Vaše erotické povídky

Stovky erotických povídek a příběhů. Erotické povídky zdarma ke shlédnutí. Pouze ty nejlepší porno povídky a sex povídky

Capricon svět žen

Kategorie: Femdom, Fetish
13.12.2016
ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 13 hlasů
Loading...

I. Probuzení
Když se zmenšíte na velikost mravence a vlezete do duše kola třeba od auta, pak takové kolo umístíte do beztížného prostoru a roztočíte, jako mravence vás bude odstředivá síla přitahovat k vnitřní straně vnějšího pláště a vy budete přitahováni „dolů“ stejně jako na Zemi. Pojem nahoře a dole pak ovšem dostane poněkud složitější význam.

Informační panel na stěně zobrazuje: 259 186 sec, teplota 24°C, vlhkost 68% palubní čas 22:03:14. V zakřivené stěně jsou od podlahy po strop dvě mohutně působící oválná okna s úžasným výhledem, jaký se ne každému smrtelníkovi naskytne. Nezměrné množství hvězd a modrobílá planeta, která odplouvá stranou. Na scéně se nyní ukázalo staré známé Slunce. Září ale nějak jinak, možná je to tím černým okolím. Všude kolem je spousta hvězd, které se pohybují v nezvyklém kruhu.

Místnost voní podobně jako nové auto. Nové auto, které má čistou dosud nepoužívanou ventilaci a produkuje až nezvykle čistý svěží vzduch, jehož vánek navozuje pocit čistoty a klidu. Světle šedé panely tvořící obklad místnosti ohnutého kvádru se zaoblenými kouty a rohy. Strop je paralelně zakřiven v souladu s podlahou a jako by byl tvořen jedním monolitickým zdrojem jemného bílého světla. Podlaha je soustavou tmavě šedých čtverců z gumové pěny, působící dojmem poněkud měkké městské dlažby.

Ležel jsem v rohu na podlaze tvořené měkkou hmotou podobnou částečně gumě a částečně nějaké zvláštní tkanině. Teplota v prázdné místnosti byla příjemná. Během probouzení se a usvědčování se, že jde o jeden z těch nelogických snů, jsem si uvědomil, že kromě nepříjemně širokého a těsně upevněného pásku na krku jsem zcela nahý. Ten zvláštní obojek je docela masivní, vnímám jeho hmotnost a po důkladném nahmatání nenalézám žádnou sponu, zarážku, zajištění, dokonce ani spoj, který by se dal rozpojit. Celé to působí nepříjemně, materiál je velice pravděpodobně nějaký kov. Lehce malátný po zvláštním probuzení se obracím na bok pak břicho, stáhnu se na kolena, abych se postavil na nohy, jauuuuu! Zpět k zemi mě sráží nepříjemný impulz bolesti pocházející z obojku na mém krku. Při pádu jsem si narazil loket. Cítím bolest.

Ležící opět na lehce zakřivené podlaze dávám s námahou myšlenky dohromady. Nahromaděný vztek, mě ale vede k dalšímu pokusu o postavení se na nohy. Pár krátkých okamžiků stojím na nohách, křečovitě zpevněný, jsem na to připravený, ale pulzující bolest z obojku je nesnesitelná a dokonce se snad i zvětšuje. S výkřikem bolesti klesám na kolena, ale pulzující bolest nepřestává, teprve v mezi-poloze na všech čtyřech bolest náhle ustane. Nezanedbatelnou dobu si dávám myšlenky do nějakého logického celku, ale marně. Na podlaze jsou kapky mích slin. Srdce mi buší a z hluboka dýchám. „Co to má sakra znamenat.“ Pomyslím si.

Na kolenou a rukách se bez bolestivého impulzu pohybuji po divné místnosti. Možná jsem v blázinci a to co vidím je jen produktem nějakých silných léků. Přepadá mě panika a ještě několikrát se snažím zbavit se nepříjemného obojku, který do mě zřejmě pouští bolestivé elektrické impulzy, ale bezvýsledně. Popolezu ke stěně tvořené vrstvou světlých panelů z plastu a nějaké vlákniny. Rukou sahám na povrch. Materiál je na omak měkký, má strukturu připomínající polystiren a pevnější kuchyňskou houbu dohromady. Proč jsem v blázinci? Na stěně jsou malá zeleně a červeně svítící zřejmě diodová led světla. Ta jsou podél celé místnosti ve dvou podélných řadách nad sebou. Vedou ven, pryč do oblého koridoru, kamsi za roh, kam z mé aktuální polohy nevidím. První úroveň svítí zeleně a je asi 30 cm nad podlahou, další asi metr a svítí červeně. Společně s celým interiérem překrývajících se čtverců a obdélníku tvoří ucelený dojem. Jediným přerušením těchto dvou světelných linií jsou dvě masivní okna. Přistupují blíž k jednomu z nich, výhled je impozantní, nikdy jsem nic takového neviděl. Moje rodná planeta, na které rozeznávám rozsáhlou bílou oblačnost, Afriku a část Evropy. Sedím u okna a nerozumím. Země se ale za dobu co ji pozoruji posouvá do strany, jako by po půlkruhové dráze až zmizí za okrajem okna. Navíc je nepříjemně malá, asi jako měsíc, který jsem nedávno pozoroval při nočním návratu domů. Jen tak dýchám na sklo v očekávání, že jej zamlžím, ale nic. Pokládám pravou dlaň na sklo je překvapivě teplé. Je vidět, že okno je tvořeno několika tlustými vrstvami. Bolí mě loket, dávám ruku dolů.
Po všech čtyřech lezu dál koridorem, je obrovský a zdá se nekonečný. Vypadá jako ohromný válec, který stále vede do kopce, přitom cítím že se pohybuji po rovině. Nyní jsem přesvědčen, že jsem se zbláznil. Když si ale na moment odpočinu od své situace, nahého s obojkem na krku, po čtyřech lezoucího člověka uvnitř obrovské duté trubky ve tvaru kruhu, uvědomuji si, že jsem na fantastické kosmické lodi. Rotace kruhu kolem své osy kolmé na střed, stejně jako kolo byciklu, vytváří odstředivou sílu, která pak simuluje gravitaci na Zemi. O podobných futuristických projektech jsem četl v nesčetném množství sci-fi příběhů, ale nikdy jsem netušil, že by někdo něco podobného opravdu postavil. Opět mě napadá, že se nemůžu probudit z opravdu bizarního a přesto detailně realistického snu tvořeného různorodými záblesky mích minulých myšlenek nebo je vše výplodem mé mysli pod vlivem účinných medikamentů podaných mi v nějakém blázinci.

Přepadá mně už několikátá vlna otázek smíchaná s němým úžasem, čeho se to ve skutečnosti účasním. Nyní jsem už úměrně situaci klidný, ale stále očekávám, že se probudím z tohoto bizarního snu. Nic se nestalo. Lezu dál a už po prvních metrech mě začaly bolet kolena. V tom jsem ale zahlédl boční vstup z chodby do nějaké další místnosti. Zvědavost mě odpoutala od téměř odřených kolen, jak jsem lezl dál. V kajutě byly dva stroje o něco větší než vysavač, dokonce tak i vypadali. Dvě žluté poněkud větší zaoblené krabice na kolečkách. Vysavače nebo automatické čističe, které potkávám ve veřejných budovách a obchodech. Nakláněl jsem se nad jedním ze strojů zkoumaje jejich účel. Oba přístroje působí autenticky, nemají žádné nápisy ani značky. Jen po stranách něco jako malou optiku, jako to mají mobilní telefony.

