Jsou to dva měsíce, co jsme se s Pánem poznali. Byl na mě hodný a zatím jsme si sedli.
Něco mi ale stále scházelo. Chtěla jsem být více a přísněji vychovávána, a když se ptal, jaké je mé přání, dostala jsem odvahu ho vyslovit. Srdíčko mi při tom zběsile tlouklo strachy i vzrušením. „Je ti jasné, že budeš dělat vše, co ti přikážu? I to, co je ti nepříjemné?“
„Ano můj Pane“, zní má odpověď v chatu. Ještě jsme si psali a vyjasňovali nějaké věci. Nejvíce se bojím fyzických trestů a působení bolesti, proto jsem mu poslala povídku Zpověď neposlušné subiny, z trestného dne u mého bývalého Pána. Popadla mě panika, snad mi bude k užitku a pochopí její podstatu…
Prosila jsem ho, aby byl mírnější, že jsem vážně trpěla. „Co vyvádíš?, ještě jsem na tebe ani nesáhl.“ Panika trochu ustoupila, snad tresty unesu.
Při našem druhém setkání byla stanovena tato pravidla:
- Nošení obojku ve dne – decentní nenápadný a pokud zůstanu sama doma delší dobu,
vzít si kožený obojek, který je určený na noc.
- Spát nahá s koženým obojkem na krku.
- Plnit příkazy a dodržovat pravidla, prohřešky nezatajovat.
- Masturbovat pouze a dosáhnout orgasmu pouze před Pánem.
Hned první den po dovolené a návštěvě Pána jsem si zapomněla vzít denní a večer i noční obojek, dva prohřešky. Další den jsem za úkol dostala zavést si vibrátor a nosit ho, dokud nepůjdu spát, a při jeho zavádění jsem pocítila slabý orgasmus, tři prohřešky. „A nesmí ti vypadnout“, vypadl mi dvakrát, když jsem se ohnula – pět prohřešků. Za další tři dny jsem nevydržela sexuální chtíč a ten přemohl mé obavy z Pánovy zloby – šest prohřešků.
Ach jo, to asi bude u Pána bolet.
Týden jsem byla hodná, strach z trestu už převážil můj chtíč. Dva dny před odjezdem se mě ptal, kdy přijedu. „V sobotu ráno.“, odepisuji mu. „Jaké máš šaty?“ „Modré a červené můj Pane.“, „Vyfoť mi je a pošli na email.“ Hned plním úkol. „Napíšu ti, ve kterých přijedeš a k tomu další instrukce.“ Opět se mi zrychluje srdeční tep. Zanedlouho přichází odpověď. „Přijedeš v těch modrých šatech bez spodního prádla a ani si ho neber s sebou. A nezapomeň na jezdecký bičík, vyzkouším ho na tobě. Pokud bude chladno, můžeš si vzít kabátek a přibalit svetr na knoflíky.“ „Ten si vezmu, v autobuse bývá zima.“ Další dotaz od něj. „Jsi sama doma?“ „Budu za hodinu“. „Tak až budeš sama, vyfotíš se nahá před zrcadlem a fotku mi pošleš.“ Hned jak jsem osaměla, splnila jsem Pánův příkaz.
Sobota 13. 8. 2016
Pán měl zpoždění, tak jsem si zašla do kavárny, Je 9.30, mimo Macdonaldu je otevřena jen kavárna Crepperie. Uvažuji nad zeleninovým salátem s grilovaným camembertem, když přijde sms od Pána, že už je na cestě. Mám tak 20 minut: „Jsem nahoře v kavárně, odpovídám zprávou. K pití si dávám domácí citronovou limonádu. Je výborná a osvěžující, a k jídlu toust se sýrem a slaninou. Je výborný, křupavý a krásně voní. Po jídle otevírám knihu. Za chvíli mi volá Pán, kde jsem. „Jdu nahoru“. Platím, dopíjím limonádu a už ho vidím. Zdravíme se, posadí se ke mně, obejmu ho kolem zad a chce ode mě podrbat na zádech, ráda mu vyhovím a směji se u toho. Můžeme vyrazit. Ještě obvyklý nákup v Tescu. Na sobě mám šaty, dle pokynů Pána nemám spodní prádlo. Ráno bylo chladno, povolil mi kabát. Na krku přívěšek trojné monády a z batohu mi kouká delší část jezdeckého bičíku. Ještě zastávka v Radotíně na poště a konečně, odjezd na jeho chatu. Přijíždíme do vesnice, kde zvon právě odbíjí poledne, další zvonění bude až klekání.
