Ranní slunce, které se probíjelo okny, laskalo nahou Janu, ale její probuzení bylo víc než jen teplé světlo. Otevřela oči a první, co ucítila, byla neuvěřitelná tíha a brnění – a to nebylo z ranní nečinnosti. Seděla uprostřed rozcuchané postele. Nešlo si nevšimnout, že vibrátory, které jí Helena zanechala v jejích nejtajnějších partiích, tam stále byly. Včerejší noc se jí vracela v hravých, rozmazaných záblescích.
Pomalu se protáhla a s úsměvem, který se nedal zastavit, se jich opatrně zbavila. Nález na nočním stolku – lístek s textem „Večer v osm“ – potvrdil, že včerejší extáze nebyla jednorázová záležitost, ale slib.
Vstala a vplížila se do kuchyně. Na lince ji čekala čerstvě uvařená káva a vzkaz připevněný na konvici: „Miláčku, musela jsem zmizet, ale v lednici je snídaně a kafe je tvoje. Zvládni to, potřebuju tě večer v plné síle. Tvá H.“
Jana se zasmála. Helena byla vždy plná překvapení, velkých i malých. Vzala si kávu a sedla si v obýváku. Včerejší večírek zanechal stopy v podobě prázdných skleniček, ale to bylo to poslední, co ji trápilo.
Byla teprve dopoledne a do osmi večer zbývalo nekonečných devět hodin. Jak se jen zabaví? Pocit nedočkavosti se v ní usadil jako hřejivý oheň. Uvědomila si, že se jí včerejší dobrovolné ponížení a nečekaná drsnost líbily víc, než byla ochotná si přiznat. Helena ji donutila křičet, prosit a ztratit veškeré zábrany. Přesně to, co v jejím životě chybělo.
Začala uklízet, ale její mysl neustále bloudila. Přehrávala si v hlavě Heleny pohled, její tiché šeptání a tu šílenou rychlost, s jakou vibrátor vnikl do zadečku. Při vzpomínce na to se celá roztřásla.
V poledne si uvědomila, že musí být připravená. Šla si znovu dopřát dlouhou, horkou sprchu. Oholila se pečlivěji než kdy předtím, natřela se vonným olejem a oblékla si ty nejjednodušší, nejtenčí šaty, které měla. Nechtěla na sebe upoutávat pozornost, jen aby je Helena mohla rychle strhnout.
Odpoledne se zdálo jako věčnost. Zkoušela číst, sledovat film, ale její myšlenky se vždy vrátily ke zvonku a Helenině příchodu. Přemýšlela, co si asi Helena připravila na dnes.
Kolem sedmé hodiny už byla tak nervózní, že se nemohla ani posadit. Sedm hodin třicet minut. Zapnula si hudbu, aby přehlušila tlukot srdce. Sedm hodin padesát minut. Šla zkontrolovat láhev vína, kterou Helena v lednici zapomněla. Sedm hodin padesát devět minut.
Zazvonil zvonek. Silné, netrpělivé zazvonění. Jana se zhluboka nadechla a bez váhání utíkala otevřít dveře.
Helena stála ve dveřích, oblečená v upnutém, koženém obleku, který by byl vhodnější na motorku než do obývacího pokoje. V ruce neměla láhev vína, ale malý kožený bičík, se kterým si bezstarostně pohrávala.
„Ahoj, couro! Jsi připravená na druhou kapitolu?“ usmála se Helena chladně a rázně vstoupila dovnitř.
Jana se jen usmála, ale tentokrát v tom úsměvu nebyla plachost, jen hluboké, spalující očekávání. Zavřela za Helenou dveře a zamkla je. „Víc než připravená.“