Tyran Klaitus měl pověst spravedlivého vládce a jeho lid, pokud mu rozuměl, jej miloval. Pro nezasvěcené musíme dodat, že Kleitus četl mnoho tlustých knih a také diskutoval s mnoha filosofy. To mu nepochybně sedlo na mozek a udělalo jeho mysl těžkou a složitou.
Jednou se tyran vrátil z dlouhé cesty a sotva odhodil sandále, jal se nadávat. Ze stěny sňal dlouhý kožený bič a v rytmu své nespokojenosti s ním mrskal o mramorovou podlahu.
„Okamžitě mi sem zavolejte Theokrata,“ zavelel.
Theokrat byl otrokem u Klaitova dvoru dlouhých deset let a vyučoval svého pána rétorice a gramatice. Jejich diskuze bývaly dlouhé, leč sotva plodné, protože z nich nikdy nevzešlo nic, než ochraptělé hlasy a černé kruhy pod očima.
Theokrat přispěchal, jak nejrychleji mohl a zastal pána s rudou tváří a našpulenými rty.
„Tady jsi, ty bídný pse,“ zařval tyran a jak byl jinak povahy mírné, začal prudce oblíbeného otroka bičovat, až z něj létaly cucky.
„Aj pane, aj pane,“ ječel ubohý filosof, navyklý na vznešenější druh debat. „Co jsem vám provedl? Copak jsme se už dávno nedohodli, že nelze trestat podřízenou duši, aniž bychom jí řádně nevysvětlili, čím se provinila?“
Trvalo však dlouho, než tato bezchybná slova pronikla k tyranově sluchu.
„Nakonec,“ pověděl a položil bič na stolek s ovocem, „tohle cvičení mi moc neprospívá. Neprovinil ses vůbec ničím, můj drahý Theokrate, ale přesto mne brzy rozzuříš k nepříčetnosti. Každý na mém místě by tě spráskal.“
„Přestože jsem nic neprovedl?“ optal se ubohý otrok, který si tuto odpověď neuměl vysvětlil ani filosofií Aristetolovou, ani Platónovou a už vůbec ne filosofií ušlechtilého Xenofóna. „Proč mne tedy biješ?“
„Protože jsi ničema, jakému není rovno. Budeš mne stát život, lotře.“
„Já, pane? Někdo mne musel u tebe očernit.Jak bych já, tvůj otrok a přítel, mohl způsobit tvou smrt.“
„Nepochybně způsobíš,“ povzdechl si Klaitus a hořce vzdychl. „Jakého hada jsem si to hřál na prsou? Ach ty zrádče, copak jsem si to zasloužil?“
„Pane, tvá ústa se pohybují, já dokonce slyším tvá slova, ale nerozumím větám, které tvoří. Posviť mi na cestu v bahně ignorance.“
„Brzy porozumíš, ty bestie devítirohá. Právě jsem se vrátil z delfské věštírny. Zde jsem se devět dní postil a omamoval posvátnou myrhou, abych se vetřel do přízně bohů. Nechtěl jsem mnoho, pouze maličkosti, na jaké se rozumný muž ptá olympských. A co jsem se místo toho dozvěděl? Víš to, ty padouchu?“
„Pane, jsem jako v mlze, hlavu mám strčenou v písku nevědomosti.“
„Ta bába Sibyla mi věštila, rozumíš, ty mezku? Věštila mi, že zemřu násilnou smrtí. Jak mi to vysvětlíš, ty kříženče opice s prasetem?“
„Padlo snad mé jméno? Obvinila mne Sibyla, že chystám spiknutí, atentát na tvoji jasnou osobu?“
„Vůbec ne,“ řekl Klaitus a otrokovi spadla čelist. „O tobě se vůbec nemluvilo.“
„Smím tedy vědět, proč tvá rozmrzelost na mne použila bič z hroší kůže? Ještě teď sotva popadám dech.“
„Povím ti, co mi prorokovala ta zatracená babice, otroku a příteli Theokrate. Poslouchej bedlivě, ať pochopíš, jak hrozně se proti mně proviníš. Ach, kéž by ses nikdy nenarodil.“
Oba dva se důstojně uvelebili na lehátkách a nechali si nalít neředěného vína.
