Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

V její moci

Kategorie: BDSM, Femdom, Otroci
30.10.2016
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 11 hlasů
Loading...
 Trošku jsem se rozhlídnul a nad umyvadlem jsem našel skříňku, která by mohla obsahovat potřebné náčiní. Jenže jak se tam dostat, když ten řetěz je tak krátký! Vždy chybělo jen pár centimetrů… Po několika neúspěšných pokusech jsem konečně získal pěnu …

Zase jednou po mě chtěla, abych ihned přišel. Její přání je mým rozkazem, a tak se stalo, že jsem byl už na cestě k ní… Když jsem dorazil, celá netrpělivá na mě vyhrkla, ať se hned svlíknu. Samozřejmě, že jsem to ihned udělal, ale byl jsem zvědav, proč tak spěchá – asi má dneska na mě připraveného cosi nového… Stál jsem před ní totálně nahý. Spoutala mi ruce i nohy. S úšklebkem na tváři si prohlížela mé pohublé tělo. Najednou se zarazila u mého rozkroku, zamračila se a povídá: „Copak to máš za nechutný les mezi nohama?“, „Já… totiž…“, koktal jsem a chtěl jsem se tam podívat, ale ona hned mě pleskla po tváři kalhotkama, co zrovna měla v ruce. „A koukej se na mě, když s tebou mluvím! No to bude muset jít pryč! Hybaj do koupelny! A hezky po kolenou!“ Došoural jsem se do koupelny, kde jsem si musel sednout na studenou dlažbu, pak mě připoutala na asi metrový řetěz k topení a prohlásila: „Máš čtvrt hodiny na to, aby ses vyholil jasný?“ „A co tohle?“ ukázal jsem spoutané ruce. „To mě nezajímá“ „Ale nemám čím…“, namítal jsem dál. „Tak si tu něco najdi… a čas běží miláčku“, řekla sladce a odešla. Trošku jsem se rozhlídnul a nad umyvadlem jsem našel skříňku, která by mohla obsahovat potřebné náčiní. Jenže jak se tam dostat, když ten řetěz je tak krátký! Vždy chybělo jen pár centimetrů…
Po několika neúspěšných pokusech jsem konečně získal pěnu na holení a holicí strojek. Hned jsem se dal do holení. Ale nešlo to vůbec tak, jak bych si představoval. Dlouho mi trvalo, než jsem získal strojek, který byl navíc už pěkně tupý a navíc se zkoušeli jste se někdy holit se spoutanýma rukama (a k tomu ještě mezi nohama?). Těsně před vypršením limitu se tam objevila Ona v celé své kráse. „Tak dělej, dělej, za každou další minutu navíc, budeš mi dělat 10 minut záchodové prkýnko!“ Nevěděl jsem přesně, co tím myslí, ale snažil jsem se ze všech sil, abych byl co nejdříve hotov. Stejně jsem asi 7 minut přetáhnul… Když jsem byl hotový, tak mi tam prohrábla rukou v lesklé rukavici, jestli jsem dokonale oholen. Jenže úd mi postavil do pozoru a tak vzala vodu po holení a skoro celou mi ji vylila mezi nohy. Sice to pálilo jako čert, ale moje vzrušení to nezmenšilo, spíše naopak. „OK. teď ten tvůj trest.“ Dotáhla mě k záchodové míse. Musel jsem si před ní sednout, nohama ji obejmout, pevně stisknout a ruce položit dlaněmi dolů na prkýnko. Pak připoutala moje roztoužené tělo ke studené míse, dala mi pásku přes oči a odešla. Seděl jsem tam snad věčnost.