II. Setkání
Najednou uprostřed průzkumu těch strojů, jsem si jen periferně všiml, že se řada zelených diod vedoucí v linii podél celé steny 30 cm nad podlahou rozblikala a začala svítit červeně. Jaaauu! Dostal jsem další neskutečný impulz z obojku. Najednou z ničeho nic mě z boku přepadla postava v černém kostýmu spydermana a mohutným kopem mě svalila na záda a krk přišlápla celou svou, ne až tak velkou, vahou k zemi.

Sympatická asiatka v černé elastické kombinéze v nízkých polobotkách s plochou gumovou podrážkou mi najednou stála jednou nožkou na krku. Nyní nebylo pochyb, že jsem zdrogovaný. Celý překvapený ležící nahý na zádech a botkou od hezké asiatky na krku s obojkem. Stála nade mnou hluboce se nadechovala a snažila se mi něco důležitého sdělit. „Dusíš měeeee…“ Chtěl jsem jí říct, ale přerušil mě bolestivý impulz z obojku, doslova mě paralyzoval a já sebou neřízeně trhl.

Černovlasá dívka asijského vzhledu odhadem ve věku maximálně třiceti let, hbitě přešlápla přímo z krku na má ústa. A důrazně mně varovala: „NEMLUV!!!“ Jak mě rychle umlčela, pochopil jsem, že ďábelský obojek na mém krku má problém s mým mluvením. Stále jsem měl její drobnou obutou nožkou na svých ústech a cítil nezaměnitelnou chuť gumy, pocházející z její podrážky. Ze svého pohledu ležícího člověka na podlaze na zádech se nade mnou tyčila hezká žensky tvarovaná nožka. Nárt pokrytý nylonovou punčochou kterou od kotníků překryla lesklá elastická nohavička pokračující kombinézou stejného materiálu přes celé její štíhlé ženské tělo, nevelká prsa a až nahoru k jejímu krku. Měla krásný obličej, jemnou pleť a jiskru v očích. Očividně se mně snažila ochránit před dalšími bolestivými impulzy. Neskutečnou úchylnost celé té situace podtrhl k mému překvapení fakt, že mě její ženské křivky velmi rychle sexuálně vzrušily. Instinktivně jsem si tedy stále ležící na zádech s obličejem pod její levou botkou, zakryl dlaněmi rozkrok. Na což dívka změnila podstatně výraz. Prvně na překvapený a nakonec snad na lehce pohrdavý. Dala si ruce obranářsky křížem před hruď a znatelně přitlačila podrážku své botky na má ústa, až mi drtila rty o zuby. Po pár okamžicích, kdy jsme doslova synchronizovali své hluboké nádechy a výdechy, které byly jako věčnost, klidným hlasem promluvila.: „Musíš zůstat svým elektrickým obojkem pod úrovní těchto červených světel.“ Uvolnila svou nožku z mých úst a ukázala špičkou botky na červenou linii diodových světel na stěně těsně vedle mojí hlavy, jenž ještě před chvílí svítila zeleně. Rychle svou nožku ale vrátila spět na můj obličej, jako by to bylo to nejpřirozenější místo kam si obvykle dává nohy a pokračovala: „A také nesmíš mluvit, nebotě to znovu probije elektrickým proudem, rozumíš?“
Byla to ta nejdivnější situace, jakou jsem kdy zažil. Ale pochopil jsem, co mi chtěla sdělit a tak jsem i s její obutou nožkou na svém obličeji přikývl, jako že rozumím. Ona stále se skříženýma rukama lehce přimouřila své šikmé hnědé oči, jako by se rozhodovala, jestli mi může věřit a sundala konečně nohu dolů. Zmatený a nahý jsem ležel na zádech, hluboce jsem se nadechl a znovu se soustředil abych měl dlaněmi zakrytý a nepochopitelně vzrušený rozkrok. Absolutně vyvedený z míry a vůbec netušící co dělat jsem se neuvěřitelně styděl. Srdečně jsem přivítal její aktivní přístup, když se pokusila o vysvětlení situace.

Stále se tyčila bezprostředně vedle mojí hlavy, ale již stála oběma nohama na podlaze. Asijská dívka spustila:“Probudila jsem se před několika hodinami. V jedné z místností nedaleko odsud je na stěně schématický obrázek, kde je popsána hierarchie členů posádky. Vy co nosíte tyhle elektrické obojky, jste na nejnižší úrovni, což se krom obojku pozná i tak, že nemáte žádný oděv. A celá loď je zkonstruována tak, že je s vámi zacházeno jako se zvířaty, nebo otroky. Systém světel, všechny příslušníky tvé úrovně může jednoduše nahnat na jakékoliv místo na lodi a jednoduše zamknout, jako zvířata v elektrickém ohradníku. Nevím kolik takových, jako ty tady je, jsi zatím vůbec první, na koho jsem narazila. Původně mě napadlo, že jde o nějakou nereálnou hloupost, ale tvá přítomnost mně usvědčuje, že tvůrce tohoto bizarního scénáře to myslí vážně. “

Miju, jak se sympatická dívka představila si také všimla, že spodní světla přeblikávají ze zelené na červenou v její blízkosti. Takže v její přítomnosti se budu muset vždy otrocky plazit, pokud tedy nenajdeme způsob, jak obojek odstranit. Poukázala na to, že nechápe stejně jako já, jak se sem dostala, že tady být nechce, ale zatím neví, jak se dostat zpět na Zem do Japonska, kde bydlí. Docela se rozpovídala a mimo jiné na sebe prozradila, že má Ph.D. titul robotiky na Univerzitě v Tokiu a pracuje pro firmu Yasega nebo Yasegu…

Překvapilo mě, jak je Miju se svou situací, vzhledem k okolnostem, smířená a snaží se myslet racionálně. Je rozhodnutá, všechno co zjistí, použít ke změně své situace a vrátit se zpět tam, kam patří. To rozhodně neplatí pro mě. Jsem vyděšený bojím se. Vůbec mi nepomáhá že jsem nahý a dostávám elektrické impulzy do krku jako nějaké nebezpečné, nezvladatelné zvíře.

Když mi za doprovodu mého přikyvování předala všechno co sama dosud věděla, nabídla mi, že mi ukáže nějakou místnost nebo box, kde je to schéma o kterém mluvila. Mohla by se jednat o nějakou důležitou část, této kosmické lodi. Obrátil jsem se opatrně, abych zůstal obojkem pod úrovní červeně svítících diod, na břicho. Miju stála asi metr přede mnou, takže jsem jí viděl jen na nohy a tak do půlky lýtek. Nevím jak se tváří, když mě vidí nahého vzrušeného na zemi a se zvednutým zadkem, protože mi tam dole něco překáží, musel jsem se červenat jak rak. Nevím co se to se mnou děje, ale aktuálně se nedokážu ovládnout.

Miju mi navrhla, že půjde kus přede mnou, aby se červená světla přepnula na zelená a já mohl jít aspoň po čtyřech nebo v hlubokém předklonu. Aniž bych jí viděl do očí, přikývl jsem. Malé balerínky se otočily a sebejistým krokem odkráčely kruhovou chodbou dál, jako by do kopce, mimo můj dohled. Po chvíli se Miju dostala do pozice, že jsem ji viděl téměř z vrchu. V leže na břiše jsem čekal, až se ty hnusné diody přepnou na zeleno, ale dlouho se nic nezměnilo. Začal jsem se tedy plazit směrem, kam odešla Miju. Za chvíli mi diody dovolily jít po čtyřech, čímž se má rychlost lehce zvýšila a také se ulevilo i mému rozkroku.

