Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

Misule

Kategorie: BDSM
01.02.2017
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 7 hlasů
Loading...
 Jakmile totiž vidím, že něco dělá ženě dobře, můžu se přetrhnout, a Misule to dobře věděla. „Dobrá,“ rezignoval jsem. To bude zase doma keců… „Kdy a kam mám přijít?“ No a tak jsem lehce po poledni nervózně přešlapoval před Michaelinými …

Preji si, abys prisel v sobotu ke mne! Vzkázala mi Misule do pošty na Mamediích a mně se rozbušilo rychleji srdce. Bylo mi jasné, co asi tak po mně může chtít, když mi Twistr vyprávěl svoje zážitky, běhal mi mráz po zádech. On toho vydrží daleko víc, než já, asi mám citlivější nervy nebo co. Byl jsem zvědavý a toužil jsem Misuli poznat, přesto jsem se rozhodl, že za ní nepůjdu. Ne, že bych se bál, ale… „V sobotu nemůžu, rodinné povinnosti,“ odmajloval jsem. Jen co jsem odmáčknul ENTER, chvíli jsem zalitoval, ale hned mě to přešlo. „Me to nezajima!“ vztekala se totiž téměř okamžitě Misule do mé schránky. „Koukej si to nejak zaridit, kdyz si to preju!“ „Twistr už ti nestačí?“ rýpl jsem si. „Já bych ti stejně nebyl nic platný.“ „Nemuze,“ vysvětlovala Misule. „Ale stejne na nej nemam naladu,“ dodala vzápětí. Neodpověděl jsem a chystal jsem se pomalu vypnout počítač, když se znovu rozblikal červeně odkaz „pošta“. „Budu sama doma a bude mi smutno,“ zkoušela to Misule trochu jinak. „Udělá mi moc dobře, když přijdeš,“ hrála to rafinovaně na moji slabou strunu. Jakmile totiž vidím, že něco dělá ženě dobře, můžu se přetrhnout, a Misule to dobře věděla. „Dobrá,“ rezignoval jsem. To bude zase doma keců…
„Kdy a kam mám přijít?“ No a tak jsem lehce po poledni nervózně přešlapoval před Michaelinými dveřmi (Misule se totiž ve skutečnosti jmenovala Michaela). Otevřely se ještě dříve, než jsem stačil zaklepat, asi mě slyšela stoupat po schodech. Pln zvědavosti jsem se na ni zadíval, ale v šeru předsíně toho nebylo moc rozeznat. Jen jsem zaregistroval a s uznáním kvitoval její delší blonďaté vlasy. Vlasy – koruna krásy, jak se říká. Očekával jsem, že bude oblečena v kůži, ale zřejmě teprve vstala s postele. Měla na sobě dlouhý tmavý župan a mohl jsem se jen domýšlet, co má pod ním. „Pojď dál,“ vyzvala mě a trochu poodstoupila. „Neboj se,“ dodala, když jsem trochu zaváhal. „Však tě neukousnu.“ To doufám, pomyslel jsem si. Nechtěl jsem vypadat jako srab a tak jsem vešel dovnitř. Trochu mě znervóznilo, že okamžitě otočila klíčem v zámku a někam ho zastrčila, ale čeho bych se měl bát? Jsem kus chlapa a nějakou holku snad dokážu přeprat, utěšoval jsem se. „Dáš si něco k pití?“ vedla mě Michaela do kuchyně. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout na denním světle. Byla na můj vkus až příliš štíhlá, ale to mi nevadilo. Vlasy měla rozcuchané a byla nenalíčená, asi jsem s tím pozdním vstáváním nebyl daleko od pravdy.

