Vaše erotické povídky

„Nech mě na pokoji!“ vykašlal jsem se na ni a telefon hodil dolů. Roztříštil se o silnici.
Náhle přímo nade mnou zahřmělo. Bouřka. Super, do teď jen mrholilo. Hm … ono je vlastně jedno jestli do mě uhodí blesk nebo jestli dřív skočím, ne?

„To není dobrý.“ zamumlal jsem si pro sebe po cestě. Nudil jsem se, a tak jsem šel do kina. Teď zahřmělo a já dostal strach. Nesnáším bouřky, už od malička.

Přidal jsem do kroku. Proč jsem ksakru nejel autem?! Rozpršelo se a já si nasadil kapuci. Další hrom. Strčil jsem si ruce hlouběji do kapes a sklonil hlavu. Zatracené počasí!
…Vzhlédl jsem a v tu chvíli mě oslnilo světlo blesku. Nesklonil jsem hlavu, jak by se očekávalo, protože jsem někoho zahlédl. Někdo stál v takovém dešti na té skále.
Zastavil jsem se pod ní abych zjistil co tam dělá. Pršelo, blýskalo se a já se ta postavím a hledím nahoru.
„Jdi pryč!“ zakřičel, když si mě všiml.
„Až slezeš dolů!“ přidržel jsem si kapuci aby mi neuletěla.
„Nech mě být!“
„Až slezeš.“
Ještě chvíli jsme se tak dohadovali.
Znovu zahřmělo. Trochu jsem se oklepal, ale kupodivu jsem ale vůbec nemyslel na to, že mám strach z bouřek.
Podíval jsem se dolů na silnici. Jednak proto, že začalo lít ještě víc a taky proto, že jsem na něco šlápl. Ustoupil jsem o krok dozadu a zkoumal co to je. Byl to telefon a rozkřápnutým displejem. Představil jsem si jak ho sem z vrchu hází. Znovu jsem vzhlédl a zjistil, že se přiblížil ke kraji..
„Ať máš jakýkoli důvod, neskákej,“ zavolal jsem na něj a byl rozhodnut že se odtud nehnu dokud nesleze dolů.
Najednou nedaleko začal zvukový signál oznamovat přijíždějící vlak. Otočil se tím směrem. Teprve teď jsem si to uvědomil, nahoře jsou koleje a on stojí přímo na nich!
„Skoč! Chytím tě!“ zakřičel jsem na něj.
„Nemůžu…“ začal panikařit a střídavě koukal na mě dolů a na koleje ze kterých by se každou chvíli měl vyřítit vlak „… bojím se výšek.“ zesmutněl.
Oblohu osvítil blesk. Cítil jsem, jak mi promoká oblečení a boty.
„Já mám zase strach z bouřek,“ řekl jsem a přidržel si kapuci, protože se zvedl vítr.
„Tak proč mě zachraňuješ?“ zavolal na mě shora.
„Když mě neposlechneš, nikdy se to nedozvíš.“
I přes déšť jsem viděl jeho vyděšený výraz.

Koukal jsem na koleje, podle zvuku se vlak rychle blížil.
„Tak skoč!“ zakřičel na mě znovu.
Pak se vlak vyřítil ze zatáčky a já už myslel, že je po mně. Na poslední chvíli jsem skočil. Nic jsem neviděl, neboť mě oslepila přední světla vlaku. Bylo to tak rychlé že jsem ani nepostřehl jak mě vlastně chytil.
Stál jsem na silnici před ním a on mě držel za boky. Jako by mě nechtěl pustit. Odtrhl jsem se od něj a vydal se… kam vlastně? Ona mě vyhodila. Je ze mě bezdomovec! Nasadil jsem si kapuci a prostě šel nějakým směrem. Byl jsem tak mimo z toho, co se právě stalo, že jsem mu ani nepoděkoval.
„Můžu jít s tebou?“ dohnal mě aniž bych odpověděl.