Asi po nějakých dvěstě metrech jsem narazil na hranici, kde končili nízké zelené diody, snížil jsem se opět na břicho pro plazení, což bylo díky vstřebanému vzrušení konečně snadnější. Za dalších několik metrů pomalého plazení jsem zaslechl rozhovor Miju a dalším ženským hlasem v bočním boxu kam jsem odbočil. Box byl vybavený futuristickým nábytkem a bohužel i dvěma liniemi známých otrokářských diod na stěnách. Také něčím co mi připomínalo bar nebo nízkou skříň oblých tvarů a bílé barvy, sedačkou na které seděla Miju. Poznal jsem ji podle známých malých nohou v balerínkách. To bylo jediné co jsem ze své plazící se polohy mohl vidět. Druhá žena ve stejné, pokud to tak mohu nazvat, uniformě, alespoň co se nohou týká, seděla otočená čelem k Miju a zády ke mně.

Miju mě okamžitě spatřila, přerušila rozhovor s další ženou nebo přesněji dívkou a řekla jí,: „To je on,“ vstala ze sedačky a přišla bezprostředně ke mně, tak že většinu mého výhledu zabrala její levá botka. Nová žena s úlekem vstala a poodešla kousek dál. Miju nové ženě vysvětlila, že jsem otrokem, členem nejpodřadnější skupiny posádky této lodi a můj elektrický obojek spíná impulzy na úrovni červených diod. Žena nakonec přešla také ke mně a řekla.: „ Zdravím, já jsem Kristen“ Já protože jsem nemohl vydat ani hlásku, jsem jen přikývl a pozoroval dál jejich boty před mým obličejem. Miju, také vysvětlila Kristen, že mi obojek nedovolí mluvit, což doplnila soucitným „pohlazením“ mích vlasů svou nožkou. Zároveň šokované Kristen znovu ukázala diody a vysvětlila jak pracují a že mě nutí chodit po čtyřech nebo se plazit v její přítomnosti. Přesně tak jak je to znázorněno na grafickém diagramu na protější stěně místnosti ve které se nacházíme. „Je mi tě líto“ řekla Kristen a otřela několikrát podrážku své pravé boty po vzoru Miju o mé vlasy, jako soucitné pohlazení.

Racionální Miju se znatelně otřesenou Kristen se vrátili zpět na sedačku, kam se pohodlně usadily. Kristen seděla bez hnutí, ale ztěžka dýchala. Pak mi Miju řeka: „Připlaz se sem“ a podupkala pravou nožkou. Přikázala mi tak že se mám připlazit k ním. Doplazil jsem se k jejím nohám a jen ležel a poslouchal, protože já jsem mluvit nemohl, Miju se snažila tedy více komunikovat s Kristen, která se mezi tím schoulila v sedě s nohama na sedačce do klubíčka a rozplakala se.

Za doprovodu občasných vzlyků se Kristen rozpovídala, že před nedávnem obhájila svou vědeckou práci něco s rostlinami, takže je bioložka. Je jí 26 let a před měsícem společně s několika kolegy získali grant na projekt, kterému věnovala veškerý svůj čas.

V tom do místnosti vešla asi 35 letá, zamyšlená, štíhlá sexy blondýna s vlasy do copu. Ležel jsem na boku abych se mohl dívat výš z polohy na podlaze u nohou Miju a Kristen. Byla oblečená do stejné, černé, upnuté, lesklé kombinézy, ale barevně odlišnou od Kristen a Miju. Modré linie lemujícími svalstvo na nohou, rukou a poprsí jí dodávali vzhled komixové bojovnice za práva bůhví koho. Na pásku kolem pasu měla zařízení připomínající mobilní telefon. Začal jsem se cítit opět trapně. Jako jediný nahý a ke všemu ležící na podlaze s obojkem na krku u nohou dvou oblečených žen.

Nová žena, očividně nejstarší přistoupila k nám a představila se jako Elen. Když se všechny ujistily, že se sem dostaly prakticky stejným záhadným způsobem, začaly se blíže představovat. Elen se před deseti lety se přihlásila do kosmického programu, byla několikrát na orbitě na různých stanicích. Před půl rokem, byla za zvláštních okolností seznámena s vesmírným projektem, týkajícím se letu na Marz v lodi s umělou gravitací, který jí velmi připomíná tu, na níž se právě nacházíme. Celý projekt se točil kolem možností a alternativ osidlování kosmu. Součástí byl i bizarní program nastavení společnosti postavený na otrokářství. Komunita ve které si jednotlivci nejsou naprosto rovni a je řízena výhradně ženami. Vybavila si i nějaké útržky ze svého únosu a pak přišlo probuzení na téhle kosmické lodi. Přiznala se, že jí to celé připadalo přitažené za vlasy a tak se o projekt dál nezajímala. Nečekala že tvůrci projektu se sníží k násilnému naplnění posádky a vyšlou naprogramovanou loď s takovou posádkou do kosmu.

Mi ostatní jsme, dle mých pocitů, byli stále omámeni podivností celé té situace poslouchali co nám Elen říká. Kristen se lehce uklidnila a spustila nohy ze sedačky dolů, bohužel přímo na mě a s omluvou je protáhla na podlahu přede mnou, čímž mi vytvořila nevědomky úkryt pro mé odhalené přirození. Začal jsem si uvědomovat, že sem vůbec nezapadám. Všechny ženy jsou tady proti mně velmi inteligentní a vzdělané a tak docela chápu jejich přítomnost zde. Ať už to udělal kdokoliv, výběr mé osoby moc nepromýšlel. Jsem jen svobodný dvacetiletý řidič dodávky pracující pro agenturu převážející hotovost. To je všechno co jim o sobě budu moci říct pokud mě ony nějak zbaví toho hloupého obojku, sám to určitě nedokážu.

Elen mluvila hodně dlouho. Potvrdila nám, že loď je autonomní a poskytne nám potřebné podmínky pro život v kosmu. Byla zběžně seznámena se strukturou lodi. Je zde řídící centrum, ubytovací a odpočinkové centrum na jehož okraji se nacházíme, výzkumné centrum pro rostliny, technické centrum, podpora života, sklad potravin pro dvanáctičlennou posádku na tři a půl roku, recyklace odpadu, veškerých věcí nutných pro život tady a další spousta věcí kterým jsem nerozuměl.

Miju ji skočila do řeči a zeptala se, jestli se dá loď nějak otočit k Zemi a přistát nazpět. Elen se na nás všechny, netrpělivě očekávající její odpověď, vážně podívala a řekla, že to bylo to první co po nalezení palubního terminálu zjišťovala. Přisunula si křeslo proti sedačce, kde seděla Miju s Kristen se mnou u jejích nohou, sedla si a spustila. „Bohužel už jsme tak daleko a tak urychlení, že bychom manévrem zpět spotřebovali veškeré palivo. Nejbezpečnější variantou se jeví pokračovat k Marzu, tam využít gravitace planety ke zpětnému manévru a cestovat zpět. Na palubě mámě dva funkční moduly pro šest a šest osob k bezpečnému návratu na povrch Země. To je ale ještě daleko. Při aktuální trajektorii a zrychlení se na oběžnou dráhu Marzu dostaneme za 18 měsíců a za dalších 18 nazpět k Zemi. Když všechno dobře dopadne, za tři roky dobrodružství budeme na Zemi, podáme trestní oznámení na toho kdo nám tohle všechno udělal. Pak pohledem přešla na mě a asi čekala jakékoliv reakce. Kristen i Miju mlčely.

