Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

Pod vlivem osudu

Kategorie: BDSM
23.09.2016
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 9 hlasů
Loading...
 Chvilku přemýšlela a to už její prsty zkušeně vyťukávaly na klávesnici a ruka navyklým pohybem šmejdila s počítačovou myší po podložce. Před několika měsíci k nim do firmy zavedli internet a Hanka se s ním naučila celkem rychle zacházet. Z počátku nevěděla, k ..

Nad Prahu se již před hodnou chvílí snesl soumrak a vládu nad děním přebrala tma. Zvolna ustával ruch okolo projíždějících tramvají a život velkoměsta se vzhledem k počasí ochotně přesunul do kavárniček, klubů a příjemného prostředí kinosálů. Drobounké kapičky jemného mrholení nacházely svůj úkryt v kdejaké skulince, případně se na okenních tabulích ochotně spojovaly do praménků a zvolna stékaly kamsi dolů. Podzim se vším všudy, uvědomila si Hanka a výhled z okna ji bezděky přiměl k tomu, že se ještě více uvelebila v pohodlném otočném křesílku. Sychravo a nevlídno okolního světa tak ostře kontrastovali s útulností její kanceláře. Měkké osvětlení, pastelové barvy interiéru, přátelské prostředí. Bylo jí tu dobře a vlastně byla moc ráda, že to místo před časem získala. Otočila se od stolu, dala si nohu přes nohu a v sedě se zvolna protáhla. Vyhovovalo jí, že může do Prahy jezdit jen párkrát do měsíce a má tak doma relativně více času. To dojíždění se dá celkem přežít, s návaly práce už je to malinko horší, ale co. Něco za něco, tak to brala. Zvykla si na jisté vypětí a postupně s v tom naučila chodit, takže teď už si mohla dovolit v průběhu dne i někam na pár hodin odejít, něco si zařídit, podívat se po městě a sejít se třeba s kamarády. Vedení firmy to sice nerado vidělo, ale zatím si nikdo nestěžoval. Natočila se s křeslem opět ke stolu a s povzdechem prolétla kupu firemní agendy. Tohle všechno ještě přečíst, projít, napsat několik dopisů. Pomalu jí začínalo být jasné, že se odsud dřív než těsně před půlnocí nedostane. Smířila se svým osudem, prostě je to jeden z dnů, které se musí nějak přežít. Přemýšlela, co se vlastně dneska událo a nemohla přijít na nic, co by ji nějak zvlášť potěšilo. Ráno ji ujel vlak a tak do práce dorazila těsně před polednem. Nikdo z vedení si toho nevšiml, pouze na stole nalezla vzkaz od kolegyně, že jí tu hledal nějaký mladý pán. Kdo to mohl být? Uvažovala, ale pak na to rychle zapomněla. Odpoledne si na chvilku odskočila do města kamarád ji pozval na kafe. Nechtěla přijít pozdě, na setkání se těšila, a tak po chodbě skotačivě běžela. Byl to vlastně docela trapas, ale když ta dáma se z ničeho nic vynořila zpoza rohu a ještě si to šinula středem chodby asi k té srážce dojít muselo. Hanka byla temperamentní kvítko, avšak měla dobrou vůli té osobě pomoci na nohy a posbírat rozhozené papíry, ale když ona se tak rozkřikla… , že Hančina reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nemyslela to vůbec zle, ale když viděla, že její snaha po smíru se míjí účinkem, slova jí ze rtů splynula tak nějak sama. Pravda, ke korpulentnímu tučňákovi valícímu se středem chodby ji zrovna přirovnávat nemusela, ale když ji v ten moment nic milosrdnějšího nenapadlo. Vypadala uraženě a ječela, že si bude stěžovat. To může, třeba na nádraží Praha Bubny. Jistě, kafíčko s kamarádem bylo celkem příjemné, akorát by tam měli zakázat kouřit. Odér z cigaret se natáhne do všeho a nedá se jen tak překrýt. Zpět do firmy přišla chvilinku po šesté a od té doby zápasí s netenčícím se balíkem písemností. Byla v celé budově sama a potřebovala se trošku odreagovat, s někým prohodit pár slůvek, zažertovat si a jako naschvál nikde nikdo. Jistě, mohla zvednout telefon a někomu zavolat, ale hovorů už tento týden bylo dost a dost. Soukromé tlachání na firemní účet mají, jak jinak, zakázané, ale kolegyně jí říkala, že se to stejně nikde neeviduje, takže si sem tam s někým popovídá nějaká ta půlhodinka se v tom množství hovorů v pohodě ztratí. Co by se tak dalo dělat? Chvilku přemýšlela a to už její prsty zkušeně vyťukávaly na klávesnici a ruka navyklým pohybem šmejdila s počítačovou myší po podložce. Před několika měsíci k nim do firmy zavedli internet a Hanka se s ním naučila celkem rychle zacházet. Z počátku nevěděla, k čemu taková síť může být dobrá, ale postupně tomu přicházela na kloub. Jednak se pomocí toho dala řešit celá řada pracovních problémů, ale to by ji až tak nenadchlo. Jistě, těšilo ji, že se s ní chodí spolupracovníci radit a že může být užitečná, práce s počítačem jí v jejich dvaceti nedělala žádné problémy, což se o starší generaci říci nedalo, ale na internetu ji přitahovala celá řada jiných věcí. Prostřednictvím obrazovky monitoru měla před sebou celý svět a jak zjistila, lze na síti nalézt mnoho zajímavého. Práce počká, mínila Hanka a rozhodla se, že si prohlédne nějaké stránky, které ji pobaví. Anebo raději snad ne, podívá se někam úplně jinam čas od času se napojí na stránky, které ji svým obsahem dostávají do zvláštního vnitřního rozrušení. Dělá jí dobře, když může podráždit niterné strunky a oddávat se svým zatím tajným fantaziím a představovat si, co by se mohlo stát. Anebo si jen tak s někým popovídat a nechat se unášet na vlnách podivné směsice strachu a vzrušení… To bude ono. Hanka ještě v rychlosti vykoukla na chodbu, aby se přesvědčila, že jí nikdo nemůže z ničeho nic překvapit a již s lehkým mrazením v zádech vyťukávala důvěrně známou adresu. Soukromí v liduprázdné budově se jí teď vlastně hodilo nedokázala si představit, že by ji při prohlížení tajemných stránek někdo chytil a zjistil, co ji tolik zajímá. Ráno si sice dala závazek, ze se do „zakázané komnaty“ podívá, až bude mít vše uděláno, ale co, práce počká a neuteče. Plna očekávání si otevřela svou soukromou schránku s elektronickou poštou a byla mile překvapena, když tam nalezla několik dopisů. Otvírala jeden za druhým a s potěšením je pročítala. Občas si odskočila na jiné stránky, které ji pisatelé doporučovali, pak se zase vrátila k dopisům a bylo jí dobře. Na chvilku okem zavadila o nevyřízenou kupu firemní agendy, ale už ji svědomí netrápilo. Zvolna se jí odkrýval svět, který ji v poslední době tolik zajímal a zjišťovala, že se svými neobvyklými přáními není sama a příjemně se zachvívala při představě, že by se mohla s někým sblížit, otevřeně si s ním povídat a třeba jednou…? Nevnímala čas a únava, která se ještě před chvílí chtěla plíživě vloudit do mladého těla byla rázem ta tam. Hanka se cítila fit a naprosto se zabrala do prohlížení stránek, hltala každé slovíčko a pomalu dospěla do stavu, kdy pro ni přestal existovat čas. Pošmourno podzimu v plné síle se někam vytratilo a kdyby slečnu v ten moment někdo pozoroval, dospěl by k názoru, že naprosto nevnímá okolí… Očima se dívala kamsi za zeď, byla zasněná, duchem nepřítomná a tak si v první chvíli ani neuvědomila, že v zámku dveří šramotí klíč a někdo se je pokouší otevřít. Západka dveří kanceláře cvakla naprázdno vždyť bylo přeci odemknuto a to už se Hanka s trhnutím a patřičným leknutím navrátila do reality. Automaticky se otočila ke dveřím, které se již již pomalinku otvíraly. Hanka s údivem hleděla na neznámého návštěvníka, který se ze zámku pootevřených dveří snažil vyprostit klíč. Po té, co se mu to podařilo, zaregistroval, že také není v místnosti sám, jak původně očekával, nýbrž je zde společnost v podobě sympatické dívky. Hanka hleděla do tváře mladého muže a tak se v poslední chvíli zmohla na to, aby na monitoru zobrazila okno s jinou tematikou. Mladý muž na sobě dal znát lehké rozpaky, ale vzápětí už příjemným plným hlasem pozdravil: „Dobrý den… tedy spíše dobrý večer. “ „Ahoj“, uklouzlo zprvu instinktivně Hance, neboť se nechala unést chlapeckým vzezřením tváře, ale vzápětí se opravila: „Totiž promiňte, dobrý večer. “ „Prosím neomlouvejte se,“ odvětil s přátelským úsměvem a pokračoval: „Omluvit bych se měl asi já vám, neboť pozoruji, že jsem vás trochu vylekal a to jsem rozhodně nechtěl. “ Hanka se malinko usmála a podotkla: „Ano, trošičku jste mě vylekal. “ „To je mi opravdu líto. Víte, pracuji u této firmy jako technik a naše ředitelka mi před několika dny volala, že tu jsou nějaké problémy a abych to dal do pořádku. „To, že u firmy pracuje, bylo celkem pravděpodobné. Kde by jinak vzal klíče od dveří? „Pracuji tu už docela dlouho“, řekla, „ale vás jsem tu ještě neviděla…“ „Aha, asi jsem Vám nedal příležitost. Víte, já tu bývám zřídka. “ Pozorně naslouchala a její zaujetí se projevilo v tom, že se na křesílku natočila k novému objektu. „Charakter mé práce mi umožňuje, že tu nemusím být každý den a navíc většinu své činnosti mohu vykonávat odjinud.