Příval deště byl tak náhlý, že mě dokonale překvapil. Deštník jsem samozřejmě neměl, celý den bylo hezky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to po západu slunce mělo nějak podstatně změnit. Během několika minut jsem byl promoklý až na kůži, což nebylo nějak těžké, protože jsem měl na sobě jenom tričko s krátkým rukávem. Prudce se ochladilo a mě naskočila husí kůže. Naštěstí jsem to měl k cíli své cesty už nedaleko – dům, ke kterému jsem směřoval, stál na konci opuštěné ulice, kterou jsem právě procházel. Tma ještě více zhoustla a já jsem měl trochu potíže se v neosvětlené ulici orientovat, naštěstí se mi přes provazy deště podařilo zahlédnout světlo – mohlo pocházet z jediného obydleného domu zde, z toho domu, kam jsem právě směřoval.
Měl jsem divný stísněný pocit – ne, že bych se snad bál, ale v pohodě jsem se zrovna necítil. Kdyby mě tu někdo přepadl, ani pes po mně neštěkne, vtírala se mi myšlenka, ale rozum mi říkal, co by si kdo na mě asi vzal. Raději bych tuto návštěvu podnikl ve dne, v jasném denním světle a příjemných paprscích slunce by ani moje srdce nebušilo tak prudce jako teď, bohužel, paní nebo slečna, se kterou jsem se domlouval, zásadně trvala na tom, abych přišel až po západu slunce – má prý přes den příliš práce. Ostatně, musel jsem se přizpůsobit, abych si nenechal ujít tuhle neopakovatelnou příležitost, dostal jsem dost jasně na srozuměnou, že není-li můj zájem dostatečně velký na to, abych překonal určité nepohodlí, najde se dost jiných. Tomu jsem věřil, protože nabídka, kterou jsem dostal, byla opravdu velmi zajímavá a já jsem tedy zájem rozhodně měl. O co vlastně šlo: V jednom vysoce specializovaném časopise jsem si přečetl inzerát, že mladá žena, která zdědila starý, opuštěný dům, hledá společníka se zájmem o SM, nejlépe submisivního.
Nesplňoval jsem až tak úplně její požadavky, protože i když mám občas všelijaké masochistické představy, spojené zejména s vlastní fyzickou bezmocí a následnou bolestí, které se nemůžu bránit, submisivní asi příliš nebudu – nerad se podřizuji cizí autoritě. To jsem ovšem strategicky zamlčel – třeba mi nebude příliš zatěžko nějakou tu submisivitu předstírat, když díky tomu dostanu příležitost vyzkoušet si v praxi to, o čem jsem dosud jenom snil. Však ono se to nějak vystříbří, taková možnost už se mi nemusí v životě naskytnout. Došel jsem ke dveřím a marně jsem hledal nějaký zvonek. Možná tam nějaký byl, ale v té tmě jsem ho prostě neviděl. Dveře se najednou otevřely, přestože jsem se ještě nestačil odhodlat na ně zaklepat. „Vy jste Petr?“ uslyšel jsem podmanivý ženský hlas, který mě naplnil vzrušeným očekáváním, přestože rysy jeho majitelky nebyly dosud v přítmí útrob domu patrné. „Dobrý večer,“ pozdravil jsem. „Jsem Petr, mluvili jsme spolu telefonem…“ „Já vím,“ přerušila mě žena. „Pojďte dál.“ Vstoupil jsem do ponuré chodby, ze které na mě dýchla vlhkost a zatuchlina.
Po očku jsem se podíval na svou hostitelku, ale kromě její siluety nebylo nic k vidění. Její postavu zahaloval dlouhý plášť, z lesklého jemného materiálu, ale bohužel ne natolik průsvitný, aby odhaloval nějaké podrobnosti. Z pod kapuce, kterou měla nataženou přes hlavu, se draly ven dlouhé tmavé, snad černé vlasy. Stála tak, abych jí neviděl do tváře a navíc měla přes obličej přehozený lehký závojíček. Zmocnila se mě zvědavost – jak asi vypadá? A co se bude dít?“ Asi bych Vám měla nabídnout něco na povzbuzení, ale nemám doma ani čaj,“ omlouvala se žena, stále odvrácená ode mě. Způsob, jakým se ke mně chovala, byl velmi zdvořilý, přesto však ve mně vzbuzoval pocit jakéhosi neurčitého napětí a nebezpečí. Kdyby se na mě hned zpočátku utrhla, začala mi poroučet a sprostě nadávat (no nepředstavuje si snad každý právě takto Dominu?), asi bych se po chvíli nějak vymluvil a zmizel bych, vždyť víte, jsem trochu přecitlivělý, ale takhle jsem byl zvědavý, co bude dál, uklidněn korektním, i když trochu chladným odstupem, který žena zachovávala.