Stále jsem jen ležel na podlaze, pozoroval tři páry ženských nohou a vlastně jsem byl rád že mi obojek znemožňuje mluvení. Já jsem tu zbytečný, ale nemůžu pryč. Miju narušila ticho: „Na lodi by tedy mohly být další osoby.“ „Přesně tak.“ Přikývla Elen. „Možná bychom je měli najít, dřív než jim ublíží ten praštěný obojek nebo něco podobného co zde může být.“

Elen sňala přístroj ze svého opasku a zkoumala jej. „Ani si nedokážete představit co všechno se může stát. Mám tady displej a tři tlačítka, jako na chytrém telefonu. Na displeji si můžu navolit mapu lodi a zobrazují se tu pozice jednotlivých příslušníků posádky. Když kliknu na tvoji značku Miju, zobrazí se mi tvé informace.“ Miju vstala a přistoupila se zájmem k ní, až mě lehce kopla do hlavy. „Miju Chahg, žena, Ph.D. kybernetika a robotika, IQ 183 bodů, 29 let, svobodná. Atd…“ „A vedle, tady náš nahý kolega.“ Tím, jak to řekla se má nepříjemná situace stala ještě víc nepříjemnou. „Otrok DF03“ „A taky je tu nabídka -COLAR-, -CALL-, -TASK-, -MOVE-, -HOLD- a -SLAP- zkusím zmáčknout -COLAR- a dál exe, třeba se rozepne a sundáme to.“ Než jsem začal mít kapku naděje, ucítil jsem nesnesitelně bolestivý, krátký elektrický impulz, že jsem sebou zaškubal jak ryba na suchu, až mne všechny tři ženy, asi ze strachu abych jim nebo sobě neublížil, přišláply na různých místech těla. Chvíli mně pevně fixovali k zemi. „Hups, promiň…“ Elen se nejistě zatvářila, Miju s Kristen sundaly svá chodidla z mé hlavy a nohou a Elen z hrudníku. V tom se ale Elen zarazila, když pohledem zabrousila k mému rozkroku, kde se opět nacházel můj pohlavní orgán ve stavu vzrušení. Nevím, jak to vysvětlit. Rychle jsem se zakryl, ale trapné ticho přerušila až Kristen.

Pobídla ostatní, aby šly tedy najít zbylé členy posádky podle Elenina přístroje. Elen s Miju souhlasili. Miju se naklonila nad mou hlavu, podívala se mi do očí a řekla. „Ani se nehni otroku.“ Pak holky nastavily měřítko mapky Elenina přístroje, shodly se na směru a za moment se všechny ztratily v zakřiveném koridoru. Já jsem se zakrytým rozkrokem v ležel na zádech zůstal v místnosti sám. Za moment se otrokářské diody v dolním pásmu zazelenaly. Opatrně jsem toho využil, protože jsem ještě cítil bolest z posledního impulzu spuštěného Elen. Byl jsem na všech čtyřech, ale na sedačku nebo křeslo bych si jako otrok sednout rozhodně sednout nemohl protože bych měl krk nad úrovní horní linie diod. I tak jsem ležel už dost dlouho. Prošel, přesněji prolezl jsem tedy místnost. Měla tvar písmene T na protilehlých stěnách byl pult připomínající kuchyňskou linku uprostřed již zmíněná docela velká půlkruhová sedačka a tři samostatná křesla. Jedny vstupní dveře ústící do hlavního koridoru nad pultem byla tabule co o ní mluvila Miju. Posádka na lodi se dělí na tři „kasty“. Nejvyšší řídí palubní systémy a vedou hlavní průzkumné projekty. Jsou oblečeni do modro-černé kombinézy a mají konečnou rozhodující pravomoc. Střední skupina vědců a výkonných pracovníků, kteří prakticky provádí výzkum, jsou oblečeni v černých kombinézách. A poslední otroci, nemají právo nosit oděv, plní podřadné práce, nebo slouží jako testovací objekty a musí být zabezpečeni automatickým elektrickým obojkem, který má funkci monitorovací, regulační a edukační.

Jen tak tak jsem stihl znovu zalehnout břichem k zemi, když do místnosti pomalu vstoupily Elen, Kristen a Miju s dalšími dvěma novými dívkami. Přešla ke mě a špičkou boty namířila ke mně, aby všechny viděly: „Tohle je ten zvířecí obojek, co jsme o něm mluvily.“ Všechny přešly blíž, tyčící se kolem mě pozorovaly můj obojek a možná i mé nahé tělo a pak diagram na stěně. Dvě nové ženy si sedly na sedačku vpravo přede mnou, ta blíž ke mně si zvedla nohy nahoru, jako to prve udělala Kristen a druhá si sebejistě přeložila nožku přes nožku. Elena s Miju si sedly do křesel po mojí levici. Dvě nové měli na nohách stejné jemné černé balerínky a nylonové punčochy které od kotníků vklouzly pod nohavičky černé elastické kombinézy, jenž byla místní uniformou.

Elen, jako jediná nositelka uniformy nejvyšší kasty navrhla ostatním, že by měly zůstat pohromadě. „Žádná z nás neví, co přesně se tady děje a v rámci bezpečnosti bychom měly postupovat společně.“ Ostatní dívky rozpačitě a stále nevěřícně souhlasily. Žádná z nich nevěnovala pozornost nahému muži s elektrickým obojkem na krku u jejích nohou. „Podle mého přístroje jsme tady všichni. Což je divné, protože dle prezentace, kterou jsem náhodou před nedávnem navštívila, je loď zamýšlena pro víc osob a to hlavně z řad otroků.“ Na to mě poplácala po hlavě, kterou jsem měl u jejich nohou.

Po chvíli se do hovoru dala nová dívka jménem, Jane. Je jí prý 22 let, a je atletkou v národního reprezentačního týmu. Jak se rozpovídala a uvolnila se. Spustila nohy z okraje sedačky opět na podlahu, těsně před mým obličejem. Z těsné balerýnky jí přes silonovou punčochu na nártu levé nožky vystupovaly šlachy a žíly, jenž dokazovaly, že Jane je vrcholová sportovkyně. Jane se ptala Eleny, jak je to s tou gravitací na palubě a jestli je stejná jako na Zemi. Elena potvrdila, že rotace je nastavena tak, že odstředivá síla odpovídá průměrné gravitační síle na Zemi. Za vyvážení celé kosmické soustavy, kterou naše současné obydlí tvoří, odpovídá složitý sytém gyroskopů a servo-závaží, která reagují na přesun hmoty na palubě. Takže když se jednotliví členové posádky pohybují, servo-závaží musí adekvátně vytvořit proti reakci a soustavu udržuje vyváženou. Elen pak předložila a popsala svůj přístroj co krom spouštění mého obojku umí spoustu důležitých věcí, týkají se například nastavení systémů lodě, jako je teplota, koncentrace kyslíku, vlhkost, osvětlení, síla umělé gravitace, nebo-li rychlost otáčení.