„Tak proč jsi tedy zůstal?“ zeptal se po chvíli chůze.
„Já … já, prostě jsem měl pocit´, že mi za to stojíš.“ odpověděl jsem nervózně.
„A co se vlastně stalo že … však víš,“ rychle jsem změnil téma, i když mi přišlo blbé se ho hned takhle ptát. Musí to být vážné, když …
„Nechci o tom mluvit.“ Odpověď, kterou jsem přesně čekal.
Bouřka neustávala a my cestou kličkovali mezi kalužemi.
Následovala má zkratka lesem. Čekal jsem, že půjde dál po silnici, ale když si všiml, že měním směr, zastavil se a nejistě řekl:
„Poslyš,“ otočil jsem se na něj. „Vím, že mě neznáš a možná ti připadám jako ubožák, když jsem tam …“
„Jsem rád, že jsi neskočil.“
Usmál se a pak pokračoval:
„Nemohl bys mi pomoct?“ vypadlo z něj.
„Jo, tak jo.“ Nemohl jsem nic jiného než souhlasit.
Muselo to vypadat divně, dva kluci na kraji lesa, v dešti a s kapucema… Kdyby tudy někdo šel, mohl by si myslet, že tu plánujeme přepadení nebo tak něco.
„Ne. Zapomeň na to. To už bych po tobě chtěl příliš,“ otočil se a chtěl odejít. Sice mi připadalo, že to hraje, abych ho přemlouval, ale mně to nejspíš docvaklo.
„Ty nemáš kam jít, že jo?“ řekl jsem potichu. Smutně přikývl.
„Tak pojď. Bydlím sám, takže v poho,“ hodil jsem hlavou směrem k lesní cestě.
„Díky. Ani nevíš, jak moc ti dlužím.“ Přišel ke mně a já omámený jeho pohledem jsem se vydal po té cestičce. Musel jít za mnou, protože ta vyšlapaná cesta byla úzká. Byl jsem celou dobu děsně nervozní. Co když mi kouká na …? Blbost! okřikl jsem se v duchu. Proč by to asi tak dělal?
„A proč to dělám já?“
„Cože?“ zarazil se.
„Že už tam za chvíli budem,“ rychle jsem něco řekl a určitě jsem zčervenal jako rajče. Bože! Já to řekl nahlas! Jsem to ale idiot …

„Vážně díky, že tu můžu zůstat,“ děkoval mi, když si v mém malém bytě zouval boty.
„Žádný problém,“ sundal jsem si své boty a postavil je na topení. „A jsem Harry,“ představil jsem se mu.
„Já Louis.“ Prohrábl si rukou vlasy tak, že pár kapiček odletělo na koberec. Přistihl jsem se s představami, jak se těch vlasů dotýkám. Co se to se mnou ksakru děje?
Přemístili jsme se do obýváku v čele s velkým gaučem a LCD televizí. Jo, obývák jsem se zařídil.
Když ten obývák uviděl, užasl. Všiml jsem si toho.
„Bude ti ten gauč stačit?“ zavtipkoval jsem.
„Děláš si legraci? Ten gauč je bomba. Vlastně celá tahle místnost.“
„Díky,“ šel jsem ke dveřím ložnice a vzal za kliku. Chtěl jsem otevřít dveře, ale …
Přetáhl si tu mokrou mikinu přes hlavu a já si musel skousnout ret. Naskytl se mi pohled na jeho vypracované paže. Donutil jsem se podívat jinam.
„Dej to na topení a támhle je koupelna, já se jdu kouknout po nějakém oblečení.“
Usmáli jsme se na sebe, jen na malou chvilku a já raději zmizel za dveřmi ložnice.
Svlékl jsem si všechno oblečení, dal ho usušit a oblékl si nové boxerky. Pak jsem otevřel skříň dokořán a přemýšlel, co bych mu mohl půjčit. Nakonec jsem vybral volnější tepláky, černé triko a rozhodl jsem se mu půjčit svou nejoblíbenější mikinu Jack Wills.
Uslyšel jsem téct vodu v koupelně a po pravdě ani nevím, co mě to napadlo, ale rozhodl jsem se, jen tak, skoro nahý mu to oblečení donést do koupelny. Možná proto, že jsem byl zvědavý, ale věděl jsem, že to není vhodné, takže jsem si zakázal ho okukovat … A taky proto, že jsme to trochu nedomysleli a on by se prostě neměl do čeho obléct.
Má chyba …
Tak jsem tam tedy šel. Voda byla stále puštěná a já neslušně otevřel dveře. Jen jsem mu chtěl to oblečení položit na pračku. Byla hned u dveří.
Ale v tom se voda zastavila a já naprosto ztuhl, když vyšel ze sprchy jen s ručníkem okolo pasu. Kapičky na jeho vypracovaném hrudníku mě donutily slintat.
Než si mě všiml ještě si prohrábl vlasy a stejně jako předtím pár kapek odletělo na podlahu. Pak si mě všiml a stydlivě si pažemi zakryl hrudník.
„Neslyšel jsem tě přijít,“ vyjekl a oddychl si že jsem to ‚jen já‘.
„Promiň, já jen … Tady je to oblečení.“ položil jsem ho tam, kam jsem ho měl taky v plánu položit a rychle zmizel.
„Musel zrovna v tu chvíli vylézt?“ Hledal jsem ve skříni něco pro sebe. Taky jsem si v duchu nadával, ať se chovám slušně a nezírám na něj jako zamilovanej. Zamilovanej? Do něj??
Oblékl jsem se a šel za ním.
Když jsem ho uviděl poslušně sedět na gauči v mé nejoblíbenější mikině překvapilo mě, jak moc je v ní roztomilý.
„Chceš čaj?“ zamířil jsem do kuchyně.
„Když si dáš taky,“ usmál se na mě.

