Když Kristýna ulehla poprvé do manželského lože už si byla jistá, že ve výběru partnera na zbytek (jeho) života udělala chybu. Velkou chybu. Tak zaprvé, ten chlap smrděl. Nikdy předtím si toho nevšimla, nejspíš se před schůzkou s ní vždycky umyl. To dnes neudělal. Zadruhé, jeho tělo vypadalo jako ovesná kaše. Jeho povrch pokrývaly hrbolky, vředíky, rudé skvrny. A to si zatím svlékl jen košili. Opravdu nechtěla vědět, jak to bude pokračovat níž.
Ten starý dědek, ta odporná, vředovitá, ale finančně zajištěná kreatura… Zrovna si lehl na záda do postele a tvářil se, že už toho má dost dřív, než se vůbec začalo. Díkybohu za to.
Tak ještě jednou, slyšela dívka skřípavý hlas ve své hlavě, udělala jsi chybu! Před pár týdny ti bylo osmnáct a teď tady ležíš s chlapem skoro o padesát let starším, kterému jsou přes kůži vidět i vnitřnosti! Sklapni! Má peníze. A ostatně, vždycky jsem byla na starší, vynořila se v její mysli zoufalá odpověď skřípavému hlasu. Sama věděla dobře, že je chabá.
„Udělej mi takovéto… cizí slovo, víš, co myslím, cukříku?“ ozvalo se náhle z postele a ten trhaný, podivný zvuk ukončil její vnitřní spory.
Co měl sakra ten debilní dědek na mysli?? Smrděl až k ní. Proboha, to ne, prosím! Teď si sundal kalhoty! Ne, tohle nečekala ani v nejhorších snech… on měl kostkované trenýrky… Vepředu s myšákem. Zatočila se jí hlava.
„Eh, lásko, já jsem hrozně unavená po té oslavě a taky jsem hodně pila… Možná bychom to mohli nechat na zítra…?“ navrhla nejistě, ale s opravdu silnou nadějí v duši Kristýna. Teď zoufala, že hodně nepila, jak tvrdila. Měla se zpít do němoty, ztřískat se a udělat scénu, aby s ní nechtěl nic mít. Ale za střízliva na to neměla.
Z postele se ozval chraptivý kašel a nesrozumitelné zamručení.
„Co jsi říkal lásko?“ Lásko, lásko, jak mu můžeš říkat lásko!?!
„Že máš pravdu, cukříku,“ zamručel již srozumitelněji její novomanžel. Bože, ona si ho opravdu vzala… „Ale zítra mi to uděláš, viď? No, víš, jako cigarety, už jsem to neměl patnáct let. Víš, co myslím?“ Ta naděje v časem ztrápeném hlase křičela jak znásilněná puberťačka.
„Jistě lásko, pro tebe všechno,“ vydechla Kristýna úlevou a v duchu dodala: To si piš, že ti zlikviduju plíce. A nejen plíce, hlavně ten tvůj kožnatý ksichtík.
Z postele už se dál neozývalo nic, jen pomalé oddychování. Svlékla si sukni a svetr, se svlékáním něčeho dalšího se rozhodně obtěžovat nehodlala. Vklouzla rovnou pod peřinu. Bohužel, na posteli byla jen jedna, ale lóže bylo dostatečně široké, aby si udržela vhodný odstup od páchnoucího stvoření na druhém konci.
Přikryla si peřinou nos a zavřela oči. Vzápětí je se zděšením otevřela. Všude byl on! Všude kolem, v těch jeho trenýrkách s myšákem a na křiklavě oranžovém pozadí! Jeho roztřesené a kostnaté tělíčko vyplňovalo všechen prostor za víčky.
Roztřásla se odporem a pokusila se o to představu vypudit. V mysli jí vytanula její první láska. Byla tehdy ještě skoro dítě. No, vlastně úplně dítě. Stalo se to na jediném zeleném místě v celém městě, kde žila. Takový malý, travnatý kopeček zalitý sluncem. Slyšela svůj radostný, pisklavý výkřik, když ji tu její nádherný spolužák poprvé políbil na tvář. Viděla, jak se k ní naklání, jak ji chytá a hladí, cítila dotek jeho ruky, té hebké, voňavé…
Toho lepivého, páchnoucího pařátu! Těch nezahojených strupů a vředů po bradavicích. Jeho suchých, mrtvolných úst na svých rtech…
„Né! Jdi ode mě ty zrůdo!“ zaječela a zavřené oči se rozlepily a odhalily výraz neskutečného děsu. Zaječela tolik, až ucítila v krku písek.
Ruka hbitě zmizela pod peřinou a ústa se okamžitě odlepila od jejích. Spatřila bílý, propadlý obličej, který hyzdila široká červená popálenina pod levým okem a nechápavý, truchlivý výraz.
„Co se děje cukříku?“ zeptal se manžel truchlivě a otevřel ústa plná nepřirozeně bílých zubů. Nebyly jeho.
