Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

Lekce pro profesorku

Kategorie: BDSM
14.02.2017
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 17 hlasů
Loading...
 Dýchal rychle a mělce, jakoby nemohl popadnout dech. Poté, aniž věnoval profesorce dějepisu pozornost, sevřel křečovite ruce v pěst a zvolna kulhal chodbou směrem ke křídlu s učebnami. Když došel k ohbí chodby, vytáhnul kapesník a utřel si oči..

Třiadvacetiletá Linda Charltonová se blížila ke konci prvního roku svého působení jako profesorka dějin na Redmont School. Práci ve škole, kam nastoupila po absolvování pedagogické fakulty, dělala s radostí a byla presvědčena, že si zvolila to správné povolání. Mladá a atraktivní profesorka byla oblíbena mezi chlapci i děvčaty a měla schopnost předávat jim svoji lásku k dějepisu a jeho studiu. Zvláště starší děvčata také obdivovala způsob jejího oblékání, ve kterém se snoubila štíhlá postava s elegantním stylem i přirozenou autoritu díky, které se ji vždy snadno dařilo udržovat pořádek. A ředitel školy, pan Colin Preston ji nedávno vzal stranou a řekl jí, že je s ní velmi spokojen a nabídl ji, že by příští školní rok mohla být pověřena správou dívčího internátu. Jak se blížil konec školního roku, Linda zjistila, že většinu času ji zabírala příprava závěrečného hodnocení žáků ve všech třídách, kde učila dějepis a porovnání výsledků se známkami z písemných prací a ústních zkoušek za celý školní rok. Aby vše stihla, vzala si celou složku se všemi podklady na víkend domů. Když se však chtěla v sobotu ráno pustit do práce, nemohla složku najít! Napadlo ji, že ji nechala ve škole, vrátila se tedy do svého kabinetu, ale ani tam desky s klasifikací a svými poznámkami nenašla. Linda si uvědomila, že je musela ztratit na cestě ze školy domů a že jsou prostě pryč! Linda na chvíli podlehla panice a nevěděla co si počít. Nechtěla panu Prestonovi přiznat, že ztratila tak důležité dokumenty, zvláště když ji nedávno pochválil za příkladnou práci. Vrátila se domů a když se uklidnila, snažila se vše znovu promyslet.
Měla docela dobrou představu o tom, jak si každý z jejich žáků vedl a rozhodla se tedy rekonstruovat své vlastní hodnocení za celý rok. Linda se pustila ihned do práce a v pondělí ráno měla vše pohromadě a v takovém stavu, aby mohla podklady předat panu Prestonovi, aniž by pojal podezření, že něco není v pořádku. Příští den pan Preston nahlédl do třídy, kde Linda práve učila a požádal ji, aby za ním po skončení vyučování přišla do kanceláře. Linda neměla tušení co se děje, ale neměla žádný důvod k obavám. S pobaveným úsměvem si vzpomněla, jak byla vystrašená, když měla jako školačka jít k ředitelce na „kobereček“. Dnes se naštěstí nemá čeho obávat. Po vyučování se Linda vydala do pracovny ředitele. Již chtěla zaklepat na dveře, když si všimla červeného světla nad dveřmi. Linda dobře věděla co to znamená. Ředitel právě udílel výprask rákoskou nějakému nedisciplinovanému chlapci. Pouze ředitel a jeho zástupkyně měly na Redmont School právo použít rákosku, na chlapce i na děvčata a i když toho příliš nevyužívali, zůstával tento obávaný nástroj vyhrazen pro mimořádně přísné potrestání těch nejhorších anebo opakovaných přestupků proti školnímu řádu. Buď jak buď, Linda věděla, že výprask rákoskou je na Redmont School vážná věc. Během školního roku viděla ve třídách kde učila několik žáků, hlavně chlapců ale také děvčata, jak po návštěvě ředitelny často ještě i po několika dnech poposedávají na svých židlích. Byla zvědavá kdo je poslední obětí a zda-li je to některý s chlapců které učí. Jak Linda stála přede dveřmi, slyšela zřetelně tlumené zvuky probíhající exekuce. Uvědomila si, že to jsou zvuky rákosky dopadající na žákovu zadnici. Za okamžik se ozval potlačovaný nářek ubohé oběti. Radá by věděla kolik ran chlapec dostal než přišla ke dveřím a kolik ho ještě čeká. V tom dopadla další rána a i přes silné dubové dveře bylo slyšet bolestivé zasténání.

Linda se ušklíbla. Zdálo se, že pan Preston se tomu darebovi, ať to již byl kdokoliv, dostal na kůži, pomyslela si Linda a vůbec nepochybovala o tom, že trest je nejen zasloužený, ale také patřičně účinný. I když na škole, kam Linda chodila, se rákoska nepoužívala, již brzy po příchodu na Redmont došla k přesvědčení, že výprask rákoskou může být pro některé chlapce i dívky velmi účinným trestem. Několik týdnů po svém nástupu si stěžovala slečně Greenové, profesorce angličtiny, na nepřístojné chování Julie Hallamové, děvčete z pátého ročníku. „Oh, nemusíš si kvůli ní dělat starosti, „Řekla s úsměvem slečna Greenová . „Myslím, že paní Longworthové se již podařilo problém vyřešit a slečna Hallamová bude asi pár dnů v lavici trochu neklidná… “ Linda nejprve nevěděla co tím myslí, ale pak pochopila, že Julie dostala výprask rákoskou od zástupkyně ředitelky, Mary Longworthové a na holý zadek, tak jako chlapci, ne přes dlaně! Jedna věc byla jistá – její chování od té doby překvapivě zlepšilo… Stisknutá klika na dveřích Lindu vytrhla ze vzpomínek a sotva stačila ustoupit dveře se otevřely a vynořil se z nich chlapec s bolestivou grimasou ve tváři.

