Vaše erotické povídky

Rodinná vilka, která stála v prostřed rozlehlé zahrady, se podobala všem ostatním v okolí. Přestože na ní nebylo patrno nic zvláštního, lidé se jí z daleka vyhýbali. O mladíkovi, který v ní bydlel se totiž říkalo, že je podivín. Koneckonců dům stál jaksi opodál, trochu stranou hlavní cesty, dalo by se říci na samotě a proto nebylo divu, že kolem nikdo neprošel mnohdy celé dny. Klečela na studené kamenné dlažbě u vchodových dveří. Na krku jí visel těžký kovový řetěz, k němuž měla připoutány i ruce. Řetěz byl dlouhý jen necelé dva metry a jeho druhý konec byl pevně zapuštěn ve zdi.

Opodál ležela miska s vodou a kousek nedojedeného chleba. Nechával jí tak vždy, když odcházel z domu pryč. Ve čtrnácti letech byla unesena od rodičů a poté prodána podivínskému mladíkovi jako otrokyně. Poněkud se přikrčila k zemi. Blížila se hodina příchodu jejího Pána a ona se bála, že by byla přísně potrestána, kdyby jí její Majitel nenašel v předepsané pozici. Uslyšela blížící se kroky. Vzorně si sedla na paty a hlavu položila před koleny na zem. Ruce natáhla co nejdál dopředu, prsty pevně přitisknuté k sobě. Klíč zarachotil v zámku a dívka raději zatajila dech. Byla vycvičena k dokonalé poslušnosti. Za dobu co tu žila se již smířila s osudem otrokyně. Sama pochybovala o tom, že by dokázala existovat v jiném, svobodném světě. Věděla, že její jedinou starostí je plnit rozkazy, které jí Velitel vydá, a když tak bude činit, bude spokojen nejen On, ale i ona sama. Velmi se proto snažila neudělat žádnou chybu. Dveře se otevřely a do předsíně vstoupil mladík. „Vaše nejoddanější otrokyně Žofie Vás poníženě vítá doma, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli.“ ohlásila se, aniž by se pohnula. Jméno Žofie nebylo její pravé jméno, ale otrocké. Dostala ho hned první den, když si ji mladík přivedl do svého domu. Spolu s dalšími údaji je měla vyryto na známce psího obojku pevně připnutého kolem krku. Ani ve snu by si ho nedovolila povolit nebo dokonce sundat. „Žofie boty!“ vydal rozkaz. Snaživě mu zouvala boty a vždy mu pokorně políbila nohu. Jakmile práci skončila, vrátila se do původní polohy. „Váš povel byl poslušně splněn, jsem připravena k plnění všech Vašich dalších rozkazů, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli.“ „Byla jsi tu hodná?“ „Ano, můj Pane.“ „Zůstaň ležet a ani se nehni!“ poručil mladík, pověsil si bundu na věšák a šel se opláchnout do koupelny. Utřel si obličej do ručníku a zmizel v pokoji. Deset minut se nic nedělo a tak Žofii rozbolely ve strnulé pozici ruce i nohy. Mravenčení bylo tak silné, že se musela uvolnit a téměř si sedla. To ovšem neměla dělat! V ten okamžik do místnosti vstoupil mladík a přísně na ní pohlédl. Zamračil se. Dívku polil studený pot. Bylo jí jasné, že to teď schytá. Pán takové neposlušnosti rozhodně netrpí. Beze slova k ní přistoupil, odemkl jí řetěz na krku a sundal pouta z rukou. Na obojek připjal vodítko. „K noze!“ křikl přísně. Přiskočila a bokem těsně přitisknutá po čtyřech cupitala do vedlejšího pokoje. Pohodlně se posadil do křesla a přitáhl jí k sobě. „Takto mě posloucháš? Jsem ti snad pro legraci?“ „Ne Pane!“ vyhrkla ustrašeně. „Stále zapomínáš na dobré vychování. Deseti ranami bičem ti ho připomenu. Lehni, otroku!“ Poslechla bez odmlouvání a poprosila o trest. Postavil se nad ní a mocně se rozmáchl dvanáctiocasými důtkami. Rány svištěly vzduchem, se slzami v očích počítala nahlas každou z nich a ještě nakonec za výprask poděkovala. Zdálo se, že se Pán trochu uklidnil, když se znovu pohodlně usadil do křesla. Pomalu se připlazila k Velitelově přes opěradlo svěšené ruce a horlivě ji líbala. Věděla, že to bylo dnes poslední zaváhání, které si mohla dovolit. Příště to bude dozajista horší. Musí se moc snažit, aby neudělala nový prohřešek, vždyť večer teprve začíná. Mladík ji drbal pod bradou. Přísahala si, že se bude snažit, aby byl stoprocentně spokojen. Díval se na ni. Klečela tu skoro nahá, jen v lehkých průsvitných