Pohledem zabloudím pod stůl a uvidím párek ochozených korkáčů. Asi se nestihla přezout, má lodičky. Zapomínám na opatrnost a shýbám se pod stůl a korkáče už má v ruce. Pomalu prsty přejíždím stélku a hlavou mi zrychleně probíhá pár zážitků, které mi v jisté oblasti dost změnily život.
Po delší době jsem dostal předvolání na preventivní lékařskou prohlídku. Moc se mi nechce, ale ať už to mám za sebou.
Sedím v čekárně, kde kromě mě už není nikdo. Tak pojďte dál, pan Novák“. Vcházím do známé ordinace a paní doktorka mi nabízí místo. „Tak jak to s Vámi vypadá“?
Následuje rutinní měření krevního tlaku a obvyklé otázky. „Počkejte, musím se ještě na něco podívat ve vaší kartě“ říká rychle paní doktorka a odchází do vedlejší místnosti. To je ten okamžik. Pohledem zabloudím pod stůl a uvidím párek ochozených korkáčů. Asi se nestihla přezout, má lodičky. Zapomínám na opatrnost a shýbám se pod stůl a korkáče už má v ruce. Pomalu prsty přejíždím stélku a hlavou mi zrychleně probíhá pár zážitků, které mi v jisté oblasti dost změnily život.
Najednou se mi začaly líbit některé spolužačky, které korkáče nosily ( i když jinak nebyly nijak zvlášť přitažlivé). Něco mě nutilo dívat se na jejich chodidla a prstíky, když se zasunovaly pod upínací pásek a zachytily se o tvarovanou část stélky pod ním, aby si je přitáhly a mohly si je nazout, něco mě fascinovalo na tom, když si s nimi mimoděk pohrávaly a korkáčky se jim houpaly na špičkách prstů a vůbec nejvíc vzrušujícím zážitkem byla chůze – nenucená, pomalá, pohupování v bocích, práce prstíků, které se zvedaly a klesaly a hlavně to charakteristické pleskání chodidel o stélku.
Začal jsem pozorovat kdo všechno korkáče nosí – byly to hlavně zdravotní sestry, doktorky, kadeřnice, prodavačky, učitelky, úřednice. Hlavně zdravotní sestry a doktorky se pro mě staly přitažlivé – kombinace bílé uniformy, často bílých punčoch a korkáčů, které se začaly vyrábět s bílými pásky je prostě neodolatelná. Navíc pokud jsem v roli pacienta, přejímají dominantní roli a jsem to já, kdo se musí podvolit. Žena s korkáči na nohou mě na pár minut ovládá – krásná představa…..
autor: Radek
A teď ty korkáče paní doktorky, chtěl jsem se jich jen dotknout a ona mě přistihla …
„Copak to děláte?“, hlas paní doktorky mě vyrušil. Začínám rudnout a nejsem schopen cokoliv říct. „Nestihla jsem se dnes přezout a jak vidím, tak vás ty moje korkáče nějak zajímají. Dovolíte? Ráda bych se konečně přezula“ Zouvá si jednu lodičku a já jí rychle nazouvám na chodidlo jeden z jejích korkáčků .. a potom druhý. Sedá si na židli, mě vybízí, abych se taky posadil. „Tak povídejte“ , vybízí mě s úsměvem. „Víte, já …mě se strašně líbí korkáče, už od puberty, vzrušuje mě pohled na ženská chodidla“. „Aha, …a nechtěl by jste tu vaší touhu svěřit papíru? Třeba bych vám mohla pomoci …“ Nemám na vybranou a ona to ví. Rychle čmárám na papír to co se mi před chvílí honilo hlavou. Za chvíli jsem hotov a podávám jí papír. „Jak vidím, potřeboval by jste nějakým způsobem váš problém uvolnit. Máte příležitost někdy korkáče nosit? A máte partnerku, která by akceptovala vaší zálibu? „Bohužel ne, bojím se s tím svěřit“, musím zahanbeně přiznat. „Myslím, že bych pro vás měla řešení“, říká se záhadným úsměvem. Potřebujeme tady na klinice výpomoc na úklid – tady korkáče můžete nosit podle libosti. Přijďte za hodinu do vedlejší ordinace, pokusím se vám nějak pomoci, …. aby jste se zbavil napětí“. Nechce se mi tomu ani věřit, jak to dopadlo. „A nezapomeňte co si máte přinést“ Nezapomenu, rychle se loučím a odcházím.Spěchám do zdravotnických potřeb.
Je tam dost lidí. Slečna přede mnou si dlouho vybírá. Konečně přicházíme na řadu. „Já bych chtěl .. korkáče“ „Myslíte rehabilitační sandále“? ptá se prodavačka. „Ano“, říkám nesměle. „Jakou velikost a barvu“? „Bílé, číslo 29“. „Prosím, zkuste si je“, říká prodavačka. Nedočkavě rozdělávám plastikový sáček s potiskem a obouvám si je si je. Jsou mi přesně. Teď je konečně užiju. „Vezmete si je?“ „Ano“. Rychle platím a spěchám zpátky na kliniku, vybíhám schody a už vidím dveře známé ordinace. Jsou pootevřené.