Pozorněji jsem se na ni zadíval, ale nic nového jsem neobjevil. Snad jenom její ruce – v přítmí domu svítily bělostí a měly dlouhé, velmi štíhlé prsty. „Nebudeme se zdržovat,“ pronesla náhle žena a hlas se jí trochu zadrhl. „Půjdeme rovnou k věci, ne?“ „Jak to myslíte, k věci?“ zeptal jsem se přiblble. Nebyl jsem připraven na nějakou okamžitou akci – spíš jsem si myslel, že si budeme nejdříve o všem dlouho povídat a probereme teoreticky všechny možné detaily. Tahle paní po mně ale nejspíš chce, abych se bez rozmýšlení vrhnul po hlavě do nějakého dobrodružství – asi bych se měl přece jen sebrat a odejít. „Měla jsem zájem o absolutně submisivního jedince,“ zaslechl jsem nespokojenost v jejím hlase. „To Vy přece jste, ne?“ Byla to moje chyba, že jsem zamlžoval moje skutečné zaměření. Když teď odejdu, oba ztratíme čas a já navíc budu muset jít v prudkém lijáku a tmě domů. Budu muset dohrát svoji roli až do konce, konečně, co mi může udělat? Trochu ji potěším a potom třeba bude přístupnější, až budeme jednat o využití domu. A v neposlední řadě, přiznávám se, mě celá situace velmi vzrušovala. Ještě jsem nestačil dát najevo svůj souhlas, jen jsem trochu hlasitěji vydechl, ale žena už držela otěže pevně v rukou:
„Klekněte si zády ke mně,“ pobídla mě jemně. „A nebojte se, chci Vám jen pomoci.“ Udělal jsem, o co mě žádala. Byl to zvláštní pocit, nechat se ovládat cizí ženou a poslouchat její rozkazy. To, že byla stále velmi zdvořilá, mě uklidňovalo, ta mi snad nebude chtít nějak ublížit. Kolem očí se mi náhle omotal hedvábný šátek a já jsem oslepl. Udělal jsem bezradné nesouhlasné gesto, ale žena mě zarazila. „Nechtěla bych, aby ses ze začátku přede mnou styděl, tohle ti pomůže,“ pohladila mě něžně po vlasech. „Můžeš si představovat, že je všechno jen sen.“ No vida, už mi tyká, pomyslel jsem si. Už si je jistá – a vlastně, proč by neměla být? Nemůže být zlá, když se chová tak něžně, ujišťoval jsem se a potlačil jsem v sobě nutkání strhnout si šátek z očí a uprchnout pryč.
„Teď vstaň a pojď se mnou,“ uchopila mě za ruku. Měl jsem pocit, že na mě sáhla smrt – její ruka byla jako kus ledu. Ale vstal jsem a poslušně se nechal vést, brzy jsem ztratil poslední zbytek orientace. Dlouho jsme sestupovali po nějakých schodech a procházeli ponurými chodbami – alespoň mě to tak připadalo, vnímal jsem jenom chlad, který číšil ze stěn. Ještě pořád jsem měl možnost celou tuto „hru“ přerušit a odejít středem, ale neměl jsem sílu odporovat přání ženy, která držela mou ruku ve svých ledových prstech. Po chvíli byla naše cesta u konce. „Teď se – ehm – svlékni donaha,“ přála si moje nová známá. „Nevidíš mě, nejsem tady, tak se nestyď!“ Jo, to se lehce řekne! Naštěstí nepatřím k těm, kteří když mají ukázat kus svého nahého těla, padají do mdlob studem. Nemám sice ideální postavu, taky mi už dávno není dvacet, ale nevidím na nahotě nic špatného a v mém případě ani moc vzrušujícího – než úplně nahatému ženskému tělu dám přednost oblečení, které tělesné přednosti jen naznačuje (a nedostatky ukrývá), ano, nač to skrývat, moje záliba v dámském prádle je mezi mými milenkami víc než známá a mnohokrát jsem byl ve zlosti označen za fetišistu.
