Byl pátek, krásné letní odpoledne. Seděla jsem vedle ní v autě a koukala se z okna. Do Pavly jsem byla zamilovaná už strašně dlouho. Je to moje nejlepší přítelkyně. Jenže je taky o strašně moc starší, což bylo tou největší překážkou. Už několikrát jsme se spolu bavily na téma láska. Strašně moc jsem ji milovala, ale ona mě neustále přesvědčovala o tom, že pokud k ní začnu někdy cítit lásku, nebude moct mi ji opětovat. Strašně mě to štvalo.
Přesto jsem do ní byla už půl roku tajně zamilovaná a nechávala si to pro sebe, protože kdyby se to dozvěděla, byl by konec.
Tak jsem vedle ní seděla v autě a jely jsme do přírody, trochu se jít projít. Měly jsme pro sebe pár dní volna, ve škole mě uvolnili, takže jsme se domluvily, že je strávíme spolu. Jediné, co mě štvalo, byla myšlenka, že ji nikdy nebudu mít pro sebe a že je o tolik moc starší než já. Nejdřív jsem si namlouvala, že ji jen obdivuju jako starší ženu (bylo jí přes 40 let), a já jsem ještě hloupej puberťák. Ale ne, já ji hrozně milovala. Byla jsem do ní šílená. Škoda, že ona o tom nevěděla. Už několikrát mě z toho podezírala, ale pokaždé jsem to šikovně okecala. Strašně mě brala myšlenka, že ji nemůžu mít a že ona by ani nechtěla.
Přitom z některých jejich dotyků a slov a dopisů jsem mohla číst mezi řádky..ale ne, je to přece nereálné!
Seděly jsme vedle sebe, koukaly se na vodu, mlčely…sem tam jedna z nás prohodila slovo nebo větu. Nahodila jsem diskuzi na téma věk a láska. Nějak jsme se dostaly k tomu, že na věku vlastně nezáleží, ale já jsem si pořád připadala hrozně, protože ona ani v nejmenším netušila, že to probírám jen kvůli tomu, abych znala její názor. Sakra, ležela jsem tam vedle svojí nejmilovanější, nemohla jsem ji políbit, říct že ji miluju..nic..byla jsem jako ubitá na kříži. Nevěděla, proč jsem tak zamlklá…pokaždé jsem řekla, že se nic neděje.
Asi po pěti hodinách strávených v lese jsme se vrátily domů. Udělaly jsme si jídlo a koukaly na televizi. Byly jsme zvyklé ležet vedle sebe, proplétat si nohy a ruce, bylo to hrozně příjemné. Pro někoho nepochopitelné, pro nás příjemné.
Dokázaly jsme takhle ležet strašně dlouho. Když okolo mě chodila, dívala jsem se na ni, byla tak strašně pěkná, vůbec mi nevadily její vrásky, nebo její větší bříško, strašně se mi líbila úplně celá, byla bez chybičky. Její oči mě přiváděly k šílenství, její výraz ve tváři mě rajcoval, když vedle mě ležela a dýchala, tak jsem mohla umřít.
Ale zároveň jsem si nadávala, že takové myšlenky vůbec nemůžu mít, navíc ona by nikdy nic takového nedovolila.
A to mě štvalo ze všeho nejvíc.
„Pojď ke mně“, pobídla mě. S úsměvem na rtech jsem si jí lehla na hrudník. Chytla mě za ruku a hladila ji. Pořád. Nepřestala. Zavřela jsem oči a vnímala to, žádná televize, nic..jen jsem vnímala ty doteky. Začala jsem jí je oplácet, hladila jsem ji po vlasech, po ruce, dokonce jsem jednou prstem zabloudila až k puse a ona neucukla.
Měla jsem strašně ráda, když se mi probírala ve vlasech, když mě hladila po tváři a po obočí, nebo po noze.
Vždycky jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. Ale přesto jsem věděla, že u některých kamarádů je tohle obvyklé. Takže jsem si od toho nic neslibovala.
„Tak půjdem spát ne?“ Navrhla. Přikývla jsem a přikryla se peřinou. Nevím, v kolik ráno jsem se vzbudila, ale začala jsem vnímat, když ona vstala jako první. Slyšela jsem, jak se obrací a věděla jsem, že se obrátila obličejem ke mně, já ležela k ní zády. Slyšela jsem, jak mi dýchá do ucha. Najednou mě začala prstem hladit po dlaních, úplně mě z toho začala mrazit. Potom mi začala projíždět prsty vlasy. Bylo to strašně pěkný. Ale nakonec jsem se probudila. Jinak bych to takhle nechala třeba celý den.