Poslední neznámá dívka, co celou dobu mlčela přerušila delší pauzu a představila se. Jsem Clair Cornicová, nemám tušení, stejně jako vy ostatní, jak jsem se sem dostala. Ale až se zpět na Zem, přísahám, že využiji veškeré dostupné a věřte, že nemalé prostředky mé zámožné rodiny na zničení původců tohoto bizarního a nelegálního projektu. A co víc, jsem přesvědčena, že mí rodiče už před několika hodinami spustili pátrací akci o jejíž rozsah si ani nedokážete představit.

Nastalo dlouhé ticho. Nevím, jak se zatvářili ostatní, protože ze své pozice na podlaze jsem mohl hodnotit důkladně a blízka jejich nohy a obuv. Já měl však z projevu té mladě znějící slečny husí kůži. Zdálo se, že dívky se naladili na stejnou vlnu, která dovede jejich společné úsilí k zdárnému konci. A ten jak stanovila Elen je od této chvíle za tři roky. Troje narozeniny, troje Vánoce, tři zimy a léta. To je neskutečná doba, ze kterou se toho může tolik věcí pos…. A mám takový pocit, že ta doba nebude nijak příjemná. Za jiných okolností, bych se cítil jako jediný muž mezi pěti opravdu přitažlivými mladými ženami, jako v ráji. Ale, tady jsem násilím degradován na jakéhosi otroka. Přes to všechno, si ale přiznávám, že mně jejich tělesná přítomnost stále víc vzrušuje a takříkajíc, leze na mozek. Vlastně nepřetržitě cítím sexuální vzrušení.

Dalším logickým krokem pod vedením Elen byla kontrola kontrola, základních funkcí a možností pro přežití v kosmu na palubě téhle podivné lodi. Elen zkušeně rozdávala úkoly a dívky je poctivě a překvapivě rychle plnily. Já jsem se k mé radosti dostal na pokraj jejich zájmu. V místnosti kde jsem zůstal nakonec ležet na podlaze, Elen stanovila, jakýsi základní stan, kde se vždy opět sešly.

Po několika hodinovém maratonu, kdy všechny členky posádky běhali po palubě a seznámily se s jejími základními částmi, opět usadily v základní místnosti, kde jsem ležel obojkem přizeměný na podlaze i já. Slečny se po krátké diskuzi shodly, že tuto místnost již nemusí požívat, že mnohem lepší je jen několik metrů vzdálený prosklený modul, který je vybaven velkou obrazovkou, na kterou Elen s pomocí Miju dokáže promítat veškeré informace o kterých chtějí mluvit. Dále pro mě měla Elen lehce pozitivní zprávu. Prostřednictvím svého ovladače se jí podařilo přenastavit spínací úrovně pro spouštění mého elektrického obojku. A nyní se můžu po celé lodi pohybovat po čtyřech dokonce i když bude systém detekovat přítomnost jiné osoby, která není označena jako otrok. Obdoba elektrického ohradníku na krávy nebude přepínat na sníženou polohu, pro mne tedy nucené plazení se. S jednou výjimkou a to je právě Elen, která má statut příslušnice nejvyšší třídy posádky, tedy kriticky důležité skupiny posádky. Palubní systém jí chrání před nebezpečím volně se pohybujících otroků. A chrání ji tím, že mě prostřednictvím elektrošokového obojku přišpendlí k zemi. Ochranná zóna kolem Elen je kolem pěti metrů, ale může se měnit, to znamená, že se s ní nemohu míjet ani na šířce velkého koridoru.

Pak Elen odešla do skleněného boxu, jak místnost nazvaly. A po chvíli jsem i já mohl ostatní členky posádky následovat alespoň po čtyřech. Clair byla tak hodná a doprovodila mně, abych se nestratil a dorazil na správné místo. Po čtyřech mi to moc rychle nešlo, ale Clair se přizpůsobila. Jak sama řekla, stejně není kam spěchat. A jen tak mimoděk prohodila, že má doma velkého psa, německou dogu jménem Scoopy. že si na něj právě vzpomněla. Dodala, že jí bude po Scoopim smutno. Ten na ní nejspíš zapomene a hodně zestárne, protože ji tři roky neuvidí. Byl jsem rád, že obojek mi nedovolí mluvit, protože na něco takového jsem nechtěl nijak zareagovat. Clair je vidět, že pochází ze zámožné rodiny a do dneška svého věku 20 ti let se nemusela nijak omezovat. Vždy dostala co chtěla a každý v jejím okolí jí zřejmě bez zahálení splnil co jí na čích viděl.

III. Jízda začíná
Po boku Clair jsem na čtyřech vstoupil do rozlehlé místnosti, kde se již do několika pohodlných křesel usazovaly Kristen a Jane. Miju s Elen něco nastavovali na velkém dotekovém displeji protáhlém přes celou stěnu naproti křeslům. „Tady lehni a plaz se za mnou.“ Přikázala mi Clair v místě označeném červenými diodami a odcupitala k dalšímu volnému křeslu kam se pohodlně usadila. „Tak polez, ke mně! No tak přidej.“ Očividně nespokojená s mým vykonáním jejího pokynu. Přál jsem si, aby celá situace rychle skončila, protože se zbylé slečny dívali na naše představení. Nahý plazící se otrok plnící povely od mladší rozmazlené zámožné fiflenky. Nezbylo, než se Clair připlazit k nohám. „Tak hodnej, zůstaň pěkně ležet.“ A přišlápla hlavu k zemi. Dolehl na mně fakt, že jsem ztratil možnost svobodné volby, že jsem otrok se kterým je zacházeno jako se zvířetem, ale tuto roli jsem se zvláštním vzrušením přijal. Na poslední chvíli, jsem stačil svou hlavu vytočit do strany, abych viděl na displej umístěný na stěně místnosti.
Ostatní členky posádky moji poníženou polohu zřejmě začaly brát, jako prostý fakt a nijak na Claiřino chování vůči mně nereagovaly. Elen se ujmula slova. :“Právě se nacházíme v části prstence tvořícího naše plavidlo. Je to zároveň část s největším množstvím oken. Okna jsou vysoce pevnostní, v mezivrstvě je speciální chemická látka, nějaká sloučenina dusičnanu stříbrného, ta reaguje na UV záření Slunce a prudkým ztmavením. Díky tomuto systému jsme ještě neosleply. Další ochranou je obdoba venkovní rolety oken, jak ji možná znáte ze svého domu. Pro demonstraci systém aktivovala ze svého univerzálního ovladače, který si upravila a nyní jí drží na zápěstí. Jak se začaly rolety nasunovat před vnější stranou oken, vnitřní osvětlení ze stropu adekvátně zvyšovalo jas a úroveň osvětlení v interiéru zůstala konstantní. Elen opět pravým ukazováčkem přejela po oblém displeji ovladače na svém levém zápěstí a rolety se zatáhly zpět. „Támhle vzadu nalevo,“ Ukázala rukou. „je vzdalující se naše Země.“ Musel jsem trochu víc natočit hlavu, což naštěstí Clair dovolila a dočasně uvolnila svou otrockou podnožku přizvednutím své levé nožky. Země byla o dost menší než posledně, když jsem jí pozoroval ještě v šoku z probuzení. Elen pokračovala. „Za necelých šestnáct hodin se Země vzdálí natolik, že bude malou modrou tečkou, kterou budete jen těžce nalézat mezi ostatními hvězdami.“ Clair usoudila, že už jsem ze Země viděl dost a tentokrát svoji pohodlnou polohu v křesle doplnila podnožkou tvořenou mojí maličkostí. Jednu nožku mi položila opět na tvář a přes levé ucho, takže jsem sotva slyšel co Elen říká a druhou její nožku jsem ucítil celou vahou mezi lopatkami. Elen vysvětlovala pomocí animace na velkém dotekovém displeji princip umělé gravitace na lodi. Po chvíli se Clair začala nudit, protože několikrát přehodila nožky přes sebe. Nakonec si měla spodní nohu na mých lopatkách a přes ní druhou. Na horní noze si pohupovala částečně vyzutou botou. Po chvíli jí bota spadla na mou hlavu, ale zase ji nazula na konce prstů nohy, aby jí znovu houpala.