Bylo vidět, že se ze všech sil snaží aby zadržel pláč, ale moc se mu to nedařilo. Po jeho levé tvíři se třpytila zvolna stékající slza. Teprve při druhém pohledu na pokřivenou tvář Linda poznala Dereka Newmana z třetího ročníku. Linda nebyla příliš překvapena, že právě Derek dostal výprask. Poslední dobou se jeho chování výrazně zhoršilo a sama byla dvakrát v pokušení poslat ho k řediteli. Derek si mladé profesorky nevšímal, možná ji ani neviděl, jak se klopýtavě vypotácel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Přešlapoval z jedné nohy na druhou a oběma rukama si přes šedé školní kalhoty drhnul bolavou zadnici. Dýchal rychle a mělce, jakoby nemohl popadnout dech. Poté, aniž věnoval profesorce dějepisu pozornost, sevřel křečovite ruce v pěst a zvolna kulhal chodbou směrem ke křídlu s učebnami. Když došel k ohbí chodby, vytáhnul kapesník a utřel si oči a tvář, aby skryl stopy bolesti a ponižení dříve, než by ho mohli uvidět spolužáci. Stále s usměvem na tváři, zaklepala Linka na dveře ředitelovy praocovny a vstoupila dovnitř. Pan Preston seděl za svým stolem. Linda ještě nikdy neviděla školní rákosku a zvědavě se rozhlížela po pracovně, ale nikde neviděla ani rákosku ani žádné stopy exekuce, která zde byla právě vykonána.

Pan Preston neřekl ani slovo, jen na mladou profesorku vrhnul přísný pohled. Linda byla naprosto překvapena, byla zvyklá na ředitelův povzbudivý úsměv a jeho pohled ji zarazil. Napadlo ji, že je ještě v myšlenkách u právě vykonané exekuce… „Řekl jste mi, že mám přijít pane“ připomněla se Linda. – „Ano, Lindo. Pamatujete se ještě na ty výsledky co jste mi dala včera?“ – „Ano, samozřejmě. Je něco špatně? Vyplnila jsem nesprávně nějaký formulář?“ Linda stále nechápala, proč se na ni ředitel zlostně dívá. Drobná chybička by ho jistě nevyvedla z míry. – „Ani ne. Vše se zdá být v naprostém pořádku. Proto jsem se tak divil, když se mi dostalo do rukou toto!“ A pan Preston vytáhnul ze zásuvky stolu desky, které byly Lindě okamžite povědomé… Pan Preston pokračoval zvýšeným hlasem k nyní již zcela ztuhlé profesorce. „To jsou ty pravé výsledky? Nalezly je v autobuse! Když jsem je ale porovnal s „výsledky“ které jste mi dala, zjistil jsem, že jsou velmi rozdílné. Kate Shiresovou jste zařadila na první místo v druhém ročníku, ale ve skutečnosti měla být až čtvrtá! A Paul Grogan, který skutečně měl být na prvním místě se ocitnul na místě druhém! Výsledky, které jste mi dala nejsou nic víc než fikce! Vy jste slečno mě a celou školu podvedla! Linda byla úplně vyvedená z míry. Z počátku ze sebe nemohla vypravit slova, nakonec se ji však přeci jen podařilo vysvětlit co se vlastně stalo a že neměla v úmyslu falšovat výsledky, ale že se jen snažila zakrýt ztrátu desek s originálními podklady. Ředitel byl však stále velmi rozlobený. Řekl Lindě, že po této události již není možné aby učila nadále v Redmontu. Ztráta důležitých dokumentů byla sama o sobě dost vážná věc, pokud by to však Linda přiznala, vyvázla by pouze s ústní důtkou.

Protože se však pokoušela podvést ředitele školy a co je ještě horší, neváhala zfalšovat výsledky svěřených žáků a podvést tak i jejich rodiče, dopustila se podle pana Prestona neodpustitelného přestupku. Ředitel uzavřel svůj káravý projev: „Nemám jinou možnost slečno Charletonová, než vás propustit z důvodů porušení důležitých povinností a pro ztrátu důvěry. A obávám se, že za těchto okolností vám nebudu moci poskytnout reference pro jakéhokoliv budoucího zaměstnavatele. Je mi to líto, podávala jste velmi slibné výkony a skutečně jsem si myslel, že vás tu čeká úspěšná kariéra, avšak ve světle těchto událostí nepřipadá jiná možnost do úvahy. “ Ubohá Linda byla šokována. Vždy toužila učit. A teď by najednou měla její slibná kariéra skončit v třiadvaceti? Jestliže bude propuštěna, nebude již moci nikdy doufat, že bude opět učit a je možné, že bude mít problémy sehnat vůbec nějakou práci. Prosila ředitele, aby ji dal ještě jednu šanci, avšak pan Preston byl neoblomný. „Slečno Charletonová, mám svázané ruce. Nemohu tolerovat kompletní falzifikaci výsledků svěřených žáků. Lituji, že to dospělo až tak daleko, ale po tom co jste provedla to je nevyhnutelné. Od této chvíle jste zbavena všech povinností člena profesorského sboru . Byl bych vám vděčný, kdyby jste nenavštěvovala budovu školy až do pátku. Postarám se o to, aby vám byla vyplacena mzda k dnešnímu dni. Je mi líto, ale již nemám co říci.

