Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

Ještě dnes

Kategorie: Gay
31.01.2017
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 8 hlasů
Loading...

mi zůstává rozum stát nad tím, jak jsem potkal Artura. Bohužel vždy platí, že když něco čekáte nejméně, tak to dostanete nebo najdete. Naštěstí to přišlo v době, kdy jsem to nejméně čekal a nejvíce potřeboval.
Jmenuji se Honza, ale všichni mí kamarádi mi říkají Hansi. Jsem něco málo přes 183 cm vysoký, mám krátké hnědé vlasy a pyšním se hezkýma upřímnýma očima . Když nad tím tak přemýšlím, asi to bude jeden z mála důvodů proč se mnou začal Artur chodit. My dva jsme se poznali přes internet, já jenom z legrace zabrousil na seznamku a podíval jsem se na nějaké inzeráty. Jeho inzerát mi docela padnul do oka. Byl jinačí než ty ostatní a to mě docela dost oslovilo. Tudíž jsem mu odpověděl, že mě jeho inzerát zaujal a že bych měl zájem si s ním i nadále psát a seznamovat, pokud bude chtít. Napsal jsem své míry svůj věk, záliby a další drobnosti, jenž jsem chtěl podotknout. Hned druhý den jsem dostal odpověď, ve které bylo napsáno, že si můžeme začít psát a že se uvidí co a jak dál.