“ „To znám, „ozvala se zúčastněně Hanka, „taky tu bývám jen několikrát do měsíce a většinu práce si mohu udělat v klidu doma. Mohu se zeptat, co děláte?“ „Můžete. Původně mě tu najali jako sílu, která se má starat o takové ty moderní hračky, jejichž jeden exemplář vám teď vrní na stole, ale pak…“ „Jste tu přes počítače?“ skočila mu do řeči Hanka. „Ano, mám tu smůlu, že musím opečovávat tyhle digitální potvůrky a starat se o to, aby příliš nezlobily ty, kteří je obsluhují. Ale jak tak zjišťuji, některé stroje mají skutečně půvabnou obsluhu. Asi bych měl svou práci vykonávat svědomitěji a chodit sem častěji,“ prohlásil s jiskřičkou v očích a opřel se o dřevěnou zárubeň. Hance malinko zacukaly koutky úst a byla potěšena. „Promiňte, pojďte dál a posaďte se,“ laskavě nabídla volnou židli. „Omlouvám se, že jsem otálela s pozváním, ale skutečně mě vaše návštěva zaskočila. Když říkáte, že se staráte o počítače, tak to by jste tu měl být skutečně častěji. Občas si s něčím nevím rady a opravdový odborník by se mi hodil k ruce. Jak to, že tu býváte tak málo? Já mám s počítačem problémy neustále…“ navázala na sbližovací notu. „Já asi nejsem žádný opravdový odborník“, podotkl a přijal nabídnutou židli. „Víte, starám se třeba o to, aby vám tu fungovala síť, instaluji tu nové programy a tak podobně. Tahle práce má tu výhodu, že ji mohu dělat třeba z domova pokud bych tam byl napojený na síť. Říká se tomu dálková správa. Takže já sem vlastně jen občas chodím preventivně zkontrolovat telefonní ústřednu, nastavit klimatizaci či skouknout světla. Prostě spadlo na mě v této budově vše, co má nějaké drátky a funguje to na elektřinu. Škoda, vy do toho asi nespadáte…“ „Ne, zatím jsem nevypozorovala, že bych měla nějaké drátky a s tou elektřinou vám to nemusí být líto. Alespoň vás nemohu kopnout,“ opáčila vesele Hanka. „To jste mě tedy potěšila!“ usmál se. „Ráda dělám druhým radost, to víte, ale když už vás tu dneska mám, tak by jste mi mohl s něčím poradit, když se tak vyznáte v těch počítačích,“ švitořila Hanka a hned ho seznámila se svým problémem. Byl velice ochotný. Společně si přisedli ke klávesnici a začal jí radit co a jak má udělat. Měla radost, že se může něco snadno dozvědět a také jí dělalo dobře, když mohla udržovat jeho pozornost. A tak jí předváděl různá kouzla jak vyzrát na počítač a přidal i nějaké užitečné rady. Strávili spolu dobrou a velmi příjemnou půlhodinku, když se Hanka osmělila a rozhodla se, že o něm zjistí něco osobního: „Promiňte, už nějaký čas si tu spolu povídáme a ještě jsem se nepředstavila. Já jsem Hanka. “ Předpokládala, že se bude držet zaběhnuté konverzační logiky a sdělí jí své jméno, namísto toho ji však zaskočil: „Já vím.“ „Jak to můžete vědět?“ udiveně se otázala Hanka. „Hledal jsem vás tu dnes po ránu, ale nikdo tu nebyl. Kolegyně z vedlejší kanceláře mi prozradila vaše jméno,“ ochotně vysvětloval. Kdesi v nitru mladé slečny se ozval poplašný zvoneček: „Chtěl jste mi něco?“ „Ne, tedy, vlastně to ani nestojí za řeč, ale povězte mi: „Na tomto počítači pracujete jenom vy?“ Položil otázku a pozorně sledoval dívčinu reakci. „To ne,“ pronesla Hanka bez mrknutí oka a pokračovala: „Přes den se nás tu střídá víc, jak kdo potřebuje.“ Chvíli se zdálo, že ho odpověď uspokojila. Souhlasně pokýval hlavou, odmlčel se a se zájmem dodal: „A večer?“ „To tu bývám sama. Dojíždím sem z domova, a tak tu dělám takové nárazovky. Někdy jsem tu i přes noc,“ objasnila mu. „A není vám tu samotné smutno?“ Optal se s neskrývaným náznakem sympatií. „Ani ne, bývám zabrána do práce a tak mi to ani nepřijde. A navíc, dneska tu nejsem sama,“ dodala už zase veselým tónem Hanka. Tohle drobné flirtování se jí zamlouvalo a v duchu se těšila na to, jak se bude hovor dále vyvíjet. „Vlastně už vás nebudu déle zdržovat. Zjistil jsem, co jsem potřeboval,“ prohlásil z ničeho nic a zvedl se ze židle. „A když vidím na stole tu kupu papírů, tak vám to nezávidím. Děkuji za příjemnou společnost a třeba se někdy někde… však víte, někdy šťastná náhoda a jindy osud vládne světu. “ Odsunul židli stranou a vykročil ke dveřím. Hanku tak náhlé ukončení hovoru nemile překvapilo a snažila se večerního návštěvníka ještě na chvilku zadržet. „Počkejte ještě chvilku. Třeba by té náhodě šlo nějak napomoci. Víte, kde přebývám, tak se klidně někdy stavte. Budu li tu, ráda vás uvidím.“ „To není tak jisté,“ prohodil na půl úst. „Já jsem k vám ale teď byla upřímná. Skutečně vás ráda uvidím,“ malinko dotčeně prohlásila Hanka. „Já vám věřím,“ otočil se k ní ode dveří,“ ale není jisté, jestli tu budete.“ Zatvářil se při tom tak nějak záhadně. Co tím jenom myslí, marně dumala Hanka. Její zvědavost vystrčila drápek a stůj co stůj chtěla vědět více. „Moment, jen tak vás nepustím,“ prohlásila sebevědomě a vstala z křesla, aby svoje rozhodnutí podpořila. „Mluvíte v záhadách. Já jsem k vám byla před chvílí upřímná, a tak by jste mi to mohl opětovat. Co jste myslel tím, že není jisté, jestli tu budu?“ Udělal krok směrem do místnosti: „Hanko, obávám se, že vám to nemohu říci. Paní ředitelová mě pověřila jistým úkolem a jsem vázán mlčenlivostí. A jak sama víte, porušování nařízení se u naší firmy přísně trestá. Jenom kvůli tvrdé morálce se držíme na špici a…“ „Počkejte, nezamlouvejte to. Jednak nejsem typ, který by se hned se vším utíkal svěřovat a jednak mi vůbec nejde do hlavy účel vaší dnešní návštěvy. Tak s pravdou ven!“ Našpulila pusinku. Bylo vidět, že chvíli přemýšlí a váží své rozhodnutí: „Tak tedy dobrá. Prosím, mlčte o tom jako hrob, nikomu ani slovíčko. Říkám vám to jenom ze známosti. “ Nuceně se usmál a pokračoval. „Stejně se s tím už nedá nic dělat. Poslední dobou se nám enormně zvedla finanční vydání za používání internetu a také platíme o dost víc za telefonní hovory. Ředitelku to velmi rozzlobilo a pojala podezření, že někdo používá firemní prostředky pro své soukromé aktivitky. Dostal jsem za úkol zjistit, co se tu vlastně děje, jaký počítač se k čemu používá, kdo kam volá a tak. Také mám analyzovat záběry z videokamery, co je nad vchodem a zjistit, kdo a jak využívá pracovní dobu. A pozítří mám o tom všem podat písemnou zprávu a ředitelka z toho vyvodí důsledky.“ Hanka nebyla hloupá a tak zvolna pojímala tušení, co by za právě vyslechnutým sdělením mohlo být. Hrome, vždyť by se to také mohlo dost dobře týkat jí. Ředitelová vyvodí důsledky? Vlastně ji ani ještě neviděla, ale jak tak slyšela, jediným důsledkem za průšvihy bývá rychlý co rychlý okamžitý vyhazov. No to by byla rána! Co bych tak asi dělala, pomyslela si Hanka. Nu třeba se tu vůbec nejedná o mě a plaším se naprosto zbytečně, pokračovala ve svém rozjímaní a jakoby se chtěla o tom ujistit, s malinko chvějícím se hláskem nesměle položila otázku: „Ale tenhle počítač je v pořádku, že?