Za chvíli jsme seděli na gauči oba a před námi dva čaje.
„Řekneš mi tedy, co se stalo?“ zeptal jsem se potichu.
„Není lehké se ti svěřovat, když tě moc neznám. Ale myslím, že ti můžu věřit,“ začal trochu neohrabaně. Předklonil se, lokty si opřel a kolena a pohrával si s rukávem. Pak začal:
„Já … byli jsme zamilovaní. Teda alespoň já do ní. Ona … byla z bohaté rodiny, a tak jsem předstíral, že jsem taky. Ale ve skutečnosti jsem toho moc neměl. Vše jsem kvůli ní utratil. Nebylo toho moc, ale když jsem za ni utrácel, byla spokojená. Nastěhoval jsem se k ní … A pak mi peníze došly. Když jsem jí to řekl myslel jsem, že mi pomůže, že mě podrží. Ale pohádali jsme se a ona …“ Všiml jsem si jak se mu do očí hrnou slzy „Vyhodila mě. Dva dny jsem žil pod mostem, a pak mi zavolala. Telefon byl to jediné, co jsem měl. Přemlouvala mě, ať se vrátím, ale já už jí nevěřil. Nechtěl jsem znovu zažít to zklamání. Ta hádka byla strašná … nevím, jestli si to dokážeš představit.,“ vjel si rukou do vlasů a po tváři mu stekla slza velká jako hrách. „A dopadlo to tak, jak víš. Chtěl jsem zemřít, připadalo mi to jako konec světa. Vážně jsem ji miloval …“ usmrkl, utřel si tvář hřbetem ruky a pokra
čoval:
„A pak jsi se tam objevil. Nevím jak to popsat … Jako anděl z čistého nebe. Pomohl jsi mi najít světlo na konci tunelu. Neskočil bych, kvůli tobě.“
Jeho slova mě naprosto dojala.
„Měl by z tebe být básník,“ objal jsem ho jednou rukou. „Je mi to moc líto, ale je čas jít dál. Zapomenout. Začít znovu. Pomůžu ti, slibuju. Můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít.“ Hladil jsem ho a on se zda se uklidnil.
Najednou se přisunul ke mně a hlavu si položil na mou hruď. Ochranářsky jsem ho objal.
„Harry?“
„Ano?“
„Zapneme televizi?“ fňukl.
„Jasně.“ Natáhl jsem se pro ovladač a něco tam zapnul.
Znovu jsem se opřel, on dal nohy nahoru a ještě víc se ke mně přitulil. Cítil jsem vůni jeho čerstvě umytých vlasů až se mi z toho točila hlava. A nebo se mi točí z něj? Z jeho blízkosti? Z toho, že mám teď motýlky v břiše?
Když jsme tak seděli, v hlavě se začaly objevovat nemravné představy. Pocítil jsem jak se mi kvůli nim nepatrně zvedly kalhoty. Modlil jsem se ať si ničeho nevšimne.