„Ne, nic, děkuji.“ Jazyk se mi sice lepil na patro, ale už jsem tolikrát četl (i sám psal), jak ženy něco namíchaly mužům do pití. Já budu chytřejší! „No jak chceš,“ odtušila Michaela a obrátila do sebe sklenici ginu, který si napůl naředila s tonikem. „Vezmi to“ – kývla bradou k plastikové lahvi s tonikem – „a pojď do pokoje.“ Lahev s ginem a sklenici si nesla sama. V pokoji, který zřejmě sloužil za obývák a ložnici dohromady, se nacházelo něco, co bych nazval staromládeneckým bordýlkem, kdyby se nejednalo o dívku. Rozvrtaná postel, ještě teplá od Michaeliného těla, po místnosti poházené kousky oblečení a prádla, jak je Michaela včera ze sebe shodila (pocítil jsem strašné nutkání nepozorovaně sebrat její kalhotky a strčit do kapsy), talíř s nedojedenými zbytky nějakého jídla a prázdná lahev od piva. Má ráda pivo, nemůže být zlá, projelo mi hlavou. „Toho si nevšímej, když ke mně chodí teď uklízet Twistr, nějak jsem si odvykla,“ hodila sebou Michaela do křesla a velkopansky mi pokynula, abych se také posadil. „Ale jestli ti to vadí, můžeš ho zastoupit,“ zasmála se. Představil jsem si, jak uklízím, jak beru do ruky její věci, její spodní kalhotky… Nasucho jsem polkl. Hrome, Koldaku, ovládej se, poroučel jsem si, ale nějak jsem od toho černého krajkového kusu prádla nemohl odtrhnout oči. Všimla si toho. „Tobě se líbí moje kalhotky?“ zvedla je dvěma prsty do výše a v očích jí vítězně zablesklo. Odvrátil jsem hlavu. Takhle snadno mě nedostane. „Tím je všechno jednodušší,“ radovala se Michaela.

„Uděláme spolu malý obchod. Já vyhovím tobě, ty mně…“ „To nemusí být,“ pokoušel jsem se protestovat nepřesvědčivě. „Jenom tě na chvíli trochu svážu a nepatrně, opravdu malinko tě pomučím. Ty si zato můžeš odnést domů tyhle kalhotky… a ještě přidám tamhleto kombiné,“ dodala rychle, když viděla, že váhám. Naklonila se a strčila mi kalhotky pod nos. Ucítil jsem, že byly opravdu nošené. „Dobrá,“ podlehl jsem. „Ale nesmí to moc bolet, nejsem Twistr.“ „Nebude, nebude,“ prozpěvovala si Michaela, křepce vyskočila a vytáhla zpod postele velkou krabici. S nádobíčkem, jak jsem pochopil. „Zatím se svlíkni,“ houkla na mě přes rameno. „Já myslel…“ zablekotal jsem. „Já myslel, že se převlíkneš do kůže a já se zatím nějak osprchuju…“ „Nemám čas!“ odsekla Michaela. „Už se nemůžu dočkat. Tak dělej!“ vykřikla vztekle, když jsem se pořád k ničemu neměl. Otočil jsem se zády k ní a shodil jsem ze sebe všechno, co jsem měl na sobě. Nevšímal jsem si, co za mnou dělá, dokud se ke mně nepřitočila a nezacvakla kolem mých zápěstí kovová pouta. „A je to, a je to,“ informovala mě vesele. „A teď rychle, dělej!“ strkala mě do rohu místnosti. Samou nedočkavostí se jí rozevřel župan a já koutkem oka zahlédl, že pod ním nic nemá. Při jednom mávnutí cípem se ke mně dostal závan pachu ženského vzrušení. Ostatně, na mně to moje bylo taky trochu vidět. V rohu místnosti vedly od země do stropu dvě trubky ústředního topení. Michaela mě nařídila hluboko se předklonit a přivázala mi zápěstí a potom celá předloktí k jedné z trubek. Cítil jsem, že byla horká. „Ta trubka je horká!“ upozorňoval jsem Michaelu, ale ta se jen smála. Donutila mě roztáhnout široce nohy a přivázala moje kotníky k dlouhé kovové tyči. Horká trubka mě začala nesnesytelně pálit do paží a do zátylku. „Pálí to, odvaž mě!“ křičel jsem na Michaelu a lomcoval jsem pouty.