“ a ukázala rukou na stroj ležící před ní. „Obávám se Hanko, že ne. Abych pravdu řekl, je to vlastně jediný stroj, který je podezřele aktivní. Mám tu výpis adres, které byly volány z tohoto stroje za poslední měsíc,“ vytáhl ze složky několik hustě potištěných papírů. Hance se malinko začali třást kolena, ale ovládla se a neztratila hlavu. Pomalu přešla ke křesílku a pokud možno se snažila, aby na ní nebylo vidět rozrušení. Dosedla a chytila se prvního a možná i posledního záchranného kruhu, který viděla: „Ale na tomhle počítači nedělám jenom já. Doufám, že si nemyslíte, že bych…“ „Ale já vás z ničeho neobviňuji,“ počal smířlivě a přesunul se ode dveří zpátky na židli, kterou před chvílí opustil. „Mě osobně je situace jasná. Ale snad by jste mi mohla ještě pomoci. Podívejte se třeba tady na ten seznam adres navštívených webovských stránek a zkuste mi říci, kterou z nich jste třeba zadávala do počítače vy.“ Hance svitla naděje, že se z podivné situace dostane a to docela rychle vždyť se dívá i na normální stránky, které používá při práci. Nahlédla do seznamu a počínala trnout. Hrome, samé známé a choulostivé adresy, na ty se tu dívám jenom já. Přiznat se či nepřiznat, váhala a těkala očima po nabídnutém papíru. „Ne, ani jedna z adres mi není známá. Snad některá z kolegyň…?“ „A víte že ani nevím, jaké stránky na těch adresách jsou? Možná bychom se na ně mohli podívat a třeba byste mi dala tip, kterého z našich spolupracovníků by to mohlo zajímat. Vy je přeci znáte mnohem víc a také jako žena máte jistě lepší odhad, nežli já. I když… to nic neznamená, já musím schraňovat fakta a ne nějaké dohady a domněnky, byť by byly od někoho, koho si velmi vážím…“Ještě zněla poslední slova a už sahal po klávesnici. Co všechno v ten moment proletělo Hance hlavou. Ještě, že aspoň seděla v křesle, neboť vůbec necítila sílu v nohách. To snad ani není pravda, on se chystá vyzkoušet některé adresy s hrůzou pozorovala, jak se chopil klávesnice. „Hanko, prosím vás, mohla byste mi nadiktovat třeba tu první adresu ze seznamu?“ Zněl jeho požadavek a Hanka cítila, že to napětí už déle nevydrží. Její tváře mírně zčervenaly. „Počkejte,“ pronesla potichu a ruka s papírem ji klesla. „Ty adresy jsou asi všechny moje.“ A bylo to venku. Svěsila hlavu a nejraději by byla někde daleko. Ticho kanceláře přerušil skoro vlídný hlas: „Já vím. “ Horší už to být nemohlo a zdrcené Hance už bylo všechno jedno. Vůbec si nedokázala představit, co bude následovat. Ta ostuda a hanba! „Jak to můžete vědět?“ Otázala se spíše ze setrvačnosti. Místnost opět naplnil jeho plný hlas: „To je jednoduché. Našel jsem si soubory, do kterých se zapisují navštívené stránky. Kromě adresy se tam zapisuje i čas, kdy byla stránka volána. Pak jsem se podíval na záznamy z videokamery a nebylo těžké zjistit, že se časy shodují s vaší přítomností v budově. Časy zápisů spadají do nočních hodin a to lze poznat nejenom ze záznamů, ale před chvíli jste se k tomu sama přiznala. Mimochodem, je tam také vidět, že občas přijdete pozdě a pokud chcete vidět výpis z telefonní ústředny, tak také mohu sloužit. “ To je jenom zlý sen, to přeci nemůže být pravda. Jestliže před chvílí se Hance míhaly hlavou myšHanky jedna za druhou, tak teď se cítila dokonale prázdná. Nevěděla, jak se má zachovat. Tenhle den by nejraději ze svého života vymazala. Zavřela na chvilku oči a doufala, že až je otevře, bude kancelář prázdná, ale… byl tu a seděl vedle ní. Čekal, co udělá. „Vy jste ty stránky viděl?“ „Ne, to mě ani nenapadlo. Jediné co tuším je, že nemají co dělat s naší pracovní náplní. “ „Mohu vás o něco požádat? Nedívejte se na ně. Styděla bych se před vámi, i když asi už to se mnou horší být nemůže. “ Co teď, zatraceně, co teď? tázala se Hanka sama sebe. „Co s tím seznamem uděláte?“ prohodila Hanka a podala mu papír s adresami. „Coby? Během zítřka vypracuji podrobnou zprávu o tom, co jsem zjistil a pozítří to má šéfová na stole. Toť vše.“ Vše, vše, on si snad ani neuvědomuje, co říká. Hanka cítila, jak se jí hroutí budoucnost jako domeček z karet. To se neutají a docela dobře se to s ní potáhne. Kde ji s takovým doporučením vezmou? Ach jo, co bude. „Kdo o tom všechno ví?“ Zeptala se rezignovaně. „Jenom já, je to mé soukromé šetření a nemám ve zvyku se komukoliv svěřovat. “ Zatím to ví jenom on, ale jak dlouho ještě. Pozítří, už pozítří to bude mít na stole ředitelka a pak si může sbalit fidlátka. Co teď, co teď ptala se Hanka sama sebe, ale nic smysluplného ji nenapadalo. Zatím to ví jenom on, ale co s tím? V hlavě ji opět začínalo hučet jako v úle. „Prosím vás, nevím jak to říci,“ začala pomalu a smutně Hanka. „Nemohl by jste třeba ty papíry zahodit a nějak zařídit, aby se na nic nepřišlo. Víte, byla bych vám strašlivě vděčná,“ soukala ze sebe Hanka a dělala smutné oči doufaje, že oblomí jeho srdce. „Ale Hanko, já jsem zvyklý svoji práci dělat poctivě a toto by se neslučovalo s mými zásadami. Skutečně, nejde to. “ „Ale to mě vyhodí z firmy!“ Zvolala. Přeci nemůže mít srdce z kamene a není to necita. „Prosím vás…“ „Je mi vás upřímně líto, ale obávám se že pro vás v tuto chvíli nemohu nic udělat. Skutečně, ctím zásady firemní politiky a udržování disciplíny je podmínkou úspěchu. Vím, že rozhodnutí paní ředitelky se může zdát tvrdé, ale já s ním vnitřně souhlasím, ačkoliv mi do toho nic není. Berte to z té lepší stránky, třeba vám tato životní zkušenost bude jednou k něčemu dobrá. “ „Přeci nemůžete být tak krutý. Držíte mě v hrsti, “ pronesla potichu Hanka a nebyla daleko do pláče. „Skutečně bych vám byla vděčná a udělala bych pro vás cokoliv…“ v posledním zoufalém pokusu se Hanka koketně naklonila směrem k němu a vypnula hruď…“Ale ale Hanko“ zarazil ji. To co teď nabízíte je pod vaši důstojnost a snažíte se mě zatáhnout do podivné hry. Jste půvabná a sympatická mladá dáma, ale mám-li být upřímný, tak váš vytahaný svetr čpící cigaretovým dýmem vám rozhodně na přitažlivosti nepřidává. A to už ani nemluvím o tom, že se v této budově kouřit nesmí… „Hanka se chtěla vzepřít poslední narážce, ale pak si uvědomila, že by jí asi stejně nevěřil. „To je ale konec…,“ konstatovala Hanka a položila si hlavu do dlaní. „Já vás ještě jednou prosím, nevím co mám udělat, ale prosím, prosím vás…,“ zoufale opakovala. Bylo mu jí líto, ale zdálo se, že také neví, jak by jí mohl pomoci. „Skutečně, je mi vás nesmírně líto a zároveň doufám, že mě neviníte z jistých problémů, které vám zdá se nastanou ve vaší kariéře. Přemýšlím o tom, jak by se vám dalo pomoci, ale nenapadá mě žádné řešení. “ „Prosím, vždyť ty papíry by jste mohl zahodit a já vám slibuji, že už to nikdy neudělám.“ „To by bylo příliš laciné řešení a abych se přiznal, neslučovalo by se to s mým svědomím. A pak, váš slib byť je hodnotný, mi nedává jistotu, že se ze svých chyb náležitě poučíte a že se to nebude opakovat. “ „Ale já bych to už skutečně nikdy neudě…“ Přerušil ji gestem a pravil: „Je mi líto, ale žel, asi se nedá nic… dělat…. Snad jen… ale ne… to je hloupost. “ Hanka zbystřila: „Co snad jen, co vás napadlo? Prosím…“ „Nic, tak mi něco blesklo hlavou… musel bych to ještě promyslet. A mimoto, je velmi nepravděpodobné, že byste na to přistoupila.“ „Poslouchám, prosím, je to moje jediná naděje…“ „Dejte mi chviličku“, požádal a bylo vidět, že se zamyslel. Hanka s nedočkavostí očekávala, co se dozví, s čím přijde. „Byla jste někdy bita?“ Prostoupila místnost naprosto neočekávaná otázka a Hanka si zprvu myslela, že se přeslechla. „Jak prosím??“ „Ptal jsem se, zdali jste někdy byla bita, jestli jste někdy dostala výprask.“ Hanka nevěřícně zírala: „To ne, nikdy. Leda snad jsem někdy dostala od maminky pár facek, ale jinak… ne.