„Zmrznu,“ ucedil jsem, když na mé obnažené kůži naskákaly pupínky. „Obleč si tady tohle,“ kontrovala neznámá známá. „Přeji si to a uděláš mi tím radost!“ dodala, když jsem zaváhal, jak jsem při doteku rozpoznal jemný nylon a krajky.Musím se přiznat, že už jsem si občas zkusil obléknout nějaký kousek dámského prádélka, ale vždycky jsem to dělal o samotě, nikdy u toho nikdo nebyl, natož nějaká cizí žena. Nejistě jsem v rukou obracel to, co mi do nich žena vložila – byl to podvazkový pás. „Ukaž, pomůžu ti s tím,“ snažila se překonat moje rozpaky a já jsem vycítil z jejího hlasu tón pobavení, ale také vzrušení. Nechal jsem si od ní obléknout podvazkový pás, pomohla mi do punčoch, kalhotek, podprsenky – „Nemyslím si, že bys zrovna potřeboval podprsenku,“ vysvětlovala mi. „Ale chápej to jako symbol tvého absolutního ponížení a pokory, se kterou počítám.“ – a tenkou krátkou košilku. Přitom se dotýkala svýma studenýma rukama mého těla, dokonce i na těch nejintimnějších místech.
Celá situace mi připadala nesmírně bizarní, ale začalo se mi to líbit, což se dalo poznat na mém zvedajícím se penisu. Když se ho žena občas jakoby mimoděk dotkla, nedokázala potlačit uspokojení. Ani jsem si nestačil uvědomit, že mi při jejím „pomáhání“ náhle sevřela zápěstí za zády kovová pouta. Tak teď už jsem ustoupit nemohl. Jako na potvoru se mi začalo chtít silně močit a byl jsem zlomek vteřiny před tím, než jsem se stal bezmocným, rozhodnut pro dnešek skončit. V náhlém zmatku jsem trhnul rukama ve snaze se osvobodit, ale způsobil jsem si na zápěstích jen nepříjemnou odřeninu. „No tak, neboj se,“ uklidňovala mě má věznitelka a pohladila mě po tváři. „Posaď se tady,“ zatlačila mě k nějakému nízkému stolu nebo lavici. Sednul jsem si a horečně přemýšlel, co dál. Mám jí naznačit, že už nechci dál pokračovat? Co když se rozzuří? Nakonec jsem dospěl k názoru, že bych měl dát najevo neochotu podrobit se úplně všemu, co si mladá dáma umane. Ta se zatím zabývala připevňováním mých svázaných zápěstí k nějakému řetězu. „Víte, asi bychom měli pro dnešek skončit,“ pípnul jsem a divil jsem se, jak mi selhával hlas.
„Počítal jsem s tím, že si jen popovídáme…“ „Tobě se to snad nelíbí?“ zeptala se a vypadalo to, že se začíná trochu zlobit. Dotkla se mého poloztopořeného přirození: „Nepovídej…“ Skončila s rukama a začala se věnovat mým nohám. „Otoč se a dej nohy sem nahoru,“ zvedala mi kotníky. Vyškubl jsem se. „Nechci, já…“ Vzápětí se na mě snesla sprška ran, žena musela mít někde po ruce nějaký bičík nebo rákosku, štípalo a pálilo to příšerně. „Už – mi – nikdy – neodporuj!“ vyrážela vztekle mezi jednotlivými údery. Přestala tak rychle, jako začala. „No tak,“ řekla konejšivě. „Chci pro tebe jen to nejlepší.“ Pohladila mě po stehně. „No tak,“ opakovala. „Dej ty nohy nahoru.“ Poslechl jsem. Samozřejmě, že jsem nechtěl dostat další výprask. Došel jsem k rozhodnutí této zvláštní paní neodporovat a ve všem jí vycházet vstříc, však ji to brzy omrzí a není potřeba, abych přitom přišel k nějaké újmě. Kotníky mých doširoka roztažených nohou obemkl chladný kov tak těsně, jako by byla pouta vyrobena přímo na míru. Zarachotil zámek. Pokusil jsem se zkusmo pohnout nohou – nešlo to.
