Vaše erotické povídky

Bylo, nebylo možná bylo možná nebylo, ale možná, že bude.
Tak tedy za devatero horami, devatero řekami se narodila dvěma šťastným rodičům krásná holčička. Dostala jméno Viola.
Její matka zemřela, když Violce byly tři roky. Její tatínek se rozhodl, že se znovu ožení. Vdovec se s jednou dcerou v dnešní době nežení snadno. Snad právě proto se vzal zavděk první ženou, která projevila zájem.

Snad jedinou ze začátku zdající se nevýhodu byly její dvě dcery.
Avšak ani dva hladové krky navíc nevadily panu otci. Byl šťasten, že své Viole dokázal sehnat nejen matku, ale i sestry.
V domácnosti brzy zavládla ženská ruka. Sestry, které dříve přijaly mezi sebe začaly Violu z duše nenávidět. pan tatínek si je nikdy neoblíbil, tak jako Violku. Snad proto, že nebyla tak rozmazlená.
Jenže její setry získaly si nelásku začaly kompenzovat na ubohé Violce.
Jednou, když si Violka zašla do stáje, se na ní vrhly obě sestry a nebohou Violku vysvlékly do půli těla. Obě sestry byly stejně staré od Violky o tři roky a dvacet kilo. bylo to selky, typ krev a mléko. Zato Violka byla drobná črtnáctiletá dívka. snad proto neměli obě sestry problémy s vysvlečením… Nebohá Violka se neměla jak bránit. Její košilka byla hned vysvlečená a položená ve stáji na slámě. její malá téměř dětská prsíčka, teprve v rozpuku své mladosti silně kontrastovala s tmavostí podlahou. Jedna ze sester Svázala nebohou Violku a uchopila malý proutek, který utrhla u nedaleké vrby. Mezi tím druhá ze sester držela nebohé Violce nohy. Brzy přišla na to, proti její hmotnostní konstantě nemá šanci. vyšší ze sester, jmenovala se Ludmila začala masírovat proutkem Violčiny drobná prsíčka. Nebohá Violka nikdy nepocítila fyzickou bolest. Tatínek jí nebil a nová maminka by si nedovolila na ní stáhnout ruku. A teď tohle. Její myšlenky přeťala dobře mířená přes bradavku.
Její malá nevyvinutá bradavka dostala přímí zásah. Violka se rozplakala. Rány nebyly silné, ale dopadaly s nebezpečnou pravidelností, štípaly a nechávaly zřetelný otisk.
Ludmila brzy poznala, že toto už nebohé Violce stačí. Ukončila výprask koziček a drobně na ně plivla. Menší Dobromila se zvedla ze země a odvázala jí. Violka si ihned začala hladit svá něžná ňadra. Bolest z proutkem promasírovaných koziček, stud a plač se vmísil v jeden pocit.
Nevnímala. Rychle si zahalila hruď tenkou halenkou a vyběhla na dvorek za hlasitého smíchu obou sester.
Zastavila se až v komůrce, kde se vrhla na postel.
Slzy pomalu začaly zasychat a bolest ustupovat. prsty přejížděla po naběhlých rudých pruzích jenž významně zdobily její mlaďounké poprsí.
Pomaličku se posadila a utřela si kapesníkem oči. snažila se moc nepřemýšlet, ale nedařilo se jí to. Neustále se jí vybavovalo její bití. Proč to jenom udělali?
Z myšlenek jí vytrhlo vrzání kliky a otevírání dveří. V místnosti se objevil její otec a užasle koukal na Violku. Takhle jí viděl naposled jako malou holčičku. Jíž řadu let úzkostlivě tají čím jí příroda obdařila.
Nejprve se začervenal a chtěl odejít, jenže jeho zrak pochopitelně zahlédnul její pruhované vnady. Nejprve to starostlivého otce šokovalo.
I usedl k Violce, která se snažila zahalit co se dalo.
„Copak se ti to stalo?“ Opáčil se poněkud zachmuřile.
Violka nevěděla co říci. Najednou měla knedlík v krku.
„No nemusíš se stydět před svým otcem, víš že tě mám rád. Jsi jediná na kom mi opravdu záleží. Na tobě a tvé zesnulé matce“
Violce bylo zase do pláče. I tu se najednou rozhodla, že se svěří svému otci.
Vyprávěla mu, jak jí obě setry chytily svázaly a řádně sřezaly proutkem. Tatínek nemohl uvěřit jejím slovům. Něčeho takového by přece nebyly schopné. Takové krutosti se dopustit na vlastně nevlastní sestře?
