Bylo už k půlnoci jedné vlahé letní noci, když se ze zákrutu cesty vynořil muž. Lampy lemující cestu si ho měřily vyzývavým pohledem, avšak on se nenechal vyvést z míry. Kráčel klidně a vyrovnaně, jist svou věcí. Míjel prázdná okna domů, ze kterých padaly vodopády břečťanu a růží, bázlivě zavírající květy před okolní temnotou. Okenice byly zavřené, záclony zatažené. Dveře zamčené před nezvanými hosty – všechno spalo.
Kromě lehkých kroků rušilo ticho snad jen dráždivé sólo cikády.
Muž nebyl nijak vysoký, měl delší hnědé vlasy s několika zapletenými copánky, spadající skoro až k ramenům. Volné džíny a košile s vyhrnutými rukávy mu propůjčovaly ležérní, ale elegantní styl, který trochu rušili snad jen jasně červené tenisky. V ruce svíral kytici rudých karafiátů.
Rychlými kroky prošel ulicí a zahnul za roh, k jednomu z domů. Zastavil se těsně přede dveřmi a zamyšleně si je prohlížel. Na rozdíl od zbytku domu, který ze všeho nejvíc připomínal betonovou krabici, byly dveře jako z jiné doby. Těžké dubové křídlo s velkým mosazným klepadlem ve tvaru mordy neurčité šelmy. K budově pasovali asi jako tuřín k vážce – ani trochu. Muž přestal váhat, vzal do ruky klepadlo a lehce zaťukal na dveře.
Nečekal dlouho a ozval se zvuk bosých nohou ťápajících po podlaze, dveře se otevřely a na prahu stanula dívka. Byla nádherná, ze všeho nejvíce připomínala vílu. Vlasy barvy liščí srsti měla spletené do copu, sahajícího až po pás. Štíhlé boky a dlouhé nohy se schovávaly v temně zeleném županu. Její bílá pleť s ním krásně kontrastovala a vytvářela dojem páry stoupající po dešti z borového lesa. Udělala krok v před a beze slova muže políbila. Na okamžik se tak ocitla na světle a poskytla svému okolí příležitost nahlédnout jí do tváře. Velké hnědé oči se zaleskly ve světle měsíce. Usmála se, měla úzký horní ret a naopak plný spodní. Voněla čerstvým, lesním vzduchem.
„Konečně, už jsem se nemohla dočkat!“ promluvila melodickým hlasem, „Pojď dál.“
Muž poslechl a následoval ji do útrob domu.
„Je krásné tě znovu vidět Lauro,“ řekl po chvíli.
„To tedy ano, bez tvého bručení, vždycky jakoby tu něco chybělo…“ usmála se dívka, řečená Laura, když vcházeli do obývacího pokoje.
„Přinesl jsem ti květiny.“
„Ach, děkuju!“ zatetelila se, „Udělej si pohodlí, zaběhnu pro vázu a něco k snědku.“
Poslechl. Usadil se na kraj rozměrného ušáku a rozhlédl se po místnosti. Nic se tu nezměnilo. Stěny byly pokryté policemi s knihami, sahajícími až po strop, takže nebylo možno určit ani barvu zdí. Na zemi pokryté koberci si hověl červený gauč a dvě taburetky se lvími tlapami. U okna stál malířský stojan přehozený kusem látky. Zbytek prostoru zabírali strategicky rozmístěné stolky, pokryté dalšími knihami a hromadami papírů. Jen jeden se od ostatních lišil. Byl to poněkud zašlý kousek z dubového dřeva. Stál na něm gramofon a enormně velká kupa desek, které byly tak bizardně naskládané, že se při pohledu na ně člověku chtě nechtě vybavilo panorama New Yorku.
Muž vstal a zamířil k právě zmíněnému stolku. Chvíli se přehraboval v deskách, pak jednu vytáhl a vložil ji do gramofonu. Zachrastilo to, škytlo, a pokojem se jako vůně čerstvě upečeného koláče, rozvinula veselá jazzová melodie.