Avšak druhý den se stalo něco, co asi ani nečekala jedna z nás. Jako opět jsme se byly přes den projít po parku, večer jsme se vrátily domů a sedly si k televizi. Měly jsme dobrou náladu, hodně jsme se smály, byla jsem plná energie. A tak mě napadlo jí říct, aby mi něčeho nalila. Prostě jen tak, z legrace. Kupodivu souhlasila, ale jen trochu. Mohla jsem si jen loknout. Jenže ten jeden lok se mnou dělat podivné věci. Začala jsem mít ještě lepší náladu. Ona si tedy dala taky jen lok, ale vypadalo to, že s ní to nedělalo absolutně nic ?
Tak jsme zase jen tak ležely a koukaly na bednu. Jenže tam nic moc nejelo, začaly jsme se brzo nudit. Tedy alespoň já.
„Dnes to bylo moc fajn“, řekla jsem jí. „Bylo“, potvrdila mi. „Je mi s tebou hrozně fajn“.
„Však ty víš, že mně s tebou taky“, odpověděla.
Najednou mě napadlo. Co kdybych jí nenápadně naznačila, o co mi jde. Já už takhle prostě nevydržím. Prostě s tím potřebuju ven. Chtěla jsem jí to říct až za pár let, až budu třeba dospělá. Myslela jsem si, že do té doby se odmiluju. Já vlastně nevím, proč jsem jí to chtěla říct teď. Vždyť ona mě nemůže nikdy milovat. Ale má právo vědět, že já miluju ji. Takže do toho. Fakt nevím, co to do mě vjelo.
„Hele, můžem si promluvit?“ „Děje se něco?“, podívala se na mě a pustila moji ruku. „Nic závažného“, řekla jsem, ale v duchu jsem věděla, že to závažné je. „Víš, jde o nás“. „Řekla jsem něco špatně?“ viděla jsem její výraz ve tváři, jako kdyby se bála, že ji chci opustit nebo co. „Ne, neřekla. Všechno je v pohodě.“
„Tak o co se jedná?“ nedala pokoj s tím smutným výrazem, který mi pokaždé lámal srdce.
„Nekoukej se na mě tak. Je mi to nepříjemný.“ „Tak jak se mám koukat, když cítím, že mi chceš říct něco vážnýho?“ bylo vidět, že se už malinko zlobí a je napnutá. Začala jsem si vyčítat, že jsem to vůbec nakousla. Ale co jsem si nadrobila, to si taky sním. Potřebovala jsem jen trochu taktu, abych jí to mohla vysypat.
„Slib mi, že mě budeš poslouchat a nebudeš mi do toho mluvit“. „Jasně“, ujistila mě.
„Jde o to, že bych ti chtěla říct jednu věc, která se ti nebude líbit. Jsem na to připravená, že se ti nebude líbit. A vím, že to nevezmeš a třeba mě už nebudeš chtít vidět. Smířím se s tím, i když to bude bolet. Víš, jsme přítelkyně, máme se rády, trávíme spolu strašně moc času, je nám spolu fajn. Je to strašně zvláštní kamarádství, ale pro mě hrozně důležitý.“
„To ale není to, co mi chceš říct..“ přerušila mě. „Nepřerušuj prosím!“ vykřikla jsem na ni v zoufalství.
Ihned se stáhla.
„Jsem děcko, je mi 17, chodím na sřední. Ale vím, co znamená mít rád a co znamená milovat. Proto bych ti chtěla říct, že tě mám strašně moc ráda. A protože si to zasloužíš to vědět, asi bych ti taky měla říct, že od jisté doby tě miluju…“
Tak. A ticho. Trapné ticho. Zmlkla jsem. Podívala jsem se do země. Nechtěla jsem vidět její výraz ve tváři. Bála jsem se ho. I když jsem věděla, že zhruba před sekundou mě už v hlavě poslala na šibenici.
„Ježíš…“ promnula si oči a chytla si dlaní hlavu..“Ježiši… Terezo…co tě to napadlo? Co to tu mluvíš?“
„Můžeš mě klidně vyhodit, jestli chceš. Ale faktem je, že tě miluju. Už dlouho. Nejsi pro mě jenom společnicí pro dlouhé večery a rádcem. Přitahuješ mě. Přitahuje mě to, jak jsi chytrá,vzdělaná, jak jsi hezká…“ cítila jsem, jak je mi do pláče, protože jsem věděla, že tohle nemá žádný smysl. Už jsem slyšela v duchu ta její slova, že to nemá cenu a že jsem ji zklamala. Přepadly mě výčitky. Že já jsem nedržela hubu! Viděla jsem, jak nešťastně vzdychá a jakého brouka jsem jí nasadila do hlavy. Volala jsem všechny svatý, aby mi pomohli..vůbec jsem nevěděla, zda jsem udělala správnou věc..vůbec..chtěla jsem se propadnout. Teď to bylo jen na ní.