Otec pomalu odtáhl ručku své dcery, která objímala jeho krk a zamyšleně pohledl na svoji dceru. Postavil si jí a začal pečlivě zkoumat ňadra své dcery. Nejprve očima, ale nutkání mu nedalo si je i ošahat. Nejdříve jemně poté silněji až naběhli Violce slzy do očí a bradavky se pod tlakem jeho prstu ztopořily.
Bylo jasné že nemůže nechat jednání svých dvou dcer jen tak.
Nejdříve bylo nutné najít obě provinilkyně. Na dvoře ani ve stáji nejsou. Zato je slyšet smích z blízkého lesíka.
Ludmila i Dobromila sedí na malém mechem porostlém paloučku a otčíma si ani nevšímají. Teprve až stín statné postavy je vyruší z hovoru.
Dobromila pohlédla tázavě na Ludmilu.
„Snad nic neví blesklo jí hlavou“.
„Myslím, že to co jste provedli violce je naprosto odporné“. Prones otec jízlivě a s těmi slovy si začal odepínat silný sedlácký pásek.
První, která se vzpamatovala byla Dobromila.
Hbitě vyskočila a chtěla se dát na útěk, ale otčim byl rychlejší. Uchopil jí za cop a jedním škubnutím si jí přitáhl k sobě a vlekl jí k nedalekému kmeni za neustálého švihání řemene po zadku, poskakování a řevu.
Její vzpouzející tělo bylo přehnuto přes kmen. Sukně byla vyzdvižena a spodnička stažena. řemen začal obdělávat úrodnou půdu Dobromilčiných hyždí. Dobromila se snažila bránit co to šlo leč při takovém kroucení občas přistál řemen i jinde, než na zadku a to bylo mnohem horší. Tak se dala alespoň do velkého křiku.
Po několika málo minutách byla její zadnice červeno-modro-fialová. Proto se rozhodl starý kmet dokončit výprask rukou. Jeho hrubá ruka roztáhla kypré hýždě a a prsty se ponořily do malého otvůrku. Když to Dobromila zjistila, začala se bránit ještě více, jenže to jí již dopadaly rány rukou. Bříško mela otlačené od stromové kůry a zadeček hrál všemi barvami.
Ale ani Ludmila neměla lepší osud. Řemen byl nachystán i pro ni, ale nakonec se rozhodl, že si více užije a tak plácal rukou a prsty zajížděl kam se dalo. Počínal si při tom značně neomaleně a to jí bolelo více než rány řemenem.
„Tak doufám, že si z tohoto vezmete řádné ponaučení. Nedělejte co nechcete, aby jiní dělaly vám“
Ludmila i Dobromila si šli rychle chladit zadeček do nedalekého potoka.
Počaly rychle přemýšlet co udělají. Přece nenechají takovou ostudu jenom tak?
Pro ně radostné noviny se jim dostalo až na jaře. Koncem zimy se je jich otčím vydal na obchodní cestu a již se nevrátil.
Banda loupežníků ho v cizině zákeřně zamordovala.
Pro obě sestry přišel jejich „Dies irae“(den hněvu). Nejprve začaly s tím, že šli za matkou a vše jí řádně vylíčily a něco si přidaly.
Jako správná matka se musela přesvědčit, že nepočal dítě. I musely drahé sestry vylést na stůl a řádně roztáhnout nohy. Každá byla velmi zkušeně prohmatána. Až trochu surově. Ani jedna takové jednání nečekaly. A byly značně v rozpacích když prsty byli i v zadečku.
Ale matka byla spokojená. Nic nepříčetného se nestalo.
Jala se tedy zavolat Violu.
„Jakpak to bylo tehdá ve stáji?“
Violka se zmateně pohlédla na svoji macechu. Na vše se již dávno snažila zapomenout. I sestry se k ní chovaly velmi mile, tak proč tohle?
Snažila se jí tedy vysvětlit, jak vše popravdě bylo.
„tak ty mi tedy budeš lhát!“ osopila se na ní macecha a Violce přistála první a druhá facka. Načež uchopila macecha metlu a pustila se vší vervou do Violčiného pozadí. Vřískající Violka byla přehnuta přes stůl a obnažená od půl pasu. Její sestry jí s radostí uchopily za ruce a natáhli jí tělo zkroucené bolestí.
Bělostné tělo bylo brzy poseto rudými šlehanci, které šahali od zad až po kolena.
Na jejím výprasku si dávala macecha záležet. Často uhazovala několikrát na stejné místo až Violce tekla krev.
Od této doby byla Violka úplně bezmocná. Stala se pouze hračkou v a nástrojem pro práci a uspokojení. Často se stávalo, že jí obě sestry využívaly, jak se jim zlíbilo.