Vybalíme nákup, stavím vodu na kávu a krájím štrúdl. Chvílemi sice svítí sluníčko, ale sílu jeho paprsků kazí chladný vítr. Ten vesnický klid je balzám na duši. Po zahradě létají a švitoří ptáci, pyl z kvetoucích rostlin sbírají včely a čmeláci. Povídáme si a pijeme kávu.
Poté už dostávám příkaz, abych si navlékla pouta a vzala obojek. Netrvá mi to dlouho a jdu za Pánem, tentokrát k mému upoutání vybral vzrostlý smrk. Řetízek přehazuje přes větev. „Dej ruku nahoru, a teď druhou“ Druhá karabina zacvakla ke kroužku pouta. Stojím čelem ke stromu ruce nahoře. „Tak jednoduché to mít nebudeš.“ Rozkročené nohy mi připoutal dalším řetízkem okolo stromu. Těžiště mého těla se posunulo dozadu. Napjaté svaly v lýtkách o sobě dávají brzy vědět. Chytám se řetízků nad pouty a povoluji nohy. Potí se mi dlaně, nedaří se mi držet. Přemýšlím, jak si opět ulevit dál. Pouštím se a za ruce visím na poutech. To se také dlouho nedá vydržet, začínají mě brnět prsty, znovu se chytám za řetízky. Pán se na mě přišel podívat a zkontrolovat si mě. Prohnětl mi prsa, zatahal za bradavky a prsty mi sáhl mezi stehna. Jsem vzrušená, mokrá. „Víš, že se nesmíš udělat? Jen přikývnu hlavou, že ano. Líbí se mu, že nemám možnost se bránit a mou bezmoc si vychutnává. I mně vzrušují jeho doteky a moje bezmoc. „Nějak se potíš…“ Ztrácím sílu dál vyvažovat těžiště svého těla a prosím o odpoutání. Odepíná řetízky od mých kotníků a já mohu udělat ustoupit dozadu a normálně stát. Čekám, že mi odpoutá i ruce, ale nestalo se tak. Cítím tah v rameni, chlad po celém těle: „Vydrž, nekřič, nedej se!“, ozývá se mé hrdé já. Přichází ke mně a ptá se, jak mi je. „Táhne mě rameno a je mi zima“. „Tak ještě chvilku vydržíš.“ Slunce chvílemi svítí, a jeho paprsky občas pohladí má studená záda, více však fouká studený vítr. Opět slyším jeho kroky. „Bolí mě rameno, oznamuji mu bez prosby o uvolnění. „Tak hrdá jo?“, ptá se s úsměvem, neodpovídám, jen se usmívám.
Svýma teplýma rukama mě bere za prsa, a pohladí mě po těle, až mi naskakuje husí kůže. Velice příjemné, vydržela bych to dlouho. Opět dává ruku mezi má stehna a já mu poslušně uvolňuji cestu. Konečně mám volné i ruce, rozhýbávám svá ramena, jdu se napít a ohřát na sluníčko.
Má svoboda netrvá dlouho. Pán z chatky vyndává malý polštářek a pokládá ho na trávu. „Tak pojď“. Jdu k polštářku, to je poprvé, kdy mi nedává na trávu deku. „Klekni si!“, nařizuje mi, už tuším, co přijde. „Hlavu dolů a ruce za záda, níž pod zadek“. Čelo opírám o zem. Poutá mi ruce k sobě, cítím trhnutí řetízku a připíná i ke kotníkům. Vítaná změna, na sluníčku, teplé paprsky mi prohřívají záda, a chce se mi skoro spát. Začínám mít rýmu, zapomněla jsem si vzít lék na alergii a tráva na zahradě nebyla měsíc posekaná. Jsem osvobozena z pout, jdu se napít, beru tabletku a Pán mi dává volno. Ne na dlouho.