“ „Napadlo mě jedno řešení. Vím, že se vám bude zdát staromódní a asi krajně podivné, ale předložím vám jej ke zvážení. Proutek se má ohýbat, dokud je mladý a vy mladá jste, dokonce velmi mladá. Nemyslím si, že to, co jste provedla, by si zasluhovalo zrovna výpověď z firmy, ale na druhou stranu bych chtěl mít jistotu, že se z toho poučíte. Čili, můžeme nechat vše tak, jak do teď a dát volný průchod událostem pak to s vámi pozítří vyřídí naše ředitelka nebo se dohodneme na určité formě tělesného trestu, po jehož vykonání budu záležitost považovat za vyřízenou a obratem se postarám o to, aby seznam, který jste dnes viděla, zmizel ze světa. Dám do pořádku výpis z telefonní ústředny a pomlčím o dalších drobnostech. Šéfová se nic nedozví a záležitost tak zůstane jen mezi námi. “ Hanku překvapil další zvrat situace a usilovně zvažovala výhody nabízeného řešení. „To jako byste mi naplácal?“ „Obávám, že naplácat není v kontextu s adekvátností tělesného trestu za vaše prohřešky to správné slovo. Měl jsem na mysli důstojnější a zejména důkladnější formu trestu…“ „A jakou, smím li se optat?“ „Řekněme, že opravdový a důkladný výprask, řemenem nebo ještě lépe rákoskou!“ Hanka nevěřila svým uším: „Výprask? To přeci nemyslíte vážně… Ne, to by tedy rozhodně nešlo, ne… a to jako bych dostala teď hned?“ „Myslím to naprosto vážně a upozorňoval jsem vás, že navrhované řešení bude na dnešní dobu neobvyklé, ale osobně si myslím, že vám způsobí mnohem méně problémů. Pochopitelně, teď hned by jste trest neabsolvovala i kdybyste s tím nakrásně souhlasila. Výchovný výprask je určitý rituál, který bude vyžadovat určitou přípravu jak od vás, tak zejména ode mě. A mimoto, rád bych si ještě promyslel míru potrestání. “ Hanka si naplno uvědomila v jaké je situaci. Jestliže si před chvílí ještě připadala jako ve zlém snu, tak teď byla dokonale šokována a myslí se ji honila věta, kterou už dneska jednou slyšela, cosi o osudu, který vládne světu. Pozoroval ji a protože si povšiml, že není schopna vypravit hlásky, pokračoval ve svém monologu: „Vypadáte slečno poněkud zaskočeně. Plně chápu, že vaše rozhodování bude poněkud delší, a proto po vás nechci okamžitou odpověď. Tady vám napíši lístek s adresou a řekněme… zítra večer přesně v devět… přišla by jste mi prosím oznámit své rozhodnutí? Pokud nepřijdete, bude to také svým způsobem volba a já se jí přizpůsobím. Pokud přijdete, prosil bych vás, aby jste byla vkusně a čistě oblečena. Společně se pak kulturním způsobem pokusíme vyřešit nepříjemnou situaci.“ Podal Hance papírek, slušně se rozloučil, popřál jí dobrou noc a spěšně odešel. Hanka stála jako opařená a jestliže se jí toho večera podařilo několikrát zčervenat, tak teď byla dokonale pobledlá. Stále chtěla věřit na zlomyslný sen, ale lístek s adresou, který držela v dlani, byl spíše dokladem o podivné hříčce osudu. Vůbec nehrozilo, že by se toho dne ještě pustila do rozdělané práce. Ráno moudřejší večera řekla si, a tak nějak mechanicky vypnula počítač, lehce urovnala kancelář a vyrazila na nádraží. Po čem toužila byla měkká postel v jejímž náručí se dalo utéci z reality ačkoliv kolikrát před tím si ve vyhřáté postýlce snila, jak by mohla být realita krásná a přitažlivá… Ráno pro probuzení s nelibostí zjistila, že spánek jí ani zdaleka nepřinesl to, co od něho očekávala. Zprvu ani nemohla usnout, pod pokrývkou bylo nesnesitelné horko a zbytek noci spala přerývaně, co chvíli se na lůžku neklidně převalovala. Vstala a otevřela šatní skříň. Hlavou se jí honilo všelicos a vůbec nevěděla, jak stráví celý dlouhý den. Musí jet do Prahy, jen kvůli tomu, aby… ne, to přeci není možné… v hlavě se jí honilo neuvěřitelné množství spekulací. Měla celý dlouhý den na závažné rozhodnutí. Hrozilo ji, že už zítra ztratí skvělé místo, ach, jak bývala lehkomyslná a bezstarostná a teď tohle. O místo přijít nemusí, ale to by musela… přijít a souhlasit s tím… tělesným trestem… nedovedla si představit, že by o něj sama musela požádat. vždyť ještě nikdy v životě nebyla bita! Dnes by to bylo poprvé… vždyť je dávno dospělá. Hlavou jí vířily do hady o tom, jak takový výprask probíhá. Čím, že by to měla být bita? Její pohled utkvěl na pečlivě svinutém opasku. Neodolala a vyjmula jej ze skříně, uchopila jej za volný konec a nechala stažené klubíčko rozvinout. Měkounká koženka se snadno poddávala lehkým stiskům rukou Hanka si natvarovala pásek tak, že z něj vznikl asi dvaceticentimetrový jazyk a zkusmo se jím pleskla přes nastavenou dlaň. Jen tak to pláclo, skoro to ani necítila a tak svůj pokus zopakovala ještě jednou, tentokrát s větší intenzitou. Opět to plesklo a snad malinko štíplo, ale bylo to celkem v pohodě. Konec konců by ten výprask nemusel být nic strašného, uvažovala, a mohla by z toho vyváznout ještě docela lacino. S jistým ulehčením vrátila svůj oděvní doplněk do skříně a… pak si povšimla svých džínových kalhot, které visely na ramínku. Její pozornost neupoutaly kalhoty samotné, ale další opasek, který byl navlečen v poutcích. Hanka opatrně natáhla ruku a mezi prsty promnula kvalitní vypracovanou kůži. Huuu, to byl tedy pan řemen, zachvěla se a při pomyšlení na výplatu takovýmto exponátem si automaticky pohladila svoji sedinku. Klid, holka, prosím tě klid. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Přeci tě takový kluk nemůže jen tak vyplatit, to v dnešní době prostě nejde. Přijdeš tam a on ti s úsměvem řekne, že to vše byl jenom žert a nějak se to srovná. Vždyť včera to chvíli vypadalo naprosto beznadějně a pak sis vyprosila ústupek z jeho strany. Zkusíš nějaký ten ženský fígl půvaby na to máš a pokud by to nezabralo, tak většina chlapů dá na vlhké oči. A pokud by ani to nezabralo, tak snad nějakou tu ránu, třeba přes dlaně, jistě vydržíš. Přeci si nedovolí ti nařezat na zadek? Plánovala si Hanka, ale při oblékaní se neubránila myšlence, zdali by si přeci jenom neměla vzít jedny či dvoje silnější kalhotky navrch. Po chvíli to zavrhla a začala se pečlivě připravovat na dnešní večer. Chtěla ho stůj co stůj zaujmout… Čas toho dne dělal neuvěřitelné kotrmelce. Chvílemi se strašlivě vlekl, chvílemi letěl jak splašený kůň. Její mysl někdy opanovala vidina mladého muže, jeho ruky a především nějakého pružného či ohebného nástroje rytmicky dopadajícího na její vyšpulenou zadničku, ale dokázala se s ní srovnat, zvláště když druhou nehezkou možností, která by ji bezesporu čekala, by byl první a poslední pohovor s ředitelkou. Hanka snadno nalezla adresu, kterou měla napsánu na papírku a nyní bloudila po chodbách jakési instituce. Však už se kvapen blížila devátá. Konečně nalezla správné dveře. Na chvilinku si pohrávala s pomyšlením, že by odtud utekla, pak si však naposledy upravila účes a oděv, zhluboka se nadechla a s mírným tlakem v hrdle zaťukala na dveře. „Vstupte,“ vyzval ji hlas a Hanka s obavami a vědomím, že teď jde o všechno, překročila práh místnosti. Seděl u počítače a dopisoval nějakou zprávu. „Prosím, pojďte dál a posaďte se,“ vyzval ji a letmo na ni pohlédl. Byl zjevně zabrán do své práce, ale pak si uvědomil, že s návštěvnicí se stala oproti včerejšku nějaká nepřehlédnutelná změna. Místností proplouvala na červených lodičkách mimořádně přitažlivá, lehce sebevědomá mladá žena s projasněnou tváří a zářícíma očima. Skoro nemohl uvěřit té proměně, ale bylo to tak. „Dobrý večer“ uslyšel z povzdálí jemný, tichý a nezvykle příjemný hlas. Hanka vypadala skutečně elegantně a ačkoliv si dala záležet, aby její oblečení působilo decentněji, kouzlo nechtěného dávalo za oděvem tušit plné a ladné tělo. Hanka měla na sobě klasické volně rozeplé krátké sáčko, pod nímž bylo vidět bílou blůzku, která stejně nenápadně jako neodbytně kopírovala horní proporce. Sáčko doplňovala kratší sukně, která končila kousek nad koleny. Sukně byla mimořádně úzká a přiléhavá při pohledu zepředu tak dávala najevo křivku boků a příslib, že rozhodně nepoškodí tvar a formu zadních oblinek. Přechod mezi blůzkou a sukní byl vhodně zdůrazněn červeným lakovaným páskem se zdobenou sponou. „Promiňte, také vám přeji dobrý večer“, řekl a snažil se být na ni stejně příjemný. Hanka už byla u nabídnuté židle a při dosedání se lehce pootočila, přičemž jí kolem hlavy zavlála úžasná přírodní svatozář z jejich pěstěných vlasů. Při dosednutí si nemohl nevšimnout krásných krémově zbarvených nohou a pocítil, že prostředí jeho pracovny prostoupila nevšední a uklidňující květinová vůně. Hanka, bylo-li to nutné, dokázala skvěle prodat svou přirozenou krásu a rafinovaně zdůraznit, co za zdůraznění stálo. „Tedy Hanko, „pronesl obdivně, „vám to ale sluší! To vám odpustím i to dvouminutové zpoždění. “ Malinko se začervenala a naklonila hlavu směrem k rameni. „Děkuji.,“ odpověděla skromně. „Tak jak jste se dnes měla?