I nejednou tomu tak bylo, že musela z rozmaru svých sester posluhovat nahá za oplzlích výkřiku a popohánění dlouhé vařečky na vyvařování. Nedej bůh, že by nebohá violka něco rozbila. Jako tehdá, když nechtěně rozbila láhev vína. Macecha se hned chopila vařečky, ale Dobromila jí zastavila, že mnohem lepší nápad. A skutečně měla.
Dobromila podala jednu prázdnou vinnou láhev. Violce bylo přikázáno, aby se ihned přehnula přes stůl. Její košilka byla ihned vyhrnutá. Rukama začali Violce roztahovat půlky. Poté jí položily hrdlo láhve na okraj zadečku mírně vsunuly láhev dovnitř. Poté začala tlouci plochou dlaní do dna láhve. Brzy se láhev rozšiřovala do mnohem širších rozměrů. violka se již uchýlila k prošení. naneštestí pro ní jí bylo brzy vyhověno. Ale láhev jí byla ponechána v zadečku. Musela tak vydržet ještě dobrých deset minut.
Mnohem horší to bylo pro Violku, když macecha jela na pozvánku za panem hrabětem. Svěřila Violku i cely statek obou sestrám, ať se o všechno postarají.
To byla voda na jejich mlýn.
Již chvíli po odjezdu musela Violka nahá se svázanýma rukama prosit o milost. Ludmila roztáhla svá poměrně macatá stehna a zabořila tvář Violky do svého hustého porostu, které brzy vypadal, jako krajina kolem Niagár.
Dobromyslná Dobromila se jala štípat pysky Violce. Obzvláště pak poštěváček. Bylo to poprvé co se dotýkala jiného pohlaví. Snad vyjímka své sestry, když se jako malé koupaly. To se obě rady drhly po celém těle.
Jenže teď je to docela něco jiného, tak, tak vzrušujícího. Nikdy by si nepomyslela, že tak zvlhne při takové činnosti. Co nevidět musela Violka lízat i Dobromilu.
Dívky byli spokojené, ale chtěli si ještě něco vymyslet na Violku. Domácí práce stejně dopadaly na ní, tak proč jí je trošku nezpříjemnít?
I vrazili jí do zadnice násadu od smetáku a popoháněli jí v zametání celé světnice. Nakonec jí ustlaly ve stáji, neboť se domnívaly, že postel není pro ní.
Matka se vrátila druhy den v nevalném stavu. Její oči byli strhané a pohyby pomalé. Nejdříve se pomaličku posadila, ale brzy se položila na bok. chvíli vzdychala, ale pak se dala do řeči.
„Milé dcery, jak víte strávila jsem noc u pana hrabě na zámku. Dá se říct, že jsem měla na růžích ustláno. Né přímo na růžích, ale na posteli s hřebíky“. Ale proč? Zděsily si setry
„Pan hrabě si přeje novou milenku, ale jeho požadavky jsou poněkud větší než normálně. Vybral si naší rodinu, neboť ví že nám nic jiného nezbude. Jedna z vás se musí a obětovat a jít za ním. Ale která? “ Obě sestry se na sebe nechápavě pohlédli. co teď? Z domu se nechtělo ani jedné z nich. Už to vypadalo, že si hodí grošem, když v tom napadla Dobromilu spásná myšlenka. „A co Violka?“ Matka se zatvářila zamyšleně a následně zahambeně. že jí to nenapadlo hned?!
Ihned zavolali Violku a přikázali jí sbalit nůši, a vydat se na zámek. Sestry jí rády pomohly s balením a rozlučkovým koupaním, aby na ně nezapomněla. Hrubým rejžákem jí vysmejčily, jako podlahu v krematoriu.
Rozloučila se nejdříve se sestrami, kterým nejdříve vylízala obě dirky a s matkou, která jí na rozlučku naposledy prohmatala.
Na zámku jí přivítal lokaj, který jí galantně odebral nůši plnou věcí a optal se jí na jméno. Milou violku odvedl do jejího pokoje a nůši peci, kde veškeré věci spálili.
Během chviličky přivítal Violku pan hrabě.
„Milá, Violko přišla jsi na zámek za své setry, že? No neboj se špatně se tu mít nebudeš. Osobně se postarám o tvoji výchovu ve všech směrech. to mi věř. Na tvoje odpolední zábavu je najata chůva. Večeře je v Devatenáct hodin a buď tam přesně. O šaty a se ti postará služka ta tě vykoupe a dá ti i klystýr. “po té elegantně odešel.
Violka zůstala sama. Najednou nevěděla co si má počít. Vše tu bylo najednou, takové nové a noblesní.
Její mysl se soustředila na dobu, kdy byla s otcem a na to, jak jí bylo tehdá dobře.