Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

Video

Kategorie: BDSM
11.07.2017
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 8 hlasů
Loading...
 Když jsem však dorazila domů minulou sobotu, vypadalo všechno jinak. I když byl krásný slunečný den, taťka nebyl jako obvykle na zahradě. Jak mě viděl Simeon, varoval mě: Jani, táta je hrozně rozčilený – zalezl do svého pokoje, nesmím ho rušit a asi se kouká na bednu.

Studuji na univerzitě a bydlím na kolejích, ale na víkend jezdím většinou domů na vesnici (nebo spíš něco mezi vesnicí a městečkem). Mám ráda ty klidné dny strávené doma s taťkou a bráškou Simeonem. A samozřejmě hlavně s přítelem Petrem.
Když jsem však dorazila domů minulou sobotu, vypadalo všechno jinak. I když byl krásný slunečný den, taťka nebyl jako obvykle na zahradě. Jak mě viděl Simeon, varoval mě: Jani, táta je hrozně rozčilený – zalezl do svého pokoje, nesmím ho rušit a asi se kouká na bednu. To bylo opravdu divné, taťka vždycky říkal, že televize je jen ztráta času.

Taťka mě zřejmě slyšel přicházet, protože zavolal: „To jsi ty, Jano? Hned pojď sem, slečinko.“ Když mi taťka řekne „slečinko“, vždycky to znamená, že mám průšvih. V takovém případě není dobré nechat ho čekat, tak jsem letěla do jeho pokoje. Fakt se díval na televizi, přesněji řečeno na video. A na videu běželo něco neuvěřitelného – krutý výprask rákoskou. Přepadla mě hrozná panika, jen jsem tam stála a třásla se mi kolena. Ta nešťastná holka na obrazovce jsem totiž byla já!

Taťka to ovšem zjistil také – jeho první slova byla: „Jsi to ty, slečinko?“

Nemělo cenu zapírat. Kde proboha přišel k té kazetě? Neměla jsem čas bádat nad tou záhadou, protože zařval: „Myslím, že jsem se tě na něco ptal!“

„Tati, potřebovala jsem peníze, a oni platili tak dobře, že jsem souhlasila v tom hrát.“

„Ty děvko! Jak jsi mohla souhlasit s takovým zneuctěním – ať zaplatili sebelíp? Mimochodem, co udělali se zvukem? Pamatuju si, že když jsi dostávala výprask, muselo tě být slyšet až do Lhoty.“

To měl pravdu. Nedostala jsem od něj výprask už aspoň osm let, ale vždycky jsem tehdy celou dobu ječela a skučela. Taťkovy rány byly hrozně bolely a myslela jsem, že můj křik ho trochu zadrží. „Víš, tati, hrála jsem holku z polepšovny, kterou zneužíval vychovatel, a když přišla do jiného stavu, zmlátil ji tak, že potratila. To byl právě ten výprask. A protože měla být hodně otrlá, za každou ránu, kterou snesu potichu, mi slíbili příplatek.“

„Slečinko, jistě víš, co tě čeká. Zajdi k potoku a dones vrbový prut. Ten, kterého se budeš nejvíc bát – a ať tě nenapadne podvádět. Jestli pro něj budu muset jít _já_, bude to pro tebe mnohem horší.“

Nechtěla jsem ho nechat čekat déle, než bylo nutné. Poslat mě, abych si sama vybrala nástroj svého trestu – to dělal jen při nejhorších prohřešcích a bolestně jsem věděla, jak to dopadlo, když jsem někdy donesla příliš mírný proutek. Letěla jsem k potoku a ulomila (spíš urvala) opravdu hrozivý prut. Pak jsem viděla ještě jeden – tenčí, ale delší a pružnější. Vzala jsem ho také, aby si mohl vybrat sám. Za necelých deset minut jsem byla zpátky.

„Ten vypadá přiměřeně. Vysvleč se do kalhotek a podprsenky.“

Hned jsem poslechla. Je možné, že bych dostala jen přes kalhotky? To sotva, spíš si je budu muset sundat sama těsně před výpraskem.

Mé přemítání taťka rázem přerušil. Pevně mě chytil za paži – a vedl mě ven z domu! Jen v podprsence a kalhotkách!

Simeon chtěl jít s námi, ale taťka na něj jen syknul: „Opovaž se, a ten druhý prut bude pro tebe!“

Vedl mě doprostřed vesnice. „Tati, přece mě nechceš napráskat na veřejnosti? Co si pomyslí sousedi?“

„_Ty_ jsi měla myslet na ostudu! Předvedla jsi, že se nestydíš necudně se ukazovat a dostávat výprask před spoustou lidí.“ Byla jsem zoufalá, ale věděla jsem, že má v podstatě pravdu. Jen jsem se modlila, aby moje pokoření neviděl Petr.

Pak jsme potkali Martina. Musela jsem sebrat všechnu odvahu. Napřímila jsem se a kráčela hrdě, rozhodnutá odvážně čelit bolesti, která mě čeká. Já ti ukážu! Sleduj to krásné tělo a odvážného ducha holky, se kterou jsi zničil rodící se vztah jen proto, že se s tebou nevyspala hned na druhém rande. Nemusím říkat, že šel za námi.
Došli jsme k autobusové zastávce v samotném středu vesnice. Bylo tam dost lidí a když viděli, jak mě taťka vleče polonahou za ruku a s hrozivě vypadajícími pruty v druhé ruce, obklopili nás a další se postupně přidávali. Petr v davu nebyl – díval se z okna hned u zastávky.