„Skvělá volba!“ ozvalo se za ním. Laura se zasmála. Na hromadu na nejbližším stolku vybalancovala podnos s čajem a sušenkami v poněkud ošuntělém porcelánovém nádobí. Stihla si rozpustit vlasy a zbavit županu, takže teď její boky obepínala jen tenká, krajková noční košilka stejně zelené barvy. Přitočila se k němu a objala ho kolem ramen. Přejel rukama po sametových zádech a pevně si ji k sobě přivinul. Začali se pohupovat do rytmu hudby. Zašlé světlo lampy tančilo po stěnách. Na vonící karafiáty usedla smaragdově zelená muška. Melodie se náhle změnila – veselý a svižný jazz vystřídalo pomalé bluesové sólo na tenorový saxofon. Laura se narovnala a pohlédla mu do očí: „Stýskalo se mi, strašně moc…“
Usmál se: „Mně taky… Promiň, nemohl jsem přijít dřív.“
„Já vím…“ sklonila hlavu.
Začal si mimoděk pohrávat se zrzavými vlasy na její labutí šíji. Opřela se mu o rameno.
„Vinci?“
„Ano?“
„Miluju tě, víš to? Strašně moc.“
Pousmál se a naklonil se k ní. Splynuli v dlouhém polibku. Teprve když se od sebe odtáhli odpověděl: „Já tebe taky, miláčku.“
Rukou se vnořil do vodopádu vonících vlasů a znovu si ji přitáhl. Její sametové rty se setkaly s jeho. A znovu a znovu. Něžně ho pohladila po tváři, na okamžik se odtáhla a zadívala se mu do očí. Vpíjel se do těch bezedných propastí a šeptal sladká, láskou opojená slůvka. Přitáhla si ho k sobě, laškovně mu olízla horní ret a zasmála se. Nevydržel to a znovu ji políbil. Tentokrát o poznání vášnivěji. Opětovala jeho polibky, cítila jeho vůni, jeho ruce bloudící jí po zádech. Vnímala jeho dotyky, přijímala je a oplácela. Vznášeli se na lehkém obláčku štěstí, které jim v tu chvíli nikdo nemohl vzít.
Jakoby náhodou jí přejel rukou po zadečku. Zachvěla se rozkoší a její obláček se vznesl ještě o kousek víš. „Ale copak, miláčku?“ zeptal se rozpustile. Neodpověděla slovy, neboť ta nebyla potřeba, jen se k němu více přitiskla a učinila stejné gesto. Zavrněl v odpověď.
„Lásko…“ zašeptala..
„Copak?“
Zaváhala a trochu se začervenala: „Já… No…“ zaváhala, „V-vezmi si mě prosím…“ vydechla na konec.
Na nic nečekal a strhl z ní košilku. Stála teď před ním jen v jemných krajkových kalhotkách. Zvedl ji do náručí a položil na pohovku. Vzápětí se na ni jako hladový vlk vrhl. Vášnivě a prudce ji líbal, laskal její drobná, pevná ňadra a naslouchal jejímu zrychlujícímu se dechu. Ona ho hladila po zádech a nechávala se unášet na vlnách rozkoše.
Opustil její ústa a přesunul se na krku. Nejprve pod bradou, pak ze strany. Jemně jí kousl a pokračoval směrem ke kulatému oušku. Když se dostal až k důlku pod lalůčkem, konečně dostal odpověď – symfonii vzdechů. Pokračoval dál na ramena a pak podél klíční kosti dolů, až se dopracoval k ke vzdouvajícímu se hrudníku. Kroužil kolem drobných bradavek, hladil ji všude kam dosáhl. Dráždil ji dlouhým čekáním. A když se konečně poprvé jazykem dotkl vrcholků jejích ňader, mohl sklízet plody své trpělivosti. Svíjela se pod jeho dotyky jako smyslů zbavená. Ve chvíli, kdy začal sát, vypadala, že rozkoší omdlí.
Zrovna se chystal strhnout jí kalhotky, když se náhle vzpamatovala, vymrštila se a než se nadál, ležel na zádech pod ní.
Ještě zadýchaná mu bleskově rozepnula košili, pohladila bříško a políbila ho na širokou, mužnou hruď. Vzápětí plynule přesunula svá ústa k jeho. Líbal ji a líbal, svíral ve svém náručí. Nevnímal nic než vodopád vonících vlasů všude okolo. Náhle se odtáhla. Zrychlený dech, rozšířené zorničky… A ona postupovala níž a níž. Nic už ji nemohlo zastavit, snad jen… Dorazila k okraji kalhot a začala se potýkat s rozepínáním.