Elen přešla k dalším důležitým systémům podpory života. Mluvila o nastavení palubního osvětlení a úsporných fázích pro rozumné hospodaření s energiemi. Světla spolupacující s roletamy budou ztmavovat a zesvětlovat útroby celé lodi ve dvanáctihodinových intervalech, aby simulovaly den a noc. Současně se bude měnit i teplota uvnitř z denních 24°C na nočních 18°C. Elen zvedla levou ruku a ukázala nám svůj zápěstní univerzální ovladač. Zařízení tvořené ohebným dotekovým displejem, pokrývající polovinu Elenina předloktí. „Tímto rozhraním jsem schopna změnit veškerá nastavení systémů lodi, nějakou dobu mi ale zabere všechno vyzkoušet.“ Přiznala se Elen.

Ostatní slečny Elen zasypaly všemožnými dotazy, na některé Elen nedokázala odpovědět. Také se rozpovídaly o koupelnách a wc. Uživatelky wc a sprchových boxů nepoznají rozdíl od ekvivalentů na které jsou zvyklé z domova. Problém mít já, protože do wc a koupelnového bloku se jako otrok nedostanu. Elen už přišla s řešením, místo sprchy mohu využívat automatickou myčku na roboty, se kterými jsem se už setkal a považoval je za vysavače. Bude potřeba jen lehce překalibrovat tlak proudu vody, přítlaku kartáčů a vyměnit čistící látku za nějaký šampon pro lidi. Všechno by mělo být proveditelné. Miju se dokonce ozvala, že taková kalibrace nebude velká výzva a že to sama udělá. Další nepříjemná diskuze byla na téma řešení mých výkalů, protože zatím neví, jak pro mě zpřístupnit wc. S řešením přišla Kristen, která navrhla, abych chodil čůrat a kálet do velkého skleníku, jehož součástí je jakýsi kosmický kompost a pomohl tak svými výměšky katalyzátoru tohoto kompostu. Omezením je, že na každou návštěvu mě bude muset doprovodit některá z nich. Přístupová kriteria jednotlivých sektorů a vchodů řídí palubní systém a ten omezuje volný pohyb otroků na minimum. Na to s neskrývaným smíchem reagovala Clair, že zpracuje rozpis, kdo a kdy mě bude chodit venčit. Ostatní se daly do bezcitného smíchu, který po chvíli přerušila Elen.

Postupně se naštěstí debata tematicky vzdálila od mojí maličkosti a já vděčně přijal roli Claiřiny podnožky. Došlo i na make up a hydratační krémy, co mě opravdu překvapilo, že i na takové věci je loď uzpůsobena. Kapitola o hygieně se postupně dostala až k otázce oblečení a spodního prádla. Jak Elen poznamenala, otrok má problém vyřešen jinak. A mimoděk strhla pozornost ke mně. Elen pak odkryla tajemství jejich oděvu. To se skládá a kalhotek, podprsenky, podkolenních punčošek, jednodílné kombinézy důmyslně provedené s množstvím rozepínacích částí a jemných plochých bot které, jako jediná část jejich uniformy potřebuje pravidelné ošetření v nějakém přístroji. Všechny části jsou ze speciálního funkčního materiálu. Ten zefektivňuje termoregulaci lidského těla, každá z nich má speciální velikost na vlastní míru. Uniforma se v případě nutnosti doplní kuklou a rukavicemi a stává součástí kosmického skafandru. S tím při použití tvoří interakční celek, spojující vlastnosti nehořlavého a odolného materiálu, má ergonomicky zabudovanou strukturu pro propojení sond sledujících tělesné a životní funkce. Skafandry samotné jsou umístěny v jiné části lodi, která se právě zobrazovala na velkém nástěnném displeji. Loď má dále automatický systém obměny jejich speciálního oděvu. Ten je volitelný ve velkém rozsahu, aktuálně je nastaven na 24 hodinový cyklus. Molekuly sloučenin několika prvků a stříbra obsaženy v materiálu obleku dovolují hygienicky i mnohem delší dobu, blížící se v extrému dvěma měsícům mezi procesy čištění.

V blízkosti koupelnového boxu a soukromých kajutách, je terminál právě tohoto systému v podobě okénka, sloužící k výměně jednotlivých částí oděvu kus, za kus. Na každou uživatelku je několik sad. Čištění, desinfekce a parfemizace je prováděna automaticky jedním z palubních systémů. Spodní prádlo, tedy kalhotky, podprsenky a punčošky, až na to, že jsou nehořlavé nemají žádné odlišné vlastnosti. Na lodi jich je velká zásoba blížící se stu kusů dohromady. Není problém je rozdělit, aby každá členka posádky měla vlastní zásobu a u té si samostatně řešila praní dle svých hygienických zvyků. Jak Elen poznamenala na počátku kosmického věku, byl velkým problémem menstruační cyklus žen astronautek. „Dnes vás můžu uklidnit, na lodi je podle skladových informací takové množství speciálních menstruačních vložek, že bychom si s nimi vystačily na deset let. Jako všechno tady i vložky jsou zahrnuty do recyklačního procesu ve skupině biologického odpadu, prakticky je ale použité odstraňte do mísy wc, o zbytek se postarají naše speciální vesmírné bakterie žijící v odpadním zásobníku.“ 3D schéma složitého recyklačně odpadního systému působilo se všemi těmi nádržemi, komorami, filtry a kompresory jako gigantická prolézačka.

Strava. „Na kosmických plavidlech a zde to není jinak, se nenachází kuchyně. Je velmi nebezpečné zacházet s otevřeným ohněm. Musím se přiznat, že pokud bych měla možnost se na tuhle situaci připravit, jako bych zařadila základní pravidla bezpečnosti.“ Elen se na chvíli odmlčela. Jako by na ní dolehla tíha zodpovědnosti za tým složený z nezkušených dětí. Po chvíli ale pokračovala se základními body o pravidlech bezpečnosti. Přiznala své obavy, že jen teď ji napadá celá škála nebezpečných událostí, které by mohly vést ke katastrofě. Také, že nejbližší hodiny musí věnovat na zpracování základních postupů pro zvládnutí různých nebezpečných situací, jako je požár, ztráta umělé gravitace, náhlá ztráta tlaku důsledkem srážky s jiným tělesem a evakuační plán s použitím modulů. Za malou chvíli toho dokázala vyjmenovat tolik, že mi strachy zkrabatěla kůže. Závěrem konstatovala, že pro bezpečí nás všech, nikdo neudělá nic bez jejího vědomí po několik prvních dní, než se tady naučíme všichni žít.
IV. První noc
Jak vyplynulo z Eleniny přednášky. V kosmu se vám může stát spoustu nepříjemných věcí, z nichž převážná většina končí bolestivou a tichou smrtí. Samozřejmě příprava na první noc proběhla hlavně v tomto duchu. Už mám za sebou první „vyvenčení“ jenž mi umožnila Kristen za doprovodu zbytku posádky, protože Elen se rozhodla, že kvůli přítomnosti neznámých systémů, se nikdo nebude potulovat po lodi o samotě, takže teď jsme jedna krásná šestičlenná rodina, včetně psa.