šatičkách, připomínajících spíše noční košili. Lehce se třásla. Věděl, že nemá ráda, když ji drbá pod krkem jako psa. Dělával to často a naschvál. Dokazoval si tím svou nadvládu nad jejím tělem i duchem. Bavilo ho, že se jí ježí kůže a křečovitě stahuje obličej. Nenáviděla drbání pod bradou, přesto pokorně držela, ruce připažené podél těla. Bavil se dobře. Celý večer mu bude oddaně sloužit, protože víc než jednu chybu denně si dovolit nemůže, a tu už má za sebou. Dalo by se říci, že z toho má radost a mírně se mu zvedla nálada. Nechal drbání Žofie a pomalu ji přitáhl za černé kožené vodítko. Trhnul řemínkem, a až když měla hlavu těsně u něj, letmo ji políbil. „Líbej mě, Žofie…“ vydechl skoro šeptem a zavřel blaženě oči. „Ano, Pane,“ špitla a pokryla mu ústa a obličej něžnými polibky. Věděl, že ho přes všechna příkoří miluje. „Stačí.“ „Děkuji, Pane.“ „Podej mi cigarety a přines něco k pití!“ poručil. „Jak si přejete, Pane,“ řekla Žofie a než vstala poníženě políbila jeho levou ruku. Sledoval ji celou dobu než mu přinesla popelník a cigarety. Poklekla mu k nohám, položila popelník na konferenční stolek, který stál vpravo vedle jeho křesla a z krabičky vytáhla jednu cigaretu. Trochu ji užmoulala v ruce, aby lépe táhla a opatrně ji vložila do mírně pootevřených úst svého Velitele. Pak škrtla zapalovačem a počkala až tabák začne žhnout. Položila zapalovač, uklonila se, hluboko, téměř k zemi a odběhla namíchat Pánův oblíbený odpolední drink – gin s tonikem, kolečkem citrónu a hromadou ledu. Opět v kleče mu ho podala. „Váš rozkaz byl splněn, jsem připravena k plnění všech Vašich dalších rozkazů, můj jediný Pane, Vládce a Veliteli!“ ohlásila se vzorně. Vzpomněl si, že mu trvalo několik dní, než jí naučil všechny základní povely a reakce na ně a dalšího půl roku, než si je zažila natolik, aby se pro ni staly naprosto samozřejmé. Trochu se napil. Celý den se někde lopotí a doma ho zatím čeká taková pohoda. Občas ji přinesl malý dárek, měl však z něho větší radost on, než jeho otrokyně. Slovo „otrokyně“ ho vzrušovalo. Vždy se usmíval, když si pomyslel jaké tajemství před okolím skrývá. Úplně normální obyčejný mladík, který má doma jiného člověka, který mu je slepě oddán. Může ho hladit, může ho bít, může se s ním milovat kdy se mu zachce, může ho ponižovat, mučit, poroučet mu, zacházet s ním jako s kusem hadru a to zvíře, ten pes, ten otrok si nechá všechno líbit a ještě mu za to vděčně líbá ruku a dokonce ho snad i miluje. Báječné, koho by to kdy napadlo, že se právě On stane Vyvoleným! „Přinesl jsem ti malý dárek, Žofie. Cestou domů jsem se zastavil v potřebách pro chovatele a tam mi padl do oka. Uvidíš, že se ti bude líbit. Můžeš hádat co to je.“ „Nevím, můj Pane,“ řekla a v jejím hlase byly cítit značné obavy. „Řekl jsem, abys hádala!“ „Opravdu netuším, můj Pane.“ „Máš tři pokusy a za každý špatný tě potrestám.“ „Můj Pán mi koupil nový obojek, abych se mu ještě více líbila…“ „Chyba!“ „Pán přinesl nový bič na psa, aby mohl přísněji trestat všechny mé neposlušnosti…“ „Ne, hádej potřetí!“ „Koupil jste gumovou kost na hraní, kterou mi budete dávat místo večeře, když nebudete spokojen s mou výchovou…“ zajíkala se strachy. „Ne, ne a zase ne!“ zvolal vítězoslavně. „Koupil jsem ti rolničky.“ Sáhl do kapsy u kalhot a vyndal malý sáček. „Jednu ti dám rovnou na obojek vedle známky. Budu tak vždy vědět, kde právě jsi a co tam děláš. A také mě přestaneš podvádět jako dnes. Když ti nařídím, že máš ležet ani se nehnout a ty budeš podvádět, rolnička určitě zazvoní a já poznám, že zlobíš. A co udělám s tím zbytkem rolniček uvidíš za chvilku. Pojď blíž, ať na tebe dosáhnu!“ Poslechla. Natáhla svůj krk pevně stažený koženým obojkem k Pánovým rukám. Upevnil rolničku. „Vidíš jak ti krásně sluší… Měla by sis více vážit mé dobroty.“ Podíval se na ní káravě. Nevydržela jeho pohled, sklopila hlavu a políbila mu vděčně ruku.