„Ale ne…“ zasténala roztřeseným hlasem. Knoflíky – její největší a snad jediná slabost. Jemně jí odstrčil ruce a rozepnul je sám. V okamžiku tam ležel jen v kostkovaných boxerkách. Hladila mu stehna a zahrnovala je vroucnými polibky. Bouli mezi jeho chodidly se však vyvarovala. Měl pocit, že praskne, bude-li ho trápit byť jen o vteřinku déle. Nakonec se přece jen dočkal. Něžně vzala do rukou gumu a začala ji pomalu stahovat dolů, každičký kousek nově odhalené kůže přitom obdařila dotykem rtů, nebo letmým pohlazením jazyka.
Náhle se látka o něco zasekla. Dívka trochu víc zatáhla, ozvalo se brnknutí a přímo před ní se vztyčila chlouba jejího milence. Ani příliš malý, ani příliš velký jí hladce vklouzl do ruky. Jemné rtíky se přiblížily k naběhlé špičce. Políbila ho. Jednou, podruhé… Zlehka stáhla překážející kůži. Pootevřela ústa a olízla ho od kořenu až po špičku. Prudce vydechl. Ona se pousmála a zopakovala svůj pohyb s poněkud větším důrazem. Neudržel se. Chytil její něžnou hlavu do velkých hrubých rukou a narazil ji na sebe. Udělal to ovšem trochu prudčeji než původně zamýšlel, takže malinko zakašlala. Chtěl se omluvit, ale vydal ze sebe jen další sérii slastných vzdechů. Začala hlavou pohybovat nahoru a dolů, pevně ho obepnula rty a začínala zrychlovat. Stačila jen chvilka a ústa se jí začala plnit sladkou bílou tekutinou. Když se vyprázdnil, polkla a věnovala mu ještě několik polibků.
Jeho vášeň nijak neopadla. Několik vteřin na vydechnutí a pak se znovu octla pod ním. Strhl z ní krajkové kalhotky jediným prudkým pohybem a vrhl se na ní. Líbal jí stehna a podbřišek, mačkal jí ňadra a naslouchal jejím vzdechům plných vášně. Postupně se dostával až k teplému místečku ukrytému mezi dívčinýma (v tuto chvíli již doširoka roztaženýma) nožkama. Jemně ho políbil.
„Ach lásko…“
Olízl studnu rozkoše své milenky. Byla promáčená, jako po několikadenním dešti. Pohladil jí nožku a dal se do díla.
„Ach miláčku!“
Rejdil jazykem sem a tam, bloudil rukama po jejím těle jako slepec, který ztratil hůl. Už se nemohl udržet. Přestal.
„Otoč se.“
„Pročpak?“ s úsměvem se zavrtěla.
Na nic nečekal, popadl jí za boky a přinutil ji kleknout si zády k němu. Nastavila mu na odiv své oblé pozadí a impozantní boky. Zastavil se na okraji a pak prudce přirazil.
„Ach…“
Jednou, dvakrát, třikrát… Hladový vlk, lačnící po rozkoši. Nevnímal nic než její vzdechy a doteky. Chytl jí zezadu za prsa a mírně zvedl. Mačkal je a mačkal. A přitom přirážel. Rychleji a rychleji. Tvrději a tvrději.
„Lásko, miláčku, bože! Ach ano..!“
Stačila jen chvilka a ona se pod ním svíjela v křečích doprovázených sladkou písničkou uspokojené dívky.
Nepřestal, ba ani nezpomalil. Právě naopak. Cítil, že už je také na řadě. Laura, omámená, jako ve snu, se prohnula. Neudržela se a hlavu orámovanou ryšavými vlasy si položila na okraj lenošky. Plácl ji přes zadeček. Ona vzdychla. Tentokrát začal zpívat on, podobnou písničku jako předtím dívka.
„Ach, ach, áách…“
Ačkoliv se to zdálo nemožné, ještě víc zrychlil. A pak… Přirazil naposledy… Zajel do ní úplně na doraz. Celý se k ní tisknul a přitom do ní pumpoval sladkou šťávu. Ona cítila jak se do ní přelévá a šťastně vzdychla.
Pomalu jí opustil a svalil se na pohovku. Okamžitě se k němu přivinula.
„To bylo krásné…“ upřela na něj velká hnědá kukadla.
„To si piš….“
„Miluju tě…“
„Já tebe taky…“
„Co ten čaj?“
„Ano prosím.“