Opusťte nyní prosím školu. “ Linda propukla v pláč. „Prosím, pane Prestone, oh prosím, musí existovat jiný způsob. . vím, že jsem provedla hloupou věc a vím, že to nemůžete jen tak přejít…. Ale snad si nezasloužím, abych měla zničený celý život, celou svou kariéru jen kvůli jedné chybě. Vždycky jsem chtěla být učitelkou a vím že bych byla dobrou učitelkou…Dejte mi prosím ještě jednu šanci. Budu pracovat zdarma, cokoliv…. jen mě prosím nechte pracovat ne této škole. Pan Preston však svůj názor nezměnil. „Není o čem diskutovat Lindo. Snažíte se zbytečně. Ztráta dokumentů byla chyba, ale to, že jste mi předala zfalšované hodnocení nebyla „chyba“, ale profesionální selhání v nejhorší podobě. Přesto bych vám rád dal ještě poslední šanci, kdyby to bylo možné. Bohužel to možné není. Nemůžete pracovat přesčas nebo za poloviční mzdu, aniž by si toho někdo všimnul a žádal vysvětlení. Vše by vyšlo najevo a byl bych vystaven kritice, že jsem vás zde nechal pracovat a nakonec by jste stejně musela odejít. “ Linda již byla na konci svých sil. Snažila se a neuspěla. Každá další snaha by byla zbytečná a ponižující. Vytáhla z kabelky kapesník aby si osušila slzy a mohla odejít s alespoň posledním zbytkem důstojnosti. Když si otírala oči, kdesi hluboko v mysli se ji podivně spojil obraz starý jen několik minut, obraz Dereka utírajícího si vlhkou tvář… Věděla, že jí zbývá již jen poslední, zoufalý pokus: „A kdyby trest zůstal jen mezi námi?“ slyšela sama sebe jakoby z velké dálky „můžete mě potrestat stejně jako jste potrestal Newmana! Vím, že si trest zasloužím. Přijmu jakýkoliv trest který uznáte za vhodný. Vím že to bude bolet, ale… nikdo jiný se to nemusí nikdy dozvědět. Byla bych potrestána, mohla bych však zůstat učit. A slibuji vám, že již nikdy, nikdy neudělám nic podobného. “ Pan Preston byl neočekávaným návrhem překvapen. Ještě nikdy ve své dlouhé kariéře kantora se nesetkal s ničím podobným. Na odpověď potřeboval chvíli času, aby mohl posoudit zda je myšlenka mladé profesorky opravdu proveditelná.

Chování mladé kolegyně bylo skutečně ostudné, kdyby však bylo možné potrestat ji způsobem přiměřeným jejímu přestupku a přitom by mohla zůstat na škole, mohlo by to být to nejlepší řešení. Původně byl pevně rozhodnut Lindu propustit, pokud by však byla jiná možnost, je třeba ji vzít v úvahu. Konečně, pomalu a rozvážně, pečlivě vážíc každé slovo odpověděl: „To je jistě zajímavá myšlenka. Jsem si jist, že bych byl schopen použít rákosku na vaše pozadí takovým způsobem, který by byl přiměřený závažnosti vašeho přestupku. Není to však tak jednoduché, nejste školák jako Newman. Kdybych s vaším návrhem souhlasil, riskoval bych svoje vlastní postavení. Jestliže vaši nabídku přijmu, musí vše zůstat jen mezi námi. Pokud by cokoliv proniklo na veřejnost ať již mezi profesorský sbor nebo mezi žáky, musel bych vás okamžitě propustit. A také budu chtít mít jistotu, že to pro vás bude skutečný trest. Nemyslete si, že budu shovívavý. No, v každém případě o tom budu přemýšlet, nechci však nyní činit žádná ukvapená rozhodnutí. Myslím, že bychom si to měli oba nechat projít hlavou přes noc. Přijďte ke mně zítra ráno půl hodiny před zahájením porady a dostanete odpověď. “ Linda se zatím musela spokojit s tím čeho dosáhla. Přinejmenším tady byla určitá možnost, i když velmi bolestivá, zůstat na škole. Rozhodně bylo o čem přemýšlet. Tu noc byla dlouho vzhůru a hlavou ji vířily myšlenky týkající se příštího dne a možností, které jí zbývají. Uvědomovala si, že výprask rákoskou je lepší než vyhazov. Měla však hrůzu z bolesti, která ji čeká. Kdyby šlo jen o samotné bolestivé bití, ale Linda věděla, že potrestaní žáci si po sazbě nemohou dlouhou dobu pořádně sednout. Linda se obávala, že nebude schopna celou záležitost utajit a že bude stejně propuštěna. Na druhé straně bylo docela dobré, že ačkoliv se blížily letní prázdniny, uvidí svého přítele až v polovině srpna a do té doby snad s trochou štěstí již všechny stopy zmizí… Linda by také strašně ráda věděla, kolik ran si podle pana Prestona zaslouží.
Věděla, že dívky na škole dostávají sazbu mezi dvěma až šesti ranami i když ve vyjímečném případu slyšela, že dívka z šestého ročníku dostala od paní Longworthové osm ran. Lindě se zdálo, že jedna rána by byla v jejím případě přiměřená. Byla si jista, že jen jedna jediná rána musí být nesmírně bolestivá. Již jen přijetím ponižujícího trestu dá najevo, že si uvědomuje svoji vinu a že již nic podobného neprovede. Přitom si však dobře uvědomovala, že pan Preston asi nebude souhlasit a že svým návrhem mu umožnila, aby o počtu ran rozhodl sám. A bude ta všechna bolest k něčemu dobrá? Bude schopna po výprasku udržovat s ředitelem stejné vztahy, i když se o tom nikdo nedozví? Linda si již představovala sama sebe, jak se červená pokaždé, když vidí pana Prestona u vědomí toho, jak byla bita jako malá holka. Pana Prestona znala natolik, že si nemyslela, že by situaci využit k sexuálnímu obtěžování, avšak ani tím si nebyla jistá. Navzdory těmto myšlenkám se nakonec Lindě podařilo usnout. Příští ráno přijela do školy dříve než obvykle, aby mohla zajít za panem Prestonem ještě před poradou. Pan Preston se ji ve své kanceláři nejprve zeptal, zda si stále přeje místo propuštění dostat výprask rákoskou. „Ano, pane Prestone. Přemýšlela jsem o tom celou noc. Vím, že to bude bolet, ale také vím, že si trest zasloužím a že zde chci zůstat učit. “ „Vím, že by jste tu ráda zůstala Lindo, ale celou noc jsem přemýšlel o tom, zda jste osoba vhodná pro učitelské povolání! Nikdy bych si nemyslel, že někdo kdo zfalšuje hodnocení svých žáků je vhodnou osobou pro toto náročné povolání…