“Děkuji Vám tisíckrát, můj Pane,“ řekla dívka a očekávala jaký trest pro ni její Velitel vymyslí za to, že ani jednou neuhodla. Hlavně, aby ji Pán nevzal do sklepa. „Jdeme do sklepa,“ oznámil Žofii a vstal z křesla se skleničkou ginu v ruce. „V poslední době jsem zanedbával tvůj výcvik a tys mi úplně zvlčila.“ „Ne, prosím Pane, do sklepa ne,“ škemrala a pevně se přimknula k jeho nohám. „Udělám vše co mi poručíte, budu poslouchat líp než hodinky, jenom mě, prosím Vás, neberte do sklepa.“ „Výcvik ti jenom prospěje!“ „Smilujte se, prosím, nad svou otrokyní, můj Pane, dejte mi ještě jednu šanci, uvidíte, že se polepším, uvidíte, že se mnou už budete absolutně spokojený…“ „Myslím, že si to nezasloužíš.“ „Raději mě potrestejte teď hned pořádným výpraskem, ale do sklepa mě, prosím, nevoďte.“ „Dobře, Žofie. Dostaneš ještě jednu šanci. Pokud zklameš, nejenom, že půjdeš do sklepa, ale zbytek noci strávíš venku. Přivážu tě nahou ke kůlu na zahradě. Ostatně hlídací pes musí přece hlídat dům, ne?“ „Ano, Pane, děkuji Vám Pane, budete už určitě s mým chováním spokojen.“ Odstrčil nohou její sevřené ruce a znovu si sedl. Však má dost času. Není kam spěchat. Moc by se divil, kdyby nic neprovedla, zvláště, když je ztrémovaná. Pozoroval ji a dostal na ni chuť. Přirození se mu nadouvalo v kalhotách. Měl pocit, že ho její prosby vzrušují víc, než když ji trestá. No, kdo ví. Asi je to tak padesát na padesát. Byl příliš měkký a nechal se zase ukecat. Však si ještě najde příležitost. Již dříve se rozhodl, že jí nebude trestat bezdůvodně. Necítila by pak rozdíl mezi tím, kdy je poslušná a kdy ne. Byla by bez motivace. Ztratila by pocit provinění za to, že udělala chybu. Napil se drinku. Usmíval se. Sledovala ho ze země oddanýma a radostnýma očima. Natáhl se, aby jí sundal vodítko. Pak si hodil nohu přes nohu a zamáčkl oharek cigarety, kterou zapomněl v popelníku. Dá si ještě jednu a pak povečeří. Za tři roky služby se naučila číst Pánovi myšlenky. Sáhla po krabičce cigaret, aby mu jednu podala. „Prosím, můj Pane,“ řekla a plamínek zapalovače v její ruce rozdýmal cigaretu. To zvíře je docela inteligentní. Kdyby se s ním pomiloval, tak, jak ho k tomu jeho chlapík mezi nohama stále vybízí, byla by to zoofilie. A proč by ne? Když se mu to líbí. Počká až po výcviku ve sklepě. „Dnes večer mi předvedeš lacinou holku,“ rozhodl se náhle. „Vezmeš si černé podvazky, punčochy, podprsenku a boty na vysokém podpatku. Nalakuješ si nehty rudou barvou a uděláš si silný make up.“ „Ihned provedu, Pane!“ Políbila mu ruku a běžela se převléct. Zůstal na chvíli sám. Přemýšlel o prvním dnu, kdy ji spatřil. Policie tehdy bezvýsledně pátrala po několika nezvěstných dívkách. Za poslední dva roky jich beze stopy zmizelo několik desítek. Mezi lidmi se říkalo, že je unesli obchodníci s bílým masem. Otrokáři jim prý vymývají mozky, aby dívky ztratily svou identitu a staly se z nich slepě poslouchající roboti. Probleskly prý dokonce informace, že jsou děvčata prodávána za desetitisíce dolarů bohaté klientele do zahraničí. Na jedné odpolední procházce zabloudil v hlubokých šumavských lesích a dostal se až k hranicím s Rakouskem. Padla tma a on nevěděl kudy se vrátit. Zmatený bloudil lesem. Kolem půlnoci narazil na osvětlený srub. Zaradoval se, že to jsou dřevorubci. Přišel blíž a nahlédl okénkem dovnitř. Tři chlapi tam hráli karty a popíjeli skotskou. Vzadu v místnosti byly tři veliké klece. V každé z nich stála mladá nahá dívka s rukama pevně svázanýma a vytaženýma ke stropu klece, takže se země dotýkala jen špičkami nohou. Všechny měly zavázané oči a v ústech roubíky. Na nohou jim visely těžké ocelové okovy, takové, jaké se používaly ve středověku. Mezi nimi byl asi čtyřicet centimetrů dlouhý řetěz. Před klecemi, jejichž dveře byly otevřené, stál další muž. Držel láhev s alkoholem a nejméně dvacetiocasé důtky. Pečlivě sledoval svázané dívky a kdykoliv se některá pohnula, třeba jen trošičku, aby si uvolnila napjaté ruce nebo přešlápla, přetáhl jí vší silou důtkami. Zalekl se. Byli to otrokáři. Dovnitř nemohl a utíkat neměl kam. Bál se, aby ho nezpozorovali. Schoval