„Mám pro tebe úkol“ říká mi a usmívá se, vůbec netuším, co si na mě vymyslel. Klekám si na čtyři, prvním řetízkem mi poutá na ruce a druhým nohy. „Tady je kýbl a sesbíráš spadaná jablka, ale do kýble je budeš dávat pusou. Běda, jak rukou.“ Nadšená nejsem, pod stromy je také neposekaná tráva, hodně shnilých a nahnilých jablek. Po čtyřech se odebírám pod jabloně a začínám sbírat. Jde to lépe, než jsem předpokládala. „A pozor ať nevysypeš kýbl, musela bys je sbírat znovu“, slyším jeho hlas za mými zády. Občas se mi s jablkem dostane do pusy i tráva, hned ji plivu a periferně vidím Pána, jak mě sleduje s bičíkem v ruce. „Copak tráva ti nechutná?“ „Ne nejsem kůň“, odpovídám s úsměvem. Jabloní naštěstí není moc, jen občas rukou nebo kolenem rozmáznu při lezení shnilé jablko. Navíc musím dávat pozor na vosy a včely, moc jich tu naštěstí není. Hotovo, lezu k Pánovi, kýbl mohu nechat u stromu, je plný jablek a dost těžký na posouvání jednou rukou při lezení.
Dolezu k Pánovi a ten mě posílá na místo – lezu dál ke svému polštářku. Nemám dáno, v jaké poloze mám setrvat, tak si lehám na břicho a po očku sleduji Pána, který pracuje na notebooku. Přemýšlím, co na mě ještě chystá.
Přichází ke mně, kleká si. „Teď si dojdeš pro robertka. Pro jistotu se ptám, jestli dojít nebo dolézt. „Dojít“, odpovídá mi.
Vracím se s ním na své místo, a Pán mi přikazuje, abych si lehla na záda a začala se před ním dráždit. V mysli jsem ho vypudila a ne moc ochotně jsem začala plnit příkaz. Chtěla jsem se uspokojit dosažením orgasmu, ale vzpomněla jsem si na zákaz udělat se. Pak jsem si vzpomněla na jedno z pravidel: Masturbovat a dosáhnout orgasmu smím jen před svým Pánem. Orgasmus se dostavil, ale velmi slaboučký, nebylo to ono, hlavně, že Pán byl spokojen.
„Teď uspokojíš ty mně“, další úkol. Pán leží na zahradním lehátku, po čtyřech lezu k němu, sundává trenky, rukama se opírám o jeho kolena.
Jeho úd beru do úst a projíždím ho mezi svými zuby od kořene až po žalud, jazykem ho olizuji, chvíli pomalu, rychleji, hraji si s ním dlouho a očkem občas kouknu po Pánovi. Má zavřené oči a usmívá se, zdá se, že úkol plním dobře. Jeho penis začíná nabírat na objemu a já zrychluji tempo, saji ho, až se mi podaří dosáhnout jeho vrcholu. Jak sám říkal, už mu to moc nejde a já ho takto úspěšně uspokojila pokaždé. Polykám sperma, je ho hodně, nestačím, a dostavuje se dávicí reflex. Jeho úd pouštím a slyším, jak říká mi, abych to vyplivla. Jsem ráda, že nemusím spolykat vše, i pro příště. „Jsi dobrá, chválí mou práci“ a mé hrdé já skáče radostí.
Dostávám volno, jdu se napít a sedám si na židli ke stolku. Ve vesnici zvon odbíjí klekání. K večeři jsem přivezla naloženou vepřovou krkovici na grilování. Nikdy jsem negrilovala a tím pro mě nastává nový úkol. Dojít si pro dřevo a rozdělat oheň. Při jeho rozdělávání se v myšlenkách vracím do dětských let, kdy jsme parta dětí spala v podobné chatičce, a jídlo jsme si vařili na ohni. Hurá povedlo se, nechávám ho bez dozoru, ale málo jsem přiložila, skoro mi zhasnul. Teď počkat, až budou uhlíky a pak přidat dřevěné uhlí. Pán mi pomáhá, příště už asi sama.
Se sestřenkou si vyměňuji pár zpráv, chtěla se ujistit, že jsem v pořádku. Pán mezitím přidal uhlí, poděkovala jsem mu. Po večeři jsme společně sklidili stůl. Pán na noc odjíždí do Prahy a já zůstávám přes noc sama.
Jsem unavená, jdu brzy spát, Pánova přítomnost chybí, ale mohu se v posteli rozvalovat podle své libosti. Brzy usínám.
Neděle 14. 8. 2016
Probouzím se, venku svítí slunce a částečně ozařuje chatku. Beru do ruky mobil, je 8.30, zavírám oči a vychutnávám si klid před bouří. Dnes mě čekají tresty za porušení pravidel a špatného splnění úkolu doma.