Avšak vaše ochota přijmout přísný trest mi přeci jen poskytuje určitou jistotu, že se skutečně jednalo o ojedinělý přestupek vysvětlitelný snad z části vaší nezkušeností a že se již nebude opakovat. Pokud tedy přijímáte trest, jsem ochoten ponechat si vás v profesorském sboru této školy a pro tento případ jsem připravil dvě rukou psané smlouvy k vašemu podpisu. Ještě před tím, než vám je předám k podpisu bych vám chtěl položit jednu otázku: Byla jste někdy ve škole bita rákoskou?“ Linda, viditelně v rozpacích odpověděla: „Ne pane, v naší škole se rákoska nepoužívala. Ale jednou jsem dostala cvičkou a moje matka občas používala kartáč na vlasy. “ Pan Preston se musel usmát nad upřímnou odpovědí mladé profesorky. „Mohu vás Lindo ubezpečit, že rákoska je narozdíl od cvičky nebo kartáče skutečný trestný nástroj který je přímo určen k bití a že, přinejmenším v mých rukách je mnohem, mnohem bolestivější. Říkám to jen proto, aby jste si uvědomila, že to bude moc bolet a to hodně dlouho!“ Linda se ve svém křesle nepokojně zavrtěla a se sklopenýma očima přikývla. „Vím, že to bude bolet, ale bolavý zadek je lepší než přestat učit. “ „Dobře tedy Lindo. Jen si musíte uvědomit, že se nejedná o žádnou hru ale o přísný tělesný trest. “ Podal Lindě list papíru a pero. „Jak vidíte, tento dokument uvádí co jste udělala a že souhlasíte se skončením pracovního poměru. Pokud někdy vyjde najevo, že jsem vás zbil rákoskou, tento dokument zveřejním a vy zde skončíte. Podpis vám nijak neublíží, protože když nebude alternativní trest vykonán, budete stejně propuštěna, pro jistotu si však dokument uschovám. “ Linda dokument podepsala bez jakékoliv poznámky a vrátila jej řediteli. Ten ji obratem podal další list papíru.

„Nepředpokládám, že tento dokument bude někdy potřebný, kdyby však přeci jen celá naše záležitost vyšla najevo, chci aby bylo zřejmé, že výprask rákoskou byl váš nápad a že jste souhlasila dobrovolně. “ Linda se na papír podívala a hrůzou sebou trhla. Na papíru stálo černé na bílém: „Já, Linda Charltonová, jsem navrhla panu Prestonovi, řediteli Redmont School, aby mne přísně potrestal rákoskou namísto mého propuštění a souhlasím tedy „Oh, prosím ne na holou! A ne dvanáct! To je moc, to se nedá vydržet!“ – „Nikdy nediskutuji se žáky o tom, kolik dostanou a nemíním o tom diskutovat ani s vámi! Budete bita na holou z části proto, abych nebyl nucen vynaložit takové úsilí pro dosažení potřebného účinku, ale hlavně proto, že výprask na holou bude součástí vašeho dalšího ponížení. Když já nebo paní Longworthová udělíme někomu výprask, každý ve škole o tom ví a děvčata i chlapci mají možnost vidět stopy při tělocviku a pozorně sledují každé dosednutí potrestaných kolegů. To ve vašem případě odpadá, neboť je v zájmu nás obou uchovat vše v tajnosti. Ponížení však musí být součástí trestu a proto budete bita od pasu dolů nahá!“ „A dvanáct ran také není příliš mnoho. Minulý rok dostala Cheryl Watkinsová ze šestého ročníku – nyní maturuje – osm ran rákoskou za kouření a nabízení cigaret mladším dívkám. Byla mladší a jistě budete souhlasit, že její přestupek nebyl zdaleka tak závažný. “ „A nedělejte si starosti s tím, že trest nevydržíte. Rozhodla jste se pro něj dobrovolně a kdykoliv budete chtít, můžete požádat o skončení pracovního poměru.

Když tak učiníte po deseti ranách, bude to znamenat, že jste absolvovala velmi boletivý výprask pro nic za nic. Předpokládám proto, že se smíříte se skutečností, že jediný způsob jak zůstat učit na této škole je vydržet dvanáct ran rákoskou na holou. A věřte mi, že se budu snažit, aby každá z nich byla tak bolestivá, jak jen to bude možné! A ještě jednu věc bych rád zdůraznil, “ pokračoval pan Preston, „pokud po celou dobu výprasku nebudete v přikázané poloze nebo se budete snažit krýt rukama a přitom neřeknete, že chcete opustit školu, budu s vámi jednat stejně jako s jakýmkoli chlapcem zde na škole a dostanete ránu navíc… Nemáte-li žádné dotazy prosím vás, aby jste buď podepsala nebo na poradě ohlásím vaši rezignaci. Porada začíná za tři minuty!“ Lindě bylo jasné, že je vše marné. Již se rozhodla přijmout a i když trest, který ji čekal, byl daleko horší než si původně představovala, nechystala se své rozhodnutí měnit. Nejistou rukou listinu podepsala. Pan Preston oba dokumenty vzal, vložil do desek a vsunul do zásuvky svého stolu. „Budete se u mě hlásit dnes večer v deset hodin slečno“ řekl, zamykaje zásuvku „Tou dobu již bude většina žáků spát nebo budou v prostorech v druhém křídle školy i se svým dozorem. Můžete třeba předstírat práci přesčas. Pamatujte, jakmile dnes večer překročíte práh mé pracovny, budu vás považovat za nedisciplinovanou školačku, která se dostavila k výkonu trestu. Budete mě oslovovat pouze výrazem „pane“, tak jako žáci a Linda se ten den snažila soustředit na svou práci a nechtěla, aby někdo pojal jakékoliv podezření, že něco není v pořádku. Shodou okolností učila první hodinu třetí ročník, který navštěvoval Derek Newman. Obyčejně živý chlapec byl nyní mnohem klidnější než obvykle. Bylo zřejmé, že se ještě ne zcela vzpamatoval z nedávného výprasku a ve své lavici se neustále vrtěl a vůbec se mu nedařilo nalézt klidnou polohu…