„Není to tak složité,“ zahájil Klaitus, „pochopí to i tvůj zabedněný mozek. Zhluboka se napijme, příteli, protože ještě teď musíme zahnat to roztrpčení nad osudem, který mi nesmrtelní bohové přichystali. Ta bába nad trojnožkou mi věštila, že nezemřu přirozeně. Nu což, takový je už osud vládce a tyrana. Někomu vyhovíš a poštveš si proti sobě druhého. Tebe po právu spráskám, ale už teď v tvých očích čtu darebácký vzdor. Kolo osudu je nevyhnutelné.“
„Můj pane,“ protestoval Theokrat, „v mých očích vidíš leda slzy bolesti. Dej se spráskat, jako ji spráskal mne a uvidíš, že tě přejdou všechny kloudné myšlenky. Jsem jako džbán, co kypí utrpením.“
„Co je ale fyzická bolest proti mé bolesti psychické? Jak jsi mi to jen mohl provést, můj milovaný oroku. Copak jsme spolu nehráli vrhcáby v příjemné shodě?“
„Můj pane a vládče,“ pravil Theokrat, „to víno ti leze na mozek. Raději ti ho chrstnu do tváře, abys lépe formuloval své věty. Kde jsou Delfi, kde je věštba a kde jsem já? Raději bych si uťal levou paži, než přivodil tvoji smrt.“
„Lépe by bylo, kdyby sis uťal hlavu, ty bídáku. Ale budiž, povím ti celý ten příběh. Alespoň lépe pochopíš, jak krutě se na mne proviníš. Bylo mi řečeno, že mou smrt bude mít na svědomí dítě mé krve, které teprve přijde. Už se třeseš v pekelných mukách, hyeno?“
Theokrat zíral do hladiny rudého vína s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. „Proto jsi mne spráskal. Jsem já snad dítě, které přijde?“
„Ty a mé dítě,“ spráskl Klaitus ruce. „Ty bys mohl být raději mým dědem. Musel bych tě zplodit dřív, než jsem přišel na svět vlastní ženě, ještě než se ta narodila. Tak hrozný hřích by nespáchal ani Oidipus. Proč vlastně, otroku a příteli, tak příšerně blábolíš? Piješ nadmíru či co?“
„Tak proč jsi mne bil, ty tyrane nad tyrany?“ zvolal Theokrat zoufale. „Hlavu mám jako v úlu. Jestliže já blábolím, pak co teprve ty? Spráskal jsi mne snad pro nic za nic? Chtěl jsi snad přenést svou nepříznivou věštbu na moje záda?“
„Copak stále nic nechápeš? Jsi zrádce a ke všemu hlupák. Vyhodil jsem snad za tebe talent stříbra, aby se ukázalo, že jsi filosofem, pro kterého je jedna a jedna velká neznámá? Vzali mne snad na hůl?“
„Já ničemu nerozumím. Tebe má zabít dítě tvé krve; ale biješ mne? Copak já budu nosit to tvé dítě? Proč moje záda jsou jako jedna krvavá rána?“
„Dobře tedy,“ tyran Klaitus se napil vína. „Protože tvá hlava duní jako prázdný sud, spokojím se se svojí ztrátou a vysvětlím ti vše od prvopočátku, tak, jako bych vysvětloval poslednímu rolníkovi. Uvědom si, prosím, že Sibyla tuhle věštbu nepronesla poprvé. Jen si vzpomeň na Oidipa. Člověk by musel být hlupák, aby nepochopil, co se stane. Za nedlouho zplodím dítě, a toto dítě, až přijde na svět, mne zabije. Možná nevědomky, jak už se stalo tolikrát. V mé pozici se musím chránit – a co tedy poručím? Neviňátko, které zaseji do každé ze svých rozkošných konkubín, budu muset zabít. A nebo ještě lépe pověřit spolehlivého sluhu, aby to vykonal místo mne. A tady na scénu vstupuješ, ty sloní nedochůdče.“
„Já?“
„Ano, ty! Kdo by měl znát lépe tvou pravou povahu než já. Copak člověk jako ty, se srdcem měkkým a žalostně ničemným, se bude umět chopit tak delikátní povinnosti? Už vidím sebe sama, jak ti předávám sotva narozené robě, ať se ho zbavíš někde v lese. Co ale uděláš ty, ty potomku veškeré hanby? Dokážeš vrazit ostrý nůž do těla novorozeněte?“
„To po mně nemůže nikdo chtít,“ rozhorlil se Theokrat. „Jsem snad zrůda v lidské kůži. Stokrát raději svěřím tvé dítě dobrým lidem, ať se o něj postarají.“
„Tady to máš,“ pokýval smutně hlavou Klaitus. „Tady máš svou zradu obnaženou na talíři. Sám jsi se přiznal, otroku a příteli. Máš vůbec, co by jsi pověděl na svoji obhajobu?“
Otrok Theokrat se rozplakal lítostí. „Nemám co bych dodal,“ volal zoufale. „Dobře jsi mne spráskal, můj spravedlivý pane. Sám nad sebou žasnu, jak snadno jsem se stal padouchem. Zabít mne málo. Dej ať mne roztrhají koně, nech mne narazit na ostrý kůl, utop mne mezi barakudy.“
„Nikoliv!“
Tyran Klaitus zvedl velebně ruku. „Teď, když už jsem tě potrestal, musím ti poděkovat, příteli.“
„Poděkovat?“
„Jednoho dne zachráníš před smrtí mého syna. Nemám dost bohatství, abych se ti mohl odměnit. Žádej cokoliv a dostaneš to…“
„Jsi příliš laskavý, můj milovaný pane. Kdy se vlastně chystáš zaset své sémě?“
Klaitus se důstojně vztyčil. „Dnes a právě dnes, přímo pod tímto bílým měsícem. Vzpomínáš na tu krásnou čerkeskou otrokyni, kterou jsem koupil na trhu před měsícem. Podle obchodníka nedokončila ještě patnáctý rok, takže bude zralou broskví k utržení.“
A tyran Klaitus měl pravdu. Čerkeská otrokyně neměla jen černé uhrančivé oči, ale i kypré vnady a kulaté boky. Právě v nich sevřela tyrana Klaita a její těsná pochva poskytla tomu dobrému muži tolik uspokojení, že zemřel, sotva se do ní vysemenil.
Krásná Čerkeska porodila za devět měsíců zdravé dítě.To dítě z věštby, které zabilo nešťastného Klaituse.