Je 9 hodin, vstávám, otevírám dveře ven a okno. K snídani mám domácí štrúdl a vařím si kávu. Je 9.30, snídani si beru ven, ve stínu je chladno, usedám na lavičku před chatkou, na sluníčko. Ticho ruší jen občasný štěkot vesnických psů. Je 10 hodin, slyším parkovat auto na silnici pod chatkou, Pán přijel. Nabízím mu kávu a štrúdl. Posnídá, a ačkoliv se mu nechce, je potřeba posekat trávu. Před sekačkou se ukrývám v chatce. „Kdepak tě mám?“, slyším, že mě hledá. „Tady“, odpovídám. „Dojdi si pro hrábě a shrábni trávu na hromádky“. Beru hrábě, něco mě štíplo do holé kůže, to odlétl kousek trávy od strunové sekačky. Držím se dál od ní. Shrabuji trávu nahá s koženým obojkem na krku. Za hodinu máme hotovo, moje tresty se blíží. Pán ještě čistí sekačku. Po skončení se svlékl jen do trenek – začíná být horko.
Na jeho příkaz si na sebe beru pouta, tentokrát s řetězy a široký kožený, černý korzetový obojek se třemi kroužky, který mi téměř znemožňuje pohyb hlavy, mám mu donést i jezdecký bičík na můj výprask.
Provinění – dvojí zapomenutí vzetí obojku.
Trestná lavice je nachystaná, dokonce mi na ni dává matraci. „Vidíš, jak jsem hodný?“. „Děkuji“. „Potřebuješ něco do pusy?“ (myšlen roubík, abych nemohla křičet) „Ne“ a jsem připravena mlčet, dokud to půjde. „Vylez nahoru“, se strachem lezu na lavici, klekám si, pak na čtyři a v této poloze si lehám na paty a lokty na podložku. „No vystrč na mě ten zadek pořádně“. Zvedám ho, lokty zůstávám opřená. První a zároveň testovací výprask. Nejprve mě bičíkem pohladil po hýždích, vyměřil místo…, a přichází první rána, bolí, nejprve mě vylekal zvukový efekt rány dopadnuvší na můj zadek. „Mám přidat?“, nechci odpovídat, aby neslyšel bolest v mém hlasu, jen pokývnu hlavou, že ne. Jsem ráda, že nemusím počítat a děkovat za každou ránu, ale nebyl vyměřen počet ran, což zvyšovalo mé napětí. „Hm, jsi tvrdá.“ a tím mému hrdému já dodá sílu dál bojovat. Rána za ránou byla horší a horší, oči mi zvlhly slzami, při každé ráně se prohýbám v zádech a prsty zatínám do matrace. Jsem zticha, mlčím, žádné sténání, křik.
Nebezpečně se blíží má hranice snesitelnosti, když Pán s bičováním přestává, podle barvy mé zadnice, a řeči mého těla poznává, že mám dost. Naštěstí má víc rozumu než mé hrdé já, a za to jsem mu vděčná. Zadek mám v jednom ohni. Pohladil mě po něm, zajel rukou mezi má stehna, žádné vzrušení, nic. Pak vzal namočený ručník ve studené vodě a přiložil. Na chvíli se mi ulevuje. „A víš, co bude druhý trest“? Použiju kopřivu na tvou pipinu“. „Prosím ne, mé hrdé já selhává, žebrám, prosím, asi jsem uspěla. „Rozdýchej to a odpočiň si“. Nechává mě v klidu, lehám si zase na všechny čtyři, ale raději si snažím lehnout na břicho, v tom mi brání řetězy, při natažených nohou mohu dát ruce kousek nad pas. Otáčím se na bok, choulím se do klubíčka se svými myšlenkami, svou bolestí, svou vinou. Pán na mě mluví, neodpovídám, v očích smutek, i když vím, že je trest zasloužený a pravidla hovoří jasnou řečí.
„Dobrý?“, pokývám hlavou, že ano, mám se otočit na záda, zvednout kolena a ruce dát pod zadek, pod nohy. Slyším cinkání řetízků, posléze trhnutí pout na rukou, připoutává mi je k sobě a poté ke kotníkům. Konec řetízku mi leží na poštěváčku, což ve mně vyvolává libé pocity, což neuniká Pánově oku a okamžitě ho dává stranou. Ještě mi zasouvá zapnutý vibrátor do pochvy.
Zadek mě pálí, bolí, a přesto odpočívám, vstřebávám svůj první výprask od Pána.
