Nenávist je něco, co si namlouváme, že cítíme. Já jsem si myslela, že ho nenávidím… a přitom jsem si celou dobu jenom lhala. Bylo to deset let – tak dlouho mi lhal, manipuloval se mnou a užíval si, jak jsem den ode dne nervóznější, zmatenější a zoufalejší. Provokoval, to bylo u něho na denním pořádku, ale přitom nikdy neřekl nic, co by mělo nést skrytý podtón nebo jakýkoli dvojsmysl. Myslela jsem si, že si to prostě namlouvám, že je to jenom výplod mojí mysli… Teď už ale vím, že to byl úmysl – vyprovokovat mě, aby mi to mohlo být předhazováno ještě dlouhou dobu. Chtěl mě dostat do situace, kde měl navrch on…
To všechno se mi právě teď míhalo hlavou. Byla to chvilka nepozornosti, která vyústila v situaci, ve které jsem byla jednoduše řečeno v háji. Vnímala jsem, jak se má záda, z velké části obnažená kvůli pouhým černým kusům spodního prádla; které toho k mojí smůle ukazovalo daleko více, než ty nejodvážnější bikiny; opírají o chladnou zeď, která mi přes lopatky vysílala do těla mrazení.
A on stál přímo přede mnou. Cítila jsem jeho pohled na své obnažené kůži a doslova vnímala, jak si mě prohlíží, jako kdybych byla pouhý kus masa. Oči jsem měla pevně sevřené, protože kdybych pustila svůj nejsilnější smysl ven, první, co by mě do něho uhodilo, by byla vypracovaná a k výsměchu mé sebekontroly nahá, hruď. Tohle byla jedna z jeho provokací; chodit po celém bytě pouze v tmavých džínách a ještě se naschvál pohyboval tak, aby se mu pod kůží svaly vlnily, což přimělo k nekalým myšlenkám každou holku, ať už by byla sebenevinnější.
„Co po mě chceš?“ podařilo se mi vydechnout, tiše, ale byla jsem si úplně jistá, že mě slyšel, na to měl sluch až příliš dokonalý… Odpovědi jsem se ale nikterak nedočkala, takže jsem si povolila jeden jediný pohled skrz oponu řas vzhůru, směrem k jeho tváři. Střetla jsem se s pohledem očí, jejichž mechově zelená barva s nádechem ocelové šedi a blankytné modři by se za mnohem jiných událostí mohla zdát hřejivá, uklidňující… ale nyní byla pouze ztmavlá a já jsem si byla bůhvíjak jistá, že to nebylo pouze panujícím přítmím.
Udělal to – zase… Stalo se to podruhé a to i přes to, že minule jsem utekla a radši strávila promrzlá noc v lese, než s ním v jednom bytě. Ale přesto tady nyní opravdu stál přede mnou a na mých rtech žhnuly ty jeho. Věděl, že pokud mě dokáže tímhle prvním okamžikem dostatečně omámit, tak toho nenechám. Mohl ke mně vypustit klamný náznak něčeho, co by se mohlo i rovnat pravému citu nebo emoci, ale já cítila to, co to obsahovalo v holé skutečnosti; chtíč a testosteron, kteýr z něho sálal snad i na kilometry daleko.
A asi právě kvůli té pravdě se ve mě něco zlomilo a já jsem po tom jako šílená žízní po něčem, co mi mohl poskytnout pouze on, hmátla. Vnímala jsem, jak se jeho tělo těsně natlačilo na to mé a teď už mi nezbýval žádný prostor k tomu, abych mohla ustoupit dozadu. Jedna jeho paže zabloudila na můj bok, těsně pod žebra, a ta druhá, ta drzejší, na bok, kde se mi dvěma prsty zahákl za lem spodního prádla. Stačilo by trhnout…
Zachvěla jsem se a věděla, že to na mě okamžitě rozpoznal. Než jsem se stačila nadechnout, ozvalo se tiché otření kovu o kov a já cítila, jak mé tělo opouští černá podprsenka. Od kompletní nahoty mě teď dělil pouze kousek kalhotek… které se vzápětí trhnutím ocitly dole taky.
Odtrhla jsem rty od jeho, přičemž jsem ho musela lehce kousnout do spodního rtu. „Co to děláš?“ ozvala jsem se slabým, ochraptělým hlasem.
„To, co jsem měl udělat už dávno,“ odvětil ledově a vzápětí mě jeho silné paže vynesly do vzduchu. Netušila jsem, co se děje, ale moje nohy se samy od sebe omotaly okolo štíhlého pasu, kde se mu pod kůží rýsovaly pevné svaly. Byla jsem nahá, v jeho náruči, natisklá na jeho těle a věděla, že teď už jsem permanentně v háji. No… tak aspoň ať už to stojí za ta psychická muka! Tuhle hru můžou hrát i dva…!
Tak rázně, jak jsem jenom zvládla, jsem se jednou rukou zachytila na jeho zádech za vystouplou lopatku a tou druhou mu vjela do obyčejně pískově hnědých vlasů, které nyní nabily barvy hořké čokolády, za které jsem ho musela zatahat, protože tlumeně zavrčel. Projela mnou vlna horka, když jsem se svým středem, který jsem kvůli své poloze měla vystavený jemu na milost i nemilost, přejela po rozkroku, kde se mu okamžitě začala tvořit boule. Jeho ruce drtily moje drahocenné pozadí a rty se přemístily na krk, kde následovala vždy stejná rutina – lehce kousnout a potom sát. A já… já jsem z toho šílela.
Moc lidí se nemůže pochlubit, že to dělali s někým, koho nenávidí, opření o chladnou zeď. Já to říct můžu, protože sotva po pěti minutách jsem ucítila, že to něco, co mě šťouchalo do břicha, se mě nedotýká na břiše ani přes látku. Pohnula jsem pánví dozadu a dolů, poté dopředu… a ucítila prudkou bolest, která se clým mým tělem prohnala jako smyslná smršť. Z úst mi vyšel tichý výkřik a nohy se mi ochable spustily k zemi. Stála jsem na špičkách, přitisknutá k němu a pohybovala se na něm s něčím, co můžu hrdě nazvat zvířecí radostí.
A potom se to znova stalo – vzpamatovala jsem se. Tentokrát jsem si ale nevzpomněla při nevinném líbání ani při už trochu drzejším osahávání… teď jsem si vzpomněla uprostřed něčeho, čím jsem se připravila o tu jedinou zbraň, kterou jsem stále ještě měla proti jeho nátlaku. Zase mi došlo, jak neskutečně pitomá jsem…