“ Začal z vesela a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by situace měla být nějaká dramatická. Hance uvolnění atmosféry vyhovovalo a prakticky z ní zmizela nejistota, s níž vstupovala do této místnosti. Společně prohodili několik na první pohled konverzačních vět, ale oba cítili, že se jeden o druhého skutečně zajímají. Slibně se rozbíhající hovor však přerušila jeho omluva, v níž žádal Hanku o chvilinku strpení s tím, že pak se jí už bude plně věnovat. Požádal o pět, deset minutek, musí prý ještě něco malého dopsat. Hanka tak měla čas lépe si ho prohlédnout Takový normální, slušný štíhlý kluk. Na ulici by si ho nevšimla, ale teď už by pozvání neodmítla. Cítila se v jeho společnosti docela dobře, slovíčka jim do sebe docela zapadala mohli by být minimálně dobří kamarádi. „Vydržte, už to bude,“ věnoval Hance pohled nepřestávaje ťukat do klávesnice. „Kvůli mě spěchat nemusíte. “ zdvořile odpověděla. „Nechat čekat ženu je přeci neslušné a nechat čekat vás to by byla přeci škoda, ne?“ Prohodil a sledoval, jak z tiskárny leze jeden papír za druhým. „To nemohu posoudit, ale na druhou stranu, ráda na vás počkám,“ špitla Hanka. „To potěší, a jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Tak, tady to máme,“ prohlásil a srovnal do úhledné podoby několik listů, které právě opustily tiskárnu. „Zdá se, že jsem pro dnešek hotov. “ S těmito slovy podal Hance právě vytištěné listy…
…obešel Hanku z boku, přiložil ratanovou hůlku do oblasti kříže a s lehkým tlakem ji nechal zvolna přejet přes perfektně vyvinuté hýžďové svalstvo a stehna až do půli lýtek, kde se směr pohybu otočil. I přes vypjatost situace si Hanka nemohla nepovšimnout, že jemné hlazení dřevěnou hůlkou přes určitá místa v ní vyvolávalo velmi libé pocity a že se k těmto místům řadil i zadeček, o tom nebylo třeba pochybovat. Proutek už byl zase v místě, kde započal svou pouť. Hance se chvěly nohy v kotnících a už už čekala první úder. Místo toho hůl zezadu poklepala na pásek. „Rozepnout!“ Zazněl stručný pokyn a ačkoliv Hanka nerozuměla jeho smyslu, chvějícími se prsty počala zápasit se sponou. Po cvaknutí pásek skončil na židli a hůlka si zopakovala svou předchozí cestu. Na zpáteční trase však zůstala stát v nejvyšpulenějším bodě půlek. Ťuk, ťuk, poklepala na hýždě přikryté kvalitní látkou. „Té sukně by bylo škoda. Svléknout!“ „Ale pane“ vyrazila ze sebe Hanka nechtěje se smířit s chystaným ponížením. Ťuk, ťuk. „Neodmlouvejte, jinak…“pohrozil a výmluvně se rákoskou pleskl do nastavené dlaně. Co jí zbývalo? Hanku polilo horko. Chvíli jí trvalo, nežli nahmatala titěrný zip a pak se pokusila sukni stáhnout. Byla opravdu velmi těsná a tak se musela několikrát svůdně zavlnit v bocích. Jakmile se horní lem přesoukal přes stehna, sukně samovolně spadla dolů. Chtěla ji automaticky zdvihnout, ale zarazil ji v navyklém pohybu. Rákoska Hanku decentně přinutila, aby vystoupila ze sukně a stojíce o krůček dál sledovala, jak sukni zručně navlékl na konec hůlky a přenesl z podlahy na židli. Výměnou za sukni byl Hance navrácen její pásek s tím že si jím má v pase pevně stáhnout krátkou blůzku, aby se jí případně nevyhrnula. Pevné stažení opaskem mělo za následek, že zadeček nyní již ukrytý jen pod sněhobílou látkou luxusních kalhotek se ještě více vypnul a z profilu tvořil přirozené pokračování zpětného průhybu páteře. Cestě ke stolu už nic nebránilo. „Postavte se sem,“ klepl rákosko od bodu nacházejícího se půl metru před kratší hranou stolu. Hančiny lodičky zaklapaly na podlaze přičemž ani v této chvíli neztratila nic ze své elegantní chůze doplněné vlněním boků. Zastavila se a čekala na nevyhnutelné. Nikdy by nevěřila, že se kdy objeví v takovéto scéně a ještě bude mít hlavní roli. Kolena jí slábly, čekání bylo příšerné, čas se snad zastavil. „Špičky k sobě a do pozoru! Až vám řeknu, tak se mírně předkloníte a rukama se zachytíte, nikoli pouze opřete, předního okraje stolu. Proveďte… výborně… a nyní se nepouštějte okraje, malinko se pokrčte v kolenou a rukama se jakoby odtlačte od stolu… ještě trochu… ano, ano momentík…“ Na chvilinku odložil nástroj trestu, postavil se za Hanku a zhodnotil její postoj. Vzápětí ji oběma rukama pevně uchopil v pase a mírně leč důrazně ji prohnul v pase a přinutil ji ještě o něco pokrčit kolena. Póza byla dokonalá, konstatoval při pohledu z boku a chopil se rákosky. Přiložil tenkou hůlku na nejvyšší bod zadečku: „Takto budete stát a ani se nepohnete. A zvedněte hlavu!“. Rákoska opustila nadýchané polokoule a Hanka už už očekávala první ránu. Místo toho koutkem oka zahlédla, že exekutor opět poodešel za ní a vzápětí… ne, to ne… to přeci nemůže… cítila jak prsty zachytily horní pružný lem kalhotek a pomalinku, skutečně pomalinku je počaly stahovat dolů. „Ne, pane, ne.“ protestovala, ale neodvážila se pohnout. Cítila, jak se jemný materiál otírá o vypnutou pokožku, ale to už byly kalhotky přetahovány přes stehna a zastavily se u sevřených kolen. Jak to bylo ponižující stát polonahá před mladým mužem a to hrozné čekání. Hůl se dotkla lýtek a celé tělo se v rámci možností napnulo v očekávání první rány. Zakončení rákosky již přejelo stehna jak to bylo vzrušující a to už se rákoska něžně dotýkala zadečku, jehož alabastrová bledost kontrastovala se zdravým opálením okolních partií. Malinko to lechtalo. Exekutor již byl na svém místě a rozkročil se. Na krátký a pro Hanku současně nekonečně dlouhý moment zapanovalo v místnosti hrobové ticho. Po té mladý pán klidně řekl: „V pořádku, slečno, připravte se. Prvních dvanáct a bez pohnutí, prosím!“ Vzápětí již pozvedl ruku, na své poměry se málo rozpřáhl a nechal rákosku bleskovou rychlostí slétnout na vyšpulenou zadnici. Svuch! Rákoska se na zlomek vteřiny dotkla středně vypnuté pokožky a odrazila se od ní, jako balón ode zdi. Bylo to podstatně horší než se Hanka dříve obávala. Zřetelně cítila, kterak ji rákoska práskla napříč středem sedinky. V nejprvnějším okamžiku nic necítila, pak jí ale žhnoucí bolest rozpálila na zadečku tenký pruh, ze kterého se štípaní šířilo do okolí. Paže s ratanovým nástrojem se opět pozvedla a tentokrát klesla až za rameno, aby si to vzápětí elegantně střiženým obloukem namířila k obnaženým zadním partiím. Svuch! Doprovodné prásknutí oznamující konec letu bylo tentokrát hlasitější a také štiplavá bolest vzplála o něco dříve. Hanka se otřásla a pocity vystřelující ze sedací části ji přinutily na okamžik zavřít oči a stáhnout obočí. Chtělo se jí zasténat, ale pak v sobě sten zadržela a místo něj potichu vzdychla. Třetí úder na sebe nedal dlouho čekat. Rákoska opět na chvilku zmizela za ramenem, aby se vzápětí mihnula vzduchem. Ozvalo se lehké zasvištění, ale pořád to bylo daleko tomu, co bylo slyšet při zkušebním švihu. Nyní však již hůlka odskočila podstatně méně a objevivší se proužek byl na rozdíl od svých předchůdců podstatně probarvenější. Bolest nabírala na síle a co bylo horší, každé nové štípnutí přispívalo k