Linda by tomu normálně nevěnovala příliš velkou pozornost, ale nyní s tímto neposedným chlapcem docela soucítila, zvláště když si uvědomila, že zatímco Derek má již svoji bolestivou Asi po dvaceti minutách vyučování se Derek opět pokusil změnit polohu, ale tentokrát tak nešťastně, že celá jeho váha spočinula na nejvíce postižené části zadku. Krátce vykřiknul bolestí a lehce se ve své lavici nadzvedl a jeho ruce směřovaly k zadní částí kalhot. Jeho tvář okamžitě zrudla, když si uvědomil svůj pohyb a opatrně se posadil. Reakce třídy se dost lišila. Chlapci, kteří již měli zkušenost s rákoskou nebo tušili, že je něco takového může potkat, událost ignorovali. Avšak ta část třídy, která dosud neměla problémy s disciplinou a ani si nedovedla představit, že by se jejich zadnice mohly někdy seznámit s rákoskou, byla pobavena. Zvláště jedno z děvčat Celia Roe, se hlasitě smálo a dělalo na Dereka posunky. Celia patřila spíše mezi Lindiny favoritky, ale dnes nebyla ochotna podobné chování tolerovat. „Celia Roe! Postav se děvče!“ Zmatená Celia se postavila, ústa otevřená v šoku. „Vidím, že si myslíš, že je tady něco zábavného pokud jde o výprask rákoskou, myslím, že by jsi rychle změnila názor kdybych tě poslala k paní Longworthové, ostatně budu o tom ještě přemýšlet, zatím budeš stát na svém místě s rukama za hlavou. “ Celia poslechla i když stěží mohla uvěřit, že se něco takového mohlo stát právě jí. Nikdy neměla žádné potíže, slečna Charltonová by ji jistě neměla v úmyslu nechat potrestat rákoskou. Nyní se naopak smála druhá část třídy včetně Dereka, ale Linda si toho nevšímala.

Když hodina skončila, nechala Linda Celii stát s rukama za hlavou, dokud ostatní neopustili třídu. Řekla vystrašené dívce, že by si zasloužila výprask rákoskou, ale vzhledem k jejího dosavadnímu chování bude shovívavá a že pouze za trest do zítřka do rána napíše dvěstěkrát: „Nemám se smát neštěstí druhých. “ „A jestli je nebudeš do rána mít nebo jestli nebou krasopisně napsány, pošlu tě za paní Longwothovou. Teď spusť ruce dolů a utíkej do další hodiny. “ Dopoledne rychle uběhlo. Lindu stále uvažovala, zda se rozhodla správně. O polední přestávce informovala ve sborovně Emmu Valentinovou, třídní Celie Roe o jejím chování dnes ráno a řekla ji, že si myslí, že trest který dívce udělila byl přiměřený a že bude pro Celií prospěšné, když si uvědomí, že příště by mohla být potrestána rákoskou stejně jako Newman. „Jsem překvapena, že Newman si stále nemůže pořádně sednout“ pokračovala v rozhovoru Emma „pokud vím byl to jeho první výprask a tak dostal jen čtyři rány. Ale pan Preston měl včera odpoledne z nějakého důvodu opravdu špatnou náladu a myslím si, že si na Derekovi trochu zchladil žáhu. No, myslím, že mu to v žádném případě neublíží, alespoň teď ten spratek bude sekat dobrotu!!“ Linda se pro sebe ušklíbla a zavrtěla se v křesle. Věděla až příliš dobře proč byl včera ředitel tak nesvůj. A další zadek, který to odnese měl být její vlastní. Když už Emma zmínila toto téma, Lindu napadlo, zda by se nemohla od ní něco dozvědět o tom, co ji nestále leželo v hlavě… „Používá pan Preston na všechny chlapce stejnou rákosku Emmo? Nebo třeba Derek dostal jinou rákoskou než chlapec z šestého ročníku?“ „Stále zapomínám, že tu ještě nejsi ani rok, Lindo. Není žádné tajemství, že má čtyři rákosky: pro mladší žáky, pro žáky středních ročníku, pro starší žáky a pak má ještě speciální rákosku. Ta první je pro první a druhý ročník, druhá pro třetí a čtvrtý a pro zvlášť zlobivé chlapce z druhého ročníku. Další je pro pátý a šestý ročník i když se někdy používá i v nižších ročnících.

Myslím si, že právě tou Derek dostal, protože je mnohem bolestivější. “ Linda byla chvíli zticha a poté se zeptala na to, co jí zajímalo osobně nejvíce „A co ta speciální rákoska?“ – „Oh! Ta se příliš nepoužívá. Pan Preston ji má pouze pro zvlášť urážlivé chování žáků nejstarších ročníků. Ani si už nevzpomínám, kdy byla naposledy použita. Myslím si, že pan Preston ani nepoužil rákosku u šestého ročníku, alespoň od doby co jsi k nám nastoupila. Poslední šesťák který dostal rákoskou byla Cheryl Watkinsová a ta dostala rákoskou pro starší žáky od paní Langworthové. No, myslím, že Cheryl dostala tehdy pořádnou lekci, od té doby s ní nejsou žádné problémy. “ Linda nebyla s tím co se dověděla příliš spokojena, ale nechtěla, aby si Emma myslela, že na tom má nějaký osobní zájem. Odpolední vyučování se vleklo a když konečně zazvonil konec poslední hodiny, sedla si Linda do knihovny a snažila se čtením zaplašit černé myšlenky. Písmena se jí však rozmazávaly a stále znovu a znovu uvažovala o svém rozhodnutí. Stále ještě zbývaly více než dvě hodiny do domluvené schůzky s ředitelem a stále ještě mohla své rozhodnutí změnit. Učení však pro ni nebylo jen povolání, to byl její život. Každý pět minut se dívala na hodinky, zdálo se jí, že se čas snad zastavil. V půl desáté zašla pro jistotu na toaletu, i když toho dnes mnoho nesnědla ani nevypila. Poté se vrátila do prázdné knihovny a předstírala četbu. Ráda by věděla co by tomu řekl Dave, kdyby o tom věděl. Neměla v úmyslu mu o tom někdy říci, ale docela ho podezřívala, že by ho to vzrušovalo. Najednou bylo za pět minut deset a byl čas hlásit se u pana Prestona. Za chvíli už nebude cesty zpátky… Založila knížku zpět do regálu, zhasla světlo a vydala se k ředitelově kanceláři. Před vysokými dveřmi ředitelny se na chvíli zastavila, zhluboka se nadechla a rozhodně zaklepala na dveře. „Vstupte!“ Když vstoupila do kanceláře, viděla pana Prestona jak sedí za svým stolem. Tentokrát jej však nevnímala jako svého kolegu a šéfa, ale jako rozlobeného ředitele, který se ji chystal bít.

