Píše se rok 1942 a moje země je okupovaná německou nacistickou armádou.
Jmenuji se Marie a je mi 23 let. Válka trvá už několik let, které se zdají být dlouhé jako věčnost. Vleklá válka plná umírání, nedostatku a nemocí.
Naštěstí bydlím na venkově, kde je život přeci jen o něco mírnější než ve velkých městech.
Jak jsem ale už řekla, ani vesnicím se nemoci nevyhýbají, a tak se stalo, že jsem musela navštívit svou nemocnou matku.
Já bydlím v malé místnůstce za obchůdkem, kde pracuji, a tak jsem musela skončit dnešní práci dřív a vydat se na cestu přes les.Doufala jsem, že nepotkám žádnou hlídku. Přes vesnici jsem nenarazila na německé strážce a docela se mi tím ulevilo. Šla jsem po známé pěšině, která vedla k mostu přes řeku. Nepochybovala jsem o tom, že úzkou, ale pevnou lávku přes naši říčku znám jen já a několik málo vesničanů. O to větší bylo moje překvapení, když se ze zatáčky vynořil jak most, tak dva nacističtí vojáci. Srdce mi pokleslo, ačkoli by se mi nemělo nic stát. V této době si ale člověk nemůže být jist ničím, obzvláště pak žena. „Halt!“ zazněl očekávaný, rázný rozkaz. Zastavila jsem, jak mi řekli, a vlídně pozdravila: „Dobré odpoledne, přeji.“ Moje vlídnost nebyla opětována: „Kam jdeš?“ uhodil zhurta jeden z vojáků. „Jdu jen navštívit svou nebohou matku. Onemocněla,“ prohlásila jsem pravdivě. „Co to máš v košíku?“ zeptal se podezřívavě druhý hlídač se silným německým přízvukem. „To jen pár lahůdek jí nesu a ví no, aby se rychle uzdravila,“ odpověděla jsem, ale i když se mě voják ptal, nevypadal, že by mě poslouchal. „Může to být partyzánka,“ prohodil německy ke svému kolegovi. Naštěstí německy mluvím docela dobře, tak jsem jim v témže jazyce odpověděla: „Ale to není pravda, sami se můžete přesvědčit,“ namítla jsem a vykročila, aby se mohli do košíku podívat. Oba okamžitě natáhli své zbraně a namířili mi je na hruď. „Ani krok! Nebo střelím!“ zvolal výhružně jeden z nich. „Polož ten košík!“ zařval na mě druhý a já poslušně udělala, co mi řekl. Byla jsem už velmi nervózní, kdyby chtěli, mohli by mě zastřelit. Vítězná armáda si dělá se svými zajatci, co chce. „Ty ji zajisti, já se podívám do košíku,“ vyslal jeden z vojáků rozkaz tomu druhému, který ke mně rázným krokem přikročil a spoutal mi paže za zády železným sevřením. Srdce jsem měla až v krku. První voják, evidentně velitel, si mezitím prohlédl obsah košíku, na kterém skutečně nemohl najít nic partyzánského. „V pořádku, můžeš ji pustit,“ prohlásil k mé nesmírné úlevě po chvilce. Nic. „No tak, Franzi, pusť ji,“ řekl znovu. Franz mě ale držel dál. Už mě držel jen jednou rukou (ani tak jsem nebyla schopna pohybu) a druhou mi jemně odhrnul vlasy z obličeje. Velitel pochopil. Přistoupil ke mně a jediným prudkým pohybem mi roztrhl šaty. „Prosím, pusťte mě,“ prosila jsem úpěnlivě, ve svém strachu jsem se vrátila od němčiny ke své mateřštině. Neposlouchali mě. Najednou jsem ležela na zemi a čtyři silné, neúprosné ruce z mého těla strhávaly zuřivě to, co zbylo z mých šatů. Prosila jsem je a naříkala, až mě jeden z nich chytl pod krkem a výhružně řekl: „Buď zticha, nebo toho budeš litovat!“ Pak jsem se už neodvážila promluvit, jen jsem, vyděšená, přihlížela, jak jejich ruce nevybíravě bloudí po celém mém těle, jako by se snažily zapamatovat si každou mou křivku. Začala jsem se úporně bránit, ale jeden z vojáků (Franz) se nade mě vyhoupl a sevřel mě tak pevně, že jsem se sotva mohla nadechnout. Cítila jsem, jak na mně spočívá váha jeho urostlého těla, části uniformy mi tlačily na nejrůznější citlivá místa a já jsem proti své vůli začala vlhnout. Ponížená, přemožená a znásilňovaná, ale vzrušená. Potom voják přirazil a já jsem tichounce vzdychla. Vnikal do mě s divokostí zvířete, bolest se mísila s rozkoší a ponížením a já se plně poddala vojákovi, který tvrdě okupoval moje tělo. Přírazy se ještě zrychlovaly a byly stále tvrdší a já jsem najednou cítila, jak se z mého lůna šíří pod vojákovým tělem tsunami rozkoše, která mě rozechvěla. Projela mnou jako elektrický šok. Prohnula jsem se, hlasitě zasténala a nálož nádherných pocitů vybouchla. Takhle jsem to ještě nikdy nezažila. Zmítala jsem se ve vlně nádhery, která se ještě zintenzivnila, když voják dospěl k vrcholu. Společně jsem prožili vrchol, na který jsem byla násilím přivlečena, ale díky tomu se zdál být ještě vyšší. Těžké, mohutné vojákovo tělo ještě chvíli spočívalo na mém, za chvíli však bylo vystřídáno druhým. Úplně jsem zapomněla na druhého strážce, ovšem za chvíli pronikl hluboko, nejen do mé paměti. Podíval se mi svýma hlubokýma očima do mých – nešlo vzdorovat. Zprvu bolestivé přírazy začaly vyvolávat novou vlnu vášně. Stala jsem se zajatkyní nacistické armády.