Místo toho, aby udělala to, k čemu jsem ji trochu hlasitě vybízel, vzala ze země právě ty kalhotky, které mě před několika okamžiky tolik zaujaly, prolezla mezi mýma nohama k mojí hlavě, sevřela mi prsty jedné ruky nos a druhou mi kalhotky nacpala do úst, když jsem se snažil lapat po dechu. Potom mi převázala ústa pružným obinadlem, která rovněž pevně omotala kolem tyče topení. Nemohl jsem teď hlavou ani pohnout a místo křiku jsem se zmohl jen na neartikulované huhlání. „Chtěl´s mi něco?“ zeptala se potom výsměšně. „Kdyby tě něco pálilo nebo jsi cítil nějaké nepohodlí, tak mi řekni.“ Mohl jsem mezi svýma nohama sledovat, jak její ruka zajela mezi její stehna. Ano, pálilo mě to. Ano, cítil jsem nepohodlí. A cítil jsem taky, že jsem si zase jednou pořádně naběhl. Na moje obnažené hýždě dopadla první štiplavá rána rákoskou. Michaela se rozhodně nenamáhala mě nějak šetřit, údery dopadaly s maximální možnou intenzitou, ale pro mě byl v té chvíli daleko nesnesitelnější dotek rozpálené trubky od ústředního topení. Začínal jsem mít pocit, že brzy zešílím a celým svým chováním jsem to dával najevo – Michaela musela být náramně spokojená, jak sebou bezmocně házím a marně napínám své hlasivky. Neviděl jsem dobře, co dělá, stála trochu stranou, aby mě mohla lépe švihat, ale ve chvílích, kdy jsem se mezi ječením nadechoval, jsem slyšel její přerývané dýchání. Najednou, celkem brzy, strojově pravidelný výprask ustal a Michaele uniklo několik hlasitějších vzdechů.

Svitla mi naděje. Udělala se a odváže mě, nemá důvod už mě dál týrat. Chvíli stála a hlasitě oddechovala, potom najednou odešla a já jsem uslyšel odněkud zvuk sprchy a veselé prozpěvování. Pomalu mi to začalo docházet: ona mě neodváže! Ta svině, co se mnou chce ještě dělat? Začalo mi být do breku. Pálení trubky už jsem přestával vnímat, nervy na spálených místech jakoby odumřely, ale pro změnu mě začaly nesnesitelně bolet záda. Přišla asi za deset minut, které mně ovšem připadaly nekonečně dlouhé. Průzorem mezi svými roztaženými stehny jsem uviděl, že si dala konečně tu práci a oblékla se do černé nebo snad tmavě hnědé kožené minisukně, tak krátké, že jsem ze své pozice dole viděl probleskovat černé kalhotky (nebo to snad byly jenom chloupky?) mezi jejím okrajem a samonosným lemem černých punčoch svítilo vzručujících pět centimetrů bílé kůže. Krátkou koženou vestu si nechala bezstarostně rozepnutou (podprsenku neměla). Na nohou měla vysoké jezdecké boty, jezdecký bičík v její ruce mi po mém předešlém seznámení se s rákoskou nenaháněl příliš strachu. „Víš, ráda bych, aby sis pořádně uvědomil, že z tebe chci mít svého oddaného otroka,“ prohlásila a lehce kmitala bičíkem mezi mými stehny. Zatím jsem ještě netušil, o co jde. „Musíš se cítit moc špatně, hůř, než si dovedeš představit. Musíš se úplně zlomit a já ti k tomu teď pomůžu,“ vychutnávala každé slovo.
Cítil jsem se už teď dost špatně, ale nemohl jsem to Michaele prozradit, protože jsem měl ucpaná ústa jejími kalhotkami. První rána jezdeckým bičíkem do varlat mě přesvědčila, že může být ještě hůř. Strašná bolest projela celým mým tělem a vzápětí se mi udělalo nevolno. Michaele pečlivě odpočítala patnáct ran a když skončila, byl ze mě skučící a chvějící se uzlíček na pokraji šílenství a bezvědomí, do kterého jsem vzápětí upadl. Probrala mě sklenice ledové vody, kterou mi Michaela chrstla do obličeje. Ležel jsem na zádech na zemi, ruce i nohy jsem měl volné. Ze zmučených varlat mi ale vystřelovala tupá bolest až do ledvin a cítil jsem se slabý jako moucha. Posadil jsem se. Nebyl jsem vůbec schopen souvislejší myšlenky. „Dělej, obleč si to!“ hodila mi Michaela nějaký hadr. Bezmyšlenkovitě jsem vykonal její příkaz a potom si bez odporu nechal spoutat ruce kovovými pouty před tělem. Michaela mi připevnila kolem krku široký kožený obojek a pouta k němu připevnila silným řetězem na délku asi čtvrt metru. Visací zámek nekompromisně cvakl a klíč Michaela se smíchem odhodila. „Věděla jsem, že mi někdo přijde uklidit!“ protáhla se spokojeně. „Až bude pokoj jako klícka, tak mi vypereš prádlo – nemusím tě snad učit, že kalhotky musíš prát v ruce?“ Pomalu se mi vracela schopnost uvažovat. Uklízet u Michaely? To snad nemyslí vážně? Všimla si mého váhání. „Nebo se ti snad nechce?“ zeptala se výhružně. Pohnul jsem se a teprve teď jsem si uvědomil svá pouta a – to snad ne! – své ponižující oblečení.