Její oči bloudily místností, ale žádnou rákosku neviděla. Pan Preston neřekl ani slovo a nutil tak Lindu aby začala. „Měla jsem se u vás hlásit v deset hodin… pane“ řekla tichým, ale pevným hlasem. „Ano slečno. A proč se tu máte hlásit?“ „Mám být potrestána, pane, „odpověděla a cítila, jak se červená. „Dobře děvče. A jaký to má být trest?“ Linda sklopila oči a zkoumajíc špičky svým lodiček zmateně zamumlala: „Dvanáct ran rákoskou… pane, … na… na holý zadek…. pane“ „Velmi dobře Lindo. Položte kabelku na zem. “ Beze slova poslechla. Ředitel vstal a přešel k velké, těžké skříni v rohu pracovny. Otevřel ji a trochu podstoupil, tak, aby Linda mohla dobře vidět čtyři rákosky, o kterých mluvila Emma, jak visí za své zahroucené rukojeti. Linda viděla rákosku poprvé v životě. Pan Preston chvilku počkal a pak vybral rákosku visící úplně napravo. Pak zavřel skřín a kráčel k mladé profesorce drže rákosku vodorovně v obou rukou. „Toto je moje speciální rákoska, „řekl. „Příliš ji nepoužívám, myslím však, že v tomto případě bude plně přiměřená. “ Linda zírala nevěřícím pohledem na strašný trestný nástroj. Rákoska byla žlutohnědá, téměř metr dlouhá a jako plnící pero silná. Ředitel ji pružil mezi silnýma rukama, navzdory své tloušťce se zdála hrozivě pružná, pak jeden konec uvolnil a …hisss, rákoska se se zlověstným svistem napřímila… „Viděla jste vůbec někdy rákosku, slečno?“ Linda jen sklopila hlavu, neodvažujíc se promluvit, slzy na krajíčku… „Dobře si ji tedy prohlédněte a můžete si představit jaké to bude až dopadne na vaše pozadí!“ S těmito slovy podal pan Preston nástroj překvapené Lindě. „Dvanáctkrát přes půlky mladá dámo a věřte mi, že nemám důvod být shovívavý. Nezdá se vám to příliš zábavné, že?“
Linda se jen zachvěla. Rákoska byla mnohem těžší, než se zdálo a cítila její pružnost. Až příliš dobře si dokázala představit její účinek na svoji svůdně zaoblenou zadnici. „Ztratila jste jazyk slečno?“ „Ne pane. Lituji…“ „Budete litovat Lindo, věřte mi že budete!“ ředitel ji vzal rákosku z rukou a položil ji na stůl. „Dobře slečno. Nyní si svlékněte sukni a spodní prádlo a položte vše tady na stůl. “ Když se Linda ráno oblékala, věděla co ji čeká a vybírala si proto pečlivě, co si vezme na sebe. Chtěla si vzít elegantní a profesionálně vypadající šaty, který by pana Prestona ujistili o její poctivé snaze zůstat učit na škole. Šlo ovšem ještě i o další problém, neboť nevěděla kolik ochrany nakonec ponechá ředitel její zadnici a pro jistotu si vzala zelenou manšestrovou sukni, jejíž materiál se jí zdál nejsilnější. Vzala si také staré bílé bavlněné kalhotky, protože poskytovaly mnohem větší ochranu citlivých míst než mini kalhotky, které obvykle nosívala a také punčocháče. Nyní se však zdálo, že „punčocháče taky dolů, slečno…. úplně dolů… a na stůl. “ Třiadvacetiletá profesorka se zachvěla, vyklouzla z lodiček, sesoukala pučocháče a položila je na stůl na sukni. Postavila se a podívala na pana Prestona. „Neztrácejme čas děvče! Kalhotky dolů, úplně… a položte je na stůl. “ Linda poslechla aniž se věnovala řediteli jediný pohled. Očekávala, že ji teď řekne, aby se přehnula a mohl začít výprask, ale ředitel ji překvapil tím, že ji místo toho řekl, aby se postavila čelem ke zdi a ruce sepnula na hlavě. Pan Preston nepospíchal. Věděl, že Linda by teď chtěla mít vše co nejdříve za sebou a neměl v úmyslu ji vyhovět.

Chtěl, aby si provinilá profesorka dobře a dlouho pamatovala nejen bolest z výprasku, ale i své ponížení. Také potřeboval nechat Lindu nějakou dobu stát v trestném postoji, aby ji mohl brát jako zlobivou holku poslanou pro přísný trest a ne jako vzdělanou a velmi přitažlivou profesorku, s kterou si vypravoval na školních večírcích vtipy. Přistoupil ze zadu k Lindě a vyhrnul ji halenku tak, aby byl celý zadek dokonale obnažený, halenku poté upevnil zavíracím špendlíkem. „Stůjte klidně, slečno a nevrťte se. Teď tu budete stát, ruce za hlavou, tváří ke zdi a s nohama u sebe dokud vám neřeknu!“ Pan Preston se pohodlně usadil do svého křesla a pozoroval mladou ženu stojící těsně u zdi, od pasu dolů zcela nahou, štíhlý pas, pevné boky, kulaté, bílé chvějící půlky a hedvábná, pevně sevřená stehna vévodící dlouhým štíhlým nohám… Linda již vlastně ani necítíla takové ponížení v jaké ředitel doufal. Celý den v ní narůstalo napětí a stále větší obavy, avšak nyní, když již byla v pracovně pana Prestona, připadalo ji to všechno jako podivná a směšná hra na zlobivou holku a přísného učitele. Linda zblízka studovala tapety před sebou, ňadra přitlačena ke zdi. Všechno to je tak stupidní! Souhlasila s tím, že ji pan Preston potrestá rákoskou jako to dělával se zlobivými chlapci, ale tahle hra je jen mrhání časem. Nechtěla dostat výprask, kdyby ji teď pan Preston řekl, že ji vše odpouští a že může jít, moc by se ji ulevilo, ale jestliže má být bita, chce to mít za sebou co nejdříve, aby měla více času na zotavení po výprasku. Místo toho tu teď musí stát a dívat se do zdi… Linda by ráda věděla, zda se nestala součástí sexuální hry… ne, tuhle možnost rychle zavrhla. Byla si jistá, že pan Preston by ji nikdy nepovažoval za sexuální hračku… Avšak po několika minutách, když Linda znovu ucítila ředitelů pohled, rozhodla se trochu rozevřít nohy a svůdně se zavlnit v bocích a sledovat jeho reakci… Uvědomila si, že udělala chybu.