První naplánovaná noc se dostavila, světla krokově tlumila svůj jas, rolety zapečetily okna a teplota v přednáškové místnosti lehce klesla. Elen si naštěstí uvědomila fakt, že jako jediný nemám žádný termoregulační oděv nebo kombinézu a tak pro mě noční teplota nebude vůbec příjemná. Některá ze slečen nadnesla, že se dost bojí, obzvláště po Elenině přednášce nechce být přes noc zavřená někde sama v kajutě. Ostatní jí hned podpořily a sdíleli její názor. Nebýt obojku přidal bych se k nim. Elenino řešení bylo odmontovat horní část postelí z jednotlivých kajut a ukotvit je na podlahu přednáškové místnosti. K proveditelnosti plánu přispěla technicky smýšlející Miju, která v podlaze objevila kurtovací body, kompatibilní s těma na palubních lůžcích. Na první pohled se jednalo jen o jakési zpevněné matrace, doplněné o kurtovací systém připomínající postel záchytky pro alkoholiky. Elen se vyjadřovala o kurtovacích pásech, jako o bezpečnostním sytému právě pro případ ztráty umělé gravitace, nebo srážky s jiným kosmickým tělesem. Uklidnila nás, že tato loď je vybavena bezpečnostním radarovým systémem, který pokrývá obě polosféry lodi. V případě výskytu objektu na nebezpečné trajektorii bude spuštěn alarm a zahájen bezpečnostní úhybný manévr, během kterého bude z důvodu koriolisova zrychlení nutné zastavit rotaci lodi. Vznikne stav beztíže ve všech částech lodi. Proto je nutné, pokud se někam delší dobu nepřemisťujeme, jako je tomu během nočního spánku, máme využít nejbližší kotvící bod a pevně se přikurtovat, pro případ, že k něčemu dojde přes noc během našeho spánku. Stejně tak dbát na to, aby nikdy nezůstávalo nic volně ležet. V případě ztráty umělé gravitace a prudkého manévrování lodi, se všechny volné předměty stávají nebezpečnými projektily ohrožující nás na zdraví a životě. Nemluvě o tom že by nárazem poničily vnitřní systémy, nebo narušily vedení, potrubí a jiné důležité věci vedené bezprostředně pod interiérovou vrstvou. Je proto dobré využívat bezpečnostní pásy na všech sedadlech a sedačkách, dokonce i na záchodě, nejpozději v případě spuštění nouzového alarmu.

Přednášková místnost byla dost velká, ale napevno a v po podlaze různě rozmístěná křesla neumožnila dát do místnosti víc, než pět matrací. Miju všechny obdélníkové matrace zacvakla a nastavila napínáky kurtů. Unavené dívky se postupně ukládaly jedna vedle druhé. Elen jim zkontrolovala správné uchycení pásů, které pracovali podobně jako navíjecí bezpečnostní pás v autě. Jane zhodnotila svou provizorní postel a popsala ji, jako pohodlnější než čekala. I bezpečnostní pás jí umožňuje se převalovat než usne. Problém byl opět s mojí maličkostí. Elen jej ale operativně vyřešila, využila přebytečný prostor u nohou ostatních dívek, kam mě delegovala. Takže i já měl na spaní měkkou postel. Místo bezpečnostního pásu s navijákem, ale použila transportní kurty na náklad, které přinesla z místnosti s roboty. Dostal jsem na vybranou, zda chci spát na zádech, boku, nebo břiše. V místnosti již byla nízká teplota, téměř zima. Můj obnažený penis byl v klidu zakrslý. Elen mě nijak nešetřila a pevně mě svázala na úrovni ramen, pak v pase a taky nohy u kotníků. Když se nade mnou postavila, zkontrolovala, jestli můžu dýchat a pohledem přejela po mém znehybněném těle. Neskrývaně mi koukala na zimou zakrslý penis a konstatovala, že nastaví teplotu v místnosti na původních 24°C. Žádná z dívek neměla námitek, Elen se také uložila na krajní matraci a zajistila se navijákovým pásem. Elen je z dívek očividně nejvyšší postavy, jelikož se její botky dotýkají mé levé tváře. I Clair s Miju do mě během převalování než usnuly kopou, ale zbylé slečny byly vzhledem k dlouhému letišti na spaní, mimo můj dosah.

Světlo se ztmavilo tak, že jediným pro mě nepříjemným zdrojem světla jsou červeně svítící diody ve dvou podélných stěnách na chodbě. Velká okna jsou zastíněna venkovní roletou, tak aby nepropouštěla paprsky slunce. Teplota v místnosti se pocitově i reálně zvýšila. Clair si jako první odepnula bezpečnostní pás a vyzula botky, které odkopla tak, že mám jednu na břiše a druhou někde bokem vedle těla. Po jejím vzoru tak postupně učinily i ostatní. Taky Elen, která se ani neobtěžovala a zřejmě automaticky v polospánku vyzula jednu nohu o druhou. Výsledkem je že mi její jedna bota přistála na obličeji, bradou se mi podařilo ji setřást na krk, kde už ale asi zůstane. Druhou mi zatlačila během převalování nohou pod hlavu. A chodidly v punčoškách z nějakého materiálu, který mi připomíná silon, mě hřeje na levé tváři. Všechny ty pachy žen v mé bezprostřední blízkosti mě opíjí a můj křivý penis opět salutuje ke stropu.

Dlouho, velmi dlouho nemůžu usnout. Pak se mi to ale jistě podařilo, protože mě nevyspalého s bolestí po celém těle probouzí holčičí štěbetání. Registruji posměšky a urážlivé hodnocení tvaru a velikosti mého lehce doprava zakřiveného penisu. Nevěděl jsem co dělat, ale moc mi toho nezbývalo. Byl jsem znehybněn transportními kurty, na krku elektrický obojek, který mi nedovolil mluvit. Takže jsem dál předstíral, že spím. Holky se postupně probudily všechny. Clair si vzala zpět z mého břicha svou botku a když už se nade mnou nakláněla cvrnkla mi do opět ztopořeného, křivého penisu. Tím nezadržitelně rozesmála Miju. Ta svým záchvatem smíchu ztrhla všechny ostatní, i právě vstávající Elen, která vyprskla smíchy, když stála nade mnou a nohama dolovala svou obuv ze spodku mé hlavy.