Pochopitelně to začalo být něco úžasného. Každý den jsem se těšil na jeho mail a těšil se co v něm opět bude a já mu budu moct odpovědět na jeho otázky a napsat mu své poznatky a náhled na tento svět. Naše korespondence trvala již delší dobu a proto jsem se rozhodnul, že to nebudu natahovat jako žábu a sejdu se s ním. Zprvu jsem měl strach. Nevěděl jsem nic. Jak vypadá, jaký je ve skutečnosti, zda milý či hulvát, ale nakonec ta celá nervozita přešla já se s ním domluvil a měl se s ním sejít. Legrace byla v tom, že jsme se měli sejít v jedné restauraci, že si zajdeme společně na oběd. Já pochopitelně všude chodím přesně, takže jsem v té restauraci byl také dřív a čekal jsem jak to celé dopadne, kdo tam přijde, jak bude vypadat a celé mé myšlenky se soustředily na to, zda mi padne do očí, místo toho, abych se zajímal o to, zda se mu budu líbit já.
Všechno to začalo zajímavě. Nejprve tam vstoupil nějaký mládenec a byl docela podobný popisu, ale vůbec s mi nelíbil. Nebyl to totálně můj typ. A já se s hrůzou modlil ať to není on . Přiznám se, že bych žádnou příšerku nechtěl, ale naštěstí to on nebyl, což mě utěšilo. Jenže po dalších 10 minutách vstoupila do restaurace další osoba, jenž totálně nesplňovala mé podmínky, jelikož měla abnormální nadváhu . Jak jsem tam tak s hrůzou seděl, začal jsem pociťovat, že to dopadne tragicky, ale nedopadlo. Nakonec tam vstoupil mladík, který byl podobný taktéž popisu a byl docela hezký. Pro mě byl nadměrně krásný, poněvadž mě se vždy líbili obyčejní tuctoví kluci. Ty já nejraději, protože spousta z nich si na nic nehrála a chovali se přirozeně. Sice jsem byl do něj zahleděný, ale nevěřil jsem, že by to mohl být on. Ale byl to on. Kouknul se na mě, přistoupil k mému stolu, pozdravil mě, zeptal se mě, zda jsem to já, a přisednul si. Oba jsme si objednali jídlo a začali se poznávat.
Vypadalo to asi následovně. Mně se Artur líbil. Nebyl škaredý, jak říkám, obyčejný tucťák, jenže i sympaťák. Já nikdy nedával na první dojem a tudíž mi to bylo všechno jedno. Byl mi sice sympatický, ale nic jsem k němu necítil. Prostě to nešlo. Jakoby se mé srdce do něj nechtělo zamilovat. Bohužel tomu tak bylo a já s tím nic nemohl nadělat. Avšak mé srdce si toužebně přálo ho poznat. Pořád tam byla ta jiskra ho poznat a začít s ním chodit, protože mě to oslovoval. Ale nechtěl jsem. Měl jsem strach, že se ho za chvíli nabažím a opustím ho a to bych nechtěl. Nechtěl bych mu ublížit jako předešlým kluků, se kterými jsem chodil. Ale dal jsem tomu čas, abych ho lépe poznal a doufal jsem a věřil, že ta jiskra přeskočí.
Čas však ubíhal a nic se nedělo. Pořád to byl pro mě obyčejný kluk, který mě miloval a udělal by pro mě vše, ale já mu stejnou lásku dát nemohl, poněvadž jsem jí necítil. Avšak byl jsem rád za vše, co pro mě dělal. Je pravdou, že občas mi dělalo problém jít si s ním sednout a vědět, že bude zase platit, i když jsem věděl, že to dělá rád a nečeká vděk . Vzpomínám si, jak jsme si udělali jednou takový menší výlet do Vídně. Zařídil, že jsme tam byli dva dny a prochodili jsme různé památky a zajímavosti. Docela se mi tam líbilo a nezapomenu, jak mě vytáhnul ven, že se jdeme projít. Jenom tak projít podél řeky Dunaje. Pomalu už byl večer, stmívalo se a já mohl pozorovat ten nejkrásnější západ slunce, jaký jsem kdy viděl, protože dívat se na tu krásu přede mnou a mít ho vedle sebe bylo fajn. Bylo příjemné cítit někoho vedle sebe, ale to bylo asi tak vše. V ten večer jsme přišli domů, napustili si teplou vanu, naložili se do ní a kecali jsme, jak se nám co líbilo co bylo fajn co naopak zase až tak moc fajn nebylo. Potom jsme si zašli na večeři, protože my dva něco ukuchtit, to byla docela velikánská legrace, ale nebyl žádný problém. Bydleli jsme totiž asi 160m od Prateru a dalších 300m přes most bylo sídlo politiků a ještě předtím řeka Dunaj a pobřeží, kde to večer ožívalo a žilo až do rána. Na večeři jsme si šli sednout do jedné hospůdky,v níž se nejvíce scházeli lidé Jugoslávského původu, ale nám to tak bylo jedno. Objednali jsme si Čevapčiči. ( Dneska bude Čevapčiči zítra bude Čevaphafhaf ).Seděli jsme tam zhruba hodinku a protože jsme byli oba dva unavení z minulého dne, šli jsme domů a šlo se hajat, jelikož se druhý den chystalo na druhou část výletu.