pocitu pálení z předchozích úderů a oblinky se začínaly prokrvovat. Prstíky ještě pevněji sevřely desku stolu… Svuuch! Prásk! Hůlka již odskočila jen docela malinko a Hanka se lehce zhoupla. Vědoma si svých povinností, snažila se udržet svou pozici. Její dýchání se prohloubilo a cítila, že se jí srdce stěhuje někam do krku. Bylo jí jasné, že intenzita výprasku se bude s každým dalším úderem zvyšovat. Ačkoliv tušila, že tento mírný začátek je patrně jedním z ústupků oproti klasickému průběhu a měla by cítit vděk, její mysl zachvátily obavy z blízké budoucnosti. Nedovedla si představit, kam až se může stupňovat utrpení a jestli to vůbec vydrží. Rákoska se nacvičeným pohybem mihla vzduchem a místnost naplnilo krátké, suché prásknutí. Hůlka políbila zadek, který se poprvé nepatrně stáhnul, aby na něm naskočil dvojitě konturovaný, pomalinku se nalévající pruh, který již neměl daleko ke klasickému jelítku. Ačkoliv se Hanka snažila co mohla, nyní se již hlasitému zasténání neubránila. Co by za to dala, kdyby už byl konec, jenže zatím… Svuuch! Prásk! „Au“ vyjekla zoufale a instinktivně vystřelila rukou směrem k postiženému místu. Přísný hlas ji zarazil ještě před tím, nežli si mohla trestaný zadeček na chvilku pohladit, polaskat a alespoň částečně zhasit rozrůstající se požár. Musela se vrátit do základní pozice. Získala tím sice trochu času, ale jak zjistila, bolest ustupovala čím dál méně ochotněji. Mladý pán byl příjemně překvapen tím, jak slečna statečně zvládala počáteční fázi výprasku. Ani náhodou nepočítal s tím, že se dívka bude tak statečně držet, ačkoliv sám věděl, že má v technice úderu ještě velké rezervy a to nejlepší teprve přijde. A ostatně nebylo kam spěchat, mínil, když se zvolna napřahoval k další ráně. Svuuch! Prásk! Půlky se reflexivně stáhly a jejich majitelka zasténala. S uspokojením pozoroval, jak střídavě odlehčuje jednu a druhou nohu. Rovněž pohled na proužky různého odstínu byl zajímavý a nebyl důvod, proč nezvýšit jejich počet. Rutinní pohyb, svuuch! Prásk! Bolest byla téměř nesnesitelná. „Óooch“ vyhekla slečna a zvedla na špičky nejdříve jednu a vzápětí druhou nožku. Mladé tělo se počínalo potit a ačkoliv se zdálo, že celá exekuce spočívá jen v nečinném stání, ve skutečnosti to bylo fyzicky značně namáhavé. Snaha vydýchat bolest se míjela účinkem a zdálo se, že polokoule jsou jí přeplněné. Co je však zdání proti realitě! Devátá rána Hanku utvrdila v tom, že hranice utrpení lze libovolně posouvat. Svuuch! Práásk! Poprvé došlo k efektu, kdy se rákoska nepatrně zanořila do vypnutého svalu. Reakce byla pozvolná, ale neodbytná. Postižené místo nejprve zbělalo, aby se vzápětí ohraničilo dvěma reliéfními liniemi, které zvolna tak jak se nalévaly, vystupovaly z povrchu. Na světě bylo první klasické jelítko, které sebou házelo společně s celou zadnicí sem a tam, zatímco místností se rozléhalo potlačované úpění. Vyčkal, až sebou Hanka přestane vrtět a zkušeně švihnul ratanovým proutkem. Svuuch! Práásk! „Jauuuu… aaach… ach“ přerušovaně zavzdychala Hanka a poskočila na místě, jakoby jí pod nohama plápolal oheň přinejmenším stejně velký jako ten, který rozpaloval její zaoblené pozadí. Cukání v zadečku ještě zdaleka neustalo, když se opět ozval ten strašlivý zvuk a zcela mimo navyklý rytmus zasvištěl další úder. Prásknutí se několikrát odrazilo jako ozvěna mezi stěnami, až zaniklo ve kvílení. Hanka se narovnala pod vlivem vibrací, kterým nedovedla zabránit. „Zůstaňte v klidu!“ přikázal jí, avšak jeho slova zůstala hodnou chvíli nevyslyšena. Hance chvíli trvalo, nežli v sobě nalezla dostatek vůle, kterou dokázala přemoci reflexivní stahy svalstva. Vyčkal, až slečna zujme stanovenou pozici a zase již klidným a naprosto nezúčastněným hlasem prohlásil: „Tak, ještě jedna, a máte první část za sebou. Soustřeď te se!“ Hanka i přes mocný žár pocítila sotva znatelný dotek hůlčičky, přičemž ji hlavou bleskla myšHanka stejně tušená jako správná, že se právě ohledává a zaměřuje terén pro další přistání. Soustředěný pohled, hluboký nádech, pozvolný nápřah až někam dozadu, rákoska zpomaluje, pak se na chvilinku zastaví a to už se s obrovským zrychlením vrací zpět. Svuuuch! Prááásk! Jelito naskočilo takřka současně s výkřikem: „Jaujaujauúúúú…“pištěla Hanka. Bylo to jako bodnutí od obrovské vosy jenže mnohokrát intenzívnější a navíc bolest ani v nejmenším neodeznívala. Půlky pěkné zadnice se křečovitě stahovaly a opět uvolňovaly. Byla to nádherná podívaná nemající daleko do ohnivého západu slunce…“Jsme skoro v polovině. “ prohlásil a Hanka vycítila, že nadešel čas pro malou přestávku. „Můžete se zvednou, ovšem opovažte se dlaněmi dotknout pokožky!“ pohrozil a postavil se před Hanku nespouštěje tu strašlivou rákosku z pevného sevření ruky. Zadnice Hanku pálila neuvěřitelným způsobem a v prvních několika minutách nedokázala vnímat nic jiného než tu odporně palčivou bolest, která v podobě bodavých šípů vystřelovala do celého těla. Neustále cítila naléhavé nutkání polaskat si rozbouřenou zadnici, avšak naštěstí v sobě nalezla tolik poslušnosti, že své touhy potlačila. Zadnice si zvolna přivykala na konstantní žár, což mělo jednu malou nevýhodu. Hanka si opět počala připouštět absurditu celé situace a k pocitu bolesti se připojilo i vědomí jistého ponížení. Ba co víc, ještě zdaleka nebyl všemu konec. „Tak budeme pokračovat. “ Slova mladou slečnu vytrhla z nepříjemných úvah a byla potvrzením toho, že chvíle zdánlivého klidu jsou ty tam a místo nich je tu opět strach a hrůza z nadcházející procedury. Hanka se spíše pro klid svého svědomí pokusila zaprosit o odpuštění, ale pán věnoval svou pozornost tenké, svižné a ohebné rákosce, se kterou netrpělivě pošvihával nahoru a dolu, čímž dával naprosto výmluvnou odpověď na přednesenou prosbu. „Tentokráte to uděláme malinko jinak. “ oznamoval skoro zvesela. „Nějak jste polevila, čili… stoj spatný a do pozoru! Nyní se pokuste dát špičky co nejvíce od sebe… ano tak. A teď se opět opřete o hranu stolu, ovšem ponechte nohy co nejvíce vypnuté. “ Pro Hanku byl tento postoj poněkud méně namáhavější než ten předchozí, ovšem, jak správně tušila, bude to jistě něčím vyváženo. „Tak dalších osm a budete si sama počítat!“ Nemilosrdný exekutor přistoupil z boku a Hanka, potolikáté už, pocítila ten magicky jemný dotek bezvadně hladkého povrchu té strašlivé věci na půlkách. Svuuch! Práásk! První rána otevřela druhou sadu a ačkoli slečna tušila, co jí čeká, bolest ji znovu překvapila. „Jauuuauuu, aiii…… jedna“ vypravila ze sebe s námahou, aby se vzápětí kousla do rtu. Zadnice se nervózně zacukala sem a tam, a když ji vyplácená dívka bezděčným impulsem ještě víc vystrčila, právě v tom momentu dopadlo ohebné dřívko znovu. Svuuch! Práásk! „Ouvej, aiii… ach, to je bolest. “ úpí Hanka a pod vydatným přídělem dojmů zcela zapomíná vyslovit očekávanou číslovku. Po nekonečných dvou minutách si udivená Hanka rozpomněla: „Dvě“. Svuuch! Práásk! následovalo vzápětí a pálivé štípaní zkroutilo její obličej, zatímco polokoule se barvily stále červeněji a leskly se ve své nabubřelosti. „Tři“ zaznělo plačtivě. Exekuce zvolna nabírala na otáčkách a Hanka si uvědomovala, že předchozí část výprasku byla spíše jakýmsi poohřátím a že veliké finále jistě teprve přijde. Cožpak může být ještě něco horšího? sžírá se v myšlenkách a se zcela obnaženou a vypnutou zadnicí očekává další ránu. Svuuch! Práásk! Zazněl výkřik bolesti způsobené dalším mocným švihem a vlna z doteku rákosky proběhla celým tělem. „Čtyři“ vydechla Hanka a povšimla si, že rákoska se už nespokojuje s návštěvami centrálních partií krásné sedinky, nýbrž že neodbytně počíná vymetat okrajové oblasti. Svuuch! Práásk! Další úder dopadlna vyšpulenou prdelku mladé dámy a z jejích úst se vydral další hlasitý