Kromě své nahoty jsem měl na sobě Michaelino poloprůsvitné kombiné, které mi končilo těsně pod břichem.
Snad ani Twistr neuklidil Michaele lépe než já. Opravdu jsem se snažil, ale brzy mi otrnulo a já jsem přemýšlel, jak se z téhle trapné situace vymotat. Tok mých myšlenek sice občas přerušila Michaela, která mě bez příčiny (ona tvrdila, že nepracuju dost nadšeně) švihla rákoskou přes zadek nebo stehna, ale čím dál víc jsem nabýval ztracené sebejistoty. Blížil se večer a někdy mě snad pustit musí, utěšoval jsem se. Potom jí to nějak vrátím… Konečně Michaela uznala, že je pokoj dostatečně uklizen. „No, tak já už musím domů…“ zkusil jsem to. Asi jsem to neměl dělat, jak jsem poznal, když se mi na tvář otisklo pět prstů Michaeliny ruky. „A prát bude kdo?“ vyjela na mě. „Prostě tedy zůstaneš do zítřka,“ podívala se na mě se zvláštním výrazem. Bezmocně jsem zachrastil pouty. Doma mě čeká průšvih, to mi bylo jasné, ale bohužel jsem nemohl vývoj situace nijak ovlivnit. Byla to ponižující práce, prát spoutaný a oblečený do jejího kombiné Michaelininy spodní kalhotky, tím spíš, že si Michaela vymyslela (a zdůraznila několika švihnutími rákosky), že se s každým kouskem prádla musím nejdříve něžně pomazlit. Dobře se u toho bavila, tím spíš, že si všimla mého ztopořeného pohlaví. Tolik kalhotek bylo prostě nad mé síly. Nejhorší bylo, že mi zkrátila řetěz spojující moje pouta s obojkem, abych nemohl dosáhnout mezi své nohy a v nestřežené chvíli si ulevit. Noc jsem strávil v Michaelině posteli.

Se zavázanýma očima, rukama svázanýma za zády a údem bolestivě ztopořeným jsem nezamhouřil oka. Michaeli moje trápení nijak nedojímalo a ani se nenamáhala mi nějak pomoci, i když já ji musel jazykem před usnutím něžně uspokojit. Měl jsem nejasný, mlhavý pocit, že mi nastávají krušné dny. Bylo nekonečné čekat celé ráno a dopoledne, než se Michaela probudí. Bál jsem se pohnout, abych na sebe nepřivolal její hněv, vím, jak dokážou být ženy po ránu protivné. Konečně otevřela oči a slastně se protáhla. „Co čumíš?“ podívala se na mě. „To jsi ještě neviděl nahou ženskou?“ Michaela spala nahá, ani se nenamáhala se na noc nějak oblékat jen proto, že jsem tam byl já. Zřejmě ve mně neviděla muže, před kterým by se měla stydět. Povzdechl jsem si a odvrátil oči. „Nefuň tady a běž udělat něco k snídani,“ vybídla mě Michaela. „Ne, počkej, nejdřív ještě něco!“ Nestydatě roztáhla nohy a vystrčila na mě bezostyšně svou po noci vlhkou pipinu. „Včera večer se mi to líbilo, tak si to zopakuj!“ nařídila mi. Neohrabaně jsem se sunul mezi její nohy, ale Michaela mě netrpělivě ochopila za vlasy a silou přitáhla svůj obličej do svého klína. Bolelo to a bylo to strašně ponižující, ale zároveň i vzrušující. Snažil jsem se nenápadně pohybovat pánví, abych aspoň třením o prostěradlo zbavil svůj bolestivě krví nalitý penis přetlaku, ale Michaela si toho všimla. Sáhla levou rukou pro jezdecký bičík, který měla položený na nočním stolku a několikrát mě bolestivě přetáhla přes záda. „Soustřeď se na mě, ty hajzle!“ vykřikla netrpělivě.