Studená podlaha mě tlačila do zadku a mezi nohama mě pořád ještě pálilo. Nevím po jaké době přišla. Sedla si na mé ruce. Cítil jsem že je nahá, což mě vzrušilo, neboť doteďka jsem ji ještě nikdy nahou neviděl. Slyšel jsem jen ten zurčící vodopád kdesi přede mnou. Když byla hotova povídá: „Teď mě hezky jazýčkem vysušíš!“ Přisunula se ke mě blíž a sevřela mi hlavu stehny v takové vzdálenosti od její studánky, abych musel vystrčit co nejvíce svůj jazyk a jen jeho špičkou ji mohl osušovat… „Když už jsi tak hezky vyholenej, tak co kdybych si z tebe udělala služku?“ Překvapením jsem otevřel pusu… Ona toho hned využila, strčila mi dovnitř skoro celé své chodidlo a pokračovala v uvažování nahlas… „Máš ale chlupaté nohy a taky bys neměl mít ty fousy… „Zhrozil jsem se, snad mě nechce ještě oholit? Slyšel jsem, jak se zasmála nahlas. To už se rozhodla… Odpoutala mě od mísy a dovedla před umyvadlo. Konečně mi sundala šátek z očí. Uviděl jsem ten její tajemný úsměv na tváři… „Chci aby ses teď oholil jasný?“ „Ano má paní,“ řekl jsem ale asi ne dost přesvědčivě, protože hned přidala výhružku: „Jestli to hned neuděláš, tak se odtud týden nedostaneš a já se s tebou mazlit nebudu, to si piš!“ S rukama v poutech a se smutkem v duši jsem oželel (a oholil si) fousy. „No vidíš, jak ti to sluší!“ pochválila mě, a já jsem začínal být rád, že jsem to udělal… Odvedla mě do své ložnice. Uvolnila mi spoutané ruce, ale na krku mi nechala těsný obojek s řetězem, na kterém mě držela. Podala mě oblečení. Ženské oblečení. „Tak dělej, oblíkej se!“ křikla a popohnala mě bičíkem… Vzal jsem černý podvazkový pás a přemýšlel jak si ho mám obléknout. Sedla si do hlubokého křesla a jen se na mě pobaveně dívala. Konečně jsem na to přišel.

Vzal jsem černé síťované punčochy a opatrně si je natáhl a uhladil. Začínalo se mi to líbit… Když jsem si bral podprsenku, tak mě zastavila: „Počkej, vždyť ty nemáš žádná prsa, to musíme hned napravit…“ a přinesla dva nafukovací balónky naplněné vodou a vycpala jimi podprsenku. Pak jsem si musel obléknout černé strečové šaty a vysoké lesklé kozačky, které mi sahaly až nad kolena. „Ještě tě nalíčím,“ řekla sladce, zacvakla pouta na rukou a bičem mě donutila před ní pokleknout. Pak si hrála s mým obličejem… „To snad není ani možný“, vydechl jsem, když jsem se uviděl v zrcadle. Najednou na mě koukala docela sympatická slečna, vyzývavě oblečená a perfektně namalovaná.

„Tak lásko, až mi utřeš prach a vyluxuješ v celém bytě, stav se v ložnici, jdu se dívat na televizi.“ Pak mi spoutala ruce a nohy dohromady řetězem, aby mi tu práci kapánek ztížila… Tak jsem se do toho dal, nejdřív jsem utíral od prachu všemožné poličky, kterých tu měla nepočítaně. Na některých měla klasické vázičky a sošky, na jiných byly uloženy pomůcky pro mučeníčko. Musím se přiznat, že jsem neodolal a pořádně si je prohlédnul… zaujal mě tam jeden kovový vynález… že by to byl pás cudnosti pro muže?… ale jak by se to nasazovalo?… vyhrnul jsem si sukni a začal si ho přiměřovat… CVAK! ozvalo se. Doprčic! Já jsem tak blbej! Jak jsem si s tím hrál, tak jsem se do něj sám zamknul! Sakra, co teď s tím!“ panikařil jsem dál. V tom jsem uslyšel její hlas: „Co to tam děláš?!?“, rychle jsem se otočil a něco spadlo z poličky a rozbilo se to. Hned byla u mě a jedním pohledem zjistila, že jsem rozbil jednu její vázičku. „Cos to udělal? No to mi zaplatíš!“ a pak zahlédla co mám na svém přirození. Po tváři se jí mihnul úsměv. Ale jen na chvíli. Hned mi poručila, abych jí podal ten umělý úd, co ležel na poličce. Připevnila si ho ke svému klínu…