výkřik. Monotónost této části exekuce byla deptající. Snad ještě horší než samotná prvotní bolest bylo oo zlověstné několikavteřinové čekání, kdy musela bez pohnutí čekat na další kvalitní ránu. Po celou tu dobu mohla slečna jasně cítit, jak se na její zadnici v místě dopadu formuje opuchlina…“Pět. “ Svuuch! Práásk! Hůlčička za doprovodu charakteristického zvuku po svém políbila nastavené polštáře, které se jí odměnily mohutným zavlněním ne nepodobným vzedmutému příboji v bouři. Nešťastnice se mohla jen modlit a doufat, že se ruka konečně unaví, leč vroucí přání bylo v přímém rozporu s realitou. Mladý pán byl ve vynikající formě a neměl nejmenšího důvodu, proč by měl nějak, byť malinko, polevit. Ostatně, co se také dá dělat? Pokud výprask nepůsobí nefalšované utrpení, potom nemůže mít výchovný efekt, uvažoval v duchu a pozoroval, jakou nádhernou hru barev vytváří na živém podkladu. Počkal si, až slečna ze sebe s námahou vypraví další číslici, s láskou se zadíval úchvatné oblinky a s chutí se napřáhl… Svuuch! Práásk! Opět se zadeček nádherně zavlnil a hůlka do něj obtiskla další podpis tvůrce. Zakvílení a několik hlubokých vzdechů se již stalo samozřejmým hudebním doprovodem tohoto koncertu pro jeden bicí nástroj. Fantastické pohybové divadlo, které předváděly polokoule mladé dámy se teď rozšířilo i do vyšších sfér. Nešlo si nepovšimnout, že společně s hlubokými nádechy se pod blůzkou mohutně dmou pevná ňadra. Hanka se po sedmé ráně ohlédla a na chvilinku spatřila výzdobu svého pozadí něco takového viděla poprvé v životě a také ji hned došlo, že se uměleckého díla jen tak nezbaví. V místnosti zavládl podezřelý klid co se to jen děje? Že přichází poslední rána z druhé série ji došlo ve stejném momentu, kdy se ozvalo ono mrazivé Svuuch! Práásk! „Auiiiiiiiiiii jauuiiiiiiii, ne, už ne, prosííím!“ zavřeštěla a její oči připomínaly přeplněnou studánku jen jen se vylít. Přestávka přišla právě v čas. Hůl zůstala milostivě ležet na stole, zatímco Hance bylo dáno celých pět minut, aby se v koutě připravila na pokračování. Slečna byla ráda za každý okamžik, kdy mohla být z dosahu té strašné věci, ovšem velmi dobře cítila, že v poskytnuté chvíli volna jí zadeček mohutní, mění barvy a co bylo nejhorší, probouzí se z prvotního uhranutí ratanovým instrumentem a stává se citlivějším a citlivějším. Kdyby se tak alespoň na vteřinku mohla dotknout zduřelé pokožky a ukonejšit či pofoukat své půlky, co by za to dala! „Hanko, vraťte se ke stolu!“ zazněla neodbytná pozvánka k dalšímu chodu. Musela přejít s kalhotkami nyní až někde u kotníků celou tu nekonečnou místnost dokonale zlomena ve své pýše. Učila se velmi rychle sama se postavila do pozoru na předchozí místo, ale život je změna. Byla vyzvána, aby se postavila těsně k hraně stolu. Před sebou už zase viděla tu obrovskou rákosku, aby vzápětí pocítila, jak ji ruce zkušeně ohýbají v pase až nalehla celou horní částí trupu na desku stolu. Zadeček byl opět naservírovaný jako na podnose, hostina mohla začít. „Dostanete posledních pět ran a pak si rozmyslím, co s vámi provedu. Chyťte se co nejpevněji stolu a za žádnou cenu se ho nepouštějte!“ slyšela Hanka výstrahu a už si představovala, jak se rákoska chystá k vroucímu pomilování zadnice. Skutečně, pán poněkud poodstoupil a jednou nohou se nakročil, aby mohl do úderu vnést nejen švih paže, ale v mistrně provedeném pohybu též předat nenasytné hůlce i něco síly z pohybu trupu. Rákoska již byla ve své startovní pozici, jen jen vyrazit na svou bleskovou pouť, když byla z ničeho nic zadržena. Pán se vrátil k Hance a zcela samozřejmě ji pohladil po zadečku. Ano, jeho tušení se nemýlilo byl celý zatnutý a křečovitě stažený, až se skoro třásl. „Tak ne, Hanko, to by Vás moc bolelo. “ projevil starost, nepřestávaje hladit zraňované půlky. Jeho chladná ruka zvolna hnětla tu levou, tu pravou. „Uvolněte se, tak, ještě víc. “ doporučoval jí a zvolna protáhl své štíhlé prsty mezi půlkami. „Teď je to ono!“ prohlásil přátelsky a měkce Hanku pleskl. „A nezapomeňte, za žádnou cenu nepouštět! Bude to malinko rychlejší a tak ani nepočítejte, snad se nespletu…“řekl pochybovačně a místo toho, aby se dal bezprostředně do díla jak slečna očekávala vydal se k protější štěně. Na umyvadle ležela hubka. Roztočil kohoutek a nechal odtéci díl vody, který byl vlažný od dlouhého stání v potrubí. Teprve, když byl s teplotou spokojený, vložil hubku pod nevelký pramínek vyvěrající z kohoutku a několikráte ji opakovaně nechal nasáknout a vyždímat. Hanka byla v naprosté agónii, zurčivé zvuky vody vnímala jakoby zpovzdálí a stále nechtěla věřit tomu, že je teď a tady… Z bludného kruhu myšlenek ji vytrhl chlad, který náhle počal ovlažovat žár v zadních tvářích. Ach, jak to bylo příjemné. Neodolala a natočila hlavu téměř viděla své vyšpulené půlky a chvílemi spatřila nacucanou hubku, kterak zvlhčovala a ochlazovala rozbrázděný povrch. Kapičky vody se zahnízďovaly na vypnuté kůži. Dával si skutečně záležet a tak se po chvilce celá zadnice blýskavě leskla a přímo sváděla k popleskání. Odolal a namísto toho stiskl v dlani hubku tak, až se v ní vytvořilo malé jezírko. Vzniklou vodní plochou pak opatrně protáhl rákosku a potěšilo jej, kterak je sledován tázavým pohledem. Nedbale upustil hubku na podlahu a postavil se tam, aby hůlka mohla před dopadem absolvovat co nejdelší letovou dráhu. Mírně se natočil a rozkročil se tak, aby měl co nejpevnější postoj. Řádně se napřáhl, Hanka zavřela oči a… Svuuch! Rákoska se zastavila na milimetr přesně tak, že nedošlo ani k nepatrnému dotyku. Hanka sebou instinktivně škubla, ale byla zasažena pouze vlnou studeného vzduchu. Srdce jí počalo divoce bušit, krev se nahrnula do spánků a tentokrát již imponující zvuk vyvolal patřičný efekt. Svuuch! Práásk! Rákoska doslova přibila předepnutou zadnici k hraně stolu. Svuuch! Práásk! Nad půlkami se vytvořil mlžný opar z rozstříknutých vodních kapek… Svuuch! Práásk! Hůlka se vynořila z nejvyššího místa kulaté sediny, která sebou mohutně házela. Svuuch! Práásk! Křečovitě zatnuté prsty jakoby chtěly stiskem rozdrtit dřevěnou desku…“A poslední. “ Svuuch! Práásk! Rákoska obšťastnila dolíčky na přechodu mezi hýžděmi a stehny. Místností se neslo táhlé kvílení přerušované přerývanými vzlyky a mělkými nádechy. Pochopitelně, po poslední ráně se Hanka neovládla a ruce ji vystřelily k sešvihanému zadku. Snažila se nebohý zadeček uklidnit a třením zaplašit příšernou bolest, ale její počínání bylo kontraproduktivní. Doteky jakoby rozdmýchavaly nové přívaly neuvěřitelného štípaní. Ačkoliv se exekuce přímo týkala pouze zadních partií, Hanka měla dojem, že hoří celá. Zatnula zuby a zavřela oči, nic však nepomáhalo. Nevěděla, jestli si má zadeček dále drhnout nebo se, nevěda jak, pokusit bolest zaplašit… Posadil se na židli a prohlížel si své dílo. Nádherné abstraktní malbě dominovalo pět vzorových, výborně nalitých rudofialových jelit, rozmístěných pěkně rovnoběžně vedle sebe přes celou plochu hýždí. Sledoval, jak se slečna marně snaží svými dlaněmi uchlácholit rozbouřené polokoule. „Vstaňte a pojďte přede mě!“ rozkázal. Hanka se s námahou odlepila od stolu a pomalu se došourala před svého vychovatele. Udýchaná, zpocená a ponížená stála před ním oděna jen do blůzky a opasku. Nevěděla, jestli si má třít pozadí nebo utírat vlhkou tvář…“Tímto jsme vyřídili tu firemní záležitost a vše je smazáno. Myslím, že jste z toho vyvázla ještě velmi lacino a věřím, že nezneužijete dobré vůle, kterou vám firma projevila. “ Hanka absolutně nechápala smysl těchto slov a po pravdě je vlastně ani moc nevnímala. „Postavte se prosím na chvíli do kouta a přestaňte sebou vrtět! Myslím, že k tomu nemáte žádný důvod“, oznámil udivené slečně a výhružně prohnul rákosku, kterou stále ještě neodložil. V Hance zahlodal červíček volající po patřičné pomstě za takové ponížení, ale při pohledu na gesto s ratanovou hůlkou poslušně splnila nařízení. Cítila jeho pohled na svém zmučeném pozadí, které zvolna osychalo ostatně většina vodních kapek byla stejně vypráskána. Uplynulo nějakých pět či deset minut. „Hanko?