Vytáhl jsem ze svého rejstříku všechno, co šlo vzhledem k mé nepohodlné poloze použít. Netrvalo dlouho a Michaela začala křičet a její tělo se zmítalo v nekontrolovatelné křeči. Proč mi u toho ale musela jednou rukou rvát vlasy a druhou, ve které stále držela bičík, mě mlátit, jsem nechápal. Odkopla mě. „Kafe, vajíčka, šunku!“ instruovala mě krátce a já jsem se vztekle odpotácel do kuchyně. Sakra, copak se z toho nějak rozumně nevykroutím? Uvědomil jsem si své ponižující postavení a do očí mi skoro vstoupily slzy. Práce mi vůbec nešla od ruky, ale podařilo se mi hemendex a kávu nějak uklohnit. Snad jsem se trefil do Michaeliných chutí, pomyslel jsem si a nakoukl do ložnice, abych se Michaely zeptal, kolik chce cukru. Michaela zase spala, unavená nedávno prožitou rozkoší. Vypadala tak bezbranně… Obrátil jsem se a do očí mi padl dlouhý špičatý kuchyňský nůž, ležící na lince vedle dřezu. Potřásl jsem hlavou a zahnal myšlenky na nějaké násilí. I kdybych byl vůbec schopen někoho zabít, natož mladou krásnou dívku, asi bych stejně neměl moc šancí s rukama spoutanýma za zády. A kdyby se mi to povedlo, co potom? Jak bych se odtud dostal? Nedovedl jsem si představit, že bych dlouhé hodiny hledal klíček od pout a od bytu. Pohled na spící Michaelu ve mně najednou vyvolal vlnu prudkého pohnutí, která mi palčivě sevřela hrdlo. Vybavila se mi vůně jejího těla a pocit naprostého štěstí, když jsem se mohl spolupodílet na její rozkoši.

Chuť vzdorovat mě pomalu přešla. Dopravil jsem s potížemi snídani na Michaelin noční stolek a potom jsem zakašlal, abych ji vzbudil. Celou dobu, kdy Michaela jedla, jsem klečel před její postelí, stačilo mi jen lehké naznačení bradou, abych zaujal tuto polohu. Už mi to ani nepřipadalo nepatřičné, pocit bezmoci a oddanosti mě naprosto prostoupil. „Ty máš asi taky hlad, viď?“ pohlédla na mě Michaela od nedojedeného talíře. Že by nakonec nebyla tak zlá? cítil jsem naději. „Pojď bléž,“ pokynula mi. Přišoural jsem se po kolenou až těsně k posteli. Michaela položila talířek s nedojedeným jídlem na zem k mým kolenům. „Zasloužíš si předtím trochu příjemného,“ zasmála se a vzala jemně do ruky můj penis, který okamžitě zareagoval. Nejen tam, krev se mi nahrnula i do tváří. Styděl jsem se, nejsem zvyklý projevovat svoje sexuální vzrušení před cizími lidmi a teď to vypadalo, že si Michaela přeje vidět moje vyvrcholení. Udělal jsem pohyb pánví, abych se jí vykroutil, ale jen zesílila svůj stisk. „Místo snídaně můžeme jít třeba k topení, když nebudeš dělat, co chci,“ pronesla výhrůžně. Ne, to jsem opravdu nechtěl. Zavřel jsem oči, ale Michaela mi vzápětí zaryla nehty do varlat tak silně, až jsem vykřikl. „Dívej se mi do očí!“ vykřikla. Co mi zbývalo, než se podrobit? Musím přiznat, že větší hanbu jsem ještě nezažil, a to jsem ještě nevěděl, co bude následovat. Uvolnění přišlo poměrně brzy.
Když jsem se vzpapatoval z křeče ve slabinách, všiml jsem si, že moje sperma vystříklo přímo do talíře s nedojedenými zbytky. „No a teď se nažer!“ rozkázala mi Michaela. „Nějak už nemám hlad…“ zablekotal jsem a nebyl jsem daleko od pravdy. Sáhla po bičíku a několikrát mě silně švihla přes bok. „Ty si dovoluješ odmítnout laskavost své Paní?“ křičela. „Už ti někdo udělal z koulí jehelníček?“ Věřil jsem, že je schopná svou hrozbu splnit, jako menší zlo jsem zvolil snídani. Jestli jste někdo někdy vylizoval vkleče talíř se zbytky jídla, okořeněné vaším semenem, s rukama spoutanýma za zády a oblečený do poloprůsvitného ušmudlaného kombiné, pochopíte, že mužská hrdost v tomto případě dostala důkladně na frak. Navíc se Michaele zdálo, že nejím dost rychle, a občas mě přetáhla přes zadek. Po snídani mě Michaela odvedla do koupelny a celého mě, kombiné nekombiné, osprchovala ledovou vodou a vydrhla moje nejcitlivější partie drsným rýžovým kartáčem. Musela mi nacpat do úst roubík, protože jsem svoje nadšení dával příliš akusticky najevo. „Nevděčná mužská prasata!“ ulevila si. „Místo, abys byl rád, že se ti věnuju, tak řveš!“ Neobtěžovala se mě utřít, ale nechala mě mokrého. Promočené kombiné nepříjemně studilo.

