaaaúúúú!“ Kůže v místě úderu zbělela a vzápětí zrudla. Dlouhý pruh se táhne přes celou zadnici. Tu a tam jím prosakují maličké kapičky krve.
Ještě jednou dolů a nahoru. Prosím, už ne, už ne, už dost. „Jaaaúúú!“
Poslední úder byl ze všech nejsurovější a srazil dívku znovu na zem. Bolest ji přemohla, zhroutila se na bok a dlaně přitiskla ke zmučenému zadečku. Pak s sebou ale trhla a znovu se vrátila do vzporu. Jestli zase začnou Marii mučit.
„V pořádku. Chovala ses celkem slušně,“ pronesla tentokrát blahovolně správkyně.
Zaplaťpánbůh, teď Marii bít nebude.
„Tak ještě dvacet kliků. Aby sis napracovala ty dva pády. Tak do toho.“
Zbičovaný zadek nesnesitelně bolel. Víte, jak bolí spálenina zhruba deset vteřin poté, co se popálíte? Panebože, a zase další kliky. To přece nejde, to už nejde
„Počítej jí to,“ zavelela správkyně jednomu z vojáků a obrátila svou pozornost ke zbylým dvěma dívkám, které se tiskly k sobě a chvěly nefalšovanou hrůzou. Prohlédla si je, pak pokynula dozorkyni. „Svlíknout,“ zavelela klidně dozorkyně a nic nedodala. Ani nemusela. Obě dívky byly tak zděšeny a vystrašeny utrpením, kterým prošla jejich kamarádka, že se ani na okamžik neodvážily vzdorovat. V několika okamžicích se všechno jejich oblečení i prádlo válelo na stole před dozorkyní a i ony stály mezi holými zdmi úplně nahé, bosé, poslušně rozkročené na studeném betonu a s rukama za hlavou. Ani trochu se nepokoušely zakrývat před mlsnými chlíváckými pohledy mužských, naopak jim pokorně i zahanbeně odhalovaly naprosto všechna zákoutí svých nahých těl.
„Delikventka kurva Lucie, šestnáct let.“
„Delikventka kurva Brigitta, šestnáct let,“ ohlásily se podle rozkazu. Vysloužily si za to několik posměšných úšklebků. Dozorkyně rychle prohledala jejich věci, pak přistoupila i k osobní prohlídce obou děvčat. Ani ony nebyly ošklivé nebo nezajímavé. Brigitta byla baculatá kudrnatá rusovláska s velkými prsy a výrazným, kudrnatým klínem barvy vlasů. Její břicho a pozadí měly možná tendenci k trochu barokním tvarům, o něco širším snad, než odpovídalo dívčímu věku, ale rozhodně ne ošklivým. Zkrátka typ krev a mlíko. Lucie, docela hezká přirozená blondýnka výrazně světlé pleti, se naopak odlišovala velmi subtilní postavou s malými, i když pevnými ňadry, a trochu hubenými boky. Také její klín ladil barvou s vlasy. Obě nahá těla, přestože ani jedno nedosahovalo půvabu těla Hančina, hlídače patřičně vzrušovala. Jejich pohledy spolu s nestydatými poznámkami samozřejmě vyvolaly u nahatých nebožaček bolestný stud. Obě musely snést podobně ponižující prohlídku jako Hanka, obě také prožily své okamžiky nezměrného ponížení, dozorkyně je osahala, samozřejmě s odpovídající surovostí, a prohmatala důkladně i všechny jejich skryté otvory. Protože však obě dívky viděly, co potkalo jejich nešťastné družky, ani jedna se neodvážila byť jen mrknutím oka vzdorovat a prohlídka se tak odbyla přece jen rychleji a možno říci i milosrdněji než v předcházejících případech. Nahé a pokořené holky pak skončily čelem u zdi, kam k nim po sejmutí pout dozorkyně postavila i Marii. Byly rády, že ji mají konečně u sebe, ale neodvážily se ani jen pohnout hlavou, aby na ni pohlédly, natož zkusit své nejmladší zmučené kamarádce nějakým gestem nebo slovem pomoci. Věděly, jak každý nedovolený pohyb končí, a tak jen úplně nahé stály a vystrkovaly holé zadky do místnosti.
Hanka ještě stále cvičila. Při každém pohybu vycházel z jejího hrdla sípavý, strastiplný zvuk, z úst jí kanuly sliny, tvář měla zkřivenou nezměrným úsilím. Čtyřicet, čtyřicet, čtyřicet jedna… Ten lotr jí započítával snad jenom každý třetí klik a ona už nemohla, už si potřebovala odpočinout, už se chtěla schoulit, už potřebovala ulevit strašlivým bolestem a křečím v rukách i v břiše. Čtyřicet dva, čtyřicet tři… Místnost se jí rozmazávala před očima, nohy se jí třásly, srdce k zbláznění bušilo, plicím se nedostávalo vzduchu a dlouhé hnědé vlasy, na něž byla tak hrdá, se lepily k její tváři a pokrývaly její tělo i podlahu novými a novými kapkami potu. Potem už byla celá zbrocena, tekl úplně všude, její pleť se jím jen leskla.
Všechny hodiny strečinku, aerobiku, lyžování, plavání, tance i jízdy na koni, které kdy absolvovala, na nichž si tak pěkně vytvarovala postavu, byly ničím proti tomuto mučení. Čtyřicet čtyři… Nesčetněkrát klopýtla a vždycky, zatím vždycky, stálo ji to moře dřiny, vyrovnala své nahé tělo, aby nepadlo na tu ledovou zem, splní, co jí zadali, dokáže to, uchrání svou kamarádku mučení. Čtyřicet pět… Koho to vlastně chrání a proč, už to skoro zapomněla, jen kliky musí dělat, musí, musí, rozkázali jí, musí vydržet, jinak bude hůř. Čtyřicet šest, Čtyřicet šest… Proč zase nezapočítává, vždyť ona už nemůže, musí to vidět, musí počítat, vždyť ona už to nevydrží, ať počítá, počítá, dál už to nejde