Pan Preston vstal a rozlobeně k ní kráčel. „Jak se jen opovažujete slečno! Jste tu za účelem trestu a ne aby jste se tu necudně předváděla! Stůjte rovně, stehna u sebe!“ Linda poslechla a o zlomek vteřiny později pocítila ostrou pálivou bolest, když ji ředitel prudce plesknul přes stehna, tvrdě a nemilosrdně. Zalapala po dechu, překvapená silou úderu a její zadek se opět zavlnil, tentokrát neúmyslně, když její ruce slétly z vlasů dolů na ochranu pálících stehen… „Ruce zpátky za hlavu! Jak se jen opovažujete!!“ Linda sepnula opět ruce za hlavou. Stehna ji pálila jak blázen. Jen stěží mohla uvěřit, že ji mohl ředitel způsobit takovou bolest jen holou dlaní. Bylo to již dávno, co Linda okusila matčin kartáč na vlasy, ale nepamatovala si, že by to tak bolelo… Když to takhle bolí holou dlaní, co pak udělá s jejím zadkem ta strašná rákoska? „Teď stůjte klidně a nechte ruce na hlavě. “ S těmito slovy ji třikrát ostře plesknul přes pravé stehno. Ruce se ji v blond vlasech křečovitě sevřely a při každém plesknutí tiše zasténala. „Pálí to Lindo?“ – „Ano, pane“, odpověděla vzdorně a Ředitel se vrátil do svého křesla a znovu si prohlížel delikventku. Na obou stehnech teď jasně svítily rudé skvrny, na pravém měly daleko sytější odstín… Po více než čtvrt hodině vstal pan Preston od svého stolu a kráčel k Lindě. Slyšela, jak přetáhnul dřevěné křeslo doprostřed místnosti. Linda se zachvěla, ale stále stála rovně tváří ke zdi. „V pořádku slečno, „řekl, „začneme. Dostanete dvanáct ran rákoskou na holou. Přistupte sem a přehněte se přes opěradlo křesla!“ Linda se zhluboka nadechla a udělala několik kroků k dřevěnému křeslu.

Přistoupila o opěradlu, přehnula se a dlaněmi se opřela o sedák. Pan Prestovi se naskytnul nádherný pohled. Hedvábná bělost holého, nechráněného zadku byla zdůrazněna stále ještě rudými stopami po jeho dlaních…Stehna držela pevně sevřena. Byl to o moc poutavější pohled, než zadek chlapců, které obvykle trestal…. Přesto však pan Preston myslel především na to, že musí řádně potrestat člena sboru, který tak neuvěřitelně zanedbal své povinnosti… Linda se ohlédla a viděla kalhoty ředitele stojícího za ní. A hned vedle kalhot silnou žlutohnědou rákosku. Teď to přijde. Rákoska ji náhle zmizela z dohledu. Linda křečovitě sevřela ruce na okraji sedáku a zavřela oči… Rákoska se zlehka dotkla holého zadku. Půlky se sevřely v očekávání a rákoska se zdvihla a zlostně zasvištěla… Vhhuussst!…Smak! První rána dopadla napříč středu Lindina vypnutého zadku. Ostrá bolest ji vzala dech a celé její tělo sebou křečovitě trhlo. Plesknutí přes stehna, které se jí ještě před chvílí zdálo tak bolestivé, ji teď připadalo jako Sviššš… Vhack! Druhá rána dopadla asi o šířku dlaně pod nabíhající jelito zanechané předchozí ranou, na citlivé místo mezi zadkem a stehny. Pan Preston si představoval, že tak vytyčí oblast do které umístí všechny ostatní údery na které bude Lindě ještě dlouho při každém dosednutí připomínat její poklesek. První dvě rány pálily jak čert. Půlky mladé profesroky se chvěly, stahovaly a zase uvolňovaly, čekajíce na další švihnutí. Vhirr!……Tvak! Nyní, když měl jasně vyznačen cíl, začal pan Preston bít tvrději. Následující ránu vedl vší silou jaké byl schopen. Lindina hlasitá reakce na sebe nenechala čekat:

„Aiéééé! Oooooooh! Ouvvv!!!“ vykřikla, prohnula se v pase, jak trhla hlavou nahoru a její dlouhé blond vlasy se divoce rozlétly… Zdálo se, že na pana Prestona to neudělalo žádný dojem. I když věděl, že tři rány jsou pro Lindu již velmi bolestivé, chtěl aby než skončí, byla bolest ještě mnohem, mnohem větší. Vždyť ještě ani pořádně nezačal! Chvilku počkal, než se pálivá bolest rozlila po Lindině pozadí. Linda nadzvedla jeden kotník a její zadek poznamenaný třemi rudo modrými jelity nepravidelně pulzoval. Pláč měla na krajíčku. Svištění rákosky dostalo pravidelný rytmus… Tvak!… „Ouv!“… Sviss!… Tvak! … „Auuuiii!!“ Svisss! … Tvak!… „Jeeeoouv! Ouuiii! Oohh!!“ Po šesté ráně se Linda pustila křesla a s pronikavým výkřikem se prudce narovnala. Otočila se tváří ke svému trýzniteli, slzy ji stékaly po tváří. Zapomněla na to, že je od pasu dolů nahá a zoufale si oběma rukama třela půlky, aby tak ztišila neuvěřitelnou bolest a ani si neuvědomovala, jaký pohled řediteli nabízí. „Lindo! Okamžitě zpátky, dolů přes křeslo!!“ Plačící profesorka však na nic nedbala. Pan Preston položil rákosku na stůl a přistoupil k ní. Vzal ji za ramena a otočil si její bolestí zkroucenou tvář k sobě. Cítil, jak se celá vystrašeně chvěje, cítil teplo jejího těla a její pot. „Je to jen na tobě Lindo, „řekl.