se do houští asi sto metrů od srubu a rozhodl se počkat na ráno. Schoulený v křoví přemýšlel co udělá. Má je udat na policii? A oni si ho někde najdou a zabijí ho. Má to nechat být? Napadlo ho, že je německý milionář a má takovou krásnou mladou dívku jen pro sebe. Vzpomněl si, jak se několikrát bezvýsledně pokoušel získat ženu. Neuměl to s nimi. Nebyl nikdy moc galantní a frajer taky nebyl. Stejně jsou všechny ženské mrchy a žádný pořádný osud si nezaslouží. Kdyby jednu z nich měl, vyřešil by si tím všechny svoje problémy a frustrace. Třeba by to šlo v jeho vilce, kterou zdědil po rodičích, když zemřeli při autonehodě. Jak je rok dlouhý nikdo k němu nepřijde. Škoda, že nemá milióny, to by se na něj ženské lepily. Mohl by zkusit ty otrokáře vydírat. Když přijdou o jednu holku, tak je to moc mrzet nebude. Tady ho nikdo nezná, vždycky může odjet domů. Kvůli jedné holce ho přece hledat nebudou. Třásl se zimou. Byly čtyři ráno a za okamžik bude svítat. Měl neodolatelné nutkání jít se tam ještě jednou podívat. Světlo ve srubu stále svítilo. Opatrně se přiblížil k okénku a nahlédl dovnitř. Otrokáři dávali svým chovankám pít a ohromně se při tom bavili. Spoutali jim ruce na zádech a ke krku jim přivázali dlouhý řetěz, takže dívky mohly vylézt trochu z klecí ven. Na zemi ležela malá psí miska s vodou. Všechny tři byly na kolenou, s hlavami nataženými těsně nad zemí se snažily dosáhnout k vodě. Vzájemně se odstrkovaly, aby se vyplazeným jazykem mohly dotknout okraje misky. Určitě nedostaly pěkně dlouho napít. Dvě starší, mohlo jim být osmnáct let, byly bojovnější a svou drobnou, asi patnáctiletou kamarádku vůbec k misce nepustily. Ale i jejich úporná snaha byla marná. Ocelové řetězy měly hluboko zaříznuté do krků, k okraji misky jim však stále scházelo několik milimetrů. Otrokáři se popadali smíchem, zvláště ten, který je hecoval ranami důtek do dalšího boje o kapku vody. Pak křikl „štěkat“ a holky se na povel rozštěkaly, jen co jim vyschlé hlasivky stačily. „Víc, víc!“ křičel otrokář a mlátil je hlava nehlava. Štěkaly, vyly, hýkaly, sápaly se po nedostupné misce a z očí jim tekly proudy slz. Pak jeden z chlapů zařval „dost!“ a rázem bylo ticho jako v kostele, děvčata strnula v napjaté pozici a ani nedýchala. Čekala na nový rozkaz, který však nepřicházel. „Zpátky do klece a hezky poprosit!“ Poslechla okamžitě a spustila naučenou frázi. „Vaše na slovo vycvičené feny poníženě prosí své Vychovatele o trochu vody, Vaše na slovo vycvičené feny poníženě prosí své Vychovatele o trochu vody…“ a tak dále pořád do kola. Na nejmladší z nich bylo vidět, že se snaží plnit rozkazy co nejsvědomitěji a nejpečlivěji, a přes to, nebo snad právě proto, byla nejvíce bita. „Dost!“ a holky ztichly. Muž s důtkami vzal ze země misku a před obličejem každé z nich vylil trochu vody na betonovou podlahu. Už, už se chtěly napít, ale rány bičem je vrátily zpět. Neměly ještě povolení a tak plačky sledovaly, jak voda mizí v pórech betonu. „Můžete se napít co hrdlo ráčí,“ ušklíbl se otrokář. Jednohlasně vykřikly: „Děkujeme Vám náš Pane Vychovateli!“ a vrhly se k podlaze, aby zachránily poslední krůpěje, aby si maličko omočily suché rty. Potom muž položil před klece na zem své důtky a nařídil dívkám, aby je líbaly všechny tři najednou. Popolezly tedy z klecí, řetěz byl tentokráte dost dlouhý, aby dosáhly a s rukama stále spoutanýma za zády pokorně líbaly nástroj, kterým byly celé dny nemilosrdně trestány. Potichu líbaly a plakaly. Přes okénko se mu zdálo, že holky vůbec nepřemýšlejí. Pouze tupě plní rozkazy. Ztratily svou osobnost, byly zcela závislé na svých Pánech. Byly naprogramovány na to, aby až do konce svého života pracovaly jako otrokyně a ani chvilku nepochybovaly o tom, že by to mělo být jinak. Když se rozednilo sledoval jednoho z otrokářů cestou do vesnice. Šli takřka dvě hodiny, než se tam dostali. Chlap prošel několik obchodů, koupil jídlo a pár láhví skotské. I s nákladem si pak sedl do místního baru, který právě otevírali. Byl tam prvním hostem, dal si skleničku, zapálil si a v klidu popíjel. Mladík se ve vsi setkal se svým autem, ze kterého odšrouboval poznávací značku, pak se osmělil, vstoupil do lokálu a přisedl si k němu. „Na tak malou vesnici tady mají docela velkou četnickou stanici, nezdá se vám?