„Řekni něco prosím..hlavně nemlč..“
„Kruci, co na to mám říct? Kamarádíme se přes rok a ty na mě z ničeho nic vybalíš takovou věc?“
„Ty se zlobíš?“ „Samozřejmě. Pane Bože, co jsi čekala?“ Cítila jsem, že se mi koulí slzy po tvářích.
„Čekala jsem, že mě odsoudíš. Je mi to líto. Ale už to aspoň víš. A jestli mám teď odejít, tak půjdu.“
„Jdi prosím!“ řekla a ukázala prstem na dveře. „To myslíš vážně?“ „Ano.“
Naposledy jsem se na ni podívala. „Tak ahoj“. Neodpověděla. Zavřela jsem dveře a odešla.
Celý večer jsem probrečela. Nic jiného. Nedokázala jsem se vzchopit. Bylo mi to hrozně líto. Vyčítala jsem si, jak jsem pitomá, proč jsem raději nedržela jazyk za zuby. Najednou jsem uslyšela pípnutí telefonu.
PROMIN,BYLA A JSEM V SOKU. Tohle jediné mi napsala. Nevěděla jsem, zda jí mám odpovědět nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla pro první variantu. CHAPU TO. BUDU TO RESPEKTOVAT, AT UDELAS COKOLIV.
ZNICIS SI ŽIVOT. CHAPES ME? VŮBEC SES NEMELA DO ME ZAMILOVAT. KDOVI, JESTLI JSI VŮBEC ZAMILOVANA. TŘEBA SI TO JEN NAMLOUVAS.
To mě dorazilo. NE,NENAMLOUVAM.MOZNA JSEM JEN HLOUPA HOLKA.ALE NENECHALA JSI ME DOMLUVIT.NEVIS VSECHNO.
Ona – NAPIS MI TO TED.
Já- TY NEMAS ZADNOU OTAZKU? NIC?
Ona- MAM JICH SPOUSTU. PROC ZROVNA JA? JAK TE TO NAPADLO? A KDY?
Já- JE TO UZ STRASNE DLOUHO.BALA JSEM SE,ABY TO NEZNICILO PRATELSTVI. ALE FAKTEM JE,ZE JSEM SI SVYMI CITY NAPROSTO JISTA.
Ona- ALE MY DVE SPOLU NEMUZEME NIC MIT!!!!
Já- PROTOŽE JSI STARSI?
Ona- ANO. A PROTOŽE PROSTE BY TO NESLO.DIVEJ SE NA TO SE VSEMI OKOLNOSTMI.
Já- LASKA NENÍ VĚC TELA ALE DUSE.A OSTATNÍ ME NEZAJIMAJI.ZAJIMAS ME JEN TY. NIKOMU JINYMU DO TOHO NIC NENÍ.
Ona- PROSIMTE PRIJD ZÍTRA. PO TELEFONU SE TO NEHODI.
„Čau“, uvítala mě a pustila mě dovnitř. Nezmohla jsem se ani na pozdrav, jen jsem se lehce pousmála. Udělala mi čaj a posadila se vedle mě. Čekala jsem, co se stane.
„Nikdy bych nevěřila, že se tohle stane. Když jsme se začaly kamarádit, byla jsem na pochybách, že to není správné. Když jsi na mě včera spustila tohle, byla jsem úplně v šoku. A pořád jsem. Nevím,co mám dělat. Ty se na to díváš celkem optimisticky. Jasně, nikomu není nic do toho, kdo koho miluje. A záleží na citech, ano, máš pravdu. Ale měj rozum. Nemá to perspektivu. Chápeš mě aspoň trochu?“
„Víš, já nesouhlasím s takovými věcmi, jakože něco má nebo nemá budoucnost. Člověk má žít ze dne na den a nemyslet na to, co bude.. já samozřejmě vím, že to je bláznivý…ale proč se hned ohlížíš za tím, zda to má perspektivu nebo ne? Pokud mi teď řekneš pro mě špatnou zprávu, vydržím to. Vždyť přece můžeme zůstat kamarádky. Nevím, jestli se něco změnilo. A jsem si jistá, že to nenecháš dojít takhle daleko. Ale mluvím s tebou naprosto upřímně. Mluv taky.“
„Ty to nechápeš. Prostě se to nehodí. Je to divný. Někdo se to dozví. Bude průšvih. Chápeš?“
„Jak myslíš. Nechci, aby ses cítila provinile nebo špatně. Říkám ti, budu to respektovat,“
„Terezo…poslouchej mě….nikdy nedopustím, abychom my dvě spolu něco měly…nikdy…není to správný, byť respektuju tvůj názor…chápej mě prosím aspoň trochu….naše kamarádství také není moc rozumné…prosímtě…copak mě nechápeš?“
„Samozřejmě tě chápu. Jsi dospělá. Víš, co chceš…chápu tě…budeme kamarádky…nezlob se..cítím se hrozně, když už to teď víš..snad se brzo odmiluju…a ty na to zapomeneš….ok?