„Buď se přehneš přes křeslo a dostaneš zbytek trestu podle naší dohody nebo trest přerušíme. V tom případě jsi ovšem dostala bolestivý výprask pro nic a opustíš Redmont Schoool… Tak, jak se rozhodneš? Linda se snažila myslet logicky. Vlastně neměla na výběr. Souhlasila s trestem a věděla, že to bude bolet. Přikývla rozcuchanou hlavou a pomalu se položila přes opěradlo křesla. Již se ani nesnažila chránit svá intimní místa před zraky exekutora a široce se rozkročila. „Tak je to správné, slečno! Jestli se ještě jednou postavíš, dostaneš přídavek. Je to jasné?!“ Protože nebyla slyšet žádná odpověď, jen Lindino popotahování, pan Preston přistoupil těsně k ní a prudce ji dlaní plesknul přes levé stehno. „Je to jasné?!!“ – „Ou! Ano pane…. Oh. . oh!“ Teď se Lindě ani nezdálo, že hraje v nějaké hře, když oslovila ředitele „pane“ zdálo se jí to přirozené a normální… Pan Preston zjistil, že jeho pocity se v průběhu exekuce mladé kolegyně nabírají poněkud nečekaný směr. Jeho jediným úmyslem bylo udělit disciplinární lekci provinilému členu profesorského sboru. Nyní však, i když se tomu bránil, cítil stále silnější vzrušení. Cítil jak se mu kalhoty vpředu napínají. Řekl si však, že to nesmí mít žádný vliv na průběh trestu. Linda si svých dvanáct ran zasloužila a dostane je. Rozhodl se, že druhá polovina trestu bude ještě tvrdší… Linda při každé ráně křičela, nohy se ji křečovitě chvěly a co chvíli ohýbaly v kolenou a na její zadnici nabíhaly široká, rudá jelita. Snažila se vydržet v určené pozici ze všech sil, ale nemohla si pomoci. Kroutila zadkem na všechny strany, vlasy ji poletovaly kolem hlavy a velké, horké slzy stékaly po tváři… Konečně nadešel čas pro poslední švihnutí. Přes všechny své pocity se pan Preston rozhodl, že poslední švihnutí musí být nejtvrdší ze všech.

Čekal téměř celou minutu, sledujíce naříkající dívku v její ponižující pozici. Potom o krok ustoupil, zvedl rákosku vysoko nad hlavu a tvrdě švihnul chvějící se Lindu tak, že rákoska dopadla přes obě půlky a její konec se zastavil o pravé stehno. Linda zoufale vykřikla, jak ji ostrá bolest projela celým tělem. Počítala a věděla, že to byla poslední rána. Napřímila se a začala poskakovat okolo křesla a oběma rukama si hnětla nesnesitelně pálící zadek. Od pasu dolů byla úplně nahá, halenku měla stále připnutou vysoko na pasem, bylo ji to však jedno. Pan Preston vrátil rákosku do skříně a otočil se k Lindě. Na dívku, která nikdy předtím nedostala výprask rákoskou, si vedla docela dobře. Chvějící se mladá profesorka, držící si oběma rukama půlky a popotahujíc jako malá holka v něm probudila ochranný instinkt. Přistoupil k ní, pohladil ji po rozcuchaných plavých vlasech a utěšoval ji, že je už po všem a že byla moc statečná. Konečně se Linda uklidnila. Pan Preston si sedl za stůl a řekl ji, že se již může obléknout. Linda sebrala své kalhotky, ale pak se rozmyslela a spolu s punčocháčema je zastrčila do kabelky. Poté si opatrně nasoukala svou zelenou sukni. „V pořádku slečno. Máte to za sebou. Lituji, že to bylo nutné, ale doufám, že si budete tuhle lekci pamatovat a již nikdy nezanedbáte své povinnosti k žákům této školy. Tím je celá záležitost vyřízená a zítra začínáme znovu. Nezapomeňte – očekávám od vás, že se zítra objevíte ve škole jako obyčejně. Nechci, aby se kdokoliv dověděl o naší úmluvě a jsem si jist, že vy také ne. Teď můžete jít. “ Linda kráčela z pracovny pomalu a rozvážně. Stále cítila, jak ji půlky pulzují a šíleně pálí. Každý krok probouzel záchvěv ostré bolesti. Jakmile se dostala na chodbu, zastavila se a její ruce zajely pod sukně a snažily se utěšit naběhlý zadek. Stála tak několik minut, nechtěla však, aby ji pan Preston viděl a vydala se kulhajíc chodbou k východu… O chvíli později se pan Preston podíval z okna své pracovny na parkoviště před školou. Viděl Lindu, jak jednou rukou odemyká svůj vůz a druhou tiskne ke své sukni. Uvědomil si najednou, že Linda není ve stavu, kdy by mohla bezpečně dojet domů. Sešel dolů a nabídl se, že ji odveze domů, což Linda vděčně přijala. Celou cestu raději klečela na zadních sedadlech, neměla odvahu posadit se… Doma se Linda svlékla, namočila ručník v ledové vodě a lehla si na válendu a plačíc do podušky se snažila zmírnit pronikavou bolest… Ve čtvrtek ráno stála Linda opět před třídou na hodině dějepisu jako obvykle. Nikomu ve třídě nepřipadalo divné, že mladá profesorka si celou hodinu ani jednou nesedla. Nikdo neměl ani ponětí o naběhlých jelitech zdobících půlky a stehna oblíbené slečny profesorky pod volnými letními šaty, pod nimiž neměla ani punčocháče ani kalhotky…

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 17 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

TOPlist