“ řekl mladík. „Hmm,“ nenechal se vyrušit otrokář. „Já jsem tady jen na dovolené, ale slyšel jsem, že se tady prý potulují obchodníci s bílým masem,“ vedl mladík svou. „Hmm,“ povídal opět otrokář a tupě zíral z okna. „To by se asi strhla mela, kdyby se policajti dověděli, že jsou ty banditi nedaleko, co?“ „Hmm,“ uzavřel do třetice chlapík. Mladík se přitáhl blíž a naklonil se přes stůl. Zašeptal: „Uděláme dohodu. Chci tu nejmladší nebo vás udám.“ Tupý pohled drsňáka spočinul na jeho obličeji. „Co?“ „Říkám, že dostanu tu nejmladší, jinak vás udám.“ „To si mě, kámo, s někým pleteš, tak si dej vodjezd a neotravuj nebo ti roztrhnu prdel.“ „Chci tu nejmladší, viděl jsem vás ve srubu v horách a sledoval jsem tě až sem. Venku na mě čeká kolega, který pokud nevylezu ven, tak vpochoduje rovnou naproti k četníkům. Doufám, že mi rozumíš dobře a nemusím ti to opakovat. Viděl jsem, že máš v batohu vysílačku. Půjdeš na záchod a domluvíš se s kámošema, aby ji přivedli za dvě hodiny na kraj lesa pod vesnicí. Jeden z nich se tady zastaví pro klíčky od mého auta, které mu dáš. Svázanou ji naloží do kufru a počkají opodál. Doufám, že se budou chovat dostatečně nenápadně, protože to auto má odmontovanou poznávací značku. Každej polda si ho hned všimne. Až bude holka v autě zavolají ti sem. Ty tu budeš pořád sedět na zadku a ani se nehneš. Až uvidíš projíždět mou červenou Audinu, můžeš jít za svýma kámošema. Pokud se zvedneš dřív, kolega, který nás sleduje z venku, odkráčí rovnou naproti k chlupatejm. Když uděláš podtrh a já nedám svýmu společníkovi znamení, že je všechno v pořádku, čeká vás stejný osud za katrem. Rozmysli si to dobře. Jedna holka a klid nebo zbytek života v kriminále pro vás všechny. Kdyby tu holku u mě našli, tak bych v tom jel taky, takže můžeš být úplně klidný, že to není bouda. Než mi ji dáte, mám v hrsti já vás, pak vy mě. Nebylo to na tebe moc rychlý? Dobrá, tak neočumuj a běž to vyřídit. Za dvě hodiny to bude vyřízený a já pofrčím domů. Jasný? Tady máš ňáký prachy na útratu nebo jako cenu útěchy. Kup si za to panáka a teď zmiz vysílat!“ Klaplo to. Dokonale to klaplo. Holka byla v kufru a on drandil domů. Po deseti kilometrech namontoval poznávací značku. Je pravda, že prožíval hodiny hrůzy, aby ho někde nechytli policajti. Naštěstí ulice byly prázdné a na druhý konec republiky mu to netrvalo víc než pět hodin. Stmívalo se, když přijel domů. Zajel do garáže a rychle zavřel vrata. Rozčilený napětím pomalu otevřel kufr automobilu. Leželo tam malé patnáctileté ptáče s rukama za zády připoutanýma k nohám do kozelce. Oči přelepené kobercovou páskou, několikrát obtočenou kolem dokola hlavy. V puse měla veliký roubík. Celá se třásla zimou a jistě i strachy. Vytáhl ji z kufru ven a položil ji břichem na podlahu v garáži. Z tenkého drátku vyrobil šperhák, po chvíli snažení otevřel pouta a dívku osvobodil. Vyndal jí z pusy roubík. Posadil se na starou krabici. Mlčky ji pozoroval. Nehnutě ležela na zemi, pak se opatrně posadila. „Je tu někdo?“ špitla potichu. Nevěděl co má dělat. Dřív se to zdálo strašlivě jednoduché, ale teď není na nic připraven. Bude ho poslouchat? Kam ji schová? Co když po něm jdou otrokáři? Co když jí tu najde policie nebo sousedi? Neviděl nebo neslyšel ho někdo přijíždět? Co jí má říct? Spousta dalších otázek se mu honila hlavou. Nehýbal se. „Co se mnou uděláte, můj Pane,“ řekla vystrašená dívka „smím si rozvázat oči?“ Je dobře, že ho považuje za svého Pána, pomyslel si. Sama vymezila role a jemu se vracelo pošramocené sebevědomí. „Vstaň!