Čekal jsem na nástupišti u příjezdu autobusů a pomalu se do mě zakusoval mráz. Choulil jsem se do bundy, ruce hluboko zaražené v kapsách, a snažil jsem se zahřívat tím, že jsem si představoval program příštích hodin. Konečně přijel autobus z K. a já jsem netrpělivě vyhlížel, jestli vystoupí i moje oběť. „Tak tě vítám, Kundo,“ oslovil jsem ji, sotva jsem ji uviděl před autobusem s velkou kabelou přes rameno. Kunda byla její přezdívka, otrocké jméno. „Dobrý den, pane,“ pípla nesměle. Prohlédl jsem si ji chlípným pohledem, přestože její teplé zimní oblečení toho moc neodhalovalo. Však se dočkám. „Těšíš se?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Ano, pane,“ odpověděla.
V duchu jsem si představoval, jak je nedočkavostí celá vlhká pod kalhotkami. „Ví někdo, kde jsi?“ zeptal jsem se zkoumavě. „Ne, pane.“ „Tak jdem,“ přerušil jsem své rozjímání a vedl Janu ven z lidského hemžení. Šli jsme pěšky, nebylo to velmi daleko. Klíče od půjčeného ateliéru mě hřály v kapse. Konečně jsme byli na místě. Vešli jsme do průjezdu jednoho domu v opuštěné a ponuré karlínské uličce a pokračovali dál do dvora, kde byl jakýsi přístavek, který jsem odemkl. Přímo proti dveřím byla malá kuchyňka, nalevo temné a nevytápěné polosklepní prostory s klecí, nějakými nádobami a hromadou špinavého zavlhlého dámského prádla. Napravo byly dveře do vlastního ateliéru. Plynová kamna hřála naplno a v ateliéru bylo příjemné teplo, přestože strop byl snad pět metrů vysoko. Místnost byla vybavena opravdu dokonale. Napravo proti oknu, zakrytému těžkým závěsem, bylo zvýšené dřevěné patro, ale nebylo určené k přespávání – skrývalo se tam totiž dokonalé natahovací zařízení, skřipec. Kolem stěn byly žebřiny s různými vzdálenostmi mezi příčkami.
Nahoru ke stropu vedl dlouhý požární žebřík a v jeho blízkosti byla do stěny zapuštěna masivní kovová oka, ze kterých visely provazy nebo řetězy. Kladkostroj, který byl umístěn uprostřed stropu, byl ovládán malým rumpálem u stěny, jištěným ozubeným kolem a západkou v podobě zobáčku. Ta zabraňovala otáčení bubnu při cestě kladky dolů, ale umožňovala jeho otáčení při vytahování nahoru. Ve stěně dřevěného patra byl zabudován jakýsi pranýř, který tvořila soustava tlustých klád s otvory a vybráními, pohybujících se vertikálně po kovových tyčích. Tyče byly opatřeny závity a velkými křídlovými maticemi. Nezávisle na sobě tak bylo možné oběti mezi klády sevřít ruce i krk a navíc utáhnout tak pevně, jak jen bylo možné. K upoutání nohou sloužila kovová oka, umístěná z obou stran při zemi. Vedle pranýře se nacházela velká skříň s rozličnými oděvy z kůže, gumy a latexu, nad ní byly dvě police. Na jedné byly vystaveny vibrátory a umělé údy nejrůznějších podob, barev a velikostí, kolíčky a svorky na prsní bradavky a stydké pysky spolu s několika sadami závažíček. Na vedlejší polici se povalovaly injekční jehly, gynekologické kleště, dva-tři páry gumových rukavic, nějaké mastičky a tinktury. Stěna naproti žebřinám byla vyzdobena rozvěšením různých bičů a důtek, plynových masek a podobných pomůcek. Rákosky byly v proutěném koši pod oknem. Uprostřed ateliéru stál ještě malý stolek se dvěma pohodlnými křesly. Sledoval jsem Janu, jaký to na ní udělalo dojem, vypadala trochu vyplašeně, ale očividně byla vzrušená. Na její touze po vzrušení a mimořádných zážitcích jsem také založil svůj plán. „Tak se svlíkej, Kundo,“ pobídl jsem ji. Styděla se, vždyť se přede mnou dosud ještě nesvlékala. „Mám ti pomoct?“ sáhl jsem na stěnu pro jeden hrozivě vypadající bič. Třesoucíma rukama ze sebe začala pomalu sundavat jednotlivé kusy oděvu. Vysypal jsem mezitím její kabelu na zem, měla tam své pomůcky a oblíbené oblečení. Rozhrnul jsem hromádku nohou po podlaze.