Okovy byly pevně připevněny přímo k desce široké lavice. Kolem mých stále ještě spoutaných zápěstí zaklaply rovněž široké objímky okovů, teprve potom mi moje věznitelka odemla kovová pouta. Tady byla situace lepší – mohl jsem trochu hýbat rukama, protože okovy byly připevněny k dlouhému řetězu. Opřel jsem se o dlaně a vydechl jsem si. Chvilku se nic nedělo, ale najednou zarachotil rumpál a síla, které se nedalo vzdorovat, mi podtrhla ruce. Brzy moje paže bolestivě vystupovaly z kloubů. Jsem na skřipci! uvědomil jsem si. Polila mě horká vlna, kterou okamžitě vystřídalo ledové mrazení. Začal jsem ze všech sil bojovat proti nekompromisnímu tahu řetězů. „Ne, prosím ne!“ křičel jsem. „Už dost, tohle ne!“ Tah na chvíli ustal, ale vtom mi dva prsty hrubě sevřely nos a do překvapením otevřených úst mi byl hrubě narván nějaký hadr, jak jsem po chvíli, když nasákl mými slinami, zjistil, byly to špinavé dámské spodní kalhotky. Kolem úst mi byla okamžitě surově omotána šňůra, která pronikla mezi moje zuby a roubík zatlačila hluboko do mého krku, div jsem se neudávil. A opět zarachotil rumpál. Naštěstí natahování skončilo na samém prahu únosnosti. Absolutní pocit bezmoci, bolest, nedostatek vzduchu a vizuálních vjemů nebo snad sliny, nasáklé výměšky ze ženského přirození a zadku, nebo všechno tohle dohromady způsobilo, že jsem se vzrušil k nepříčetnosti. Slyšel jsem, jak se někdo drápe ke mně nahoru na lavici a brzy jsem ucítil na svém břiše tíhu ženského zadku. Žena si klekla obkročmo mého nepřirozeně napnutého a vykrouceného těla a místo na svoje paty dosedla na moje břicho.
Zavrtěla se, aby si udělala pohodlí a přitom se dotkla mého vztyčeného penisu. „Vidím, že se ti u mně líbí,“ zasmála se a úmyslně poposedla tak, aby se svým zadkem napíchla na můj tvrdý úd – samozřejmě jen potud, pokud to dovolila nepoddajná látka jejích kalhotek nebo spíš pláště. Její ledové ruce zajely pod moji košilku a po chvíli hlazení se zmocnily bých bradavek, které jako na povel okamžitě ztvrdly. Ženě se zrychlil vzrušením dech a začala se se mnou mazlit, jezdila svými ledovými (!) rty po mém krku a zadkem rytmicky dosedala na můj kolík, jehož tvrdost tímto mučivým drážděním bolestivě stoupala. „Chtěl bys mě uvidět?“ vydechla najednou a aniž čekala na moji odpověď, kterou jsem jí stejně s ucpanými ústy nemohl dát, sejmula šátek z mých očí. Konečně jsem ji mohl spatřit zblízka. Zděšení mě úplně paralyzovalo. To, co se sklánělo deset centimetrů nad mým obličejem, nebyla hlava krásné mladé dívky ani zralé ženy! Jako by hnijící mrtvola vylezla z hrobu…
Rázem jsem pochopil, proč doteky mojí věznitelky byly tak studené. Zoufale jsem se vzepjal v poutech, ale způsobil jsem si jen ohnivé bodnutí v praskajících ramenních kloubech. „Líbím se ti?“ zašeptala bezbarvými rty a přejela mi něžně dlaní po tváři. Nemohla si nevšimnout děsu v mých očích a lehce se usmála – pootevřenými rty jsem zahlédl špičaté, ostré zuby. Opustila mě veškerá naděje. Tohle nebyla nevinná hra na sado-maso. Vypadá to, že nedopadnu dobře. Zavřel jsem oči a znovu je otevřel. Přízrak nezmizel, ale nebylo to tak hrozné, jako při prvním momentu překvapení. Tvář nade mnou byla jen lebka potažená kůží, jejíž mrtvolná bělost ostře kontrastovala s černými dlouhými vlasy, které byly ovšem značně prořídlé. Stejně tak prsty ruky, která mě hladila, vzbuzovaly asociaci na kostru. Okraje saténového pláště se rozestoupily a tak mi poodhalily pohled na její ňadra – dva prázdné pytlíčky, zplihle ležící na vystupujících žebrech. Přesto ale ze ženy vyzařovalo cosi démonického, co mě nesmírně vzrušovalo. „Budu zase krásná,“ vyložila si Přízrak (jak jsem ji v duchu pojmenoval) moje hodnotící pohledy. „Ale potřebuju k tomu“ – dramaticky se odmlčela – „trochu krve.“