„Tady máš ode mě dárek,“ navlékala mi Michaela něco, co vypadalo jako ocelový pás cudnosti pro ženy, co ale mělo vepředu trubici o průměru asi 3 cm, kam byl neurvale natlačen můj penis. Trubice byla ohnutá v ostrém úhlu dolů. Muselo by být velmi nepříjemné dostat v tomhle erekci, pomyslel jsem si. Naštěstí se mi dnes už nepostaví a než půjdu domů, tak mi to Michaela sundá, utěšoval jsem se. Utěšoval jsem se zbytečně. Michaela zamkla poslední zámek a vesele zatočila klíčem na prstě. „Mám tě pro dnešek plný zuby,“ prohlásila. „Ale za týden tě možná ráda zase uvidím… Možná sem rád přijdeš, třeba mě tak potěšíš, že ti to sundám,“ smála se mi do očí. Odběhla ukrýt klíč na bezpečné a hlavně mě neznámé místo a potom se vrátila a odemkla mi pouta. „Obleč se a vypadni!“ nařídila mi stroze. Já vím, myslíte si, měl jsem po ní skočit, zmlátit ji, svázat a mučením z ní dostat, kam ten klíč schovala, ale i kdybych k tomu našel sílu, nešlo to – právě někdo zvonil. V panice jsem na sebe naházel své svršky a když Michaela odemkla dveře, vystřelil jsem z bytu kolem její návštěvy. Až dole pod schody mi došlo, že toho člověka znám – byl to Twistr. Přežil jsem šest nepříjemných nocí, kdy mě nad ránem budila prudká bolest v podbřišku, jak se moje ranní erekce rvala s kovem ohnuté trubice.

Moje žena, když uviděla, co mám na sobě, se odstěhovala k mamince a podala žádost o rozvod, v zaměstnání jsem taky začal mít problémy, protože jsem neustále myslel na to, až budu opět moci jít k Michaele, živil jsem ve svém srdci naději, že mi pás cudnosti sundá. Michaela mě už nikdy potom nemučila. Stal jsem se jejím pomocníkem při týrání Twistra a ještě dvou nebo tří mužů, které jsem neznal, zajímalo by mě, kdo z nich byl Otrok a kdo Čaroděj, ale nikdy jsem se to nedozvěděl. Vždy jednou za týden mi na pět minut sejmula tu ocelovou hrůzu a já se musel za tu dobu udělat (už se ani nenamáhala sama), jinak zůstávalo mou povinností uklízet a prát její spodní prádlo. Michaela mě nikdy neměla tak docela ráda. Nevadil jsem jí, ale neměla pro mě nikdy kus vlídného slova. Snažil jsem se jí všemožně zavděčit a splnit každé její přání dřív, než ho vůbec vyslovila, ale marně. Jak můžete udělat radost někomu, komu jste lhostejný? Velmi mě to deprimovalo, protože jsem zjistil, že já ji šíleně miluju. Několikrát jsem ji prosil, aby mě zbavila ponižujícího a mučícího ocelového postroje a dala mi svobodu, ale pokaždé mě povýšeně odmítla. Jednu sobotu jsem k ní už nepřišel. Něco se ve mně zlomilo. Vzal jsem doma pilku na železo a snažil jsem se symbol mého otroctví rozříznout, abych z něj mohl osvobodit svůj zmučený penis. Bohužel, nebyl jsem dost šikovný… Pilka mi sjela po tvrdé oceli a zajela hluboko do mého masa. Ani jsem nemohl zjistit, jak hluboko, nemohl jsem se k ráně dostat, abych ji ošetřil. Bezmocně jsem se svalil do křesla a vyděšeně se díval, jak se silný proud rudé krve vpíjí do čalounění a do koberce. Uplynulo asi půl hodiny, kdy jsem v šoku nebyl schopen jediného pohybu. Moje tělo zesláblo citelnou ztrátou krve. Teď už bych neměl ani sílu vstát a jít tam, aby mi pomohla. Sotva udržím tužku, když píšu tyhle řádky. Odpusťte mi, že mám v očích slzy, ale mně se ještě nechce umřít…

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 7 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

TOPlist