Venku se začalo stmívat a v pokoji se zatmělo. Zvedl hlavu a koukal mi do očí.
„Copak?“ Srovnal jsem mu rukou, kterou jsem ho neobjímal, kapuci.
„Máš překrásné oči,“ řekl a já myslel, že se rozpustím.
Přiblížil se ke mně na milimetrovou vzdálenost a jeho horký, zrychlený dech mě pošimral na tváři. Pak ochutnal mé rty a já byl v sedmém nebi. Pootevřel jsem ústa aby mohl vklouznout jazykem dovnitř. Bylo to pro mě neuvěřitelně vzrušující a srdce mi tlouklo jako o závod. Vedl mě a byl jsem mu za to vděčný, protože … jsem se ještě s nikým nelíbal. A vše, co jsem o líbání četl (ne, že bych to přímo vyhledával), všechny ty návody… bylo to k ničemu. Jakobych automaticky věděl, jak na to. A pak tu byl on, očividně zkušenější. Víc jsem nepotřeboval.
Opustil mou náruč a obkročmo si na mě sedl. Ihned jak to udělal a otřel se o můj rozkrok, mé vzrušení ještě narostlo a v kalhotech už jsem začínal mít těsno. Naše jazyky se spolu ještě párkrát propletly pak se nadzvedl a sundal si mikinu. V tom černém tričku vypadal jednoduše sexy. Bylo to mé tričko, ale já v něm zdaleka nevypadal tak dobře jako on. Znovu jsme se začali líbat a já mu zajel rukama pod tričko, abych se ho mohl více dotknout. Jeho kůže byla rozpálená stejně jako ta moje …
Zničeho nic se odtáhl, pevně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak fňukl, odtrčil mé ruce a utekl.
Když jsem se vzpamatoval z toho co se stalo a trochu vychladl zjistil jsem, že je v koupelně, protože dveře byly přivřené. Potichu jsem je otevřel a uviděl ho. Schoulené klubíčko.
„Co se stalo?“zeptal jsem se potichu.
Trhalo mi žíly ho takhle vidět a o to víc, že jsem nevěděl, proč pláče…
„Já… omlouvám se,“ říkal mezi slzami. Šel jsem blíž k němu.
„Zase mě to chytlo a ještě to, co… co jsme dělali. Připomnělo mi ji to.“ Zakryl si obličej, abych to neviděl. „Nevím, jestli to dokážu. Zapomenout.“
„Dokážeš. Pomůžu ti, vždyť jsem ti to slíbil,“ stál jsem nad ním a chtělo se mi brečet taky. Myslel jsem, že už to nevidí tak černě.
Sklonil jsem se k němu a pomalu ho vzal do náruče. Odnesl jsem ho až do ložnice a opatrně ho položil na postel. Znovu se schoulil do klubíčka. Vypadal tak roztomile… a taky smutně. Sundal jsem si mikinu a lehl si za něj.
„Co to děláš?“ podivil se.
„Odpočiň si. Dnešek byl těžký den,“ oba jsem nás přikryl.
„Dobře,“ zase se ke mně přitulil, já ho políbil na vystouplou žílu na krku a on už za chvíli spokojeně vrněl. Já ještě přemýšlel a pak usnul taky.
„Jak ses vyspal?“ pohladil jsem ho po vlasech, když otevřel oči. V noci se otočil, a tak byly naše obličeje čelem k sobě.
„Zdálo se mi o tobě,“ sladce se usmál.
„Fakt?“
Místo odpovědi mě políbil na rty. Pak nasadil svůdný pohled a řekl:
„Jsi připraven?“
„Na co?“ zeptal jsem se, i když jsem to tušil.
Spojil naše ryt v láskyplném polibku a já mu jako včera dovolil vklouznout jazykem dovnitř.
Uslyšeli jsme zaklepání. Louis se smutně odtáhl a já se s myšlenkou, že nám to asi není přáno, vydal ke dveřím. Kdo mi takhle brzo ráno může klepat na dveře?
Zjistil jsem, že je to jen pošťák s nějakou zásilkou, jenomže si jako naschvál spletl dveře a zaklepal na ty moje. To bude asi tím, že tam nemám cedulku …
Trochu naštvaný, trochu smutný z toho, že nás taková hloupost přerušila, jsem se vydal zpátky za ním.
Louis seděl na kraji postele a vypadal zamyšleně. Když jsem za sebou zavřel dveře, nervózně se na mě podíval. Sedl jsem si k němu.
„Slib mi, že už nikam nepůjdeš.“ Natáhl ruku k mým vlasům a začal prohrabávat mé lokny.
„Už nikdy.“ Hluboce jsem se mu koukal do očí.
„Miluju tě,“ řekl se zářivým úsměvem..
Trošku mě to překvapilo, ale byl jsem neskutečně rád, že to cítí stejně.
„Ani nevíš, jak já tebe,“ odpověděl jsem a políbil ho na rty.
Strhla se vášnivá líbačka, při které mi sundal tričko a obkresloval prsty svaly. Položil mě na záda a nasedl na mě. Určitě musel cítit mé ztvrdlé vzrušení. Začal mě líbat na krku a sjel níž až k mým bradavkám. Jednu skousl a mě naskočila příjemná husí kůže.
„Že by nám to už vyšlo?“ řekl s úsměvem.
„Nejspíš,“ zašeptal jsem, protože se mi nedočkavostí a vzrušením, které mi proudilo žilami, těžce mluvilo.
Pokračoval níž, až ho zastavily tepláky. Svlékl mi je, a pak se vrátil k mým rtům.
„Víš, jak dlouho jsem na tohle čekal?“ řekl s obličejem u toho mého.
„Já vím,“ odpověděl jsem a spojil rty s těmi jeho.
Měl jsem pocit, jako bychom si navzájem prozkoumali každičkou skulinku v ústech. Chtěl jsem to! Chtěl jsem ho! Cítit jeho prsty, teplé dlaně a ústa dovádějící mě k šílenství. Jen z té představy se můj kamarád vztyčil ještě o kousek víc a on to cítil. Nádherně se usmál a poposedl si o něco níž. Sklonil se k mým boxerkám a začal mi je stahovat zuby!! Kousek po kousíčku, centimetr po centimetru.
„Loui.“
Podíval se na mě. Boxerky stále v zubech. Zbýval ještě kousek, a pak …
„Nech toho.“
„Čeho?…Tak,… dobře.“ docela ho to rozhodilo a zklamaně mě pustil.
„Ne, klidně pokračuj… Ale netrap mě, prosím.“
Jakmile jsem to dořekl, rozlil se mu po tváři šťastný úsměv. Zase se sklonil a málem už chytil zuby, ale náhle se usmál znovu, tak… šibalsky. Jako by na něco přišel.
„Co je?“ nechápal jsem.
„Ale nic,“ odpověděl a konečně mě zbavil toho nepotřebného kousku oblečení.