“ Otočila se viděla, jak stále sedí na židli v nezměněné poloze. V ruce namísto rákosky držel kompromitující zprávu. „Pojďte sem a oblečte se,“ pokynul jí složkou. Hanka si v tichosti natáhla kalhotky a pokusila se nasoukat své naběhlé pozadí do elastické sukně. Ačkoli si při tom počínala co nejopatrněji, přeci jenom nezabránila několika nechtěným neopatrným dotekům, při kterých sykla. Velmi teď litovala, že je sukně tak vypasovaná a přilehavá. S neutrálním výrazem jí podal zprávu: „Toto je nyní vaše. Můžete si to schovat na památku. Je to to jediné, co vám po několika dnech bude moci připomenout tento večer. “ Hanka ani na okamžik neváhala a plna probuzeného vzdoru a s pocity zadostiučinění demonstrativně papíry roztrhala a hodila vztekle do koše. „Koukám, ze jste to vyřídila velmi rychle, mladá dámo. Tak pojďte, dokončíme to spolu,“ řekl a narovnal se na židli a rukou ukázal na svá vzorově nastavená kolena. „Cože?“ nechápavě se otázala Hanka. „Máme tu ještě ten menší trestík, který dostanete mojim jménem, nebo jste již zapomněla?“ „Na to nemáte žádné právo…“ „Já tu neřeším, jestli mám právo či nemám, prostě se pojďte přehnout a nezkoušejte moji trpělivost. “ „No to tedy nepůjdu, nejsem žádná malá holka, abyste.“ „Ale to se pletete. Chovala jste se jako malá holka, a proto teď dostanete jako malá holka naplácáno. “ Sotva to dořekl, mírně se nazdvihl ze židle, uchopil Hanku za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Tak naposledy, přehnout!“ Hanka se ani nehla. „No, jak myslíš,“ přešel v klidu do tykání. „Alespoň teď uvidíš, co s tebou měli udělat už dávno. Myslím, že ti takové naplácání jen prospěje. “ S těmito slovy vstal ze židle nakročil si a rukou uchopil Hanku kolem ramen a přehnul ji v pase. Vzápětí se pohodlně uvelebil na židli a mladá dáma byla přehnuta přes kolena ani nevěděla jak. Zdvihl ruku a pevnou otevřenou dlaní ji začal vyplácet. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Slečna se počala kroutit a všemožně se snažila rukama uchránit své pozadí. „Nééé, to přeci nesmíte, íííí…“ Hanka se bránila celkem dobře a už se zdálo, že se osvobodí. Jakoby na to čekal, pevně Hanku chytil jednou rukou za obě zápěstí a loktem jí stlačil horní část trupu směrem k zemi. Rázem se tak ocitla v pozici, kdy zadnice tvořila nejvyšší část jejího těla. Nemeškal a pádnou dlaní ji počal mohutně vyplácet: levá, pravá, levá, pravá rytmicky střídal obě půlky a pleskání nebralo konce. Hanka divoce kopala nožkama, pištěla a snažila se se svou zadnicí uhýbat ranám, což se jí sice příliš nedařilo, ale i tak si vynutila přerušení výplaty. Přidržuje vzpouzející se slečnu za zkřížená zápěstí, přehodil si jednu nohu přes její kopající nožky a zcela je tak znehybnil. Ruka, která před chvílí svírala zápěstí, se nyní pevně obtočila kolem štíhlého pasu. Hanka si ještě stačila všimnout, že zase zachrastila spona jejího pásku, ale to už ho třímal on. „Zřejmě ti naplácání nevyhovuje, takže to zkusíme s napráskáním,“ prohlásil a bez jakékoliv debaty uchopil spodní lem sukně a přetáhl ji přes plná stehna a stále ještě silně žhnoucí polokoule směrem k pasu, aby vzápětí protipohybem pomalu stáhl kalhotky. Podruhé v jednom dni se mu naskytl pohled na propracované pozadí, které však nyní hrálo všemi barvami. Slečna byla upravena tak, jak potřeboval: sevřena mezi nohama jak v kleštích sebou zmítala, ale bylo jí to málo platné. Nemeškal, přehnul pásek v půli a počal vyšpulenou zadnici mydlit. Kožený had zlověstně syčel a proháněl se po jelitech od předchozí exekuce. Práskal Hanku s chutí, dával si záležet a šlo mu to od srdce. Slečna ječela, vzlykala, ale on řezal dál. Napříč zadkem, jedna půlka, druhá, i přes stehna ji párkrát přetáhl. Řemen létal vzduchem nedbaje proseb a pláče. Mrskaná zadnice toho měla akorát tak dost, když Hanka ze sebe vyrazila: „Já už budu hodnááá, aúúú, já se polepšííím, prosííím, už néé. “ Ještě ji párkrát přetáhl, pak však sprška ran ustala stejně náhle, jako přišla. „To rád slyším“ prohlásil a pohledem zhodnotil vyšpulenou zmrskanou zadnici, kterou měl přímo pod sebou. Holka, na tu se jen tak neposadíš. A jakoby si chtěl hned svůj dohad ověřit, uvolnil Hanku ze sevření a pomohl ji k napřímení. Zručně si napolo stojící dívku přetočil a vzápětí si ji usadil s ještě vyhrnutou sukní a staženými kalhotkami do klína. I přes své kalhoty cítil, jak to ve zmučeném pozadí pulsuje a vře. Objal ji kolem pasu a starostlivě na ni pohlédl: „Tak co, jak na tom jsme?“ Hance po tváři tekla slzička, její mírně pootevřené růžové rtíky se chvěly, když v tom zabořila hlavu do jeho ramene a dala se do pláče. Hladil ji po vlasech a konějšil. „To bude dobrý, uvidíš.“ Hanka našla v pláči úlevu. S každou vyteklou slzou jí bylo lépe, alespoň tedy na duši, neboť o své seřezané zadnici to rozhodně říci nemohla. „Za týden si ani nevzpomeneš, čím jsi dostala,“ pošeptal ji do ucha. Hanka zvolna ustávala v pláči a zdvihla hlavu: „Když on mě ten zadek tak strašně pálí…“ „To je dobře. Ale můžeme to trochu spravit. “ S těmito slovy sáhnul do kapsy a vytáhl odtud tubičku potištěnou motivem dřeva. „Co to je?“ byla zvědavá Hanka. „Balzám po holení“ dostalo se jí odpovědi. Posunul si ji na klíně tak, aby měla zadeček ve volném prostoru, vymáčkl trochu bílého krému do dlaně a počal jej roztírat po dívčím zadečku. Byl velmi opatrný. Pod bříšky prstů zřetelně cítil každé naběhlé jelítko a nechtěl je zbytečně dráždit. Hance na chvilku připadalo zvláštní, že její oblinky budou vonět stejně jako jeho tvář, ale pak se tím přestala zabývat a byla docela ráda, že se o ni stará. „Tak“ řekl, když ošetřil naběhlé půlky. „Teď bych ještě něco rád slyšel. “ Hanka dlouho neváhala a samotnou ji překvapilo, že ví, co chce slyšet: „Slibuji, že už budu hodná,“ pronesla tiše a na znamení stvrzení svého slibu políbila nastavenou pravici. „Výborně, tak… snad abychom šli, ne?“ navrhl. Hanka vstala, chvatně se upravila. Vzal její sáčko, pod nímž skryl tenkou rákosku a společně za sebou zabouchli dveře… Zrovna si ve své kanceláři navlékal bundu, zatímco Hanka už stála u dveří opět krásná a elegantní, když v tom nečekaně zazvonil telefon. Zvedl sluchátko. „Dobrý večer… ano… už je to v pořádku… jistě, spolehněte se… vyřídím. Dobrou noc“ „To byla naše ředitelka. Mám tě od ní pozdravovat a vyřídit, že zítra si máš místo práce volno.“ „Počkejte“ divila se Hanka. „Vždyť ona mě vůbec nezná a jak může vědět, že jsem tu s Vámi?“ Tajemně se usmál: „Myslím, že Tě zná. Pamatuješ si na toho korpulentního tučňáka? Tak to byla ona. A pokud se řeší firemní záležitosti, tak kdo jiný by to měl vědět, než ředitelka? Ostatně, kdo myslíš, že mi dal tu senzační rákosku?“ Hanka už se raději na nic neptala a společně vyrazili do nejbližší stanice metra. „Jinak, neříká se počkejte, ale počkej. Já jsem Pavel. “ „Já vím,“ odpinknula Hanka s úsměvem. „Až budeš mít někdy chvilku, ukáži ti, jak si můžeš prohlížet nejrůznější stránky na internetu, aniž by na to kdokoliv přišel,“ nabídl se a dodal. „I když, koho by vlastně zajímalo, na co se tajně díváš? Ten, co to chtěl vědět, už to dávno zjistil… „Zasmál se a rozverně pleskl Hanku po zadnici. Toho večera byla vlaková souprava metra svědkem zvláštní situace. Ve zcela prázdném vagóně stál u dveří pár mladých lidí. Ona proto, že musela a on proto, že s ní soucítil…

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 9 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

TOPlist