K nám do práce nastoupí nový šéf. Řiditel. Když nám ho náš přímý nadřízený představuje, pomyslím si, že je to sympaťák, milý výraz v obličeji, krásný úsměv. Rozhodně lepší než ten náš předchozí. Mmmmm… Daniel. To bude radost chodit do práce, ale škoda jen, že ho nebudu moc často potkávat. Tedy, ten minulý k nám moc cestu nemíval.
Něco málo nám o sobě řekneš, podíváš se na mě a dodáš, že z důvodu navázání lepších pracovních vztahů si nás každého pozveš ještě do kanceláře, abys nás lépe poznal.
Byla jsem z toho dost nervόzní. Nechal sis mě navíc úplně nakonec, což mě ještě více rozhodilo.
Vstupuji k tobě do kanceláře a zavírám za sebou dveře. První, co mi řekneš s naprostým chladným výrazem je: „to nejlepší nakonec“, trochu mě to zarazí a tak se usměješ a dodáš, ať se posadím a začneš mě detailně zpovídat. Co vlastně mám na starost atd. Když skončíš s výslechem, tak jen řekneš, že se ti moc líbím, a že jestli chci v téhle práci zůstat, tak budu dělat přesně to, co po mně budeš chtít. Ani ve snu mě nenapadne, jak je to ve skutečnosti myšleno. Napadlo mě, že kladeš důraz na poslušnost zaměstnanců a chceš, aby vše fungovalo, a že si to prostě řekl všem a to, že se ti líbím, jsem chápala spíš jako, že jsem sympatická a dáváš mi důvěru.
Po pár dnech si mě zavoláš k sobě. Po příchodu, dívajíc se do počítače mi řekneš: „Dobrý den Michaelo, zamkni prosím dveře“, zarazím se a zeptám se „cože?“. Odpověď: „Ty jsi mi nerozuměla? Řekl jsem, ať zamkneš dveře. Hned.“ Tak to udělám. Zvedneš oči od počítače a díváš se na mě. Usmíváš se. Další pokyn: „a teď se celá svlékni“.
Úplně cítím, jak mě polévá horko, a červenám se. Zeptám se: „jak to jako myslíte?“, zamračíš se a řekneš, že si myslel, že minule jsme si to vysvětlili, že chceš, abych dělala přesně, co mi řekneš a když ne, tak tu končím.
Mám tmavé slim džíny, kozačky a jako svršek úpletový černý delší svetr, který končí tak v půli zadku. Zouvám si tedy boty a stahuju si džíny. „Pomaleji!“, tak tedy zpomalím, kalhoty si stáhnu až ke kotníkům, pak se narovnám a z kalhot vytáhnu napřed jednu nohu, a pak již volnou nohavici si přišlápnu a vytáhnu druhou. Zatím jsem nic extra díky delšímu svetru neodhalila a ani se mi do toho kvůli studu nechce. Dyť ho vůbec neznám! Sakra! A je to můj šéf, co když si mě jen zkouší! To bude průšvih. Ale na druhou stranu musím uznat, že mě to překvapivě dost vzrušuje. Cítím, jak se mi klín zalívá horkem. Popoženeš mě slovy „řekl jsem -celá-„, tak pokračuji. Chytím svetr a přetahuji si ho přes hlavu, spouštím ho k nohám, stáhnu si ramínka od podprsenky, sáhnu si na záda k zapínání a rozepnu ji, a nechám ji spadnout na zem. Prsa si ale držím, nechce se mi je ukazovat.
Zbývá poslední kousek oblečení, kraťáskové krajkové, černé kalhotky. Vyšlu k tobě prosebný pohled, co říká kalhotky neeeee, a ty mi odpovíš pohledem, kdy pozvedneš přísně jedno obočí a hlavou pokyneš tak, že mi tím naznačíš no šup šup. Zajedu tedy palci za lem kalhotek a opravdu hodně pomalu je stahuji.
„Pomalu se otáčej…… Hlaď si prsa…… Zmáčkni si bradavky….. a teď si pořádně zmáčkni celý kozy.“ Všechno, co mi říkáš, poslušně plním, a i když si to nechci připouštět, tak se mi to opravdu moc líbí. Pokračuješ… „A teď pojď ke mně a vylez si sem na stůl, hezky si na něj klekni na všechny čtyři a vyšpul na mě svůj zadeček a kundičku…“.
Ani se mě nedotkneš, jen si mě prohlížíš. Občas se ke mně nakloníš, tak abych cítila na svém těle tvůj dech. „Roztáhni nohy víc od sebe a hezky se hrudníkem a hlavou polož na stůl,… táááák, moc hodná holka.“
Chvíli mě necháš v téhle pozici, pak se posadíš, a přikážeš mi, abych si lehla na záda, a co nejvíc můžu, tak ať na tebe roztáhnu nohy. V tříslech jsem celkem dost pružná, takže rozevřu nohy téměř do rozštěpu. Pochválíš mě, že jsem šikovná, a že sis vybral dobře svojí firemní čubku.
Obejdeš stůl, na kterém stále ležím, políbíš mě a zašeptáš, že pro dnešek je to vše, a že se můžu obléci a vrátit se k práci.