Chtěl jsem se dozvědět, co ten úsměv způsobilo, ale nedokázal jsem se soustředit, natož tak něco srozumitelného vyslovit, protože se blížilo to, co bychom nebýt toho pošťáka dávno zakusili.
Předtím si ještě sundal triko. Jeho tělo jsem už viděl, kvůli té náhodě v koupelně, ale stejně mě to vzrušilo. Prostě moc odhalené kůže.
Zase se sklonil k mému kamarádovi a opatrně si ho vložil do úst. Mé tělo zaplavila vlna euforie a pevně jsem zavřel oči. Začal pohybovat pusou nahoru a dolů. Bylo to ještě lepší než jsem si představoval. Vlna, co zaplavila mé tělo, byla neuvěřitelná, on byl neuvěřitelný! Z hrdla se mi draly steny a nešlo je zastavit. Když zbýval už jen kousíček, jen posledních pár vzdechů, zrychlil a já vybuchl.
Rozepnul si pásek, ale já ho zastavil. Začal jsem ho líbat. Rukou jsem mu zajel pod kalhoty a boxerky a chytil jeho nádobíčko. Vzdychl mi do úst a já se přesunul na jeho krk.
S jeho pomocí jsem ho zbavil kalhot. Už zbývaly jen ty černé boxerky. Hned letěly na podlahu.
Když jsem zase jazykem prozkoumával jeho ústa, lehl si a já na něj. Posunul jsem se níž a skousl jednu bradavku. Zasténal. Jazykem jsem si udělal cestičku k druhé a taky ji skousl. On mě sice trápil, ale já nemohl …
Uchopil jsem jeho pulsující penis do ruky. Zavřel oči a já se přiblížil ústy. Pomalu jsem zasunul do úst. Jel jsem nahoru a dolů. Po překonání dávícího reflexu jsem nabral slušné tempo a Louis vzdychal mé jméno, takže jsem věděl, že to dělám dobře.
Stačila chvíle a mou ústní dutinu naplnila ta teplá, lepkavá tekutina. Spolkl jsem to, chtěl jsem to vyzkoušet. A ani to nebylo tak strašné, jak jsem čekal.
Lehl jsem si na jeho hruď posetou kapičkami potu a on mě rukou vískal ve vlasech.
Za chvíli se mu dech zklidnil a přivinul si mě do náruče stejně jako včera já jeho.
„Tak povíš mi, na co jsi přišel?“ ‚Chodil‘ jsem mu prsty jedné ruky po vypracovaném břichu. Usmál se.
„Bylo to poprvé, že?“
„Jo… a bylo to to nejkrásnější co jsem mohl zažít. A s tebou!“
„Díky za všechno.“ Začal mě hladit po zádech.
„Miluji tě a klidně bych tě chytil znova.“
Sladce se usmál a naše rty se spojily.
Jsem rád, že jsem ten den šel do kina pěšky. Jsem rád, že jsem ho tam zahlédl a že jsem souhlasil s tím, že může jít ke mně.
Už nikdy ho nenechám odejít … Nikdy.