Bylo to pár let nazpět, naše první zkušenost, kdy má přítelkyně, nyní má žena ukázala co jí láká a jak otevřený vztah můžeme mít. Aby byl příběh úplný doplním, že má nynější žena měla před 5 ti lety krásných 22 let.
Jmenuje se Klárka a i nyní si drží velice krásnou postavu. Je to ten typ ženy, který ví jak se obléknout a co dokážou udělat červené lodičky na jehlách s chlapem a jeho myšlenkama.
číst více
Cesta.
Z deníku dospívajícího, aneb reálná povídka o cestě mladého jinocha za krásami moravských žen. Z etických důvodů jsou vynechány jakékoliv jména.
Psal se rok 1988. Bylo mi jedenáct let a já jsem seděl na zadním sedadle našeho Wartburgu a už asi hodinu jsem se strašně nudil. Vedle mě už seděla babička, klasická šestasedmdesátiletá moravská selka, otec řídil auto, maminka seděla vedle na sedadle spolujezdce.
číst více
Je na čase, abych vám vyprávěl celkem kuriózní příběh, který se týká mé nadřízené ale i mě samotného. Nebudu uvádět žádná jména, jelikož má nadřízená stále pracuje jako generální ředitelka jedné velké společnosti. Znám se s ní už dlouho, jsme přátelé už od střední školy a tak ke mně má velkou důvěru. Předem musím říci, že na tak vysokou pozici by se nedostala, nebýt její vytrvalosti, neodbytnosti a neústupnosti.
číst více
„Ne že se mi budeš dívat pod sukni.“ posadila se přede mne Terezka s nohama cudně u sebe.
„Ale no tak. Tery to bys mě neudělala.“ Rukou jsem zabloudil na terčino levé lýtko, které jsem zlehka hladil, „Koukni se na Denisu, jak má vyzívavě roztažené nohy. Jak jí ty slušivé tyrkysové šaty obepínají půlky. Bože ona snad nemá kalhotky.“ Nachal jsem terčino lýtko a pospíchal k Denise.
číst více
Jedného dňa v škole sme sa bavili so spolužiakmi o sexe, ja som spomenul, že v penise cítim strašne veľké napätie a neviem čo mám s tým robiť. Jeden spolužiak mi povedal, že si ho mám vyhoniť, on si ho honí bežne a tak isto aj ďalší spolužiaci, veď je to skvelý pocit. Mne bolo trochu trápne pred ostatnými, že mám už 16 a ešte som si ho nehonil, zatial som mával dosť často mokré sny.
číst více
První díl
Zklamání dalších dnů.
Další den jsem opět namísto rozvážení obědů, koupání a dovádění utíkal na půdu stodoly na seno kontrolovat co se děje dole ve stodole. Celou dobu jsem neviděl vůbec nic. Stejně tak dopadlo moje šmírování při fingovaných návštěvách kadibudkového WC. Všichni měli nějakou práci a já na rozdíl od toho abych pomohl, jsem se flákal po okolí a šmíroval.
číst více
Žádost
„Pane učiteli, chtěl jsem se na něco zeptat. Asi víte, že pojedu na celý léto do Anglie,“ přišel za mnou do kabinetu Vašek.
„No, to vím, Vašku, a ty s tím máš nějaký problém?“ – „No, já se bojím, že se tam nedomluvím...“ – „To si ze mě děláš srandu? Ty, se samýma jedničkama z angličtiny?“ – „Angličtina ve škole je něco jinýho. Pořád děláme dokola to samý, aby se to všichni naučili. Chtěl bych se toho naučit víc...“
Změřil jsem si toho kluka pohledem a skončil u očí, které koukaly částečně prosebně, ale bylo v nich i něco jiného. Nedokázal jsem přesně vyluštit, co to znamená.
číst více
Shodil jsem bundu, uložil nákup, obul trepky a v pulovru, triku a kalhotách jsem udělal několik kroků ke dveřím sousedního bytu, a jakmile jsem se dotknul zvonku, dveře se rozevřely. Vypadalo to, jako by Simona čekala za dveřmi – stejně nedočkavá na mou návštěvu, jako já na to, co mi před nedávnem slibovala – totiž na pohled na ty její, jak ona pronesla – cecíky. Jakoby synchronně jsem já vešel k ní do bytu a ona za mnou zavřela dveře a bylo zcela jasné, že si nikdo nemohl všimnout, kde jsem.
číst více
Zdalo se, ze dvere uz dlouho nevydrzi. "Elizabeth!" Howard Vernon od nepretrziteho rvani malem chraptel. Ruce ho bolely, jak neustale tloukl do dveri a vzteky byl rudy jako vareny rak. "Eliazbeth Vernonova, naposledy te vyzyvam, otevri!!!" Zadna odpoved. Na par vterin zavladlo absolutni ticho. Howarda temer ohlusoval vlastni zrychleny tep. "A mam toho dost!" zajecel, kdyz mu s definitivni platnosti dosla trpelivost. "Ja ty dvere vyrazim a pak si me neprej!!!" Tentokrat jiz na odpoved necekal a rovnou se pustil do likvidace dubovych dveri, ktere dosud v celku prezivaly nejedno bourlive stoleti. Dnes jim ovsem nebylo prano. Pomalu, ale jiste se odebiraly na vecnost.
číst více
Jmenuji se David a je mi 14 let. Po smrti svého otce jsem zůstal bydlet s nevlastní mámou Laurou, která mě vychovává už od dětství, tudiž jsem si myslel, že se nemám čeho bát a že se o mě postará. Otec byl podnikatel, kterému obchody docela šly, takže o peníze taky nebyla nouze.
číst více