Rozhlížím se, ale nikoho nevidím. Najednou mě někdo zlehka zezadu uchopí za paži. „Musíte se umýt“, pane paciente. Než se zmůžu na odpověď, paní doktorka mě zavazuje oči a někam mě vede. Pomáhá mi se svlékáním a odvádí do sprchy. Proud vody mě trochu uklidňuje. Cítím dotek osušky a něco mi obléká. „Tak šup, korkáče nazout!“ Na chodila mi navléká korkáče, které jsem si přinesl a někam mě vede. „Tak, teď dva schůdky, otočit, lehnout, nohy natáhnout..tak je to správně“. Začíná mi docházet na co mě to posadila. Moji domněnku potvrzuje dotyk na holeni: „Musím si Tě trochu zafixovat, to kdybys si to chtěl rozmyslet“. Slyším posunování, židle, trhání nějakého papíru a nějaké mlaskavé zvuky.
Náhle se něco dotkne mého penisu. Pomalu mi ho masíruje, cítím lehký tlak jejích chodidel v punčochách. Pomalu přichází erekce. Stále se mě lehce dotýká.. „Až budeš cítit, že nemůžeš, řekni, já přestanu“, říká tiše.
„Už, dost, prosím Vás dost, už to nevydržím“ vyhrkne ze mě. Okamžitě přestává, slyším jak jde ke mně a sundává mi šátek, kterým mi zavázala oči. Ležím v gynekologickém vyšetřovacím křesle. To co vidím mi málem vyrazilo dech. Blonďaté vlasy jsou svázané do uzlu, oči jsou skryté a brýlemi bez rámečků. Krásná bílá uniforma přesně nad kolena, bílé punčochy a korkáče. Ty trochu kazí dojem, jsou to ty staré ochozené. Zachytí můj zklamaný pohled a pomalu si sedá na stoličku. Pomalu sahá do igelitky a vyndává známý balíček. Pomalu roztrhává plastikový sáček. Cítím vůni kůže, korku a gumových podrážek. Vidím krásné nové bílé korkáče, se známým logem na stélce které si obouvá, upravuje si pásky, pohybuje prstíky, aby se korkáče trochu posunuly a dobře seděly. Pak pomalu zvedá nohy směrem ke mně … Pomalu mi klade korkáče na obličej a já vdechuji tu krásnou vůni ke které navíc přibyla vůně jejích nožek a nových silonek. Snažím se jazykem dotknout jejích prstíků … „Pomalu, pomalu, nespěchejte“ Dává nohy zase pryč. Jsem už dost vzrušený a čekám co se bude dít dál.
Pak pomalu objímá můj penis oběma korkáči a začíná ho pomalu masírovat. Dělá to opatrně a je to příjemné. Za chvíli mám erekci. Najednou přestává … Čekám co se bude dít dál. Navléká mi prezervativ a náhle si sundává jeden z těch báječných korkáčů . Prsty roztahuje upínací pásek a nasazuje mi korkáč na penis. „Tak a teď ho osedláme“ Pečlivě upravuje upínací pásek, aby dobře seděl. Tak tohle jsem ani nečekal. Odhrnuje si vlasy z čela a její ruka se začíná pomalu posune korkáč . Žalud se mi krásně tře o povrch tvarované stélky. „Tak co, tohle jsi chtěl?“ „Ano“ „Jak ti sedí? Nemám trochu povolit?“ „Ne je to tak dobře!“ „Začněte už prosím“ „Pomalu, pomalu, nespěchej, chci si tě vychutnat, korkáčem jsem to ještě nikomu neudělala, važ si toho, budeš první!“ Pořád pomalu pohybuje korkáčem. Je to skvělé takhle mě ještě nikdo neuspokojil. Pohyb se začíná zrychlovat a já cítím, že už za chvíli budu. Ona to asi tuší taky a pořád zrychluje. Pramen vlasů jí spadl do čela, odhrnuje ho rukou, ale ta druhů stále pracuje a krásný bílý korkáč neúnavně pulsuje na mém penisu. Tak tohle jsem vždycky chtěl – a ona mi to konečně splnila. Už to nemůžu vydržet a ulevuji si do prezervativu, který se plní známou tekutinou.
Sundává mi ten báječný korkáč a upět upravuje upínací pásek a obouvá si ho. Sedá si, pohodlně si dává nohu přes nohu a korkáček se jí pohupuje na chodidle …
Chvíli se neděje nic – díváme se jeden na druhého, ona mě pozoruje s pobaveným úsměvem. Pomalu vstává a uvolňuje popruhy, které mě poutají ke křeslu. Opatrně slézám, ona se mezitím posadila , sundala si silonky a na jejím krásném chodidle se pohupuje bílý korkáč. Skláním se a začínám ta chodidla, která mi poskytla tolik rozkoše hladit. „Ano, ano pokračuj, to se mi líbí“, říká mi tlumeným hlasem. Mě se to líbí taky a najednou začínám líbat ty krásné prstíky a jazykem zajíždím mezi ně, ucítím chuť kůže. „Nepřestávej, tak, tak, pořád, jen nepřestávej…. Za chvíli se její chodidla několikrát prudce zachvějí a poklesávají na podlahu. Je mi to jasné, je konec.
Paní doktorka pomalu vstává a usazuje se za stůl. „Doufám, že vám to aspoň trochu pomohlo“? „Ano, … jistě … děkuji“ vyrážím se sebe pomalu. „No a teď už se jen zbývá dohodnout, kdy nám tady budete uklízet.