Příliv chychotání se lehce ztlumil, když jsem usoudil, že již nemá cenu předstírat spánek a otevřel oči. Kristen odjistila kurt opásaný kolem mých kotníků, který se s cvakáním uvolnil. Clair se pokusila udělat to samé v mém pasu, ale nešlo jí to. Možná proto, že stále bojovala se smíchem, nebo proto že něco takového nikdy nedělala. Naštěstí pro mě jí pomohla Miju. Z cvakáním se uvolnily mé ruce, které jsem pomalu rozhýbával, aby se prokrvily. Kurt na úrovni ramen, jsem se pokusil odjistit sám. Mé trápení, ale ukončila Elen, když špičkou boty zatlačila na správné místo uprostřed mého nehybného těla a tím mě za cvakotu mechanizmu vysvobodila. Pozdě, ale i tak jsem si rukama zakryl rozkrok, přitlačil ztopořený penis k břichu a přes pravý bok se převalil na zem vedle improvizované velké postele. Přímo přede mnou se stále tyčily nohy s černo-modrou kombinézou patřící Elen. Ta mi jednou nohou zatlačila do pravé tváře a pohrdavým tónem přikázala ať se laskavě odplazím bokem. Bez nejmenšího zaváhání jsem se jak nejrychleji to šlo proplazil kolem křesel a zastavil pod jedním z nich. To samé si ale vybrala i Clair, pohodlně se v něm usadila a zajistila svůj bezpečnostní pás. Úplně automaticky si položila obuté nohy na má záda a mlčky pozorovala dění kolem.
Po odnesení matrací ostatními holkami se postupně ztrácely na wc a v koupelně. Když Clair vstala kopla mi tři zbylé transportní kurty doslova před kxicht a nadřazeně mi oznámila, že ty si nazpět k robotům dokážu odnést sám. Po několika metrech plazení s popruhy v ruce jsem se konečně mohl postavit na čtyři a vše uklidil na své místo. Když jsem se vrátil, Miju na mě pohlédla a sama od sebe navrhla Elen, že mě vezme vyvenčit. Elen souhlasila s tím, že si máme pospíšit. Budeme se učit jíst kosmickou stravu. Ve skleníku mi to Miju moc nezjednodušila. Sedla si na pultík těsně vedle mě a upřeně mě pozorovala. Přesto, že se mi opravdu moc chtělo, stál jsem tam na všech čtyřech koukal před sebe a nic. Z dlouhé chvíle mi Miju nožkou šťouchla do penisu, jako by to byla její hračka. „Tak co, budeš něco dělat, nebo jdeme zpět?“ Než to dořekla, už se opět svíjela smíchy, že málem sjela z pultíku. Vrcholem bylo, když do skleníku přišla Clair, kterou poslala Elen, aby zjistila co se tak dlouho s námi děje. Obě dívky dostaly stejný, pubertální záchvat, jako po probuzení. Nevím jak jsem to dokázal, ale podařilo se, a s pocitem vítězství jsem vypustil svůj plný močoví měchýř.

V. První snídaně
Když jsme se já, Clair a Kristen vraceli nazpět, zkušeně jsem před vchodem do velké místnosti, kde byly ostatní holky, zalehl k zemi a pokračoval plazením. Po chvíli, jsem podle diod zjistil, že zbytečně. Elen, byla na cestě do skladovacích částí lodi, aby nám donesla dříve avizovanou kosmickou stravu. Rychle jsem využil Eleniny nepřítomnosti a po čtyřech přeběhl co nejdál od Clair, která si ze mě poslední dobou ráda dělá podnožku a zesměšňuje mne před ostatními holkami. Zvolil jsem si místo na podlaze vedle sportovkyně Jane, která mě víceméně ignorovala. Seděla ze zakloněnou hlavou a pozorovala hvězdy skrz okno. Zalehl jsem na břicho tak tak, na poslední chvíli než se objevila Elen s velkou kartonovou krabicí. V té měla spoustu vakuově zabalených jídel a vodu v plastových láhvích s brčky. Holky si balíčky a láhve hned rozebraly a Jane byla tak hodná, že vzala i pro mě. Balíček s nápisem SNÍDANĚ 1 a tabulkou nutričních hodnot obsahoval plastovou lžíci, nůž i vidličku. Uvnitř byly čtyři placky oplatkovitého tvaru chutnající, jako houska. Tři krabičky s rybí, paprikovou a pažitkovou pomazánkou. Ovocný koncentrát do vody. Malá tabulka čokolády. A dva balíčky, jeden se sušeným ovocem a druhý s oříšky. Elen se přiznala, že původně očekávala něco jiného, ale tím že loď disponuje umělou gravitací, pomáhá lidskému metabolizmu a tudíž není nezbytné používat gelovitou stravu, na kterou je ona zvyklá s konvenčních kosmických prostředků, kde je stále stav bez tíže. Projektanti této myse s tím očividně počítali.

Během jídla, přestože, jak sama poznamenala, je to neslušné na nás Elen mluvila. „Obědová dávka, je uzpůsobena k ohřevu, proto bude dobré, když do té doby objevíme oficiální jídelnu, kde očekávám mikrovlnou troubu. Až se tady lépe zabydlíme, můžeme rozmístit láhve z vodou k pití na více místech. Láhve nijak neničte, slouží k opakovanému naplnění z recyklačního zdroje.“ Pak už byly slyšet jen běžné zvuky stravujících se lidí. Clair se po chvíli ozvala, že už má dost, jestli někdo nechce její placku a rybí pomazánku, kterou ona nejí. Nikdo se neozval, ale naštěstí se ohlédla i dozadu mým směrem. „Ty bys chtěl, že jo.“ Svou dávku už jsem měl kompletně v sobě, zbyl my jen sáček plný prázdných obalů a krabiček, připravených k recyklaci do jednoho z kompostových katalyzátorů. Je pravda, že jsem stále cítil hlad, tak jsem neváhal a začal jsem zuřivě kývat, na souhlas Claiřina dotazu. Tak si pro to pojď, a položila placku a krabičku s pomazánkou na zem před své křeslo. Nebylo to nijak daleko, ale chvíli mi zabralo, než jsem se k ní doplazil. Sáhl jsem pravou rukou po placce. Clair mi na ní šlápla sklonila se blíž k mému uchu a řekla. „Poděkuj otroku.“ Nechápal jsem co po mě chce. Clair mi začala nohou drtit zápěstí, docela to bolelo. „Ty nevíš?“ Zašeptala, abych ji slyšel jen já. Nenapadlo mě nic, než jí rychle políbit špičku boty, protože mě zápěstí hodně bolelo. „Vidíš, že to jde, když chceš.“ Uvolnila mi zápěstí, placku už jsem z dlaně bolestí pustil opět na zem. Clair mi ji ale posunula nohou přímo k ústům. „Hodnej, papej.“ Pak mi ještě přidala obaly od své snídaně, abych se o ně postaral a nechala mě být. Ostatní holky si chování Clair nijak nevšímaly. Elen se věnovala zase svému technokratickému náramku, Jane se dívala do hloubky nekonečného vesmíru a Miju štěbetala o něčem s Kristen.

Po snídani se Elen přiměla k motivačnímu projevu. „Myslím, že v tuhle chvíli nikdo z nás neočekává žádný zázrak v podobě probuzení se doma v posteli z špatné noční můry. V rámci zachování zdravého rozumu, je bezesporu důležité, aby se každá z vás věnovala nějaké dlouhodobé činnosti a vyměnila tak ufňukané čekání za cíl. Tři roky je velmi dlouhá doba. Neodevzdejte ji na oltář tě kriminálníkům, co nás zavřely do téhle plechovky a poslali do neznáma.“ Poslední věty pronesla s naléhavým tónem. Její výběr ženského rodu, ve mně vzbudil rozpaky. Je možné, že už mne Elen odepsala, že očekává, že za tři roky v roli otroka elektrického obojku přijdu o veškerou lidskost a po vystoupení z modulu na Zemi, ze mě bude opravdu zvíře. Je možné, že zapomenu mluvit, nebudu umět komunikovat s lidmi a v normální společnosti zůstanu na samotném okraji.

ŠpatnýÚjdeDobrýZajímavýSuper Celkem 13 hlasů
Loading...

Komentáře* Takto označené položky jsou povinné

prasolini napsal

Je to super, len by to chcelo pokracovanie. Dockame sa?

TOPlist