Ještě předtím než se šlo spát jsme se mazlili. Artur byl docela fajn mazel a rád se ke mně přitulil . Všechno bylo v pořádku až do té doby, než jsem usnul a v noci jsem se probudil a vedle mě nikdo nebyl. Stanul jsem z postele a šel se podívat, kde je Artur. Otevřel jsem dveře, kde měl pokojík a viděl jsem ho tam jak tam tak sedí a pláče. Když jsem chtěl jít k němu, poprosil mě, ať si jdu lehnout a ať k němu ani nechodím . Já jeho přání respektoval a šel si lehnout, ale nemohl jsem usnout, protože jsem nevěděl, copak se děje.
Druhý den všechno vyplavalo na povrch. Ikdyž jsme se spolu bavili a seznamovali se, já stále nechtěl s Arturem chodit. On věděl, že nikdy spolu nebudeme. On to tušil. Věděl moc dobře, že citům se nedá poroučet a že nám pomalinku ubíhá čas, kdy skončí prázdniny a já budu muset říct zda ano či ne. Zda budeme partneři nebo nebudeme partneři. On to všechno věděl a tížilo ho to. Občas to sice dal najevo, ale snažil se nic neříkat a jen čekat a užívat si. Byl stejný jako vězeň před popravou odpočítávající, kdy nadejde čas . Toho dne jsem si to začal uvědomovat taky. Že to trápím a nechávám ho krvácet, ale taky jsem věděl, že mu nemohu říct to slovíčko,které by chtěl slyšet…. lásko miluji tě a vážím si tě! Prostě to nešlo, nemohl bych mu ho říct z lásky, já hledám lásku a někoho na dlouho. Ne někoho, kdo mi nic nebude říkat a já se s ním brzy rozejdu. Ikdyby mi Artur snesl modré z nebe, stejně ta láska nepřicházela. A donutilo mě to uvažovat, zda mu mám říci hned, že je konec a že ho nechci, anebo počkat. Bylo to všechno zapeklité a já se pomalinku zamotával do pavučiny a nevěděl jsem kudy kam.
O týden později jsem se s ním sešel a rozešel jsem s ním. Řekl jsem mu, že spolu nebudeme chodit. Přiznávám, bylo to pro mě lehčí tím, že jsem k němu nic necítil a tím že jsem nechtěl, aby se trápil ještě víc. Mrzelo mě to, ale nedalo se nic víc dělat. Avšak bolest časem pominula. Potom jsem na něj vzpomínal jen jako na člověka, kterého jsem znal. Poté co jsme se rozešli, řekli jsme si na Arturovo požádání, že se již nijak nebudeme kontaktovat ani scházet. Však jednoho dne jsem ráno dostal SMS, ať přijedu do Ostravy a nejlépe kolem šestnácté hodiny. Psal to Artur. Já již měl sice něco domluveného a bylo to důležité, ale natolik jsem si Artura vážil, že jsem ho neodmítnul. Sešli jsme se na smluveném místě a šli jsme se projít. Po té procházce jsme si šli sednout do jedné hospůdky v jednom lesíku. V té restauraci byl i krb, bylo tam teploučko a z okna jsem pozoroval jak sněží a všude je bílo. Nakonec jsem z Artura vytáhnul, že tohle celé byl jeden jeho slib, poslední slib, který mi dal a chtěl ho splnit. Pochopitelně jsme se bavili i o tom, jak se každý z nás má, co dělá a další různé blbiny. Taky mě to docela zajímalo, protože nikdo dlouho o Arturovi neslyšel. Nakonec jsem z něj dostal, že nechal školu. Prostě odešel z gymplu a poflakuje se a nic nedělá. Bydlí sice s rodiči, ale nijak růžové to s ním není. Ten kluk měl teprve 18 let a na všechno se vybodnul. Bylo těsně po Vánocích a Novém roce a já se ptal, jak prožil svátky, což jsem se asi neměl ptát, protože odpověď mě nijak nepotěšila. Na Štědrý den odešel z domu, poněvadž se pohádal z maminou, a jak tak byl již třetím dnem venku, usnul, podchladil se a díky nějakým kolemjdoucím, kteří zavolali sanitku, ho v nemocnici zachránili. Víte, znal jsem Artura dobře a vždy byl plný života, radosti, štěstí, měl vždy vše, po čem jen já kdy mohl toužit. Měl známé, kontakty a obchodoval a tím si i přivydělával. A najednou je to troska, která nemá chuť do života a nic se jí nechce a žije ze dne na den a nemá nic. Jak jsem ho tam tak pozoroval jak mluví o všem co udělal potom co jsme se rozešli, zjistil jsem, že kompletně pohřbil sám sebe. Na večeři jsem byl sice pozván já, ale nemohl jsem ho to nechat zaplatit. Bylo by mi nadevše trapně. Ještě jsme se šli projít tou noční krajinou a konverzovali jsme spolu. Ještě ten večer jsme se rozešli a opět jsme šli každý svou cestou. Já sice na něj ještě pár dní vzpomínal, ale to bylo vše.