Co jsem hledal, tam nebylo. „Kde máš to, co mám rád?“ obrátil jsem se na Janu, která už byla jen v kalhotkách a podprsence. Celá se schoulila do sebe. „J-já jsem…manžel…m-mám to špinavé..“ blekotala. „Aha,“ zatím jsem ji ani neudeřil. Tvářil jsem se velmi shovívavě. „No nevadí, já ti něco přinesu.“ Odešel jsem do vedlejší místnosti, kde jsem z hromady prádla vybral pár kousků. „Ne, prosím, to ne!“ bránila se Jana, mezitím už zcela nahá, když jsem jí hodil černou průsvitnou košilku, kalhotky, podvazkový pás a punčochy k nohám. Na prádle bylo vidět, že je poněkud použité, a to zcela nedávno, protože na košilce a kalhotkách ještě nestačilo zaschnout mužské semeno (těch chlapů tady na to muselo stříkat snad dvacet), i podvazky a punčochy byly hnusně ulepené a páchly spermatem, močí a zatuchlinou. Sebral jsem Janino civilní oblečení a vyhodil je dveřmi na špinavou hromadu. Potom jsem pečlivě zavřel a zamkl na dva západy. „Budeš si muset zvyknout, kočičko,“ pronesl jsem výhružně a přetáhl Janu bičem přes nohy. Vyjekla bolestí. Zalykajíc se odporem a bezmocí na sebe navlékla košilku, podvazkový pás a punčochy. „Ne, kalhotky ne. Budou se hodit jinak.“ zarazil jsem ji, když vzala do ruky kalhotky. Přistrčil jsem ji k pranýři a sevřel její ruce a krk mezi klády tak, aby byla zadkem obrácená do místnosti. Její široce roztažené nohy jsem za kotníky pevně přivázal ke kovovým okům. Do jejich úst jsem vecpal ony znečištěné slizské kalhotky, které jsem jí zabránil si vzít na sebe, velmi mě pobavil její dávivý reflex, pevně jsem roubík utáhl kolem hlavy a potom jsem se chvíli bavil tím, že jsem pomalu přitahoval křídlové matice na kládách, svírajících její ruce, dokud jí nezačaly drtit zápěstí, a následně i na těch, které svíraly krk. Její dušený křik byl rajskou hudbou pro mé uši.
A už mi zbývala jen poslední povinnost. Připravil jsem na stolek důtky, krátký bič a rákosku, drátěný kartáč, jeden masivní a jeden menší vibrátor, gynekologické kleště, svíčku a zápalky, transformátorek měnící napětí z 220V na 16 se sadou kabelů a svorek a gumové rukavice. Spustil jsem kladku níž k podlaze, upravil řetězy a vyndal ze skříně kovovou rozporku s pouty asi půldruhého metru od sebe. Zkontroloval jsem, zda je na žebřinách a v kovových okách u stěny dost provazů. Ještě jednou jsem zálibně přehlédl své dílo. „Ták, a vše je připraveno,“ zaradoval jsem se a pohodlně se uvelebil v jednom ze křesel. Pozoroval jsem zadnici bezmocné Jany a slabinami mi projíždělo vzrušení. Stálo mě to velké přemáhání, abych se na ní nevrhl a po surovém mučení ji neznásilnil! Jenže dnes to nešlo. Jana už nebyla pro mě. Ozvalo se zaklepání. Vstal jsem a šel odemknout dveře. Stála tam v norkovém kožichu, chladná a krásná. Helena. „Pojďte dál,“ vybídl jsem ji. Vstoupila a rozhlédla se. Situace uvnitř ateliéru se jí viditelně zamlouvala. Přistoupila ke Janě a pohladila ji po zadku, sjela rukou mezi její nohy a bolestivě ji štípla do poštěváčku. Spokojeně se usmála, když uslyšela Janin pokus o výkřik a uviděla její zuřivé zalomcování pevnými pouty. „Odvedl jsi dobrou práci,“ sundala si kožené rukavice a klobouk, z pod kterého se vyřinul vodopád nádherných zrzavých vlasů.
Pomohl jsem jí z těžkého kožichu a mohl tak obdivovat černý kožený komplet, ozdobený stříbrnými cvočky. „Mám teď několik dní dovolenou,“ usmála se Helena. „A hodlám ji prožít opravdu – ehm – intenzivně. Nebude ji nikdo hledat?“ ukázala bradou na zajatkyni. „Nebude, je to zajištěný,“ ubezpečil jsem ji. „No tak ti musím za tvé zboží zaplatit,“ vyndala Helena peněženku a odpočítala několik tisícikorun, které vtiskla do mé dlaně. Políbil jsem jí ruku. Jana, připoutaná na pranýř, sebou začala házet v hrozné předtuše. „Však já už tě zkrotím,“ zašeptala Helena a láskyplně vzala do ruky rákosku. „Je mi to líto, ale peníze moc potřebuju,“ zamumlal jsem směrem ke Janě a urychleně vypadl do nejbližší hospody utopit své černé svědomí v alkoholu. Jak znám Helenu, bylo mi jasné, co se bude následujících několik dní v ateliéru odehrávat. A pomalu musím políčit na další dívku, vždyť peníze se mi brzy rozkutálí…