“ řekl skoro panovačně. Postavila se. Přistoupil k ní a dlouze si jí prohlížel. Ani se nepohnula. Byla krásná a tak dětská. Lehce jí sáhl na prsa. Měla je velká a pevná. Trochu se zachvěla. Pohladil její dokonale vytvarovaný zadeček. Kůži na zádech měla zarudlou od bičování, ale jizvy neměla žádné. Neviděla ho a to mu dávalo výhodu. Sehnul se a sebral ze země pouta. „Na,“ poručil a ona slepě natáhla ruce do prostoru před sebe. Vložil jí pouta do rukou, uchopil jí za levou paži pod ramenem a mlčky jí odvedl do sklepa. U jedné z trubek od topení udělal místo tím způsobem, že překážející předměty odházel stranou. Postavil ji před potrubí. „Tady budeš stát, než přijdu! Jest-li se pohneš, zažiješ peklo, jaké jsi dosud nezažila,“ pohrozil a běžel pro deku a nějaké staré šaty po matce. První deka, která mu padla do ruky, byla pořádně špinavá a stará. Používal jí jako podložku, když opravoval auto. To jí stačí, pomyslel si a ze skříně vytáhl staré matčino kombiné. Do rána to nějak vydrží a pak se uvidí. Běžel dolů. Vstoupil do sklepa bez oken a podíval se na dívku. Stála jako přikovaná tak, jak jí nařídil. Vida a pak, že to nepůjde?! „Hoď to na zem!“ Pustila řetězy a pouta před sebe. „Oblékni se,“ nařídil a dal jí do náruče kombiné. „Děkuji, můj Pane,“ řekla a hbitě se snažila nasoukat do šatů. Na kamennou dlažbu položil deku a řekl jí, aby si klekla. Pak jeden konec řetězu obtočil kolem trubky od topení a upevnil ho visacím zámkem. Druhý konec zajistil podobným způsobem kolem jejího krku. „Předpaž!“ poručil. Na natažené ruce jí co nejtěsněji zacvakl pouta. Zkontroloval pevnost řetězu a odešel nahoru. Oči jí nechal i nadále zalepené. Natočil půllitrovou sklenici vody, ze spíže vzal dva rohlíky a vrátil se do sklepa. Klečela stejně, jako když odcházel. Podal jí potraviny a dovolil, aby se najedla. Poděkovala a s chutí se zakousla do rohlíků. Hltala tak, jako by měsíc nejedla. Nasoukala do sebe všechno, rychle vypila vodu a teprve pak se trochu uklidnila. Roztáhl si nedaleko ležící zahradní židličku, posadil se a mlčky ji pozoroval. Byla ještě dítě. Zdálo se, že se jí trochu ulevilo, ale neodvažovala se na něco zeptat. Jistě přemýšlela, kde právě je a co se s ní asi stane. Možná ale nepřemýšlela vůbec o ničem. „Jak se jmenuješ?“ „Nemám žádné jméno, jsem otrokyně.“ „Nějaké jméno přece mít musíš?“ „Ve výcvikovém táboře jsem byla otrokyně číslo 42, můj Pane. Jméno mi určí až můj nový majitel.“ „Každý člověk má jméno.“ „Ale já přeci nejsem člověk, jsem otrokyně.“ „Proč jsi otrokyně?“ „Jsem tak vycvičena. Jsem předurčena být otrokyní, nejspíš jsem se tak musela narodit.“ „Co bylo před tím, než si se stala otrokyní?“ „Nevím, nepamatuji se.“ „Jak dlouho jsi byla ve výcvikovém táboře?“ „Asi rok, můj Pane.“ „Co bylo před tím?“ „Nevím, Pane, nevzpomínám si. Asi jsem byla někde ve službě jako osobní otrokyně.“ „Kdo je tvým Pánem? Komu sloužíš?“ „Ten, kdo si mne objednal a koupil ve výcvikovém táboře, toho jsem výsostným majetkem.“ „To jsem já.“ „V tom případě jste mým Pánem Vy a já jsem Vaše otrokyně.“ Jistou logiku to má. Zdá se, že ji dobře naprogramovali. „Jak dlouho mi musíš sloužit?“ „Dokud nezemřu nebo mě někomu jinému neprodáte nebo darujete.“ „Proč máš číslo 42?“ „Jsem 42 absolventkou výcvikového tábora, Pane.“ „Dobře. Měla bys vědět, že ti nic neodpustím a nestrpím žádné neposlušnosti.“ „Budete se mnou jistě spokojen, můj Pane. Náš tábor byl nejlepší a nejvyhlášenější mezi všemi. V Evropě by jste těžko hledal kvalitnější. Byly jsme vyškoleny pro zvláště náročné zákazníky. Dobře jsem zvládla speciální druhy výcviku.“ „Co to znamená?“ „V podstatě splnit jakékoliv přání svého Velitele.“ „Takže, když ti nařídím, aby si skočila z okna, tak to uděláš?“ „Jistě, můj Pane!“ „A když ti řeknu, že si máš uříznout ruku, tak si ji uřízneš?“ „Samozřejmě, můj Pane!“ „Existuje nějaký rozkaz, který bys odmítla splnit?“ „Ano, Pane.“ „A jaký?“ „Nikdy bych nevztáhla ruku na svého Majitele, i kdyby mi to nařídil.“ „Jsi robot?“ „Ne, můj Pane, jsem otrokyně!““Jaký je v tom rozdíl?“ „Jsem živočich a svého Pána budu nejenom ctít a poslouchat, ale budu ho i milovat. Robot milovat nedokáže.