„Klekni přede mnou!“ Udělal jsem to. „A teď dělej, ty parchante, líbej! Lízej mi ho! Otevři tu pusu pořádně! Tak se mi to líbí…“ křičela na mě a strkala mě umělý penis skoro až do krku. „Jen si ho pořádně navlhči budeš to potřebovat!“ Jen jsem udivením zamrkal… „Teď se otoč! A předkloň se!“ Už jsem věděl odkud vítr vane, snažil jsem se zaprotestovat. „Za toto tvoje odmlouvání tě taky potrestám, to se neboj…“ a já už raději mlčel. Tedy chtěl jsem, ale jak se snažila do mě vniknout ze zadu, zařval jsem… Ona tedy na chvíli přestala, vzala nějaké staré kalhotky, nacpala mi je do pusy a pořádně převázala. Už jsem nemohl říct ani muk. Teda, takhle mě ponížit! Pak začala do mě vnikat. Nejdřív pomalu, jen asi do půlky údu… pak zrychlovala… „Tak co? Líbí se ti to?“ Přirazila a penis vnikl hlouběji… a hlouběji… pekelně rychle přirážela… Nejhorší na tom bylo, že se mi to opravdu začínalo líbit! Jenže ona na to přišla taky, když jsem jí svým zadkem začal přirážet sám… „Tak to teda ne!“ vykřikla a hned přestala. Zahodila úd a vyhrnula mi šaty. „Vydechni! No tak dělej. Vydechni co možná nejvíc a zatáhni břicho.“ Udělal jsem to a ona stáhla pevně řemenem. Začala na mě navlékat jakýsi horolezecký postroj. Nebránil jsem se. Pořádně ho utáhla. „Dej nohy k sobě!“ řekla a svázala mě je od kotníků až po stehna. Dokonce i podpatky kozaček stáhla k sobě. „Ruce za záda! Tak bude to?!?“

Spoutala mi je k sobě skoro až po lokty. „Byl jsi už na toaletě?“ Když jsem souhlasně odpověděl, tak mi poručila: „Tak a teď vyskoč na tu židli!“ Se spoutanýma nohama skoro nemožný úkol. Skoro vždycky jsem zakopl o okraj a spadl na zem. Ale ona mě vždy jen přetáhla bičem přes zadek a já musel opakovat. Nakonec mi sehnala mezistupínek a já na poněkolikáté se konečně dostal nahoru. Můj zadek ovšem už měl rudou barvu… Když jsem byl nahoře, vzala horolezecké lano a připevnila ho do skoby na stropě. Druhý konec přidělala do mého postroje. „Pověs se na to a skrč ty svoje hnáty! Pak mi podrazila židli a já tam visel jako moucha na mucholapce… „Pro dnešek tě mám už dost. Přeju ti dobrou noc!“ řekla mi sladce. Nemohl jsem nic říct, roubík mi v tom bránil, tak jsem vydal jen nějaké nesrozumitelné zvuky. Pak si na něco ještě vzpomněla. Přivázala mi provaz k nohám a druhý konec si dala k posteli. „To abych tě mohla trošičku pohoupat… A ať se ti zdá něco hezkého o mě…!“
Vítr fouká. V tom strašném vedru je to jediná příjemná věc… všude je samá voda… hnusná slaná voda… nahoru a dolu… nahoru a dolu se kymácí moje plavidlo – starý omlácený člun. Jediné, co zbylo z té skvělé lodi, co tu po léta brázdila moře… kdybych se aspoň mohl hýbat! Vzal bych vesla do ruky a snažil bych se aspoň doveslovat k nejbližšímu ostrovu! Ale na druhou stranu mi tenhle ten člun zachránil život. Když jsem před pár dny dostal vzkaz na mobila, že se mám dostavit do týdne na její soukromý ostrov, byl jsem radostí bez sebe. Ale ten šok, když jsem se dozvěděl podrobnosti!
Prý musím cestovat lodí jako černý pasažér – mám se někde schovat, poslat jí vzkaz, kde mě pak může najít, sám se spoutat a snít celou cestu jen o Ní… po vzoru dobrodružných románů jsem zvolil záchranný člun, a to mi taky nakonec zachránilo život… jen kdybych neměl ruce za zády spoutané pouty a připevněné řetízkem k obojku… ten zatracený klíček se musel holt v tom strašným zmatku ztratit… nohy jsem měl sice volný, ale i tak jsem byl bezmocný… na okamžik mě proběhla hlavou myšlenka, jak se asi budou tvářit záchranáři až mě tu najdou… jestli mě tu vůbec někdy někdo najde… Probudil jsem se. Klid. Všude ticho, jen šumění moře. Šumění moře?!? To tu musí být někde kousek pevniny! Vykoukl jsem z člunu – asi dvě stě metrů ode mne byl ostrov. A proudy mě naštěstí stále hnaly na něj! Oh, Má Paní! Jaké štěstí mě to potkalo… já budu žít! Něž jsem se dostal ke břehu, uběhla celá věčnost… najednou loďka přirazila a kýl se zařízl hluboko do béžového písku… Jsem na ostrově. Ale co dál? Vylezl jsem z člunu a chtěl jsem udělat krok, ale upadl jsem… byl jsem úplně zesláblý. Zůstal jsem ležet… asi jsem usnul… ani nevím po jaké době jsem uslyšel dunění… lekl jsem se, ale byl to jen kůň. Na něm jezdec a jel ke mě! Než jsem se stačil rozmyslet jestli se mám schovat, nebo ne, byl u mne. Tomu se říká štěstí v neštěstí! Na tom koni přicválala MÁ PANÍ!!! Bylo na ní vidět, že je ráda, že mě vidí, dokonce se na mě usmála… ale najednou jakoby si to rozmyslela a rozkřikla se:

