Něco vám povim. Pokud se za horkýho nedělního odpoledne rozhodnete vydat na pěší túru, jednou ze skutečností, který byste předtím rozhodně měli vzít do úvahy, je ta, že až dorazíte na místo určení, pokocháte se malebnou krajinou a potěšíte se dobrym pocitem z vlastní fyzický zdatnosti, musíte ještě jít zpátky. Panebože, jasně, že to napadlo i mě, tak pitomej zase nejsem.
Důležitý ale je, jestliže se pěší turistice oddáváte v průměru jednou za pět let, pro zjištění svý skutečný tělesný kondice vydělit tu domnělou aspoň třema. Když to uděláte, nestane se vám, že byste stáli ztahaný, upocený a bez kapky vody u silnice vedoucí nejspíš pryč ze světa, stopovali všechno, co má aspoň dvě kola, a vyprávěli to všechno imaginárnímu obecenstvu, jako to teď dělám já.Za poslední hodinu a půl mě minuly 4 auta a jejich řidiči pro mě neudělali víc než posměšnej ksicht z otevřenýho okýnka. Tak teda děkuju. No jo, sranda, teď ale buďte chvíli zticha, přijíždí nám pátej zápis do statistiky. Něco je jinak. Brzdy kvílej, do toho řve zaškrcenej motor a prorezlej samochod se zapíchne do štěrku u krajnice.
„Chceš svézt?“ ozve se zevnitř a dveře na straně spolujezdce se rozlítnou, aniž bych dokázal spolehlivě říct, kdo nebo co je zdrojem vší tý aktivity.
„Jasně že jo,“ houknu do neurčita a už se auto dává do pohybu se mnou na předním sedadle.
Konečně taky vidím, komu se mě zželelo. Za volantem je do sedadla zabořenej správnej balík: orvaný džínový kraťasy, tílko v barvě uhlí ozdobený milionem žmolků, ze všech sil se vzpírající náporu pivního pupku ve středně pokročilý fázi vývoje, krátký a mastný havraní vlasy prokvétající šedinama a na nose pilotky, ke kterejm fakt nevím, kde přišel.
„Stačí vysadit mě u nejbližšího města, větší vesnice, kde by se dalo nasednout na autobus nebo vlak,“ dodávám instrukce, spíš abych prolomil trochu překvapivý ticho. Frajer dál mlčí a v soustředěně žvejká – bůhvíco. Chvíli civím z okna, než začnu očima bloudit po interiéru auta. Samý krámy. Ne, počkat. Nevěřícně zírám na podlahu: je to tak. U nohou se mi válí umělá píča.
„Myslím, že teď je vhodná chvíle ti říct, o co běží,“ zazní najednou zleva. „Měl bys vědět, že tohle auto neřídím já. Řídí ho moje péro. A dokud moje péro nedostane, co potřebuje, tohle auto rozhodně nezastaví dřív než za 300 kilometrů,“ prohlásí řidič a významně prstem poklepe na budík neomylně symbolizující, že nádrž je plná.
„Už ti asi dochází, jak do toho zapadáš ty. Teď ti dám chvíli, abys to vstřebal.“ Pod látkou kraťasů se mu zřetelně napne jeho pták.
Nejdřív přemítám, jestli se mi to nezdá. To horko, únava, dávalo by to smysl nebo ne? Snad i jo, ale tohle docela určitě sen není, usuzuju a zároveň zvažuju možnosti, jak se z týhle šlamastyky dostat. Nic lepšího, než ujet těch tři sta kiláků, mě nenapadá, a tak mlčím a s pohledem upřeným do krajiny předstírám, že se nic neděje.
„Nevěříš, že by to bylo tak snadný, že ne?“ vstoupí do ticha vidlákův hlas následovanej zvukem rozepínanýho zipu. Koutkem oka vidím, jak chlupatá ruka zručným pohybem rozepne i kovovej knoflík, zaloví ve spodkách a vytáhne z nich žilnatej penis s odhrnutou předkožkou odhalující část žaludu.
„Teď přijde tvoje první volba. Buď můžeš dál dělat zagorku. Vyhoním si ho sám, ale buď si jistej, že až začnu stříkat, půjde to na tebe. Nebo můžeš popadnout tu věcičku, co se povaluje mezi tvýma nohama, a udělat mi dobře.“ Sotva to dořekne, vezme si teď už tvrdý péro do ruky a představení začíná. V každý volný chvíli přitom civí na mě, zatímco se rozhoduju a doufám, že něco vydrží.
„Počkej, napadla mě ještě jedna možnost!“ vykřikne zničehonic, pustí z ruky svůj penis a nadšeně luskne prsty. „Když se svlíkneš donaha, nemusíš si vybírat. Já se úplně normálně udělám a máme to za sebou. Hm?!“V mžiku se rozhoduju, že takhle to bude nejsnazší s už se mi na nahej zadek lepí kůže sedadla. Aby z toho úchyl neměl takovej zážitek, zaujímám pozici man-gina. Prasák se zhluboka nadechne a začne svýmu péru dávat co proto. Předkožka olepená kapkou spermatu hlasitě mlaská s každým přetažením přes lesknoucí se žalud. Teprve teď si uvědomuju, že tomu všemu se zaujetím přihlížím a moje man-gina je pryč: péro se mi tyčí z klína jako stožár.
„Někomu se představení líbí!“ řve v extázi blázen vlevo ode mě a než stihnu jakkoli reagovat, jeho dlaň sevře můj penis a zuřivě jím lomcuje. Sotva si všímám, že auto brzdí a zastavuje u krajnice. „Víc! Víc!“ vydechuju a ve stejnou chvíli začnou vzduch pročesávat bílý stříkance. Většina jich končí na mym těle. Na nic nečeká a jeden po druhém je slízává, rejdí jazykem v mym pupku, saje mi levou bradavku a nakonec pečlivě olíže moje vadnoucí péro.
Moje oči už mezitím sledujou to jeho – opravdu si dělá, co chce, je namířený na mě a táhne mě k sobě jako magnet. Už nevnímám jeho majitele, vidím jen růžovej, lesklej žalud, pohupující se, jak penisem ve vlnách proudí krev. Nic mě nemůže zastavit. Konečně jsem u něj, jen pootevřu rty a už mezi nima svírám ten zázrak přírody. Jazykem jemně kloužu po jeho napnutém povrchu – tu a tam z něj slíznu kapku lahodně nakyslýho semene. Hlavu kloním dál dopředu a vychutnávám si každej milimetr úplně novýho zážitku, jak se sune mojí ústní dutinou. Rty ani na chvíli nepovoluju, sunou se tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky, dokud to nepřijde: penisem škubou silné stahy a do pusy se mi vylévá ta nejlepší chuť, jakou kdy poznám.
Několik minut potom stojím už oblečenej na kraji města a dívám se do prachu zvířenýho odjíždějícím autem. Tak díky za svezení!