Období zase utíkalo dál a dál a já si našel konečně kluka, kterého jsem začal milovat. Byl to kluk, který byl ten, kterého jsem chtěl, ten, u kterého mi říkalo srdce: „to je ten pravý!“ Zažil jsem s ním spoustu krásných okamžiků a všechno bylo krásné. Já měl konečně někoho, koho jsem miloval a žil a dýchal jsem pro něj podobně jako on dýchal pro mě. Dokonce jsme si našli svůj podnájem a bydleli jsme spolu a všechno bylo krásné. Asi po roce a čtvrt se opět ozval Artur. Kontaktoval mě a poprosil mě, abychom se sešli. Sešli jsme se a já nevěřil svým vlastním očím. Přede mnou stál kluk, jenž vypadal na pokraji svých sil. Jak jsem viděl Artura, nevěřil jsem vlastním očím. Těžko stál na nohou a musel se něčeho držet a přemáhat se, aby na těch nohách ustál. Vypadal zesláble, byl úplně vyhublý a ani se mu nechtělo mluvit. Já ho ve vší slušnosti pozval k nám domů, uvařil jsem mu čaj a zeptal se ho, co se děje, ale vůbec nereagoval ani nemluvil. Vypadal jako pochodující smrtka. Celý ten elán, jenž byl v něm zastoupen, byl pryč. Již přede mnou neseděl můj dávný kamarád Artur, ale čistě jen člověk, který neměl již o ničem ponětí. Protože jsme měli byt tři plus jedna a jedna místnost byla volná, rozhodnul jsem se ho na pár dní k sobě ubytovat. Věděl jsem, že když ho pošlu zpátky ven, určitě mu to vůbec nepomůže. Až večer se mi podíval do očí a z nich se mu vyhrnuli slzy. Plakal a pověděl, co se všechno stalo. Když to celé dopověděl, nepromluvil již nic víc. Jediné co udělal, vytáhnul si z kapsy svůj zápisníček, do kterého si zapisoval věci, otevřel ho a začal si ho celý číst . Nebyl jediný, bylo jich zhruba pět. Artur byl natolik vysílený, že ihned usnul. Já si sednul se svým nynějším klukem a povyprávěl mu kdo je Artur zač. Ten to naštěstí bral všechno sportovně, ale také mi řekl, že u nich může zůstat jen do zítřka, že ho doma déle nechce. Každý svého štěstí strůjce. Já nad Arturem celou noc přemýšlel a zjišťoval jsem čím dál tím více, že to byl fajn kluk a měl mě mnohem více rád než všichni ostatní. Nikdo mi nikdy předtím ani potom nedal tolik lásky co on. Ani můj nynější kluk nebyl tak obětavý jako Artur kdysi. Celou noc jsem seděl a přemýšlel. Bylo mi ho líto, ale zase jsem si řekl: „Proč? Za všechno si může sám. Je to jeho mínus.“ Odsoudil jsem ho rozhodnul se, že mu ráno řeknu to, co musím, a tím to celé hasne.
Ráno jsem se probouzel časně ráno. Jak já, tak můj kluk. Já šel do pokojíku, že vzbudím Artura. Jak jsem k němu přišel a budil ho nějak to nešlo. Úplně ve mně hrklo a zjistil že nedýchá a nebije mu srdce. Zavolal jsem rychle záchranku, která po příjezdu konstatovala že Artur v noci zemřel na zástavu srdce. O pár dní později jsem se dozvěděl, že Artur měl problémy ze srdcem a v noci mu dotlouklo . Nechtěl jsem tomu věřit. Byl to hnusný pocit . U nás doma měl Artur pár věcí jako například ty své notýsky, do kterých si zapisoval všechny události. Jak jsem to tak četl zjistil jsem, že Artura převezla sanitka do nemocnice, zhruba před třemi týdny…… zástava srdce. Po dvou týdnech ho pustili a celý týden ještě zesláblý a nezotavený a nemocný byl venku v zimě v chladu. Četl jsem si také zápisky, které si napsal hned poté, co jsme se rozešli a ještě předtím a začal jsem brečet jako želva. Ten kluk mě nadevše miloval a já byl pro něj světlo. Já na něj dokázal zapomenout v domnění, že když nic nezačalo, nemohlo ani nic skončit, a on to prožil natolik, že se mu zhroutil celý svět. V zápiskách popisoval jak celé poslední dva roky prožívá sám a nemá již žádnou hrdost, počítá dny a modlí se, aby se již neprobudil, poněvadž život již pro něj ztratil význam. Artur zemřel a já teprve pocítil, kdo byl a jaký byl. Je mi to líto, ale má lhostejnost mi to pomáhá řešit. Všechno přebolí. Avšak nikdy na něj nezapomenu, jelikož až díky jeho smrti jsem poznal, jak se vybírá pravá láska.

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 8 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

TOPlist