Kde se tak dlouho flákáš! Čekala jsem tě už ráno! Teď nechci nic slyšet! Nasedni si a pojedeme do mého domu… ty hlupáku – ty jsi ztratil klíč!?! Rozesmála se když viděla, jak tam bezmocně ležím na zemi a nemůžu ani pořádně vstát… Když jsme přijeli do jejího domu, konečně mi uvolnila ruce. Ta úleva! Ale hned řekla: Jen co se trochu sebereš, dám ti pořádně zabrat! Dala mi najíst a napít a pak mě odvedla do sklepa do mé cely. Tady budeš bydlet, líbí se ti to otroku? Ano Má Paní, líbí. Děkuji Vám. Děkuji Vám za všechno… Ještě nevíš, za co, uchichtla se, zamkla za mnou celu a zhasla. Měj se… a ne aby sis s ním hrál! Pak odkráčela vznešeným krokem… Spal jsem, ani nevím jak dlouho, když tu se najednou rozlétly dveře. Uviděl jsem její stín v těch dveřích, který mi řekl: Vstávej, tvoje zotavovací kůra začíná. Odešli jsme na její soukromou pláž. Já samozřejmě poslušně dva kroky za ní. Najednou se zastavila a poručila mi, abych si vyhrabal v písku hrobeček. Polekaně jsem se na Ni podíval, ale Ona poroučela dál: Tak dělej… co si myslíš, že teď děláš… já ten čas nekradu! – Ano Má Paní. Odpověděl jsem. – Ano co? Že pohneš, že seš hnusnej hubeňour? Nebo snad že kradu? – Ne tak jsem to nemyslel, snažil jsem se z toho vyvlíct… – Celou větou! Jak jsem tě to učila! Ne tak jsem to nemyslel, Má Paní, hned se do toho dám, promiňte. – No to už je lepší, ale stejně si to s tebou ještě vyřídím… Když jsem měl hrobeček dostatečně hluboký řekla mi, abych se svléknul donaha. Rozhlédl jsem se, protože jsem se styděl, ale na pláži nebyla ani noha… konec konců byla to Její pláž a já byl jen v její moci.