Kristýna se otřásla hnusem a zuřivě si otřela rty. A znovu. Stále na nich cítila mrtvolný dotek. Myslela si, že nedokáže nic říct. Nedokázala to celou věčnost. Nakonec se přeci jen vzchopila a vyslovila největší lež, jakou vyslovit mohla: „To nic, miláčku,“ vymáčkla ze sebe. „Jen se mi zdálo o jednom moc zlém klukovi. Je to pár let, hodně mi ublížil. Ještě, že jsem s tebou…“
Bílé zuby se zaleskly ve spokojeném úsměvu, strupatá ruka se lehce dotkla jejích rudých tváří a málem zavadila o ještě rudější vlasy. Nepřirozeně, samozřejmě.
Uplynula další věčnost. Takhle dlouho musí trvat čas v pekle, pomyslela si. Poté se ozvalo nevinné chrápání. Úlevou se rozesmála. Už musí přetrpět jen tuhle noc. Ráno půjde na policii a řekne, že ji ten dědek znásilnil. Jí to uvěří, to je jasné (snad nebude mít štěstí na nějakou prsatou policistku). Navíc si všichni myslí, že byla před svatbou panna. Další procenta šance k dobru. Musela sama sebe pochválit, že i v tom šoku dokázala vymyslet tak dobrý plán. A jak rychle. Teď jen přežít noc…
Brzy ráno by měli přijít příbuzní na takovou malou „after party“. To už ale bude pryč a pod policejní ochranou. Příbuzní budou koukat…
Zavřela opět oči. Ještě předtím si nastavila budík na 05:00. Spousta času na udání, upravení se někde mimo domov a snídani v nějakém dobrém bistru. Proplouvala teď nerušeně do světa snů a nic jí nemohlo zabránit ve zcela nerušeném spánku…
Zvuk jako kdyby z dříve naplněné vany vytékala poslední voda se rozezněl kolem jejích uší a pohltil ji. Vyskočila a s šíleným odrazem v očích se rozhlédla. Ne, už ne, zase on!
Chrápal. Už slyšela mnoho odrůd chrapotu, ale nikdy takovéhle. Ne chrapot jako motor traktoru. Jako helikoptéra těsně u vašeho ucha.
Pohlédla na tu stvůru s neskutečnou nenávistí. V tu chvíli tvář starce osvítilo měsíční světlo a odhalilo úzký, nazelenalý jazyk, jak jako had obtáčí téměř neviditelné rty. Viděla před sebou zcela jasně a zřetelně démona. Démona, který vystoupil ze samotných pekel, aby ji pohltil.
Schoulila se do klubíčka a začala tiše naříkat. Ale chrápání neustávalo. Její strach sílil.
Vyskočila z postele a doběhla ke dveřím. Dost už hry s ohněm, musí zmizet teď hned! Jenže dveře byly zamčené. Zvenku. Viděla klíč z druhé strany v zámku. A zelený jazyk nadále obtáčel mrtvé rty. Stařec se na ni usmíval. Stařec a její manžel.
Propadla panice. Nemohla ven! Okna byla příliš vysoko, navíc v nich byly mříže! Nebyla jiná možnost, jen to vydržet.
Jenže s tím chrápáním to nešlo. Teď se k tomu ještě přidal hvizdot otráveného šípu. Vycházel mu z nosu. Ne, takhle to nejde!
Strach zesiloval čím blíže se k němu dostávala. Ohlušující zvuky jí teď prostupovaly až do morku kostí. S výrazem napůl bláznivého člověka popadla jeho deku a hodila mu ji na hlavu. Zvuk zeslábl, ale stále byl příliš silný. Přiblížila se ještě blíž a hodila na něj svůj polštář. A druhý svůj polštář. Přiskočila se smíchem ke skříni vyndala další polštář. A další polštáře. Další deky, pořád, dokud nebylo prázdno! A pak, po několika dlouhých minutách zaznělo konečně ticho.
S úlevou si oddechla a ulehla vedle mohyly z navršených dek a polštářů. V její duši zavládl mír. Kristýna usnula. Usmívala se. Že to ale trvalo.
*
Nedělní Blesk:
CHTĚLA JSEM JEN ABY UŽ DRŽEL HUBU
S neuvěřitelným případem byla dnes konfrontována ostravská policie, když po upozornění členů rodiny vtrhla do pokoje novomanželů Pavla L a jeho ženy Kristýny (plná jména nemůžeme zveřejnit z důvodu policejního utajení). Nalezla zde novomanželku spokojeně spící vedle mohyly z navršených spacích pomůcek, pod kterou ležel mrtvý novomanžel. Když byla čerstvá manželka a ještě čerstvější vdova Kristýna vzbuzena a podrobena policejnímu výslechu, nikdo z ní nedostal nic víc, než následující větu: „Chtěla jsem jen, aby už držel hubu.“ Tuto větu pronášela s naprosto klidnou a nic neříkající tváří, zatknout se nechala dobrovolně. Bude obžalována z vraždy a za brutální provedení jí hrozí až pětadvacet let. O dalších novinkách vás budeme průběžně informovat.