Byl jsem na vojně a právě bylo kolem velikonoc. Hučelo mi v klacku jak ve včelím úlu. Včera, když jsme šli z hospody, tak jsem Hynkovi sáhl při močení na zadek a on jen slastně zasténal a ani se nebránil. Od té chvíle mi stál a celý den jsem přemýšlel, jestli bych to mohl zopakovat a hlavně vymýšlel scénáře případných erotických hrátek.
Mačkal jsem ptáka celý den a po skončení pracovní doby jsem byl rozhodnut se uspokojit ve sprše a docela bych uvítal, kdyby mě tam Hynek nebo Zbýňa, kluk s nádherným zadečkem, načapali.
Sbíhal jsem se schodů s rukou v kapse, abych zakryl stojící péro. Dole stály dvě civilní zaměstnankyně s pomlázkami. Jedna z nich byla žena lampasáka, Voláková, se kterou, jak se aspoň chlubil, Hynek šoustal a blondýna, kterou jsem jménem neznal. Slušně jsem pozdravil a místo odpovědi mi na zadku přistála pomlázka.
„Auuu,“ vykřikl jsem spíš překvapením, než bolestí.
To už se moje zadnice stala bubínkem, do kterého ženské střídavě bubnovaly. Místo zadku jsem si stále spíš kryl přirození, které ani při vyplácení nehodlalo klesnout. Nevím, co mě to napadlo, ale vzhledem ke vzrušení se to jeví snad pochopitelné, že jsem zavtipkoval:
„Nebylo by to lepší na holou?“
„Tak si stáhni kalhoty,“ povídá Voláková.
„Tady snad ne.“
„Tak pojď do skladu.“
To jsem dost silně zaváhal a začal uvažovat o ústupu ze scény.
„Nebo se bojíš?“
„Já? Ani náhodou.“
No co. Vystrčím prdel na dvě baby a nějakou tu ránu snad snesu.
Ve skladu jsem si sundal sako, stáhnul kalhoty i s trenkami pod zadek a zůstal stát. Péro ochablo, ale zelená košile přeci jen dost odstávala.
Obě si toho samozřejmě všimly a začaly se chichotat.
„Hele, jak se červená,“ smála se blondýna.
„Tak tu prcku vystrč,“ na to Voláková.
Ohnul jsem se. Jedna z nich mi stáhla kalhoty až na zem a vyhrnula košili.
„Tak jedem, ať nám prdelka neuteče,“ řekla blondýna. Ženské zase začaly střídavě bombardovat moje hýždě. Jinak se to nazvat nedá.
„Tak to by snad stačilo,“ povídám a chci si natáhnout kalhoty.
„Tak to ne,“ řekla jedovatě Voláková. „Věro, já ho podržím a seber mu hadry.“
Čekal jsem útok na ruce, tak jsem je schoval za záda, ale Voláková mě brutálně chňapla za ptáka.
„No to snad ne!“ chci se vytrhnout. Voláková mi ho snad hodlala ukroutit.
„Ptáček je sice prťavej, ale nechtěl bys o něj přijít. Viď, že ne. Tak si všechno svlékni. Nebylo to jednoduchý. Pak mě doslova dotáhla za pyjona k pultu, kam jsem si měl lehnout a začaly mě znovu mydlit pomlázkami. Umakart pěkně chladil na břiše a na ocasu, ale mě by se to teď hodilo spíš na odvrácené straně. Když se jim zdál můj zadek dostatečně zmalovaný, tak mě sice za mého tichého klení nechaly, ale zase mi nechtěly dát mundůr, tak jsem tam stál se zplihlým ptákem v dlani.
„Dokud nám ho neukážeš v plný bojový pohotovosti, tak ti ty hadry nedáme.“
„Nebo ti máme pomoct?“ dodala Voláková a znovu třemi ranami atakovala mou hořící prdel.
Nadával jsem si do volů a debilů. Že mě zpráskaly, vem čert, když jsem nadržený blbě dělal vtípky, ale dělat jim tu šaška a honit si před nima péro…
Co jsem ale měl dělat?