Musel jsem se narovnat, dát ruce k tělu a nohy k sobě. Pomalu mě začala svazovat silným lanem. Za chvíli jsem byl jeden velký (pevně stažený) balíček. Ne zrovna šetrně do mě strčila a já spadl do jámy. Pomalu mě začala zahrabávat a dávala přitom pozor, aby mě pořádně vzrušila. Často se mihly Její překrásná prsa, uvězněné v kožené podprsence, těsně kolem mého obličeje… najednou si všimla, že se cosi klube z písku v místě mého přirození. Áá, tak to by teda nešlo, prohodila a odešla pro velký placatý kámen, který ležel nedaleko. Pak ho položila přímo na můj „kopeček vzrušení“ A další vrstva písku. Byl jsem totálně znehybněný a zahrabaný. Jen hlava mi koukala ven. Ale Ona ještě se mnou neskončila… klekla si rozkročmo kolem mé hlavy a její překrásný klín, který byl chráněn jen tenkým proužkem kůže byl jen milimetry vzdálený od mého obličeje. Nemohl jsem to vydržet. Ze všech sil jsem se snažil dostat se k němu… vytáhl jsem jazyk a dotkl se Jí. Ona na oplátku ucukla, ale jen na moment, protože jsem vzápětí ucítil celou její váhu na svém obličeji. Dosedla. Zavrtěla se tak, aby dolehla každá část jejího zázraku na můj nehodný ksichtík.

Byl jsem v sedmém nebi. Takhle jsem si to vždycky přál… najednou vstala a povídá: Užij si to lásko, za chvíli bude pěknej pařák – tak ať se ti prohřejou kostičky. Usmála se na mě a odešla do vily. Ležel jsem tam, ani nevím jak dlouho, snad pár hodin, ale mě to připadalo spíš jako dny, nebo snad i týdny. Něco mě úpěnlivě svědilo na patě snad už věčnost. Stejně sem nemohl nic dělat… jen přemýšlet… nebo snít… sakra já mám žízeň!… pot se ze mě jen řinul… aspoň mi mohla postavit nějaký přístřešek… doprčic, do kdy tady budu takhle ležet… Takto jsem si nadával sám pro sebe a snažil se něco vymyslet. Zůstat takhle mě přestalo už dávno bavit. A o vzrušení nemohla být ani řeč… najednou jsem uslyšel šustění písku, jako by někdo šel po pláži. Že by to už šla Má Paní? Zaposlouchal jsem se. Nic. Ticho. Jen moře bylo slyšet… Asi se mi něco zdálo. Ale po chvíli zase… Má Paní, jste tady?!? zavolal jsem. Nikdo se neozval. Už začínám mít halucinace, pomyslel jsem si, ale v tom jsem uslyšel zřetelně za mou hlavou jak někdo přešlapuje. Sakra kdo to je?!? A co mi chce? Začínal jsem panikařit. Vypadalo to, že dotyčný mě pěkně napíná (nebo možná váhá… ) Vytušil jsem, že mě obchází. Byla to ženská postava, ale teď stála přímo ve sluníčku, takže jsem si stále nebyl jistý… Má Paní? zeptal jsem se nejistě – Já nejsem tvoje Paní, odpověděl mi příjemný ženský hlas. Lekl jsem se. V tu chvíli jsem chtěl zmizet z povrchu zemského, jak jsem se styděl… Chvíli jsme se na sebe nedůvěřivě dívali… Najednou se ke mně shýbla a povídá: Tady máš něco k pití a přiložila mi k puse láhev s vodou. Hltal jsem, co to jen šlo…

Ale v tom se ozval zdáli hlas Mé Paní: Co to tam děláte, vy parchanti! … Pak pobídla svého černého hřebce do cvalu a v mžiku byla u nás. Já i moje známá jsme se pořádně lekli. Ona se hned snažila někam schovat láhev. Ale kam s ní na pláži? Rychle do písku! – chtěl jsem jí pomoct, ale bylo příliš pozdě… Má Paní už byla u nás. Co to tady… nedopověděla, protože si všimla láhve napolo zahrabané v písku a vody rozlité kolem mé hlavy. Ty čubko! Vykřikla a hned ji přetáhla bičíkem. Jak sis to mohla vůbec dovolit?!? – Omlouvám se Vám Paní, ale když mně ho bylo líto… Má Paní se na ni podívala takovým pohledem, že naráz zmlkla a začala se krčit, protože očekávala další, v tom lepším případě slovní, smršť. Místo toho povídá: S tebou si to vyřídím později… a s tebou (otočila se ke mně)… s tebou hned! A od teďka nechci už nic slyšet, jasný?

