Moje prvotina, uvidíme, co vy na to. Vše je smyšlené, podobnost s realitou je čistě náhodná. Enjoy.
V malé místnosti ležel na posteli vetchý stařec. Bílé vlasy mu ustoupily hluboko do čela, ruce visící z postele dolů byly plné jaterních skvrn. Sípavě dýchal, při každém nadechnutí se mu vrásčitý obličej zkroutil námahou.
Ozvalo se rázné zaklepání a vešel kněz.
„Přál jste si mě vidět, synu?“ zeptal se. Starý muž mu pokynul na židli vedle své postele.
„Otče, když člověk lituje svých hříchů, odpustí mu Bůh?“ zeptal se muž sípavě. Skoro mu nebylo rozumět
„Bůh vidí vše, můj synu, vše vidí a odpouští,“ zašeptal kněz a sevřel mužovu dlaň ve své.
„To je dobře, já… tíží mě to už roky, musím to někomu říct…musím,“ šeptal muž naléhavě.
„Jen se vyzpovídejte, já poslouchám.“
Osvětim, Polsko, 1942, 70 kilometrů západně od Krakowa
Na nádraží zastavila parní lokomotiva, táhnoucí osm dobytčích vagónů. Pršelo, z nebe padaly proudy vody, zaplavujíce okolí.
„Juden, raus!!!“ desítky vojáků s puškami v rukou a helmami s hákovým křížem, v promočených šedých uniformách otevřely všechny dveře vlaku a začaly vyhánět ven lidi, v nich namačkané.
Židé, stovky židů, promáčených a unavených se vypotácely z vlaku a seřadili podle povelů vojáků. Ženy, muži děti, starci. Všichni unavení, pohublí a v očích měli výraz štvané zvěře. S nedůvěrou pozorovali nízké dřevěné baráky, čadící komíny. Chvěli se zimou, muži objímali ženy, ženy k sobě tiskly vyděšené děti.
Velitel vojáků k nim promluvil několik vět, pak je vojáci odvedli, rozdělili od sebe rodiny, muže jinam, ženy jinam, děti jinam.
Všechny vedly na zdravotní prohlídku, tedy skoro všechny. Dvojice vojáků si vyhlédla mladou židovskou dívku. Mohlo jí být takových šestnáct sedmnáct let, černé špinavé vlasy spadaly kolem souměrného obličeje a stékaly po nich litry vody. Oříškově hnědé oči byly smutné, ale nezlomené. Na sobě měla dlouhý tmavý kabát.
Vojáci pohledem vyhledali svého důstojníka, ten jim jemně pokývnul, věděl, že dostane slušný úplatek. Povzbuzeni přistoupili k dívce. Chytli ji a nedbaje jejích protestů ji vytáhli z řady. Šli rychle, to co dělali, bylo porušování řádů, ale stálo to za to.
„Co ode mě chcete?“ byla mladá, ale ne dost mladá na to, aby nevěděla, že jí nečeká nic dobrého.
„Potřebujeme potvrdit tvou totožnost,“ řekl jeden z vojáků, podle dvou pecek na límci desátník. Dívka se uklidnila a celkem dobrovolně se nechávala odvést. Vojáci ji zavedli na okraj tábora do nějaké budovy. Uvnitř byla tma. V tu chvíli dívka pochopila, že tu něco nehraje a pokusila se jim vytrhnout, ale byli dva a silnější.
„Co ode mě chcete?“ zašeptala, když jeden z vojáků zavřel dveře a pečlivě zamknul. Byli v nějakém skladu, všude se povalovaly pytle a bedny. Místnost neměla okna, jediné světlo pocházelo od žárovky visící na stropě.
Když dívce nikdo neodpověděl, tak se snažila svým věznitelům vytrhnout. Ale jeden z nich jí zkroutil ruku za zády a donutil ji pokleknout.
„Prosím pusťte mě,“ prosila dívka,“udělám cokoli…“
„To uděláš tak jako tak,“ zasmál se druhý voják a sundal si opasek. Přehodil ho přes trám a společně se svým společníkem jí k němu přivázali ruce. Nohy jí připoutali ke kobám v podlaze, takže je musela mít roztažené daleko od sebe.
„Nechtě mě, co to děláte!!!“ křičela dívka.
Jeden z vojáků jí nasadil roubík. To ji umlčelo, neproniklo přes něj nic než jen neznatelné huhňání.
„Co myslíš? Je ještě pana?“
„Podívej se jí na ruku, vidíš snad prstýnek? Jasně že je pana a už dělěj, vím, že si na řadě, ale sem taky nadrženej,“ řekl, podíval se na ní a olízl si rty.
„Ale pomalu je to lepší, viď kočičko,“ zašeptal a přistoupil k ní. Vytáhl nůž a přejel jí jeho tupou hranou po tváři. Rozbrečela se a vyděšeně čepel sledovala, ale on jí jen obrazně začal odřezávat kusy oděvu. Během chvilky byla nahá. Měla vyhublou postavu a skoro plochý hrudník. Rozkrok byl zarostlý jemnými chloupky, tak jemnými, že možná byla ještě mladší, než si mysleli. Prsa měla s velkými, okrouhlými bradavkami.
Nevydržel to a jednu vzal do úst, jemně ji dráždil zuby, zatímco se zpod roubíku ozývalo nesouhlasné mumlání. Rukama jí sáhl do rozkroku. Byla proklatě suchá. Začal jí dráždit a cítil, jak trochu zvlhla. Na nic víc nečekal a sundal si kalhoty. Jeho patnácticentimetrový pyj už stál v pozoru. Přiložil žalud na bránu jeskyňky a jediným rázným pohybem ji připravil o panenství. Byla báječně úzká, přirážel do ní a po čele mu stékaly kapky potu.
Jeho společník už to nemohl vydržet, přistoupil k ní zezadu a vnikl jí do análu. Oba si užívali, zatím co jí stékaly po tvářích velké slzy. Za chvilku bylo po všem i po ní.
Nesměl zůstat žádný svědek porušení rasového zákona a jedna mrtvola se ztratí…