Ne, to není potřeba, pro mě jsi krásná dost! Vrtěl jsem nesouhlasně hlavou a nesrozumitelně mumlal do roubíku. Bylo mi jasné, že jako vycucaná mrtvola si její krásy nejspíš moc neužiju. „Jsem moc ráda, že souhlasíš,“ pohladila mě Přízrak znovu jemně po tváři a usmála se, či spíš ušklíbla, až opět ukázala hroty svých zubů. Znovu jsem zavřel oči a čekal, až mi prokousne hrdlo. Hlasitě se rozesmála. „Není to tak jednoduché, jak si myslíš,“ poučovala mě. „Podívej se!“ vycenila svoje zuby. „Nejsou tak dlouhé, aby mohly prokousnout silnou kůži na tvém krku a ještě tepnu. Vlastně jediné místo, které je pro mě dost vhodné,“ zaklonila se dozadu, uchopila můj penis do levé ruky a silně stiskla, „jediné místo je čurák, pořádně nalitý krví. Čurák těsně před orgasmem. A že to ten tvůj bude, na to vem jed!“ Znovu se hlasitě rozesmála. „Jak je to jednoduché,“ pokračovala. „Nalákám k sobě nějakého masochistu, on se rád nechá svázat, a když je bezmocný jako kotě, přiměji ho k tomu, aby se vzrušil až k výstřiku a – “ udělala významný posunek. „A nemysli si, že se někdo zachrání, protože se mu nepostaví,“ brala mi poslední naději. „Je velice snadné přivést masochistu do extáze – a taky je to velmi, velmi zábavné!“
No, na mě by sis nějakými výprasky nepřišla, pomyslel jsem si, ale zároveň jsem musel uznat, že na mě jde velice dobře. Přesto jsem se rozhodl se bránit a ze všech sil potlačit svoje vzrušení. Trochu se mi to podařilo, ovšem nelibost Přízraku, jejíž ruka ucítila ochabnutí mého údu, na sebe nedala dlouho čekat. „Asi ti budu muset dát malou lekci, aby ses odnaučil dělat mi naschvály!“ vyjela na mě a vstala do kleku. Posunula se po kolenou až nad moji hruď a natáhla se přes moji hlavu k rumpálu, napínajícím řetězy od pout na mých rukou. Její prsíčka se otřely o moji tvář a nos. Chvilku jsem se těšil, že na rumpál nedosáhne, ale krutě jsem se zmýlil – mými už tak dost zuboženými rameny projela nová vlna příšerné bolesti. Vytryskly mi slzy z očí. A v tom se stalo něco nečekaného. Přízrak se sesula na mě, začala mě objímat a slíbávat slzy z mojí tváře. „Chci tě!“ vyrážela přerývavě a bolestivě mě přitom kousala. „Nechci tě zabít, ale tvoji krev mít musím! Budu si tě šetřit, když mi budeš dělat dobře,“ slibovala. „Budu pro tebe vymýšlet ta nejhroznější muka, aby sis těch několik dní mohl taky vychutnat! Vzrušuje mě, když tě mučím, ale chci tvoji spolupráci i na mojí rozkoši!“ Ale já nechci prožít zbytek svého života v mukách!
Chtěl jsem vykřiknout, ale roubík mi to nedovolil. Já nepotřebuji fyzickou bolest tak, jak si myslíš! A chci ještě dlouho žít! Ale můj ocas navzdory všemu opět trčel výsměšně vzhůru. „Nejradši bych tě omrdala,“ supěla Přízrak a odmotávala provaz, tlačící roubík do mých úst. „Ale musím ho mít před výstřikem v ústech!“ Mezi zuby, pomyslel jsem si a vyplivl kalhotky. „Nechci tady umřít!“ vykřikl jsem. „Drž hubu!“ obořila se na mě Přízrak. „Nebo ti to tam nacpu nazpátek!“ Otočila se tak, aby byla čelem k mému ptáku, plnému tepající krve. Strhla si kalhotky, vykasala plášť a strčila mi svůj zadek pod nos. Upíři se nemyjí, pomyslel jsem si. „Jestli nechceš, aby tohle byla tvoje poslední hodinka, tak lízej!“ poroučela Přízrak a sama se přisála ústy k mému penisu. Už jsem tady druhý týden, což dává odpověď na otázku, jak jsem se tehdy zachoval. Sil už mi mnoho nezbývá, jsem tak zesláblý, že sotva udržím tužku, když tohle píšu. Přízrak, která se celá vyplnila, zrůžověla a zkrásněla, by mě ani nemusela spoutávat, protože její fyzická převaha je víc než zřejmá, ale nikdy si to neodpustí, protože ví, že pocit bezmoci, vedle ponížení nuceným nošením dámského prádla a určitého typu bolesti, kterou se naučila vyvolávat, mě vzrušuje a činí můj penis – její krmítko – tvrdým a „k nakousnutí“.