Vzala láhev s vodou a donutila neznámou krásku (mezitím jsem začal tušit, že to byla také otrokyně Mé Paní) aby všechno vypila – a to tam toho mohlo být ještě přes dva litry! Pak mi povídá: Když jsi měl takovou žízeň, tak tady máš bumbání ode mě miláčku. Pojď sem ty malá čubko. Sundej si kalhotky. Ták. Teď si nad něj klekni. Chci, aby tvůj klín byl těsně nad jeho pusou, přikazovala. Mezitím, co se ke mě přibližovaly intimní partie otrokyně na nebezpečnou vzdálenost a způsobily mě tak silné vzrušení. Má Paní odvalila kámen z mého těla, a tak moje vzrušení se ukázalo světu v plné kráse. Pomalu, ale opravdu pomalu vysvobozovala mé přirození z písku. Občas se ho jen jako náhodou dotkla. Pak si s ním začala hrát. Jezdila prstem (v černé kožené rukavici) po něm pomalinku nahoru a dolů. Jen tak-tak se ho dotýkala. V tu chvíli jsem byl průhledný jako… já nevím co, ale určitě bylo vidět, jak TO strašně chci. Ona to taky věděla a proto povídá: Jestli se uděláš, tak dnešní večer strávíš v kládě. To se mi samozřejmě moc nechtělo, ale nemohl jsem si pomoct.

Já to tak strašně chtěl. V tom dala příkaz otrokyni, aby zkropila moji pusu dávkou své zlatavé tekutiny. A ty všechno polykej! Když jsi měl žízeň, tak tady máš tekutin, co hrdlo ráčí. Otrokyňka začala poslušně čurat. Ani náhodou jsem to nemohl všechno polknout. Potůčky mi tekly po obličeji a ztrácely se v rozžhaveném písku. Má Paní si pořád hrála s mým údem. Teď se dokonce postavila a dotýkala se ho jen nohama ve vysokých jezdeckých botách. Jak mě tím ponižovala! Ale zároveň strašně, obrovsky, šíleně vzru-šo-va-la!!! Už to bylo na krajíčku. Otrokyňka využila šance a přestala, a já se jí odplatil mým jazýčkem, který ji masíroval štěrbinku. Ale pořád jsem si říkal, že nesmím, mám to přece zakázáno… V tom Má Paní došlápla trochu tvrději. Aáá bylo to venku. Exlodoval jsem… pozůstatky po tom výbuchu vášně nalezla Má Paní na své kozačce i na těle otrokyňky. Tak to teda ne ty parchante! Nejenže neumíš poslouchat, tak mi budeš ještě špinit boty?!?

Přikázala otrokyni, aby mě vyhrabala z písku a rozvázala mě. Teď to po sobě ukliď ty prase, houkla na mě. Sehnul jsem se k Jejím botám a jal se jazykem čistit Její botky. Teda ale musím říct, zkusit se pohnout po několika hodinách svázání, není žádná sranda. Byl jsem snad víc zničený nežli včera… Teď ještě vylízej dočista mou otrokyni, když si ji tak zaprasil. To už bylo horší: Mezitím totiž na sluníčku to skoro už všechno zaschlo a navíc tam ještě měla otrokyňka přilepený písek, jak mě vyhrabovala! Ale měla pěkné tělo, krásné křivky v bronzovém provedení… Za chvíli si Má Paní všimla, že dávám Její otrokyni příliš mnoho své pozornosti, a tak mě přetáhla několikrát bičíkem přes záda. Ty úchyláku jeden, nejseš tady na dovolený! Necháš toho! – Promiňte Má Paní. Omlouvám se Vám. – Jak to, že nejsi zticha, když jsem ti to poručila?!? I za tohle to tě dneska ještě potrestám, ale teď vstávejte, jde se domů! Teprve teď jsem si všiml, že i otrokyňka má na krku kožený obojek. Má Paní si nás dala na vodítka nasedla na hřebce a pobídla ho do klusu. My jsme museli běžet za ní. Kdyby někdo z nás upadl, asi by to nedopadlo moc dobře. Naštěstí stála její „pevnost“ jen pár set metrů odtud… Když jsme dorazili, tak Má Paní ledabyle přivázala koně a odváděla nás někam dovnitř domu.
Vešli jsme do místnosti se zataženými závěsy. Byla tam oproti slunci ozářenému dni skoro úplná tma. Pomalu jsme se rozkoukávali. Před námi se začala objevovat překrásně zařízená mučírna… Ty čubko tady počkej a ty pojď se mnou, přikázala a zavřela ji do kovové klece, mě nasadila na oči černou pásku, takže jsem odteď neviděl nic. Pak mi nasadila za zády pouta a odstrkala do další místnosti. Ucítil jsem chlad dlažby na bosých chodidlech. Postav se čelem ke zdi. Táák. Správně, ani se nehni a nechci slyšet ani hlásku! Čekal jsem a snažil se přijít na to, co mě teď čeká. Auuuuu! Studená sprcha! Zařval jsem překvapením. Řekla jsem ticho, za každej skřek dostaneš minutu navíc! Teď se otoč! – Ááá! Na břicho to bylo o dost horší. Ale když jsem si pomalu začal zvykat na zimu, pustila na mě horkou vodu! Au, au! – Že si nedáš pokoj a chvíli nemlčíš, provokovala mě Má Paní a ušklíbla se škodolibou radostí… Celkem jsem strávil pod střídajícími se proudy horké a studené vody skoro deset minut. A byl jsem z toho úplně mrtvej, nejraději bych se teď schoulil někde v koutečku do klubíčka… a odpočinul si, ale to nejhorší mělo teprve přijít… Teď jsi dostal trest, za to že jsi mluvil na pláži a teď dostaneš druhý, protože ses tam i udělal… kládičku. Sdělila mi klidným a vyrovnaným hlasem a táhla mě někam ke stěně.