Taťka se nahlas zeptal: „Slečinko, kolik ran jsi dostávala, když jsem tě vyplácel jako malou holku?“

„Tolik, kolik mi bylo let.“ Radši jsem se nezmínila, že když mi bylo deset, taťka mé „kulatiny“ při nejbližší příležitosti oslavil tím, že jsem dostala deset ran prutem a dalších deset řemenem.

„A kolik je ti teď?“

„Tati, ty nevíš, jak jsem stará?“

„Ty budeš ještě drzá? Samozřejmě vím, ale chci, abys sama každému řekla, kolik dostaneš. A od teďka mi budeš vykat a oslovovat mě ‚pane‘. Řeknu ti, jestli mi budeš moct říkat zase ‚tati‘ a kdy to bude.“

„Je mi devatenáct, pane.“

„Takže dostaneš devatenáct ran prutem za své velmi zneucťující chování a tři navíc za drzost. Budeš je nahlas počítat – a ať to všichni dobře slyší. Za každou ránu mi poděkuješ. Jinak nesmíš promluvit nebo vydat jiný zvuk – dokázalas, že umíš přijmout trest potichu. Pokud neřekneš, co jsem přikázal, poslední rána se nepočítá. Uslyším-li něco navíc, napočítané číslo se místo přičtení sníží o jednu. Rozumělas?“

„Ano, pane.“

„Teď si stáhni kalhotky ke kolenům a polož ruce i s lokty na tuhle lavičku.“

Neodvážila jsem se odporovat a splnila jeho rozkaz.

ŠVIH! „Jedna. Děkuji, pane.“

ŠŠŠVIH!! (Takhle hrozně bolela. Jak mám vydržet dalších 20?) „Dvě. Děkuji, pane.“

ŠŠŠVIIIIH!!!! „Tři.“
„Na něco jsi zapomněla. Takže dvě.“

ŠŠŠVIIIIH!!!! „Čtyři… Tři. Děkuji, pane.“

ŠŠŠVIH! „Čtyři. Děkuji, pane.“
(Zadek jsem měla v jednom ohni. A ještě mě čeká 18 dalších!)

ŠŠŠVÍÍÍH!!!!! (Tahle byla horší než všechny předtím.) „Au! Šest. Děkuji, pane.“

„Ne – čtyři. Smíš jen počítat a děkovat.“ (Smůla. Musím si dávat pozor.)

ŠŠŠVIH! „Pět. Děkuji, pane.“

ŠŠVIH! „Do pr… Zase pět. Děkuji, pane.“

„Zarazila ses sama, tak to necháme na těch pěti a nesnížíme to. Ale varuju tě, slečinko. Jestli uslyším sprosté slovo, začneme od začátku.“

ŠŠŠVÍÍÍH!!!!! (Tahle byla příšerná, ale dokázala jsem zadržet výkřik.) „Šest. Děkuji, pane.“

A tak to šlo dál. Zadek jsem musela mít celý rudý a plný jelit. (Budu se muset zeptat Petra, jak to vypadalo – jestli se mnou po té ostudě bude ještě chtít mluvit.) Byla jsem v agonii a nevnímala jsem pořádně okolní svět. Jen nápory kruté bolesti a svoje téměř podvědomé počítání a děkování. Taťka mě musel dvakrát opravit, protože jsem tu frázi neřekla správně a ještě nejméně dvakrát jsem zaječela po obzvlášť bolestivé ráně, což mi pokaždé vyneslo dvě rány navíc. V jedné chvíli musel taťka vyměnit prut, ale ani jsem nevnímala kdy.
Když jsem dopočítala do devatenácti (což znamenalo přinejmenším devětadvacet skutečných šlehů), taťka přestal. Doufala jsem, že podle jeho názoru už mám dost, ale on jenom chtěl, abych si uvědomila, že teď následuje přídavek za drzost.

Konečně to bylo za mnou. Stoupla jsem si a opatrně natáhla kalhotky.

„Co to znamená, slečinko? Dovolil jsem ti snad postavit se a schovat si zadek? Dej je zpátky a ohni se, jak jsi byla, aby sis uvědomila, že máš dělat, co jsem ti přikázal.“

(Do prdele, tohle není fér. Ale musela jsem poslechnout.)

ŠŠŠŠVÍÍÍÍÍÍÍH!!!“ (Nejlepší nakonec, říká se.) „Jedna navíc. Děkuji, pane.“

A teď byl opravdu konec. Mohla jsem omezeně skrýt svou nahotu a vrátit se domů – pořád v taťkově pevném sevření. Lidé uvolnili prostor kolem nás, jen Petr vypadal, jako by byl přilepený k parapetu. I když jsem chtěla být doma co nejdřív a brečet a brečet, bolavá zadnice mi dovolovala jen malé krůčky.

%%%%%

Teď ležím na břiše a zadek mi kryje jen tenké prostěradlo – víc bych na něm nesnesla. Cítím se tolik bolavá a pokořená! Najednou mě napadla hrozná myšlenka: Proboha, taťka se za žádnu cenu nesmí dovědět, že jsem dělala na jevišti striptýz! To bych schytala mnohem, mnohem víc. Není pravděpodobné, že by to mohl zjistit, ale o tom videu jsem si to myslela taky. Určité nebezpečí je jen můj bratránek Ruda, ten mě tam jednou viděl. Naštěstí naše rodiny neudržují prakticky žádné kontakty.

Ležím a přemýšlím, a najednou si uvědomím něco divného. Pořád se cítím hrozně bolavá a ponížená, ale současně – šťastná. Fyzická bolest se nějak přetvořila v duševní uspokojení. Cítím se tak… jistá a klidná.

Asi bych měla napsat Rudinkovi e-mail, ať přijede na návštěvu. Ne moc brzo, ale mohla bych ho pozvat na oslavu narozenin. V srpnu mi bude dvacet.

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 8 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

TOPlist