“ „Zase nic nepokazí!“ „Na rozdíl od robota je mé tělo kdykoliv připraveno uspokojovat všechny Vaše potřeby. Také jsem předurčena trpět a proto Vám výborně posloužím k odreagování Vaší zloby.“ „Chceš vědět něco o mě?“ „Nepřísluší mi na cokoliv se svého Pána vyptávat.“ „Bojíš se mě?“ „Ne, Pane.“ „Lžeš!“ „Ano, Pane, bojím se, Pane…“ šeptala. „Teď tu budeš v klidu a potichu ležet. Ráno si pro tebe přijdu, dostaneš jméno a zahájíme nový výcvik. Dobrou noc otrokyně číslo 42!“ „Dobrou noc, můj Pane.“ Zavřel dveře od sklepa na zámek a odešel nahoru. Celou noc hledal vhodné jméno a pořád se nemohl rozhodnout. Listoval slovníky, pravidly, zkoumal jména psů okolních sousedů, až si vzpomněl, že právě česká abeceda má 42 písmen. To poslední je Ž. Měl vybráno. Bude se jmenovat Žofie. Jako dítě měli doma fenku a ta se také jmenovala Žofie. Konečně, proč ne? „Žofie, Žofie, Žofie? Žofie! Žofie… Hmm, bude jí slušet.“ Nevydržel a šel se podívat do sklepa. Bylo ticho. Slyšel, že dívka oddechuje pravidelně. Opatrně odemkl dveře. Otevřel a v ten okamžik jeho zajatkyně odhodila deku ze svého těla. Způsobně si klekla, ruce pevně připaženy podle těla, jak jen jí to pouta dovolila. „Co poroučí můj Pán?“ vzorně se ohlásila. „Přišel jsem se podívat, jest-li se chováš slušně.“ „Snažím se svého nového Pána nezklamat.“ Nyní poprvé za celý den ucítil vzrušení. Jeho úd se pevně ztopořil a vší silou se snažil prodrat z kalhot pyžama. „S kolika muži ses už milovala?“ „S žádným. Jsem dosud panna. Kdybych jí nebyla, nikdo by si mě z tábora nekoupil. Celé mé tělo i jeho součásti patří pouze Vám. Jen Vy s nimi můžete zacházet, jak sám uznáte za vhodné. Bez Vašeho souhlasu se nesmím s nikým pářit. Kdybych tak učinila, měl byste právo mě zabít.“ „To můžu stejně.“ „Ano, ale v tomto případě by to byl přímo rozsudek.“ „Asi časem dostanu chuť se s tebou pářit.“ „Páří se pouze zvířata, tedy i otroci. Vy se můžete milovat, uspokojovat, můžete souložit nebo se rozmnožovat, ale pářit, to ne.“ „Co když se ti narodí moje dítě?“ „Narodí se z těla otrokyně, bude i ono Vaším otrokem.“ „Fajn, zdá se, že tě vychovali dobře. Když ti to vydrží, nebudu tě muset reklamovat,“ řekl v žertu. „Než mě reklamovat, to mě raději zabijte. Kdybych se musela vrátit zpět, čekal by mě speciální tříletý kurs, který by byl ještě mnohokrát tvrdší a přísnější než ten základní. Takové otrokyně jsou pak prodávány nevyléčitelně pohlavně i jinak nemocným lidem, kteří jsou zarputilí a služba pro ně je mimořádně náročná. Otrokyně pak musí zemřít se svými Pány. Před pochováním jim olízají jazykem všechny rány a jsou za živa zasypány vedle rakve svých Majitelů.“ Svlékl si kalhoty a pomalu k ní přistoupil. Lehce jí přejel přirozením po tváři. Zachvěla se. „Víš co to je?“ „Tuším to, Pane.““Vidělas to někdy?“ „V tomto zduřelém stavu nikdy.“ „Víš co se s tím dělá?“ „Jen přibližně.“ „Na tomto kousku masa nyní závisí tvůj život. Když bude spokojený on budu i já. Když ne, šupajdíš do tábora.“ „Budu si toho na věky vědoma a svou pílí a snahou se Vám snad zavděčím.“ „Tak to, pse, očuchej!“ křikl. Ihned přiložila svůj nos, zhluboka sála vzduch a přejížděla přirození od kořene až po žalud. „Správně, za odměnu to smíš políbit.“ Skoro třeštil. Krev se mu nahrnula do rozkroku, jeho úd zmohutněl k prasknutí. Ještě chvilku a už to nevydrží. Opatrně a dětinsky k tomu přisála své rty. „No tak, na co čekáš, zvíře, pokračuj nebo tě ztrestám.“ Pusinkovala mu přirození. „Celý je tvůj, celý, líbej, líbej a dolů, dolů, níž, tak, tak, správně a zpátky nahoru, tak a do pusy, řekl jsem do pusy, ty si nerozuměla!“ Odstrčil ji a vší silou jí vrazil facku, až upadla na zem. Rozklepala se strachy. Se zavázanýma očima nic neviděla. Z pod pásky se vyvalily slzy. „Smilujte se, prosím,“ škemrala. „Na kolena, otroku, na kolena!“ Pohotově se narovnala. Očekávala další úder, proto si kryla obličej spoutanýma rukama. Vzal konec řetězu, který ji visel pod krkem, trhl s ním a zakřičel: „Pozor!“ Vyšponovala se jako svíčka. „Ruce dolů!