Dej hezky ruce k tělu. Ták. A nohy k sobě! No bude to?!? A ani se nehni. Pak vzala roli průhledné folie a začala dělat ze mě mumii. A to myslím docela pečlivě. Jediné, co mi nezabalila byla hlava, chodidla a mé přirození, které už zase trčelo do výše. Stačilo do mě strčit jedním prstem a já bych se poroučel k zemi. Naštěstí v tu chvíli nedostala ten nápad, ale vzala prkno o otvorem, které vzdáleně připomínalo kládu. Zaklapla jej kolem mé hlavy a jeho konce připevnila do jakéhosi rámu, pak vzala podobné prkno, jenže s menším otvorem, a zaklapla jej kolem mého přirození. To taky upevnila k rámu. Pak to přišlo: Začala ten rám zvedat do výšky! Výš… a výš. To stačí vykřikl jsem, protože jsem cítil, že mám paty už ve vzduchu. Ona však na mě nedala a pokračovala až do té doby, dokud jsem nestál jen na špičkách. Pak mi dala do pusy roubík, a povídá: Já ti určím, co stačí a co ne… Pak přikázala otrokyni, aby si přede mě klekla a začala mě (zase!) vzrušovat! Už jsem si myslel, že se znovu udělám, ale v tu chvíli dostala rozkaz, aby přestala. Potom mi Má Paní omotala kolem koulí smyčku a na tu zavěsila (dle mě docela těžká) závaží.

Bolestí jsem křiknul do roubíku. Ona se jen usmála a nechala mě být. Její pozornost se obrátila na otrokyni. Přikázala jí, aby si lehla na břicho na lavici a přede mnou ji začala bičovat devítiocasou kočkou. Ona jí musela ještě za každou ránu nahlas poděkovat. Když měla záda celá rudá a nemohla ze sebe vydat ani hlásku, nechala ji milostivě být… A to se stane i tobě, když nebudeš dělat to, co ti poručím. Je ti to jasné? Na znamení souhlasu jsem párkrát zamrkal, taky nic jiného jsem nemohl dělat… Přišla ke mě blíž a se zálibou si mě prohlížela, jak tam visím za krk na té její konstrukci… bezmocný… a dostala šílený nápad: Začala pohupovat celou konstrukcí dopředu a dozadu. Dopředu… a dozadu… sakra tady to už není sranda – začal jsem se pořádně bát… To je moc, chtěl jsem křičet, ale přes roubík se ven nedostalo zhola nic… a ona pokračovala dál… čím dál, tím víc, … sem… tam… sem… sem… (tam už ne?!?) najednou se země zvedla… blížila se šílenou rychlostí… a dál… dál si už nic víc nepamatuju…

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 11 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

TOPlist