Po nějaké době mě táhnou vazy pod kyčlemi, úlevovou polohu nenacházím. Když se mě ptá, jak mi je, prosím o odpoutání, už mě začíná brát křeč.
Vzápětí si lehám na příkaz Pána na břicho, roztahuju nohy, ruce spouštím dolů z lavice. Poutá mi nohy pod lavicí, pak ruce. A prý abych neutekla, ještě využije krajní kroužky obojku a ty spojuje řetízkem pod lavicí také.
Obojek mě trochu dře do krku, otáčím hlavu na stranu – což jde špatně a zavírám oči. Chce se mi skoro spát. „Není ti horko?“ „Ano je“, přiznávám se. Čekám, že mě odpoutá, ale ne. Odchází a vrací se s namočeným ručníkem, ždíme na mě vodu, příjemné osvěžení a ochlazení. Ze zvědavosti se pravou rukou snažím zjistit, jestli bych se dokázala sama odpoutat. Hmatám po řetízku, dostávám se ke karabině levé ruky. Vtom uslyším varovná slova: „Nech to bejt, já tě vidím!“ Pouštím řetízek a dál se neodvažuji zkoumat, jak jsem spoutaná.
Osvobození přichází, když mám žízeň. „Trest je smazán?“ ptám se, protože trest kopřivou nebyl. „Není, kopřivy odložíme na příště“. Myji nádobí, uklízím chatku a přemýšlím, zda poprosit Pána o dokončení trestu. Moc se bojím, dostávám odvahu a hlavně chci mít trest za sebou. Vycházím z chatky a Pán jakoby četl mé myšlenky. „Chceš ten trest nebo ne?“ Jasně že ho nechci, říkám si pro sebe. Mozek mi rychle spíná a rychle pochopím, že když chce Pán, chci i já a trestu nevyhnu. Přikyvuji hlavou a dostávám pokyn, abych si lehla na lavici na záda. Chvilku zvažuji, jestli poprosit o svázání, ale mé hrdé já protestuje a přesvědčuje mě, že to zvládnu. „Přece mu tu radost neuděláš“, nevím, jestli by ho to potěšilo, ale třeba ano. Na rtech se mi zračí panický křečovitý úsměv. „On tě ten smích přejde“.
Provinění – dvakrát nepovolený orgasmus, dvakrát špatně splněný úkol.
Klopím oči a znovu si lehám na lavici. V jeho ruce zahlédnu kopřivu a ucítím její typickou vůni. Všechny svaly mám napjaté, zmocňuje se mě obrovský strach. „Roztáhni nohy“, poručí mi, neochotně se podrobuji a pomalu dávám kolena od sebe. Rukou mi odhrnuje stydké pysky a já vím, že bude ještě hůř, než jsem čekala. Očekávala jsem, že mě jimi „pohladí“, šlehne a bude po trestu. Kdepak, kopřivu přikládá mezi stydké pysky, přitlačí a chvíli drží. Instinktivně se sunu nahoru po lavici, bolestivému pálení neunikám, zůstávám ležet, zasténám bolestí. Mé hrdá já selhává. „Prosím už dost, stačí“, žebrám, aby přestal, a svá slova opakuji. Pán je k mé prosbě hluchý, ještě mi můj klín vytře kopřivou odshora dolů, znovu přitlačí, drží a vytírá. Skoro nedýchám, pálení je pekelné.
Odkládá kopřivu, svá kolena okamžitě dávám k sobě, ale Pán si ještě prohlíží své dílo.“Aspoň si to pořádně zapamatuješ“! Asi 10 minut ležím, rozdýchávám to pálení a nejsem schopná se pohnout. Sedám si, zbičovaný zadek pálí a bolí, pálení po kopřivě ustává. „Počkej, jak tě pipina bude svědit, až pojedeš domů“. Všimla jsem si, že použil starší rostlinu a doufám, že nemá takovou sílu jako mladá kopřiva. Napětí ze mě opadává, jsem šťastná, že mám tresty za sebou a že jsem je zvládla.
Beru si ještě knížku a čtu si, než nastane čas odjezdu. Beru na sebe jen šaty, musím jet opět bez spodního prádla, a odjíždíme do Prahy a já pak pokračuji domů.
Sedím v autobuse, zadek je na tom hůř než pipina.
Za trest navíc odjíždím neuspokojená, ani se mě moc nedotýkal, což mi moc chybí, protože doteky miluji.
Další návštěva bude za 14 dnů a já mám za úkol trénovat pozici svíčka….