“ Pomalu poslechla a připažila. „Znova od začátku. Čuchej!“ Očichávala vzedmutý penis co jí dech stačil s nosem pevně přitisknutým. „Teď líbej!“ Jeho vzrušení stále sílilo. „Dolu, až dolu a teď mi ty špinavý pse budeš olizovat koule!“ křičel a neurvale trhal řetězem. Předklonila se a snaživě olizovala Pánova varlata. „Hezky psíku…, tak se mi to líbí…, vidíš, že ti to jde…“ Přitáhl řetěz. „Do pusy!“ Neodvážila se odporovat. Otevřela ústa a on jí ho vrazil hluboko do krku, až se začala dávit. Přemohla zvracení a srdnatě kouřila. Byl na pokraji.“Vše co z něho vyteče vypiješ a ani kapka se neztratí vedle. Neodvažuj se neposlechnout!“ Horká míza proudila jeho přirozením. Dívka se cukala, dávila se, ale pila. Vysála každou kapičku semene, jak dostala nařízeno. Bylo toho moře. Vyndal jí ho z pusy . Nahlas se rozbrečela. Klečela spoutaná na studené podlaze a plakala. Ústa otevřená, jako by v nich měla jedovatého pavouka, sípavě dýchala a z pod pásky se jí kutálely slzy jako hrachy. Déle to nemohla vydržet. Několikrát sebou trhla, naklonila se dopředu a vyzvracela se. Lekla se svého činu. „Ne, ne, já jsem nechtěla, to samo, promiňte mi, prosím, nebijte mě, už to nikdy neudělám, prosím, milost, Pane, milost…“ „Spokojený a uvolněný oddechoval na zahradní stoličce a pozoroval ji, jak se svíjí a kroutí na řetěze. Jak se plazí po zemi a škemrá. V životě neviděl takový strach. Snad to s ní půjde. „Teď tě nechám na pokoji, ale zítra si to s tebou vyřídím. Těš se a zpytuj svědomí,“ řekl mladík, vstal a odešel do své ložnice poté, co zhasl světlo a zamkl dveře. Celý zbytek noci se převaloval z boku na bok, ale oči ani nezahmouřil. Jakmile se rozednilo, nasedl do auta a odjel do okresního města na nákupy. Ve spořitelně vybral ze svých úspor dvacet tisíc korun a zatelefonoval do práce, že si bere dovolenou i příští týden. Bylo pondělí a tak měl téměř čtrnáct dní na to, aby vše zařídil. Znal jednoho zámečníka, který byl vášnivým chovatelem sněžných tažných psů. Zastavil se u něj, aby si objednal klec. Kamarád zrovna jednu dokončil, ale měl ji pro sebe. Mladík chodil vedle klece jako mlsný medvěd a snažil se přemluvit zámečníka, aby mu ji prodal. Byla veliká, rozmontovaná a hned. Naložil ji na zahrádku auta a vypravil se shánět další předměty. Půl hodiny strávil vybíráním psích obojků a vodítek. Nakonec se rozhodl obligátně. Široký černý kožený obojek, dvě vodítka, delší a kratší a dvě misky na jídlo. V sedlářských potřebách zakoupil jezdecký bičík, bič a důtky. V železářství zaplatil za několik řetězů a hromadu visacích zámků. Potom zašel do sexshopu, kde si vybral pouta na ruce i nohy a středověké okovy. Z domácích potřeb si odnesl všechny druhy provazů, které měli na skladě. Nakonec zaplatil za slamník a vše nacpal do auta. Jen slamník svými rozměry dělal trochu problémy, ale na zadní sedadlo se nakonec vešel. Ještě rychle zaběhl pro několik dámských kalhotek a podprsenek. Vybral si černé, bílé a červené, tři noční košile, podvazky, punčochy rtěnky, šminky, vložky a další nesmysly, které ho v tom spěchu napadly. Naházel to do auta a ujížděl k domovu. Vracel se raději zadem, aby ho nikdo neviděl. Vjel do garáže a běžel se podívat do sklepa. Bylo skoro poledne. Když ho dívka zaslechla, způsobně klekla a očekávala jeho příchod. „Dobrý den, můj Pane!“ „Pozor!“ Napnula se jak struna. „Zůstaň a ani se nehni!“ poručil a běžel zpět do garáže. Vyndal obojek, pouta a biče a odnesl je do pokoje. Vrátil se pro dívku a pustil ji ze řetězu. Uchopil ji za ruku a odvedl o patro výš do koupelny. Posadil ji do vany a pomalu jí odmotal pásku z očí. Měla první možnost si ho prohlédnout. Ze začátku chvíli mžourala, protože byla oslepená, pak zjistila, že je dobře urostlý a stavěný. S ním nebudou žádné žerty. „Co říkáš svému Pánovi?“ zeptal se až příliš zvědavě. „Jste pěkný, jsem ráda, že jste takový mladý.“ „Nejdřív tě ostříhám dohola, pak se pořádně umyješ a vyčistíš si zuby.“ „Mohu se na něco svého Pána zeptat?“