Vaše erotické povídky

Ve dvacátých letech našeho století se výprava německých archeologů dostala do jižní Ameriky, kde v brazilských pralesech objevila indiánský kmen Wanagů. Uprostřed jejich vesnice na skalnaté plošině stála velká dřevěná klec, v níž ležel nahý bílý muž. Ruce a nohy měl připoutané řetězem ke skále. Spolu s ním byly v kleci tři mladičké domorodé dívky.

Byly rovněž nahé, seděly ve dřepu kolem něj a bez přestání mu honily jeho obrovitý ztopořený penis. Pečlivé jej po celé délce hnětly mazaly jej sádlem, stahovaly mu předkožku a ždímavými pohyby masírovaly obnažený žalud.

Občas mu do močové roury zasunuly olejem namazanou, ohnutou hůlku, která byla dost dlouhá no to, aby dosáhla skrz prostatu až do měchýře. Muselo ho to pekelné dráždit zvláště, když mu přitom neustále hnětly tuhá, žilnatá varlata. Za krátkou chvíli ho doslova přinutily k orgasmu. Bezmocně se svíjel v poutech a v dlouhých tazích urputné vystřikoval řídké semeno. Jedna z dívek zachytila jeho sperma do úst, vyběhla ven a s odporem je vyplivla do ohně.
Zatímco se zajatec marně bránil sexuálnímu týrání, rozdováděná děvčátka popíjela aromaticky vonící močopudné afrodisiakum, náruživě masturbovala a stále dokola se střídala v prudkém močení do velkého hliněného džbánu. Když byl plný, přinutily spoutaného muže, aby jej vypil až do dna. Potom se mu ještě několikrát vychcaly přímo do obličeje.
Udivení archeologové se ptali, kdo to je a dozvěděli se, že mají před sebou nebezpečného a teď už naštěstí neškodného bílého kouzelníka, který kdysi přišel se španělskými dobyvateli mučit a vraždit indiánské ženy a děti.
Když nastal večer, děvčata z klece odešla a účastníci výpravy se dali s vyčerpaným mužem do řeči. Naštěstí ovládal jakousi archaickou němčinu, takže se mohli docela dobře domluvit. Muž o sobě vyprávěl, že je inkvizitor Don de Vachan, který do indiánské říše připlul s prvními evropskými dobrodruhy někdy v šestnáctém století. Vachan byl odborník na prolévání čarodějnic vodou. Tento druh mučení indiáni neznali. Don de Vachan se svými zvrhlými pomocníky chytali jejich mladé čarodějky a vědmy, natahovali je na žebřík a ukájeli si na nich své sexuální choutky. Kromě neustálého znásilňování jim pořád strkali do úst trychtýře a nalévali je osmi až dvanácti litry vody. Se zaujetím se pak dívali, jak se nahá děvčata svíjí na mučidlech a dlouze močí. Říkali tomu rozechcávání čarodějnic před upálením.
Někteří Indiáni se ale vzbouřili, pobili své žalářníky a uprchli do sousední země. Nenáviděného de Vachana vzali s sebou, aby se mu mohli pomstit za jeho hrůzné činy. Odsoudili ho k pomalé smrti hladem a vyčerpáním. Zavřeli ho do dřevěné klece s tím, že už nikdy neochutná jídlo ani vodu. Jedinou jeho potravou bude moč neposlušných dívek; které k němu na celý den zavírali. Navíc se od nich musel nechat dráždit k neustálým ejakulacím. Byl to nejpotupnější trest, jaký rada starších dokázala vymyslet.
Když se nejdříve vzpouzel a nechtěl pít kyselé chcánky indiánských dívek, zavěsili mu na varlata prázdné dřevěné vědro, ruce mu připoutali k horní části klece a pod nohy mu dali dva velké kameny, na kterých musel stát v širokém stoji rozkročném. Hlavu mu zvrátili nazad a potom do něj bez přestání lili chcánky jeho vlastním trychtýřem, který měl zaražený až do krku. Jak přitom močil do vědra, bylo pořád těžší a těžší a tah za varlata silnější a bolestivější. Mučení skončilo, teprve až vědro přetékalo.
Stalo se však něco, s čím nikdo nepočítal. Diky vypité moči a izometrickému tréninku pohlaví se zajatý inkvizitor stával stále odolnějším a silnějším. Nebylo už tak jednoduché ho důkladné vytrestat. Nakonec ho začali za každý projev neposlušnosti věšet za varlata na mučednický kůl. Často tam visel v hustém tropickém dešti i několik hodin. Když to všechno vydržel, začal si s úžasem uvědomovat, že ho vypité chcánky a časté ejakulace neoslabily, ale naopak fantasticky zocelily.
Po čase si všimnul, že dokonce přestal stárnout. Už dávno nevěděl, jak dlouho je zavřený v mnohokrát opravované kleci, kolik džbánů dívčí moče už vypil a kolikrát před zraky mlčenlivých domorodců vystříkl z kyjovitého pyje, který mu diky neustálému dráždění nezvykle zmohutněl.
Později sám řekl: Chtěli mě umučit a zabít panenskou močí, ale bylo to stejné; jako kdyby mé chtěli utopit v živé vodě.
Archeologové nevycházeli z úžasu, protože podle jeho vyprávění i podle svědectví nejstarších vesničanů musel být Don de Vachan starý víc než tři sta padesát let.
Hned na příští poradě se domluvili s náčelníkem a radou starších, že Vochana koupí jako otroka. Tři zavírací nože, dvě mačety, skleněné korále a slib, že ho budou i nadále krmit jen chcánkama, jim umožnilo odvést si záhadného bílého muže s sebou. Když se Von de Vachan zcivilizoval, umyl a oblékl, vypadal jako pětatřicetiletý muž. Pozvolna se také vracel k normální stravě, ale každodenní skleničku dívčí moče si dopřával pořád. Později se za tím účelem stal pěstounem mnoha nezletilých dívek, na které se ovšem díval jen jako mravenec na mšice nebo jako zemědělec na dojné krávy. Svým přátelům vždycky zdůrazňoval: „Jestliže jsem objevil cestu k nesmrtelnosti tak je to jedině tím, že jsem celý život ocucával nezletilým holkám vemena, vysával z nich panenské mléko, vypíjel jejich močové měchýře a čurákem protahoval jejich úzké vagíny. To je jediná možnost, jak se z člověka může stát bůh.“
Když později opustil Ameriku, usadil se v Německu, kde se zapletl do nacistického hnutí. Veřejnost se o něm bohužel nedozvěděla, protože nikdo nenašel odvahu popsat způsob jeho života.
Podle jistých zpráv se bývalý inkvizitor Von de Vachan stal vysokým důstojníkem SS a s oblibou prováděl hrůzné pokusy na lidech.
Po skončení války jeho stopa opět mizí v brazilských pralesích. Spolu s několika dalšími důstojníky se mu podařilo uprchnout před spravedlností. Snadno si můžeme domyslet jaký nektar tam samozvaní bohové z nacistického Olympu pravidelné popíjejí.