„Fajn…už o tom nebudeme mluvit..ale jsem tu pro tebe…a mám tě ráda.“ Objala mě a cítila jsem, jak pláče. A já taky.
Neviděly jsme se týden. Nevím proč, ani jsme si moc nepsaly. Ale nijak mi to nevadilo, potřebovala jsem si to trochu srovnat v hlavě. Až na konci týdne mi napsala, jestli bych nechtěla přijít na čaj, že jsme se už poměrně dlouho neviděly. Tak jsem řekla, proč ne. Byla jsem ráda, že už je to víc v pohodě a zapomene se na to.
Pustily jsme si telku a koukaly na nějakej thriller. Ležely jsme vedle sebe v objetí, tak jako vždycky…kamarádsky, dělávaly jsme to přece tak i dřív…nic mi nechybělo..nepřipouštěla jsem si, co se stalo minulý týden.
Najednou jsem ucítila její ruku, jak mi hladí moji tvář. Oplácela jsem jí to, chytla jsem ji za ruku a pohladila ji.
V tom mi začala prstem přejíždět dolní ret. Úplně z ničeho nic. Nevěděla jsem, co to má znamenat ale taky jsem neměla odvahu se zeptat. Potom mi začala hladit krk, celkem dost intenzivně ale taky něžně. Líbilo se mi to, nedokázala jsem cuknout. Nakonec mi začala hladit záda, přejížděla mi ramínko od podprsenky, hladila mě na krku, na tváři, byla jsem z toho strašně zmatená. Nakonec jsem cítila, jak mi dává polibky do vlasů a jak se o moji hlavu otírá tou svojí. To už jsem nevydržela a otočila jsem se na ni. Dívala se mi hluboko do očí a já dole v břiše pocítila zvláštní lechtání. Nevěděla jsem, co se stane. A ani jsem to vědět nechtěla..
Políbila mě na rty a pak znova…nevěděla jsem, zda jí to mám oplácet….a potom se to stalo…začalo to být intenzivnější..až jsme se nakonec začaly líbat úplně… cítila jsem její dech, jak jí buší srdce, nevěděla jsem, kam s rukama, kam s nohama, ale to mi bylo jedno. Pak jsem ji na chvíli zarazila. „Co to děláš?“ „To,co cítím“. Tahle odpověď mě překvapila. A to doslova. Ale nedokázala jsem přestat. Líbaly jsme se minimálně pět minut, bylo to strašně něžný a krásný, připadalo mi, že každou chvíli někam uletím..vůbec jsem nemohla věřit, že se tohle děje..vůbec.
Nakonec jsem ji začala hladit znovu ve vlasech a po rukách. Zajela jsem jí pod rukáv a nahmatala tam ramínko od podprsenky. Pomalu jsem jí ho sdělala dolů, abych jí naznačila, že chci pokračovat. Začala mi sahat rukou pod tričko, nejdřív mě hladila na břiše a potom jsem cítila vzrušení, když se dotýkala mých prsou. Mindráky byly tytam. Vychutnávala jsem si to, oplácela jí její doteky, snažila jsem se být co nejněžnější.
Nakonec jsem jí pomohla sundat tričko moje i její…znovu jsme se dotýkaly skoro všude na těle…měla jsem trochu problémy jí strčit ruku ještě dál. Bála jsem se, protože jsem to vlastně ještě nikdy nedělala..ale nakonec jsem to zkusila. Hladila jsem ji tam, cítila jsem, jak zrychleně dýchá, jak jí buší srdce.
Asi po půl hodině mazlení jsme ležely vedle sebe v posteli, bez oblečení a oddávaly se jedná druhé. Cítila jsem, jak ji vzrušuju a jak moc se tomu oddává. Věděla jsem, že teď to přijde. Nachystala jsem si prst. Nevěděla jsem, co přesně mám dělat, aby jí to třeba nebylo nepříjemné.. „Můžu?“ zeptala jsem se. Kývla. Trošku mi pomohla, abych nebyla tak nervózní. Podařilo se mi to. Jezdila jsem s ním sem a tam a poslouchala, jak vzdychá. Strach byl rázem pryč. Šeptala mi do ucha moje jméno a oplácela mi všechno, co jsem dělala já jí. Bylo to neuvěřitelný.
Ráno jsem se probudila vedle ní. Cítila jsem ji vedle sebe a vnímala její dech. Měla jsem pocit, že to byl jen sen, ze kterého jsem se právě probudila. Ale nebyl. Nemohla jsem věřit tomu, jak rychle se to všechno změnilo a obrátilo. Ale nechtěla jsem se jí ptát proč nebo co ji k tomu přimělo…protože jsem byla ráda, že ji mám a že sny mohou být skutečností.